Tak, a je tu díl XXX, a to ve zcela necenzurované podobě! Označení XXX však v tomto případě neznamená, že by obsahoval snad nějaký pornografický materiál, nýbrž jen a pouze to, že jde o třicáté pokračování. Pokud je někdo tímto odhalením zklamán, pak mu náladu snad zlepší naprosto speciální příděl hardrocku a jazzrocku - v dnešním díle totiž najdete přehled těch nejvýznamnějších živých nahrávek.
Úvodem ještě tolik, že se jedná se o výběr, který má reprezentovat a nastínit celé spektrum koncertních nahrávek, tedy od těch notoricky známých až po dnes již poněkud zapomenuté, a stejně tak od těch klasicky hardrockových přes čistě jazzrockové až po ne zcela jednoznačně zařaditelné. Jedno však mají všechny společné: kvalitu.
Deep Purple - Made in Japan
1972 - bicí: Ian Paice
HARD ROCK
Stěžejní hardrockový koncert. Na celém dvojalbu, které představuje skutečně vrchol muzikantských možností, je pouze 7 skladeb, což samo naznačuje, že o improvizační pasáže nebude nouze. Součástí skladby The Mule je i desetiminutové bicí sólo, jedno z nejlepších v rockové historii. Celé album je pak nejen dokonalou ukázkou techniky, rychlosti a invence, ale i vkusu.
Pozn.: původní dvojdeska je sestřihem tří japonských koncertů, které proběhly ve dnech 15., 16. a 17. srpna 1972 v Osace (první dva) a Tokiu (třetí), standardní CD obsahuje tentýž materiál, zatímco výroční 2CD je obohaceno o další tři skladby. Velmi zajímavým materiálem však je 3CD vydané roku 1993 s názvem Live in Japan, které obsahuje celé záznamy všech tří koncertů.
Kiss - Alive!
1975 - bicí: Peter Criss
ROCK/HARD ROCK
Skvěle sestavené dvojalbum. Bicí nápadité a velmi barevné - v daném stylu jedny z nejlepších. Skladba 100 000 Years je ve střední části rozšířena o bicí sólo, které je sice hráno v poměrně rozvážném tempu, avšak disponuje přehlednou stavbou a dokonalou gradací - není ani tak přehlídkou techniky jako spíše součástí celkového vyvrcholení koncertu. Pro rockového hráče je tohle album skvělou učebnicí.
Led Zeppelin
- The Song Remains the Same
1976 - bicí: John Bonham
HARD ROCK
Další hardrocková klasika. Bonham ve vrcholné formě. Mohutný sound, pestrá hra. Na albu pochopitelně nechybí legendární skladba Moby Dick s bicím sólem, zde dosahující délky celých dvanácti minut. V sóle jsou mimo jiné využity i klasické tympány. Podobně jako na Made in Japan i zde se setkáme se zcela odlišným provedením skladeb než na studiových nahrávkách.
Cream - Wheels of Fire
1968 - bicí: Ginger Baker
BLUES ROCK/HARD ROCK
Průkopnická záležitost, jeden ze základních kamenů hardrockové prehistorie a současně jedno z prvních živých alb rockové éry vůbec. Dnes působí již poněkud archaicky, což platí i pro bicí sólo, nicméně je faktem, že právě tohle sólo bylo školou pro spoustu dalších rockových bubeníků.
Pozn.: Jedná se o dvojalbum - první deska je studiová, druhá koncertní.
Colosseum - Live
1971 - bicí: Jon Hiseman
JAZZ ROCK/BLUES ROCK
Dokonalá ukázka, jak složitá a náročná hudba se dá hrát živě bez jakýchkoliv omezení. Extrémně šlapající rytmus, naprosté splynutí bicích s kapelou.
Nahrávka bohužel neosahuje sólo, to však najdete na albu Daughter of Time, kde je v přidané živé skladbě The Time Machine zaznamenána Hisemanova více jak osmiminutová exhibice.
Black Sabbath - Live at Last
1980 - bicí: Bill Ward
HARD ROCK
Black Sabbath hrají jazz! Pro mnohé určitě ohromující zpráva. Ale právě tak ohromující je i toto album, které kombinuje klasický sabbatovský pohřebně - metalický sound s jazzovými improvizacemi ve stylu Deep Purple. Black Sabbath sice nejsou Deep Purple a Ward není Paice, ale to albu na síle nijak neubírá. Tímhle způsobem hraný těžkotonážní rock je totiž velice zajímavý.
Jethro Tull - Bursting out
1978 - bicí: Barriemore Barlow
JETHRO...CK
Jethro Tull asi nelze označit za klasicky hardrockovou, natož pak jazzrockovou kapelu, avšak v tomto výčtu rozhodně chybět nesmějí, neboť jejich koncertní album z roku 1978 je velmi vydařené, a to zvláště po stránce bicích. Barlow zde předvádí skutečně maximum. Celkově náročné pojetí hry korunuje technicky velmi vyspělé sólo ve skladbě Conundrum.
