Génius Gibsonu, tak zněla nejznámější přezdívka Teda McCartyho, jedné z největších osobností vývoje elektrické kytary. Říkáte si, že je vám to jméno sice povědomé, například ve spojení s modely Paul Reed Smith, ale žádného takového kytaristu neznáte? Správně. McCarty totiž kytaristou nebyl, nebyl to vlastně vůbec muzikant. Ale to Leo Fender či Paul A. Bigsby nebyli také...
Přesto se jedná o jednoho z nejzásadnějších tvůrců elektrických kytar vůbec, jehož jméno můžeme naprosto směle postavit do jedné řady s již jmenovanými Fenderem, Bigsbym, dále Merlem Travisem, Adolphem Rickenbackerem a, což je podstatné, s Les Paulem. Celá hádanka se nám tak rozluští v okamžiku, kdy uvedeme další fakt - Ted McCarty byl totiž ředitelem firmy Gibson Guitar Corporation v letech 1948-1966, tedy v období, pro které se ve firmě vžilo označení "zlatá éra".
Není divu. Byl to totiž McCarty, který uvedl na svět Les Paul a SG, byl to on, který produkoval řadu dalších modelů, z nichž se většina zapsala do kytarové historie zlatým písmem (například Flying V, Explorer, Firebird...), byl to on, který realizoval a dokončil vývoj kobylky tune-o-matic, struníku stop-bar, snímačů humbucker a P-90. Byl to opět on, pod jehož vedením spatřily světlo světa polomasivy řady ES a první signature modely, on dokázal zvýšit výrobu společnosti z pěti tisíc nástrojů za rok při sto padesáti zaměstnancích na sto tisíc kytar ročně při dvanácti stech zaměstnancích a rozšířil firmu o další značky, jako je Epiphone... Ale takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Přibližme si tedy tuto osobnost a přidejme si tak další jméno do skládačky nazvané Osobnosti historie vývoje elektrické kytary.
Jen připomínám, že o Leovi Fenderovi jsme se zmiňovali v Muzikusu 1/2001 a 2/2001, Les Paul, kterého jsme lehce "naťukli" v 2/2000-3/2000, kde jsme uvedli i osobnost Orvilleho Gibsona, nás v rámci Kytarových velikánů ještě čeká, Paul Reed Smith a Fred Gretsch byli součástí dílu v čísle 8/2003, o Adolphu Rickenbackerovi a zakladatelích značky Epiphone jsme psali v 3/2004.
Ještě dovolte poznámku - abychom si lépe uvědomili přínos této osobnosti, proložíme text přílohami, kde si i s obrázky uvedeme základní charakteristiky jeho nejznámějších modelů.
Ted McCarty se narodil 10. října 1909 v Somersetu v Kentucky. Když mu byly tři roky, zemřela mu matka. Nový domov tak nalezl, i se svým o dva roky starším bratrem, u rodiny strýce v Cincinnati. Tam také začal navštěvovat školu, kde po ukončení základního a středního vzdělání zahájil studia na místní univerzitě, a to v oboru řízení a administrace obchodu. Pětileté studium úspěšně dokončil a stal se manažerem univerzitního knihkupectví. V té době se také oženil,
a protože se mu v obchodě vedlo, rozhodl se, že se pokusí najít si něco onačejšího: "Nechtěl jsem strávit zbytek života mezi knihami," prohlásil v interview pro Vintage Guitar z devadesátých let, "proto jsem se začal rozhlížet kolem. A tehdy mě zaujala společnost Wurlitzer."
Wurlitzer
Rudolph Wurlitzer Company byla v tehdejší době největší cincinnatskou hudební firmou, která měla jednadvacet poboček a obchodů po celých Spojených státech. Jenže to nebyla jediná pohnutka, která McCartyho vedla k tomu, aby se ucházel o místo v této firmě. Už od svých studentských let měl totiž rád hudbu. Fascinovala ho a stejně jako například Lea Fendera ho nesmírně mrzelo, že jako nemuzikantovi je mu tento svět odepřen. A tak se rozhodl přiblížit se k němu alespoň, prozatím, touto formou...
