Laura Cox, hudebními kritiky označována za princeznu rockové kytary, se narodila ve Francii ve francouzsko-anglické rodině. Tento původ jí dal do vínku maminčin francouzský půvab a po svém anglickém otci získala lásku k té „pravé“ muzice poněkud zemitějšího rázu. Kytaru objevila v roce 2005 a už v roce 2009 o sobě dala vědět prvními příspěvky na YouTube, kde předváděla s elektrickou kytarou své covery známých rockových hitů.
K dnešnímu dni mají její videa přes 17 milionů zhlédnutí. Dnes se svojí kapelou točí už druhou desku a jezdí koncertovat nejen po své rodné Francii, ale po celé Evropě, a všude má své fanoušky.
I přes svůj nabitý program si našla chvilku pro rozhovor, ve kterém nám prozradila něco málo ze svého zajímavého života.
Maminka Francouzka, tatínek Angličan. Kdo z nich tě víc ovlivnil ve vnímání hudby?
Myslím si, že určitě táta. Vždycky u nás doma hrála hudba, kterou si pouštěl. Hodně u nás hrálo country, taková ta klasika jako Johny Cash nebo Willie Nelson. Ale stejně tak zněl u nás doma poctivý rock ‘n’ roll a bigbít, jako třeba Dire Straits a AC/DC. Tatínek jako Angličan měl prostě tuhle hudbu v sobě zakořeněnou. Kdyby oba moji rodiče byli Francouzi, tak by byl můj hudební vkus třeba jiný.
Takže se dá říct, že tě ke kytaře vlastně přivedl tatínek svým hudebním vkusem?
Vlastně ano. Všechno, co doma znělo, bylo založeno na kytarách, a tak se vlastně dalo čekat, že mě kytara zaujme. Začala jsem jako každý brnkat na akustickou kytaru. Když jsem chodila na střední školu, tak jsem se scházela s kamarády a hrálo se na kytary. Hráli jsme všechno možné. Ale téměř hned jsem začala cítit, že akustická kytara pro mě nebude to pravé, že ta elektrická bude prostě lepší. No a od první chvíle se stala elektrická kytara mou vášní a rocková hudba součástí mého života a já tomu úplně propadla.
Tvůj styl hraní je velmi osobitý a energický. Stejně tak se mi líbí tvůj zpěv, který nádherně zapadá do celkové atmosféry celého projevu tvé kapely. Kdo byl dřív, Laura kytaristka, nebo Laura zpěvačka?
Samozřejmě jsem se vždycky považovala spíše za kytaristku. Zpívat jsem začala vlastně až s kapelou, protože pokud jsem chtěla být frontmanem v kapele, tak jiná možnost než být zpěvačkou nebyla. Od té doby jsem se snažila obě polohy dotáhnout na stejnou úroveň. Kytara i zpěv jsou dva různé výrazy, ale oba musejí být na výbornou, aby vzájemně fungovaly a doplňovaly se. Schválně - jsem zvědavá, co řekneš na naši novou desku, kterou právě doděláváme. Při této studiové práci mě zpívání hodně bavilo a s pěveckými party jsem hodně spokojená.
Mojí hlavní vášní vždycky zůstane samozřejmě kytara, ale co si budeme povídat, pokud to má fungovat musí, mě lidi vnímat nejen jako kytaristku, ale také jako zpěvačku. A na koncertě nejdřív vnímají a hodnotí zpěvy, protože to udává směr celé kapele. Takže zpěv a kytara musí spolupracovat.. To je pro mě důležité.
x
Máš v kapele tři kluky a ty jsi tam jediná holka. Proč zrovna takové složení?
Protože ráda hraju s klukama. Nikdy jsem v dívčí kapele nebyla, vlastně mě to ani nenapadlo, protože mám dojem, že najít dobré muzikanty kluky je vždycky jednodušší. A i vztahově je to prostě lepší.
Vnímáš nějaké rozdíly ve feelingu, když hraje kluk, nebo holka?
