Obraz první - je rok 1993, malým nahrávacím studiem prochází maličký, ale sebevědomý manažer D. a rozhazuje rukama: "Kucí budou hrát základy najednou, tenhle bude stát tady a tamten třeba támhle, sjedem to jednou, dvakrát, pak se udělá zpěv, možná ňáký sóla - to bude v kupě cobydup." Nedůvěřivě sleduji muzikanty chystající si nástroje a aparatury v nevelkém prostoru a D. zachytí můj pohled: "Žádný strachy, kucí sou zatím neznámí, ale v pohodě - kytarista má dokonce klasickou kytarovou školu, či co!"
S představou akademického bigbítu zavírám dveře do studia a rutinně pouštím magnetofon - a z poslechových bedýnek leze neuvěřitelně šťavnatá a pestrá rocková muzika vyplněná spoustou muzikantských nápadů a čerstvých kytarových vyhrávek. "Kruci, jak to ten kytarista hraje, co to má za zvuk," napadá mě najednou spousta zvědavých otázek a jak jen to je možné, nakukuji do nahrávací místnosti. Normální kytara, běžný aparát i efekty, kytarista zvedá hlavu a s později tak typickým, mírným a vlídným úsměvem říká: "Čau, já jsem Lála."
Střih.
Obraz druhý - je rok 1994, hrajeme v Rock Café a s kolegou z kapely si nechci nechat ujít start našich mladších předskokanů. Na pódium vchází Lála, svými dlouhými vlasy a pohyby, s jakoby přirostlou kytarou, sám začíná rozhýbávat prostor nepravidelnou, ale senzačně agresivně chytrou melodickou figurou, do které postupně naskakují ostatní přicházející spoluhráči. Rock Café vstává a všem je jasné, že ve vzduchu je něco hudebně mimořádného. Maličko vyděšený pohled "kapelního" kolegy si vychutnávám: "Varoval jsem tě, to je Dorota B. B. a ten chlapík s kytarou, to je Lála."
Střih.
Obraz třetí - identické studio ze začátku. Čas se pootočil, Dorota B. B. má za sebou CD, klip, živák z Lucerna Music Baru pro ČT a spoustu koncertů, ale i stylový rozporuplný vývoj... a rozpad - jména Dyk, Mrázek a Houdek můžete číst v sestavách špičkových kapel a hudebních projektů, jen Lála je trochu stranou. Tentokrát však Ksichties - dívčí kapela, jejíž polovina se zapomněla kdesi na zahraničním zájezdu, se pro tuto session doplňuje o "dorotího" baskytaristu Mrázka a kytaristu Lálu. A je to tu znova. Z muziky dýchá čerstvá a syrová muzikantská energie a vzpomínka na Dorotu je víc než zřejmá: "Co se divíš - to je prostě Lála."
Střih.
Obraz čtvrtý - je červenec roku 2006, v obřadní síni, kde asi není běžné slyšet Led Zeppelin, tam někde za věncem v podobě kytary a spoustou kytek je Lála a my kolem jen bezmocně polykáme slzy a drtíme mezi zuby: "Proč v osmatřiceti, Lála, jeden z nejnadanějších a nejosobitějších kytaristů, co tahle země kdy měla?" Ještě milovaný Ozzy a No More Tears - a je konec. Budeš nám chybět Lálo!
