Kytary pod Kabátem - na co hrají kytaristi Kabátů?

Když se řekne Dubí, každého napadne něco, co s muzikou tak docela nesouvisí. My jsme se však setkali na řečeném místě s kytaristy tuzemského Kabátu. Povídalo se o kytarách mistrů Oty Váni a Tomáše Krulicha.

Zkušebna

Protože rozhovor měl proběhnout ve zkušebně, těšil jsem se, že uvidím, kde zkouší nejslavnější česká kapela současnosti (koukněte na počty diváků na koncertech), která je navíc na absolutní špičce tuzemského „šoubyznysu“ už téměř dvě desetiletí. Člověk to bude moci porovnat s vlastní zkušebnou. Nepochyboval jsem, že uvidím různé vychytávky, speciální zatlumení, kukaň na bicí, bezdrátový zpěvový aparát, nejnovější odposlechy a vůbec všechno, co ke zkušebně tak výjimečné kapely přece musí patřit.

Ale chyba lávky! Normální prostory s normálním zázemím. Ani vysílačky, ani plakáty spoře oděných děvčat. Takže jediným luxusem, který jsem zaznamenal, byla toaleta s umyvadlem a teplou vodou.

V Muzikusu 08/2011 psal Vláďa Švanda (známý to dudák) o návštěvě Tomáše Krulicha a Oty Váni v legendárním britském Marshallu, kterou zorganizoval a zařídil Vítek Bambas z PCM.

Tento rozhovor bude na zmíněnou reportáž částečně navazovat. Povídání se točilo kolem kytar, jak si ke klukům postupně našly cestu. Protože kytary si, stejně jako ženy, nevybíráme. Ony k nám, potvory, totiž vždycky přicházejí sami. Jdeme na věc!

Tomáš Krulich

Ahoj, jak se máš?

Nestěžuju si, jde to, dobrý je to.

Když to vezmu obecně, jaký je vlastně tvůj vztah ke kytarám, na které hraješ?

Vztah ke svým kytarám mám veskrze dobrej. Ale když už jich nakoupíš víc, musíš se o ně taky starat. Na nějakou třeba dva roky nešáhneš a pak je potřeba občas nechat dorovnat krk a podobně. Aby byla ta kytara kdykoli připravená na to ji vzít a zahrát si na ni.

Rád si zahraju na kteroukoli z nich. Mám dokonce ještě Charvel Jackson, na kterou jsme nahrávali první dvě desky. To byla moje první fakt dobrá kytara. A víš co? Na tu si doma taky rád zahraju!

Kolik jich máš?

Sedm a dvě basy.

A která byla tvoje první?

Ta moje se jmenovala Vikomt. Byla bílá, taková nepovedená kopie Telecastera.

Jak ses k ní dostal?

Člověče, my jsme měli - ale aby to neznělo blbě - takovou chůvu, starou bábinu, fajn ženskou, teď už je po smrti. Vzpomínáme na ni s bráchou jenom v nejlepším! Já jsem tenkrát chodil okolo hudebnin tady v Teplicích, byly tu tenkrát jediný, naproti divadlu. A oni tam tuhle kytaru měli dlouho vystavenou. Já jsem kolem ní pořád chodil... A představ si, jednou tam šla se mnou bábina a prostě mi ji koupila!

To je skvělý! Kolik ti bylo?

Bylo čtrnáct.

Jak jsi šel dá?

No, úplný základy... Měl jsem učitele Trnečku a chodili jsem „jakoby“ do lidový školy umění, ale dával mi hodiny, až když mu skončila škola, mě tam měl navíc. A já jsem si to tam hned - samozřejmě - na druhou hodinu přihasil s touhle elektrickou kytarou! A on na mě koukal, jakože co? Nejdřív si myslel, že si dělám srandu. Ale já jsem říkal, že se chci naučit na tuhle kytaru.

Potom řekl, dobře, a já jsem si vždycky sehnal třeba tři písničky od Status Quo, Katapultu, Arakainu... Něco jsem přines’ a on mi třeba řekl: „Tohle je na tebe moc složitý, to ne,“ nebo „... tohle tě můžu naučit - a když budeš doma makat dvě hodiny denně, tak se tu pecku naučíš za týden, než přijdeš znova na hodinu.“ A tak to probíhalo asi půl roku nebo rok.

Když jsem měl kapelu, tak jsme z toho měli hroznou radost, když jsme si mohli zahrát rokenrol a zahulákat do mikrofonu.

Když teď uděláme skok do let, když se vám začalo skutečně dařit, měl jsi pak období, že jsi začal nakupovat kytary?

No, to ne... Tady jde o to, že ti to nedá a sem tam něco vyzkoušíš. Mě v tom období, o kterým mluvíš, bavilo, že jsem dostal spojení na chlapíka, kterej dělá kytary na zakázku. A tak jsem si třeba na turné k Dole v dole u něj nechal udělat Explorera, kterej byl plechovej. Takže měl souvislost s tou deskou, s názvem desky, s turné.

A ty neřešíš snímače, dřevo, menzuru, nic takového?

Ne. Já jsem řekl, že chci prostě něco jako Explorer a hotovo. Člověk, co vyrábí kytary, přece musí vědět, jakej je průměr krku a z jakýho bude dřeva, aby to hrálo, jaký snímače... To jsem nechal na něm.

A tenhle bílý Explorer, tvoje nejmilejší kytara, jak ses k němu dostal?