Vůbec ne. Žádný rozdíl nevidím, ani jsem to nikdy neřešila. Pro mě je důležitý výsledek. Jak to celé funguje dohromady jako celek, jak se dokážeme doplňovat.
Prostě děláme společně hudbu, která nás baví a spojuje, a je jedno, kolik je tam kluků a kolik holek. Nejde o žádný gender, ale o hudbu a o výsledek. Tak to vnímám já.
S kapelou máte tvorbu spíše tak do jižanského rocku a i texty jsou v angličtině. Co je tvému srdci bližší francouzský rock, nebo britský/americký rock? V kapele zpíváš anglicky, je to dané hudebním žánrem, nebo opět tatínek?
Přesto že jsem vždycky žila ve Francii, tak francouzskou hudbu neposlouchám vůbec. Bližší je mi britská a americká hudba. Je to samozřejmě díky tatínkovi, který mě touto hudbou vlastně odkojil, přestože mě nikdy neučil anglicky.
První videa na YouTube jsi začala dávat před deseti lety. Za tu dobu jsi získala neuvěřitelný počet zhlédnutí. Byl zrovna tohle impuls k tomu založit kapelu?
K založení kapely byla dlouhá cesta. Hlavně proto, že jsem velmi introvertní a jsem velká trémistka. Proto jsem začala dělat videa pro YouTube. Byla jsem sama ve svém pokojíčku a cítila se dobře. V roce 2010 jsem se setkala s Mathieu (kytarista z kapely, pozn. autora) a stali jsme se dobrými přáteli. Kolem roku 2011 až 2012 jsme začali dávat dohromady první písničky a založili jsme kapelu. Podoba kapely jak ji známe je od roku 2015 a já jsem za to moc ráda.
Jakým způsobem vzniká hudba u vás v kapele, jak třeba děláte aranže? Jde vždycky o společnou práci, nebo řekneš prostě klukům - hrajte tohle a hrajte to takhle - ?
Většinou píšeme společně s Mathieu. Známe se už dlouho, a tak to jde skoro samo. Na začátku jsou vždycky kytarové riffy, které nás napadnou při společném jamování, ke kterým se postupně přidávají texty. No a jakmile jsou pohromadě hlavní části skladby a máme představu o stavbě skladby, tak to předvedeme na zkoušce klukům z kapely. Francois přidá basovou linku a Antonin dodá bicí party. Vlastně celá naše poslední deska vznikala tímto způsobem.
První deska Hard Blues Shot je plná jižanské energie. Když nahráváš, dáváš přednost nahrávání společnému, nebo samostatně rytmiku a kytaru?
Hard Blues Shot byla naše první studiová deska a naše úplně první studiová zkušenost. Nechtěli jsme nechat nic náhodě, a tak jsme nahrávali každý zvlášť. Přesněji řečeno jsme nahráli bicí a basové linky a ostatní stopy jsme dohráli postupně.
V současné době pracujete s kapelou na druhé desce. Jak se liší práce na prvním a druhém albu?
Naše druhé album Burning Bright je, co se týká práce, úplně jiné než to první. Dá se říct, že až na pár skladeb je to skoro živá deska. I když jsme nahráli některé skladby všichni dohromady, tak stejně nahrávám sóla a zpěv raději samostatně. Na druhém albu je slyšet obrovský posun, celkově je deska daleko více dospělá, je slyšet, že hrajeme víc na jistotu. Taky jsme se při nahrávání cítili daleko více v pohodě. I texty jsou zde daleko osobitější a víc pro mě znamenají. Celkově musím říct, že Burning Bright je daleko osobnější záležitost a jsem na ni náležitě hrdá.
Tvůj styl hry i kytarový zvuk jsou velmi svěží. Kdo je tvůj top favorit v kytarovém zvuku a kdo je tvůj největší kytarový oblíbenec vůbec?