U Wurlitzera ho kvůli jeho vysokoškolskému vzdělání nejdřív nechtěli přijmout, původně mu totiž nabídli místo pokladníka. Ovšem když si později zjistili jeho úspěšnou činnost v obchodě s knihami, uvolili se mu roku 1936 svěřit práce účetního. A McCarty? Ten uplatnil veškeré své zkušenosti, které nashromáždil z předcházejícího působení, a přestože se tehdy Amerika probírala z hospodářské krize, dokázal zvýšit produkci společnosti, což mu nakonec vyneslo až místo ředitele obchodní divize. A protože Wurlitzer nebyla jediná společnost ve Státech zabývající se hudebními nástroji, dostalo se jeho jméno do povědomí vedení dalších firem, které by také rády zvýšily svůj obrat. Zvláště, když se jejich produkce rozhodně nemohla pochlubit ničím převratným. Jako tomu tehdy bylo třeba u Gibsonu...
Gibson
Dvanáct let pracoval McCarty pro Wurlitzera, ale pak ho oslovil Berlin, majitel chicagské hudební společnosti, která během druhé světové války koupila značku Gibson: "Oni vlastně během války nástroje ani nevyráběli. Tehdy se ale pokusili znovu obnovit značku, a tak oprášili všechny ty stroje a zařízení a zkoušeli znovu produkovat kytary. Měli to však těžké. Navíc jim pořád někde utíkaly peníze a výroba v podstatě stagnovala. A protože Berlin věděl o mé činnosti u Wurlitzera, kontaktoval mě a nabídl mi místo, když zjistím, jak se věci mají. Pár nápadů jsem měl, sepsal jsem je a bylo to. Berlin mi řekl, že pokud dokážu společnost rozhýbat a zvýšit zisk, udělá ze mě časem až prezidenta Gibsonu. A to je celé."
Gibson Les Paul model: Designed by Les Paul - produced by Gibson
(oficiální nápis na dobových letácích k novému modelu)
V březnu 1948 tedy McCarty nastoupil ke Gibsonu jako generální manažer (o rok později se stal viceprezidentem a roku 1950 prezidentem společnosti). Jedním z jeho prvních počinů bylo uvedení modelu ES-175 se snímačem fixovaným na okraji ochranného krytu pod strunami nástroje. Tento systém byl později zdokonalen a jako jeden z prvních McCartyho patentů přispěl k rozvoji nejen gibsonů, ale i snímání zvuku vůbec. Šlo o to, že aniž by se porušilo víko, vrchní ozvučná deska, dal se signál snímat přes snímač, který se upevnil na okraj ochranného krytu, a tak se nedotýkal povrchu kytary. V podstatě šlo o vylepšení posuvného snímače DeArmond z třicátých let. McCartyův nápad pak byl využíván zejména na snímání původně akustických kytar. Jedním z prvních modelů, který obsahoval snímače dva, byl Super 300.
Jednoznačně největším úspěchem byl zrod kytary Les Paul: "Leo Fender zavalil trh svými masivními nástroji a mně bylo jasné, že pokud máme držet krok, musíme přijít s něčím podobným." Na vývoji této kytary pracoval se svými designéry skoro rok. Když měli návrh hotový, přemýšleli, kdo by jim ho mohl zpropagovat. A byl to právě McCarty, který tehdy navrhl Les Paula: "Les a jeho žena Mary tehdy kralovali hudebním žebříčkům. Několikrát jsem se ho už pokoušel dostat do stáje Gibson, ale on měl prostě svoji vizi, kterou se pokoušel u Epiphone prosadit. Šlo o jeho proslulé 0koště` nebo 0pádlo`, jak jsme říkali jeho prototypu. A tak jsme se za ním s naším návrhem vydali."
