L`dia - Groove v sukni

Při brouzdání po YouTube jsem narazil na skvělou holandskou baskytaristku jménem L’dia. Uchvátila mě precizností techniky, rytmickým cítěním i obrovským nasazením a energií, která z její hry přímo sálala. Není divu, že se o ní v basáckých fórech po celém světě hojně diskutuje. Shodou okolností je to také firemní hráčka Fenderu a na letošním veletrhu ve Frankfurtu předváděla na stánku zmiňované firmy. Podařilo se nám s ní domluvit interview, které si můžete přečíst na konci dnešního Groove v sukni.

Ldia se narodila před šestatřiceti lety v Holandsku. Její rodiče byli oba muzikanti, maminka, ruská imigrantka, jezdila se svojí sestrou po Evropě a hrály ruské lidové a populární písničky po klubech, barech a kabaretech. Její otec byl vedoucím souboru a učitelem hudby.

Již od útlého mládí se L’dia věnovala hudbě. Kořeny má v country, neboť právě tento styl miluje její matka. Společně s rodinou se naučila spousty country skladeb - na internetu je i video, kde zpívá společně s matkou a bratrem (viz webový odkaz dole). Začala se učit hrát na saxofon a působila v orchestru svého otce.

Zlomem se pro ni stala eponymní deska Level 42, kterou domů přinesl její bratr. Funkové groovy této kapely očarovaly její duši a poznamenaly ji do budoucna. Vyzkoušela si baskytaru svého bratra, a protože měla již základní hudební vzdělání za sebou, byla schopna bez problémů zahrát jednodušší party. Naprostým zjevením potom pro ni byla živá vystoupení Level 42. Sama sebe se ptala: „Jak je možné, že tohle (Mark King) zahraje, jakým způsobem to lze zahrát?“. Od téhle otázky potom nebylo daleko k tomu, aby jeho styl pochopila a okopírovala.

Díky Level 42 se však dostala i ke starším mistrům funku - Larrymu Grahamovi, Bootsymu Collinsovi či Marcusu Millerovi. S posledně jmenovaným dělala rozhovor pro holandské vydání časopisu Melody Maker a hodnotí to jako jeden z největších zážitků svého života.

Přestože nikterak zvlášť necvičila, její hra vykazovala pokroky a brzy zakládala první kapely. Vše se točilo kolem funku a soulu, a to i díky velkému vzoru v Holandsku, který pro všechny tamní milovníky funku představovala Candy Dulfer (L’dia se o ní v rozhovoru vyjadřovala s velkým respektem).

Ve dvaadvaceti letech si L’dia vydala svou první desku. Vystupovala pod pseudonymem Suleika a deska se jmenovala Hop-’o-My-Thumb. S tímto projektem také hojně koncertuje a v Nizozemí získává velmi solidní renomé jako vynikající basistka a showwoman. Začíná být i známá coby námezdní hráčka. Je zvána na různé sessiony s kapelami, záskoky a hraje i v muzikálových souborech. Je však překvapivé, že takto vytížená hráčka natočila za svou kariéru jen jednu další desku, a to CD záznam holandského muzikálu Turks Fruit.

Přesto se o ní v posledních letech mluví se vzrůstajícím respektem. Splnil se jí sen a je občas zvána jako host na vystoupení holandské funkové divy Candy Dulfer. Na YouTube je spousta odkazů na její videa, která se dají bez nadsázky označit jako instruktážní videa pokročilé basové techniky (do vyhledávače na YouTube si zadejte „Lydia bass“ a pak už můžete jen zírat).

Velkým zážitkem pro L’dii bylo vystupování společně s Tootsem Thielemansem (slavný belgický hráč na foukací harmoniku), který vystupoval s takovými ikonami, jako Ellou Fitzgerald, Paulem Simonem, Quincym Jonesem či Billem Evansem.

