Pár dní před Novým rokem už se zdálo, že se společnost těch, pro jejichž kariéru byl rok 2015 tím posledním, dále nerozšíří. 28. prosince ovšem nenadále, pár dní po jeho sedmdesátých narozeninách a pouhé tři týdny po posledním vystoupení Motörhead, vyhasl život Iana „Lemmyho“ Kilmistera, pro mnohé jednoho z posledních opravdových představitelů životního stylu shrnutého v sousloví sex, drogy a rock n’ roll.
Zatímco jeho bývalí souputníci na nespoutaný životní styl postupně (byť často nedobrovolně) rezignovali, Lemmy zůstával po mnoho let neměnnou konstantou - vždy v černém, s nezaměnitelnými licousy a knírem, konfederačním kloboukem, nejraději s železným křížem pověšeným kolem krku. Konstantně vysoký zůstával i počet zvěstí o jeho (nikterak nepopíraných) eskapádách, ze kterých zmiňme alespoň vypití jedné láhve Jacka Danielse denně, nespoutanou konzumaci amfetaminů a ničím neomezovanou zálibu v opačném pohlaví, a to rozhodně ne pouze platonickou.
Ať na jeho život pohlédneme z jakéhokoli úhlu, nedá se z uvedeného najít snad nic, co by k této postavě nesedělo - i po hudební stránce byl Lemmy směsicí neortodoxních prvků, tvořících nezaměnitelnou kombinaci. Rozevlátá hra trsátkem, výrazně zkreslený a spíše středový zvuk charakteristického Rickenbackera prohnaného dvojicí zesilovačů Marshall, to vše doplněné „řevem k nebesům“ s vysoko postaveným mikrofonem. Když už zmiňujeme herní styl, sám nikdy neopomněl zmínit, že je založením vlastně doprovodný kytarista, který se v časech kapely Hawkwind dostal k base spíše náhodou, a už u ní zůstal.
Kde mu ovšem zůstat přáno nebylo, byla kapela Hawkwind a důvodem byla právě jeho záliba v ne zcela legálních substancích - v roce 1975 byl v Kanadě zatčen, což posloužilo jako důvod k jeho odchodu z kapely. Zpětně viděno, čtyřicetiletá kariéra Motörhead byla symbolicky odstartována právě tímto incidentem. Ostatně samotný název kapely pochází ze slangového výrazu pro uživatele amfetaminů (přehlasované ö má význam čistě kosmetický).
I pro časté změny na ostatních postech byl Lemmy jasnou stálicí a motorem kapely, kterou založil a s níž dosáhl vrcholu slávy v první polovině osmdesátých let se slavnou nahrávkou Ace of Spades. I přes pozdější ústup z žebříčků zůstala kapela často citovaná jako vzor a zdroj inspirace mezi celou plejádou o generaci mladších hudebníků, ať už představitelů „nové vlny britského heavy metalu“, nebo pozdějších.
Lemmy se vždy bránil přirovnání stylu Motörhead k metalu, sám mluvil nejčastěji jednoduše o rock ‘n’ rollu a netajil se ani vztahem k punk rocku, který ostatně odráží i jeho častá hostování - v jejich seznamu najdeme i ta s formacemi jako Ramones nebo Sex Pistols. Z odlišného, ale neméně zajímavého soudku je jeho spoluautorství několika skladeb na Ozzyho albu No More Tears - mimo jiné i proslavené Mama I’m Coming Home. Pokud přičteme, že s Motörhead natočil třiadvacet studiových a deset živých alb, spolu s nespočtem kompilací, EP a dalších příspěvků, je soupis jeho aktivit skutečně bohatý. Faktem zůstává, že žádná z činností mu bohatství nepřinesla a i pro svou zálibu v hazardu prožil poslední roky bez známek luxusu v dvoupokojovém bytě v Los Angeles.
Přes zdánlivou nezničitelnost si život bez otěží svou daň postupně vybíral - Lemmymu byla diagnostikována cukrovka a v roce 2013 implantován kardiostimulátor. Poslední rok kariéry byl poznamenán častým rušením nebo zkracováním koncertů a s tím souvisejícími obavami o jeho zdraví, zvlášť když bylo zřejmé, že vystupování zvládá jen se značným úsilím. I přesto si v jednom z posledních rozhovorů v prosinci 2015 stál za tím, že s Motörhead je stále třeba počítat: „Stárnutí je těžké, ale nechci se mu vzdávat. Ta otázka, jestli se nechystám zemřít, se pořád opakuje a už mě nebaví. Jsem v pořádku. Vylezu na pódium a dělám, co můžu. Někdy je to lepší, někdy horší, ale většinou je to v pohodě. Poslední turné po Státech vyšlo dobře.“ Záměr neubírat na tempu potvrzovala i pěkná řádka evropských koncertů naplánovaných na první polovinu roku 2016, který chtěla kapela zahájit návratem do rodného Spojeného království, a během něhož měla v únoru navštívit i Prahu.
Všechny plány však přerval nemilosrdný osud - za Lemmyho konec mohl extrémně agresivní nádor hlavy a krku, který mu byl diagnostikován pouhé dva dny před smrtí, a který dle vyjádření lékařů dával i v nejlepším případě šanci jen na několik měsíců života. Bez známek cynismu můžeme říct, že Lemmy hrál tak, jak žil (rychle), a ani jeho úmrtím se na tom nic nezměnilo.
Spolu s Lemmyho životem se během posledních prosincových dní roku 2015 překotně završila i čtyřicetiletá historie Motörhead - kapela přežila svou hlavní postavu jen o den, když bubeník Mikkey Dee prohlásil: „Tohle je samozřejmě konec Motörhead. Lemmy byl Motörhead. Nebudeme pořádat žádné další turné ani nic jiného. Nebudou ani žádné další nahrávky. Značka ale žije dál, stejně jako Lemmy žije dál v srdcích nás všech.“