Les Paul tehdy nahrával se svou Mary v Deleware Water Gap: "Když si na náš model zahrál, bylo jasné, že ho to vzalo. A protože ho firma začátkem čtyřicátých let s jeho nápadem stavět masivní kytary vyhodila, bral můj návrh, aby propagoval nové masivní nástroje pod svým jménem, jako určitou satisfakci. Podle toho jsme k tomu tak i přistupovali, takže součástí smlouvy, kterou jsme ještě tu noc podepsali, byla klauzule, že po celých pět let platnosti smlouvy nesmí být viděn s jinou kytarou než s touto."
Pravdou je, že podstatnou část designu těchto modelů má na svědomí McCarty. Přínos Les Paula tkví zejména v tom, že on svým novátorstvím popostrčil značku Gibson k produkci masivních kytar vůbec a spolu s McCartym se podílel na několika podstatných vychytávkách včetně náhrady hrazdového struníku za stop-bar struník a kobylku tune-o-matic.
Les Paul model byl vlastně opatrnou odpovědí na kytary Fender. I když nešlo o tak odvážný futurismus jako v případě stratocasterů, přesto se stal jedním ze dvou určujících designů elektrické kytary vůbec. Vzhledem k produkci Lea Fendera přinesl standardnější tvar odvozený od předešlých modelů gibson, lepený krk, zdobné vykládání hmatníku a hlavy a řadu dalších drobností, které ho měly odlišovat od jednoduššího a prostšího vzhledu fenderů: "Byla to jemnější práce, než co produkoval Leo."
Ve snaze oslovit i konzervativnější zákazníky byl původní model Goldtop, po řadě Custom s humbuckery, nahrazen řadou Standard, která se úpravou sunburst ještě více blížila ke klasickému kytarovému designu. Přesto se jejich výroba počátkem šedesátých let pro nezájem kytaristů zastavila. To se ovšem od druhé poloviny šedesátých let díky Eriku Claptonovi (a později Mikeu Bloomfieldovi) mělo rapidně změnit...
Explorer, SG a ti druzí
Ve druhé polovině padesátých let bylo Gibsonu vytýkáno přílišné lpění na tradicionalismu: "Pořád se mluvilo o tom, jak je Fender nový a pokrokový, jak my jen čerpáme z minulosti a nejsme schopní něčím překvapit. Tak jsem si řekl, dobře, pojďme přijít s něčím opravdu nečekaným."
Když pak firma na NAMM Show, mezinárodním hudebním veletrhu, představila své modely Flying V, Explorer, Moderne a později i Firebird, šokovala celé tehdejší spektrum výrobců. "Každý se nás ptal - tak tohle chcete prodávat?"
Většina tehdejších modelů byly opravdu nadčasovými záležitostmi, zejména pak Moderne: "Moc se to neprodávalo, vlastně - vůbec se to neprodávalo. Měli jsme jich vyrobeno asi pět nebo šest. Flying V se ale trochu uchytil, o SG ani nemluvě."
SG bylo firmou vyvíjeno na přelomu padesátých a šedesátých let. Značka se tak dalšími variacemi snažila předejít úpadku zájmu o gibsony jako takové. "Je sice pravda, že řada našich novinek se hned neuchytila, ale například z SG se stala velmi oblíbená kytara, která se stejně jako Les Paul časem dostala na post klasického designu.
Polomasivy
Ted McCarty se podílel i na rozvoji polomasivních kytar, tedy nástrojů, které jsou nízkolubové a středem jejich korpusu vede centrální blok, jenž nejen zpevní celé tělo nástroje, a slouží tak mimo jiné k možnosti instalace stejného typu kobylky a struníku jako u kytar masivních, ale při větších zkresleních omezuje výskyt zpětné vazby: "Osobně se mi vždy více líbil tón akustický. Proto jsem se rozhodl dát dva typy kytar dohromady. Na tohle jsem vedle les paulů asi nejvíc pyšný."
Zajímavé je také jeho hodnocení vztahu zesilovačů Fender a Gibson: "My jsme preferovali spíše vyzrálejší, ušlechtilejší tón. Fendery byly hlučné, řvoucí, produkovaly drsný zvuk. Když jsme se jim pokoušeli přiblížit, naši muzikanti nám vždy vzkázali - to je moc, to je příliš."