V letech 2005 a 2006 cestovala s již zmiňovaným muzikálem Turks Fruit a o rok později hrála v muzikálovém orchestru představení Hair. V současné době vystupuje se slavným holandským kabaretním duem Veldhuis en Kemper. Je členkou kapely Girls Behind the Scene, funky kapely složené z holandských hráček. Zároveň si pro své potěšení založila Level 42 revival nazvaný, podle jedné z instrumentálek na první desce Level 42, Heathrow. A pracuje na další sólové desce, kterou bude produkovat její přítel a vynikající funkový hudebník Dillon Lewis. Podle jejích slov můžeme očekávat funk, new soul, hutný groove, ale hlavně písničky v jejím osobitém stylu. Můžeme se těšit, protože tahle dáma hraje opravdu neskutečně.

Rozhovor

Tady ve Franfurtu děláte workshop pro Fender a SWR. Znamená to, že jsou to vaše oblíbené baskytary a aparáty?

Ano. Fender a SWR, tahle kombinace pro mě znamená funk. A já miluju funk, to je moje srdeční záležitost. První funkoví hráči také hráli na baskytary Fender a já mám opravdu ráda ty opravdu staré funkové hráče.

Máte na mysli hráče Motownu?

Jasně, přesně tyhle hráče.

Hrajete také na jiné baskytary kromě Fenderu?

Ne. Když jsem začínala hrát na basu, tak jsem měla na zakázku dělanou basu od jednoho holandského kytaráře. Tu jsem dostala od svého bratra, který je rovněž basista. Ale hraju převážně na basy Fender. Ještě mám jednu basu, kterou můžete vidět na YouTube. Tu pro mě vyrobil na zakázku Heins - holandský kytarář. Ta také zní dobře, ale Fender je Fender.

Pro Fendera jsem vlastně jediný hráč z Evropy, kterého Fender podporuje. Když se podíváte na moje workshopy, tak to vlastně ani nejsou klasické kliniky, ale spíše show, protože pro mě je to všechno o groovu. Nechci při klinice mluvit. Chci, aby moje basa mluvila za mě. Ty, kteří u toho víc mluví, nepovažuji za muzikanty.

Máte raději pasiv nebo aktiv?

Obojí. Nedělám v tom rozdíl. Na dnešní show mě můžete vidět s aktivní baskytarou. Mám i pasivní, ale musím si vzít takovou, která bude dobře znít s pre-ampem Marcus Miller (SWR).

Používáte nějaké efekty?

Jen velmi sporadicky. Pokud už používám nějaký efekt, tak je to octaver a dynamický filtr. Když si poslechnete nějaké funkové nahrávky, tak tam tyhle dva efekty většinou najdete. Nemám problém používat víc efektů, ale nemám v lásce příliš mnoho zařízení, která musím tahat s sebou. A kdybych měla vyzkoušet všechny efekty, které jsou v současnosti na trhu... Nedávno jsem viděla efekt, který dával baskytaře zvuk kontrabasu. A docela ráda bych si více vyzkoušela Moog.

Jak jste se naučila hrát na basu? Chodila jste do nějaké školy, brala jste lekce u nějakého učitele, nebo jste se naučila sama?

Ne, nikdy jsem žádné lekce nebrala. Ale teď je sama dávám (smích). Ale sama neučím technické věci. Spíš ukazuji svým žákům, jak se dostat do hudby, do pocitu, do groovu.

Začal to vlastně můj bratr, který hraje také na baskytaru. Ten nosil domů nové desky a mezi nimi i Level 42. Je to moje nejoblíbenější kapela. Je to pro mě i trochu nostalgie. Mám ráda jejich první desky, pak byli přeci jen až moc komerční.

No já mám od nich rád desku Guaranteed a na ní byly i nějaké fusion věci a to už je přeci jen jejich pozdější tvorba.

Máte pravdu, na té desce hráli Allan Holdsworth a bubeník Gary Husband, kteří jsou oba vynikající hráči. Ale ta první sestava - bratři Gouldové, Mike Lindup a Mark King -, ti byli jako tým. A když jsem loni viděla Mike Lindupa, hrál skvěle.