To je trochu těžká otázka, protože já vyloženě oblíbeného kytaristu nemám. Pokud jde o zvuk, tak se mi třeba hodně líbí Brad Paisley. To je poctivá americká country a on na svým Telecasteru má neskutečně „tučnej“ tón. Jenom kobylkový snímač s úžasným twangem, zní to fantasticky. A přitom je to tolik odlišné od toho, co hraju se svojí kapelou. Mě zvuk country vždycky fascinoval.
Pokud jde o rockový zvuk, tak mě vždycky bavil zvuk Malcolma Younga, ty jeho rytmické riffy, takové ty nakřáplé, ale neskutečně mohutné. Já věřím, že je to vždycky otázka toho, jaký máte zvuk v prstech, v ruce, v zápěstí a jaké si k tomu vyberete struny. Prostě jako všude si to spolu všechno musí sednout. Když bude hrát deset kytaristů na stejnou výbavu, tak ani jeden nebude mít stejný zvuk jako druhý. A v tom to spočívá
Když jsem začínala hrát na kytaru, tak mými velkými idoly byli třeba Slash, Joe Bonamassa, Mark Knopfler... Teď už samotným kytaristům nevěnuji tolik pozornosti, protože spíš vnímám kapelu jako celek. Sleduji, jakou mají vnitřní energii, přemýšlím nad tím, jak jim to funguje dohromady.
Ale když tak přemýšlím o oblíbených kapelách, tak mě napadají Blackberry Smoke nebo Airbourne a třeba Black Stone Cherry. Každá z nich je úplně jiná, ale tyto kapely mají dohromady všechno, co mám opravdu ráda. Trochu country, trochu tvrdého rocku, hodně tvrdého rocku.
Na YouTube jsem tě viděl hrát na spoustu různých typů kytar. Zvláště pak na tvých prvních videích. Jakou máš ty osobně nejoblíbenější kytaru. Je to Stratocaster, Telecaster, nebo Les Paul?
Já jsem vyloženě lespaulovská holka. Mám Les Paul Classic Plus a dva Bacchus Duke, což jsou vlastně také typově Les Pauly. Ale těžko můžu říct, kterou z nich mám raději. Každá je zajímavá něčím jiným. Jsem do nich bláznivě zamilovaná. Mě na nich baví všechno, jejich tvar, jejich duše, jejich zvuk. Jsou sice těžké, ale hraje se mi na ně tak dobře a pohodlně, že mi to vlastně ani nevadí.
To samozřejmě neznamená, že jsem nezkoušela i ostatní typy kytar. Hrála jsem na Flying V, Firebirdy, Stratocastery i Telecastery, ale nakonec jsem se vždycky vrátila ke své první lásce a tou je Les Paul.
Úplně nejvíc mě baví, když mají ty tlustý krky z 50. let, to mi jde do ruky nejlépe.
V posledních letech jsou za tebou vidět aparáty Orange, které jsou nejen součástí tvého skvělého zvuku, ale jsi i jednou z jejich tváří. Jak vznikla tvoje spolupráce s Orange?
To vlastně nemohlo ani být jinak. Já jsem na Orange hrála v podstatě od začátku, protože mě zvuk Orange baví. Sice se moje vybavení v průběhu let hodně měnilo, ale Orange jsem měla vždycky. No a před pár lety jsem se spojila s francouzským distributorem, protože jsem věděla, že Orange je přesně to, co mám ráda. A od té doby je Orange mojí součástí a na pódiu, kde i dobře vypadá, je to vlastně takový můj podpis. Vlastně je Orange nedílnou součástí naší pódiové show.
A na jaký zesilovač konkrétně hraješ?
Hrála jsem s hlavou Rockeverb 50 a boxem PPC212, ale přecházím na hlavu Rockeverb 100 a box PPC412, abych měla takový „tučnější“ zvuk.
Na tvém pedalboardu jsou vidět krabičky od samých skvělých značek, jako jsou Anasounds, SoloDallas, J. Rockett Audio Designs. Máš tam i můj oblíbený switch od značky Radial Engineering. To vypadá na promyšlené zapojení. Máš svého osobního technika, který ti krabičky navrhne a zapojí, nebo si vymýšlíš své zapojení sama?