Další aktivity...
Roku 1965 McCartyho oslovila společnost Bigsby, která s Gibsonem začala spolupracovat na vývoji vibráta: "To byla firma v podstatě před úpadkem. Nikdo o nich nevěděl. Pokud vyráběli vibráta, tak je instalovali na kytary, které vyráběli v podstatě jen pro své zaměstnance... Nakonec jsme od nich kupovali až pět tisíc vibrát ročně."
Poté co firma Gibson uvedla na svých kytarách tento systém vibrát, začala se o Bigsby zajímat i další velká značka, Gretsch: "A najednou měli u Bigsby problém, aby to všechno stihli. Což mě vedlo k tomu, abych si tu společnost koupil."
V této době se totiž McCarty rozhodl opustit svůj post u Gibsona (oficiálně odešel z vedoucího místa proto, aby jeho koupí firmy Bigsby nedošlo ke střetu zájmů) a cele se věnovat své nové značce. Ovšem koncem šedesátých let na americký trh vtrhly levné japonské kytary a řada menších firem jejich nápor neunesla. Bigsby nebyli výjimkou, a tak se McCarty odhodlal pro další změnu, tentokrát opravdu výraznou. Rozhodl se totiž, že svoji společnost zachrání opravdu kuriózním způsobem. V podstatě využil zařízení firmy Bigsby, zakoupil společnost Flex-Lite a začal vyrábět i osvětlení, sondy (například do válců leteckých motorů). Díky tomuto zásahu Bigsby jako značka přežila úpadek sedmdesátých let a i když se na trhu objevily systémy Floyd Rose a další, řada kytarových firem i muzikanti sami na tuto značku nezanevřeli, ba naopak: "I Japonci chtějí Bigsby. Asi si vzájemně nekonkurujeme."
Paul Reed Smith
S ředitelem firmy PRS se McCarty setkal roku 1986: "Paul po mně chtěl radu, jak zlepšit svoje masivní modely. Tehdy ho totiž oslovil David Grissom, který chtěl postavit takovou kytaru, aby zněla jako moje les pauly z roku 1958."
McCarty tedy souhlasil, a stal se nejvýraznějším konzultantem této firmy, která se svými nástroji z hlediska kvality zvuku, osobitého výrazu a zpracování dotkla významem takových gigantů, jako jsou Ibanez, Gretsch, Rickenbacker, a jednu dobu dokonce i Gibson a Fender. První model McCarty se objevil roku 1994. Ve srovnání se stávajícími modely firmy měl širší hmatník, silnější tělo, třípolohový přepínač snímačů PRS Treble a Bass (později nahrazené modely McCarty Treble a Bass), které se svou charakteristikou snažily přiblížit legendárním PAF, a trochu kratší, ale o to silnější krk.
V rámci značky PRS tyto kytary zaznamenaly takovou odezvu u muzikantů, že firma pokračovala v McCartyově linii dál. Takže základní řada, jejíž nástroje měly tělo z mahagonu a javorové vrchní desky, mahagonový krk a palisandrový hmatník (čili totéž, co klasické les pauly), obsahovala nakonec modely McCarty (o kterém jsme mluvili), Standard (bez vrchní desky), Custom (bez tremola) a Soapbar (se snímači Seymour Duncan Soapbar SC).
Když 1. dubna roku 2001 Ted McCarty ve věku jednadevadesáti let zemřel, ztratil v něm kytarový svět jednoho z největších tvůrců své doby. Jeden z prezidentů Gibsonu, J. E. Juszkiewicz, nad jeho hrobem prohlásil: "Ted McCarty byl tvůrce zlaté doby v historii Gibsonu." Pravdivá a jasná slova. Jeho vklad do současné hudby zůstává v rukou nesčíslných kytaristů celého světa a stejně jako v případě Lea Fendera bude stále podněcovat nejen další firmy a stavitele, ale, což je hlavní, bude inspirovat muzikanty k vyjádření sebe sama. A to už je opravdu něco...?
