Poštěstilo se nám předskakovat Limp Bizkit na jejich pražském koncertě, a tak jsem pochopitelně "očekoval" aktuální pódiovou sestavu svého nástrojového "kolegy" z Limp Bizkit, Mika Smithe.
Během zvukovek jsem pořídil se svolením Mikeova kytarového technika obrázek "rigu" ze zadní strany, bohužel až doma jsem zjistil, že je krajně neostrý :).
Nyní k technice. Když jsem sestavu viděl zdálky, v duchu jsem si říkal: "Jů, Wes se asi vrátil nazpátek..." Opravdu, na první pohled se zdá, že vybavení kytaristy u Limp Bizkit bylo jaksi "standardizováno" a jako takové je nadále povinné ;-). Podobně seskládaný systém měl i předchozí kytarista Wes Borland. Za kytaristovými zády jsou k nalezení dvě reprobedny 4x 12" na zkreslené kanály, na nich postaveny dvě komba od Rolandu (tuším 120) na zvuky čisté... prostě stejně jako Wes, jen narozdíl od něj se Mike spokojil s předními odposlechy klasickými, a nikoliv legračně položenou 4x 12" s přišroubovaným Rolandem, což dříve běžně Bizkiti používali. Veškeré zesilovače byly umístěny u technika, ve dvou obrovských, pěnou vyplněných rackových stojanech. Všiml jsem si tří Triple Rectifierů od Mesa/Boogie, z nichž dva pracovaly a třetí měl pěknou velikou nálepku Backup, a ten odpočíval.
Ve skříních byly umístěny tři Custom Made Switchery od Mesa Engineering na ovládání Rectifierů a mně neznámé napěťové konvertory a stabilizátory, neb vše běželo na amerických 110 V. Česká energetická soustava jim patrně musela způsobovat mírné obtíže, protože zobrazované napětí různě oscilovalo kolem 110-114 V...
Co se týká efektů, zdá se, že Mike je nepřítelem procesorů, až na POD, který byl položen, jak se mi zdálo, bez aktuálního využití jen tak na zesilovačích. Před jeho nohama se nacházel pedalboard velikosti přistávací plochy letadlové lodi, na němž dominovaly krabičky od Boss, zejména delaye a hally. Proč to řešit komplikovaným programováním, když se dá koupit pět DD-5 a každý nastavit jinak?
Mike se tedy vydal tímto směrem a přehled mu pak pomáhaly udržet přelepky s názvy skladeb, v nichž ta která "pastička" hraje. Fajn, říkal jsem si, jen bych to nechtěl nosit ;-). Celý řetězec asi deseti efektů začínal základní verzí Wah-Wah Cry Baby a kupodivu i při své délce nepůsobil žádné slyšitelné problémy.
Pak již zbývaly kytary, k těm jsem se bohužel moc nedostal, takže jsem ze dvou metrů odhadoval. Mike měl ve stojanech asi osm kousků, šest šestistrunných PRS, a dvě čtuřstrunné baryton kytary. Nástroje byly osazeny mixem různých snímačů, jak pasivních, typoval bych na DiMarzio, tak i aktivních EMG. Střídal je velmi často, také proto, že se hodně hýbal a kytary neměly zámky. Nedivím se; ostatně vím o tom své z našich koncertů s Dolores Clan - jen bych také potřeboval toho technika.
Závěrem jen dva zajímavé postřehy: oproti všem zvyklostem si Limp Bizkit pronajali na celou evropskou část turné jedno P. A. zařízení, přičemž ovšem veškerý technický personál byl jejich vlastní, americký. I to však nezabránilo problémům, kdy např. v polovině našeho setu technici LB patrně nastartovali další nástrojové vysílačky, čímž nám "sestřelili" hlavní zpěv v UHF pásmu...
Zajímavý byl i jejich přístup ke zvučení předkapely. Stage manageři se chovali korektně, avšak tvrdě a nekompromisně; vše s ohledem na to udržet zvukový rozdíl mezi headlinery a jejich support bandem. Měli jsme například přiděleno pouze 12 kanálů na monitorovém mixu, ovšem současně měli výslovně zakázáno si na jeviště do monitorů umístit virbl. Dovedete si představit, jak "dobře" se potom na tak velkém jevišti hraje... Na vlastní kůži jsme také zjistili, jaký je rozdíl mezi "soundcheckem" a "linecheckem". Ten první nám byl upřen. Zrealizovali jsme pouze Linecheck (tedy kontrolu nazvučení jednotlivých nástrojů) a zvukovou zkouškou celé kapely (tedy souncheckem) nám tedy byla až první odehraná skladba před diváky. Všem do T-Mobile arény děkujeme za neuvěřitelně vstřícné přijetí, i přes tyto určitě slyšitelné, námi nezaviněné, zvukové nedostatky. Pro nás to byl nicméně naprosto skvělý zážitek.