Mým osobním technikem je Mathieu. Na všechny krabičky mě vlastně přivedl on. A stejně tak na ABY od Radialu. Potřebovala jsem něco jednoduchého, ale robustního, a hlavně aby to dobře znělo a neubíralo signál. Mathieu Radial používal už dlouho, a tak mi jej nechal vyzkoušet, a bylo hned jasné, že je to přesně to, co potřebuji.
U ostatních krabiček to bylo podobné. Teď například pracuji na pedálech s Anasoundem, na kterých bude i můj podpis. Ale zatím nesmím nic prozradit, takže o tom až někdy příště.
O tvém zpěvu už jsme se bavili. Jsi typ zpěváka, který má i svůj oblíbený mikrofon, nebo zpíváš na to, co ti zvukař nachystá?
Popravdě řečeno jsem to nikdy moc neřešila, protože mě vždycky víc zajímaly kytarové krabičky a aparáty. Navíc jsem v tomto vždycky důvěřovala svému zvukaři, který mě zná a ví, jaký mikrofon nejlépe funguje z mým hlasem. Ale nedávno jsem dostala na testování nový mikrofon Sennheiser. Nepamatuji si, jaký typ to je, ale už se těším, až jej vyzkouším.
Používáš ve studiu stejné vybavení jako na živém vystoupení, nebo ráda experimentuješ?
Můj setup hraje výborně, takže jej používám stejný na živém vystoupení jako ve studiu. Samozřejmě že se stane, že během nahrávání dostaneme nápad vyzkoušet něco jinak, jen tak pro inspiraci. To si pak půjčuji různé „hračky“, co mají ve studiu k dispozici. Většinou jde o legendární krabičky, jako třeba Univibe a nebo starej fuzz. Na desku to nemělo chybu.
Ještě jsem používala místo své bedny Orange původní Vintage PPC412, a to hrálo naprosto skvěle. A ještě mi Mathieu půjčil kombo Marshall 2103 JMP, který hraje zase úplně jinak než můj Orange, a tak se dalo se zvukem daleko více experimentovat a pracovat. Můj zvuk dostal další rozměr, bylo to takový víc drsný a chlupatý, řekla bych sprostější.
Máš v hlavě do budoucna nějaký zajímavý hudební projekt? Třeba s některým ze svých oblíbených muzikantů?
Nejbližším projektem bude samozřejmě vydání našeho nového alba Burning Bright, které vyjde po celém světě 8. listopadu. Pokračovat budeme i v našem francouzskem turné a příští rok nás čeká turné po Evropě. A je docela možné, že přijdou i „cool“ hosté, ale zatím není nic na pevno domluvené, takže vám o tom nic víc neřeknu, ale pevně věřím, že se to podaří.
Jinak se budu i nadále věnovat nahráváním videí na YouTube, protože vím, že mě lidé pořád rádi sledují. YouTube se nechci vzdát, přestože mě teď kapela zaměstnává téměř na sto procent mého času. Ale je spousta mých fanoušků, kteří mě sledují od začátku, a já je nechci zklamat. Navíc hodně mých fanoušků je daleko, kam se s kapelou nedostaneme, a tak nás můžou sledovat aspoň na internetu.
Jak relaxuješ? Máš nějaké koníčky? Třeba malování, čtení nebo třeba rybaření? Anebo je tvůj život jenom hudba?
Nebudu lhát, když řeknu, že můj život se teď točí jenom kolemhudby. Ale nestěžuji si na to, vždyť je to přesně to, co jsem vždycky chtěla. Takže hrajeme, zkoušíme, skládáme písničky...
Ráda chodím na koncerty svých oblíbených kapel, to úplně miluju. Vždycky, když hraje některá z nich v Paříži, tak se snažím nevynechat. Ráda poslouchám, jak jim to hraje, dívám se, jakou mají show.
Ale když tak o tom mluvíš, tak jsem přemýšlela o rybaření. Myslím si, že to bude dobrý způsob, jak si občas odpočinout a vyčistit si hlavu a třeba přijít na nové nápady.