Takže zpátky k vaší otázce. Všechno to začalo Markem Kingem. V té době jsem hrála na saxofon. Hrála jsem v orchestru svého otce. Bylo to takové... víte... noty a tak. No a pak jsem se dostala jako teenager k baskytaře.

Chtěl jsem se vás zeptat na váš vzor, ale z toho našeho povídání je to zřejmé...

No... (smích)

Kde berete inspiraci k hudbě? Co posloucháte za hudbu?

Hodně mě inspirují hráči jako Marcus Miller, Bootsy Collins nebo Larry Graham. Hodně poslouchám rockové kapely, také blues, ale funk je pro mě nejvíc. Je to moje duše.

Hrajete v několika kapelách, děláte spoustu workshopů, pravděpodobně hrajete na baskytaru každý den. Dokážete si představit, že třeba týden nebo dva na basu nehrajete?

Ano. Stává se mi to docela často (smích). Jsem schopná se obejít bez hraní i tři týdny. Nemám vůbec mozoly jako hráči, kteří hodně cvičí. Jsem ve skutečnosti strašně líná.

Nepotřebujete cvičit?

Já prakticky vůbec necvičím. Asi to bude znít teď hodně nafoukaně, ale od první chvíle, kdy jsem vzala baskytaru do ruky, jsem byla schopná něco zahrát. Možná tomu pomohlo to, že jsem předtím hrála na saxofon, tak jsem měla nějaké hudební základy.

Slyšel jsem, že jste hrála s Candy Dulfer. Jejím basistou je ale Manuel Hugas. O čem tedy byla vaše spolupráce?

Podle videí na YouTube by se dalo soudit, že s ní hraju velmi často, ale jedná se jen o ojedinělá hostování. Candy má v Amsterdamu hudební večery, kam si zve různé hosty. No a občas si pozve i mě na baskytaru. Ona je můj velký vzor. Hraje přesně ten styl, který se mi líbí - funk, fusion. Velmi si vážím toho, že jsem si s ní mohla zahrát. Ona je i velmi krásná, ale není to ten typ jako třeba Britney Spears. Protože Candy umí hrát, a to je důležité. Když zavřeš oči, tak je hudba dobrá nebo špatná. A nezáleží, zda ji hraje žena nebo muž. Musí být prostě dobrá. A Candy je navíc ještě velmi milá. Dává prostor ostatním muzikantům, domlouvá se s nimi, kde a kdy si dají sólo, a probírá to s nimi. Doufám, že si s ní ještě někdy zahraji.

Můžete nám říct něco o svých současných hudebních aktivitách? Myslím, že máte cover kapelu Heathrow, vlastní kapelu L’dia, pravděpodobně nahráváte pro jiné umělce...

V současné době pracuji se svým přítelem, který je zároveň i muzikant a producent a má vlastní velké studio, na mém vlastním CD. Bude na něm i několik skladeb, které jsou zatím jen na YouTube. Budou to jenom cover verze. Je to skoro hotové, ale budeme se ještě muset rozmyslet, jakým způsobem to budeme prodávat. Možná bychom to mohli prodávat po workshopech.

Potom bych chtěla pracovat na CD vlastních skladeb. Už jsem jednu vlastní desku vydala, to bylo v roce 1995. Ale to bylo trochu jiné, hrála jsem trochu jiný styl, bylo to v jiné době. Přišel čas pracovat na nových věcech.

Dál hraji s jedním kabaretním souborem. Oni hrají svoje scénky, vypráví vtipy a podobně a já tam hraji pár svých písniček.

Co si myslíte, že je v hudbě nejdůležitější?

Pocit. Ne matematika. Pocit je to nejdůležitější. Je to těžko popsatelné, protože nemůžeš definovat groove.

Něco podobného říkal Prince na jedné live desce: „Lidé se snaží popsat funk. Já nevím, když to můžeš popsat, pak to není funk.“

To je pravda. Přesně takhle to je. A další důležitá věc v hudbě je potlačit své ego. Musíš spolupracovat s ostatními muzikanty.