Yes - Yessongs
1973 - bicí: Bill Bruford, Alan White
ART ROCK
Trojdesková ukázka vrcholného artrocku. Na albu hraje jak Bruford, tak i White, což poskytuje vynikající možnost srovnání obou hráčů a jejich stylů - tedy Brufordova přemýšlivého a jazzem ovlivněného pojetí a Whiteovy údernější a agresivnější hry.
Ve skladbě Perpetual Change má Bruford krátké sólo.
Mahavishnu Orchestra
- Between Nothingness
and Eternity
1973 - bicí: Billy Cobham
JAZZ ROCK
Jestli je nějaká kapela symbolem jazzrocku, pak jsou to Mahavishnu Orchestra. Toto legendární živé album skvěle dokládá atmosféru jejich koncertů. Cobham zde předvádí svoje typické hráčské spektrum, tedy pestrou hru, ohraničenou na jedné straně jednoduchými až nenápadnými doprovody a naprostými jazzrockovými zběsilostmi na straně druhé.
Album je sestaveno pouze ze tří (!) skladeb; bicí sólo bohužel neobsahuje. Pro jazzrockově nezasvěcené trochu náročnější na poslech. Doporučení: napoprvé raději v malých dávkách.
Larry Coryell - Live at Montreaux
1974 - bicí: Alphonse Mouzon
JAZZ ROCK
I tahle nahrávka je výletem ke zcela čistému jazzrocku. Superbicí v podání Alphonse Mouzona dokazují, jak může invenční hra na tento nástroj neuvěřitelně umocnit celkový dojem. Skvělá reakce na spoluhráče. Na desce sice není sólo, ale vzhledem k množství breaků a vyhrávek se dá říct, že je rovnoměrně rozloženo po celé nahrávce.
Trapeze - Live
1972 - bicí: Dave Holland
HARD ROCK/FUNK ROCK
Ve srovnání s Made in Japan nebo The Song Remains the Same sice méně známé, nicméně po stránce kvality zcela srovnatelné album. Kombinace mohutných a úderných doprovodů, šlapajícího rytmu ve funkovém stylu a breaků někdy až cobhamovského ražení - to všechno dává albu neuvěřitelnou sílu a navozuje dokonalou představu o hráčských kvalitách Davea Hollanda.
Ten Years After - Recorded Live
1973 - bicí: Ric Lee
HARDROCK / BLUESROCK
Ten Years After jsou známí zejména díky hypersonickému kytaristovi Alvinu Lee. Jeho jmenovec Ric se ale nenechává zahanbit - jeho doménou však spíše než rychlost je nápaditost a vkus. Mimoto jeho souprava disponuje skutečně skvělým zvukem, který vyniká i na této živé nahrávce. Ve skladbě Hobbit je zajímavé sólo vycházející mimo jiné i z jazzových klasiků.
Livin' Blues
- Live
1975 - bicí:
Jacob van Heiningen
BLUES ROCK/HARD ROCK
Další z těch méně známých, ale z hlediska bicích velmi zajímavých alb. Extrémně čistá hra i skvělý zvuk, který by mohl klidně konkurovat studiovým nahrávkám. Výborná technika, skvělý rytmický feeling, kapela šlape jak hodinky výroční série Rolex.
If - Europe '72
1972 - bicí: Dennis Elliot
JAZZ ROCK
Koncert If je příkladem velmi proaranžovaného jazzrocku - s dechovou sekcí by to ostatně ani jinak nešlo. Bicí Dennise Elliota jsou podřízeny celkovému vyznění a dokonale plní svojí doprovodnou funkci. Stejně jako ostatní nástroje však dostanou i prostor pro vyhrávky - a ty jsou pak velmi zajímavé.
Frumpy - Live
1971 - bicí: Carsten Bohn
HARD ROCK
Na ja... i v Německu se hrál neuvěřitelně kvalitní hard rock - důkazem toho jsou kapely jako Lucifer's Friend, Asterix, Frumpy či Atlantis. První dvě jmenované žádný koncert nevydaly, a tak do finále světového poháru hardrocku automaticky postupují Frumpy. Jejich koncert z roku 71 má přímo neuvěřitelnou atmosféru, kterou poněkud "sklepní" zvuk jenom umocňuje. Carsten Bohn hraje velmi nápaditě a ve skladbě Release předvede i osobité sólo.
Tak a to je všechno. Těsně po uzávěrce sice dorazil do redakce padesátikilový balík se známkou z Göteborgu, v němž nám Ted Gustafsson zasílal svoje doplňující poznámky a podklady k uvedení dalších 584 neméně významných alb, avšak vzhledem k termínu předání do tiskárny a zejména omezenému rozsahu časopisu nebylo zařazení tohoto příspěvku možné. Pokud tedy nějaké album v přehledu postrádáte, pak vězte že v materiálech Teda Gustafssona určitě
