Lincoln Goines je basovým motorem kapely Mikea Sterna a už tento fakt svědčí o tom, že se jedná o ostříleného borce. Své ostruhy a uznání si Lincoln vydobyl jednak spoluprací s mnoha známými jazzovými hudebníky (Eliane Elias, Dave Grusin, Bob Mintzer, Bob Moses, Dizzy Gillespie, Sonny Rollins, John Scofield), ale také svou publikační činností. Spolu s bubeníkem Robby Ameenen napsal instruktážní knihu "Applying Afro-Cuban Rhythms To Jazz, Funk and Rock For Bass and Drums" (použití afro-kubánských rytmů v jazzu, funku a rocku pro basu a bicí), která sklidila nadšené ohlasy muzikantů neméně slavných, než jsou Will Lee, Dennis Chambers, John Patitucci a Ruben Blades.
Měli jsme možnost mu položit pár otázek při pražském koncertu Mike Stern Bandu. Pravda, nejprve se nás zeptal, jak dlouho to bude trvat, a když jsem mu sdělil, že 20 minut, nevypadal zrovna nadšeně. Nakonec byl ale v pohodě a trpělivě (i když někdy téměř jednoslovně) odpovídal na naše otázky.
Co nám můžeš říci o tom, jak jsi začal hrát?
Začal jsem hrát na střední škole. Nejdříve na trumpetu a taky na kytaru.
Proč jsi přesedlal na basu?
Prostě se mi líbil ten zvuk. Slyšel jsem někde hrát basu v orchestru a chytlo mě to. Už tehdy jsem pochopil, jak hrozně to ta basa tlačí dopředu. Basista tenkrát na chvíli přestal hrát a hned to ztratilo šťávu. A na basu jsem taky začal hrát ve své první rockové kapele na škole.
Jaká muzika tě nejvíc brala a ovlivnila, když ti bylo řekněme 16, 17 let?
No tak to byli především Led Zeppelin a taky se mi hodně líbil Jimi Hendrix. Toho jsem viděl i naživo a dost mě to vzalo. Hraní, show, oblečení, já jsem vlastně starý hippie (smích). A docela jsem poslouchal klasickou muziku. Můj otec byl klasický hudebník.
Ty jsi klasiku nehrál?
Ne, jenom ji poslouchal, díky otci. A dneska je mi jasné, že to byl velký zdroj inspirace.
Kdy tě začal zajímat jazz?
No, já jsem vlastně začal poslouchat jazz taky už někdy kolem 16 let. Poslouchal jsem tenkrát obrovské množství muziky. Myslím, že to je pro muzikanta nesmírně důležité. Rozšiřuje to obzory a obohacuje tě to. Jinak zůstaneš zavřený v té své rockové, jazzové, nebo klasické kleci.
Tady u nás v České Republice je hodně těžké uživit se jako hudebník. Ty patříš mezi špičkové hráče. Musíš taky řešit finance, nebo tě to vůbec nemusí zajímat?
Bylo by to samozřejmě fajn, kdybych na to nemusel myslet, ale bohužel to tak jednoduché není. Někdy se daří a někdy nemám co na práci. A potom ani peníze. Ale zase mám víc času. Tak cvičím, platím účty, věnuju se rodině.
Máš potřebu si po dlouhém turné od muziky odpočinout?
No jasně! Snažím se dělat to, co nedělám na turné. Nepiji alkohol, moc nekouřím, hodně spím.
Máš nějaký oblíbený nástroj?
Mám signovaný model od firmy Fodera. Je to malinká firma a jen málo basistů hraje na její nástroje. Je s nimi ale moc příjemná spolupráce. Strávili jsme společně nad výrobou mého modelu spoustu času a bavili se o muzice, o dřevě, vykládali si vtipy a myslím, že z toho vyšel ještě lepší nástroj, než jsem doufal. Zdá se mi, že čím déle na ni hraju, tím lépe zní.
Máš nějaký sen, něco, co bys chtěl v muzice dokázat?
No, to je fakt složitá otázka. Měl jsem už tak velké štěstí, že můžu hrát a živit se tím, co mě baví. Ne, nemyslím, že bych měl nějaké speciální přání.
Jak často zkoušíte v Mike Stern Bandu?
Moc často ne. Nemáme moc času, protože jsme pořád na turné, ve studiu, nebo na cestách. Koncerty jsou vlastně taková naše živá zkouška. Většinou zkoušíme jen krátce před šňůrou.
Slyšel jsi v poslední době něco zajímavého? Něco, co tě překvapilo?
Na nic konkrétního si nemůžu vzpomenout. Občas poslouchám mladší generaci basistů a musím přiznat, že jim to hraje moc dobře. Nedávno jsem taky poslouchal Stravinského a nahlídnul jsem do partitury. To mě překvapilo, jak tam bylo černo.