Od Miloše Doležala. My jsme u něj nahrávali Země plná trpaslíku, a on tam byl zavalenej kytarami. Miloš, to je blázen. On si to tahal z Ameriky... A nabídl mi ji, když už jsme tam byli. A jemu se dá opravdu věřit, od něj nekoupíš sračku. Tak to víš, hned jsem po ní sáhl.

Prostě ti sedla?

To víš, že jo. Třeba si vem’ Les Pauly, to jsou skvělý kytary, ale jsou těžký. Asi bych na to uhrál dvě hodiny, ale mám vyhřezlý tři plotýnky, takže kdybych s tím byl každej druhej den na šňůře...

Takhle nějak vznikl i ten modrý Telecaster?

To jsme s Otou šli na křest Milošova novýho alba a objevil se tam kamarád Martin, kytarář. Trošku jsme měli upito a on že mi chce udělat kytaru. Já nejdřív myslel, že si ze mě dělá srandu, tak jsem říkal, že jich mám dost, že nepotřebuju. A on pořád, že ne, nějakou ti udělám. Tak jsem řekl: „Udělej mi Telecastera, ale chci džínovýho!“ Tak jo.

Dali jsme si na sebe spojení, pak se dlouho nic nedělo. A on mi asi za dva měsíce najednou zavolal: „Hele mám dobrý dřevo, Tome, tak si přijeď, potřebuju přesně vědět, jak si představuješ džínovýho Telecastera.“ Tak jsem na kulečník naházel rifle, udělal různý záběry a poslal mu asi patnáct fotek. A do toho jsem namaloval tvar Telecastera, ať si z toho vybere, co se mu bude líbit nejvíc. A on to podle toho udělal.

A teď jsem ho dokonce používal na turné Banditi di Praga a byla to pohoda. Vždycky jsem ho vytáh’, abych ho trošku ohrál.

Aby šel do světa.

No jasně. A taky jsem se s nim chtěl pochlubit (smích).

Dál tam máš Flyinga.

K tomu jsem byl donucenej v podstatě okolnostma. To jsme jeli - v uvozovkách - turné po Americe, po klubech, asi sedm kšeftů. A mně se zlomil krk při letu na vnitrostátní lince.

My jsme s sebou nebrali nic, v Americe byl v klubech na pódiový vybavení spoleh. Hrálo to vždycky dobře. Každej jsme si vzali jednu kytaru s sebou do letadla a s tím jsme tam lítali. A po přistání v Denveru jsem otevřel kufr, a ona byla zlomená.

Tak mě vzali místní kluci, co se o nás starali, do města a hned v prvním krámě jsem tam vzal tohohle Flyinga.

Takhle snadný to bylo?

No, to víš, že jsem si na něj třísknul. Tam není co řešit, když vidíš Gibsona. Americkej Gibson, ten vždycky hraje.

A tvůj Strat?

Toho jsem si koupil, protože mně se strašně líbil ten zvuk. Fendery mají v podstatě ještě dynamičtější zvuk, a to byla moje druhá kytara. To bylo někdy v roce devadesát tři, hned, jak jsme dotočili Děvky, ty to znaj. Koupil jsem ho na inzerát. Nějakej maník z Chebu potřeboval prachy. Ale bylo na něm vidět, jak je smutnej, že jde Fender do světa.

Jaký máš struny?

Dvanáctky.

To je docela silný...

Hm, to jsme zjistili dlouhým bádání, že to prostě má dynamiku. Takový tlustý, když do toho řízneš, tak ti to vystřelí z toho Marshallu, a to je potřeba!

A trsátka teda taky silnější?

Jedna trojky.

A něco dalšího řešíš, třeba výšku snímačů, přepínání?

Ne, nic. Je to jednoduchý, když má bejt něco natočený čistě, tak si jenom ztlumím volume na kytaře a je to.

Jaký máš nastavení Marshalla?

Vidíš, že technici na něm mají namalovaný čárky. Úplně stažený vejšky, středy a basy na plno, prezence taky stažený.

Tuhle starou hlavu JMP už vlastně vozíme jenom do studia, protože ona sice hraje skvěle, ale je to poruchový. Naložíš to do kamionu, jedeš přes půl republiky, a už tam něco chrastí. Takže je lepší nechat si to jenom do studia.

A efekty žádné?

Ne. Já jedu do vysílačky a z vysílačky rovnou do hlavy, žádný krabičky.

Oťas Váňa

Ahoj! Co teď chystáte?

Jelikož jsme na jaře při turné Banditi di Praga natočili pražskej koncert, tak z něj chceme udělat DVD. O což se vlastně snažíme pokaždé. Každý turné se snažíme udělat zajímavý a taky se ho pokaždý snažíme natočit a vydat. Vždycky je to takový poděkování fanouškům, že tam byli, že přišli.

Pojďme ke kytarám. Jaká byla ta tvoje první?

Je to podobný asi jako všichni muzikanti tady v Československu. Když jsem začínal, to mi bylo třináct, tak jiná možnost než Jolana nebyla. No a moje první kytara byla Jolana Iris, na kterou jsem si našetřil tak, že dostaneš od dědy a babičky za vysvědčení nebo k narozeninám stokorunu... Tenkrát stála asi patnáct set. Pak jsem měl další Jolanu Jantar. A potom, jelikož jsem měl příbuzný v Západním Německu, mi teta poslala japonskou Aria Pro 2. To už mi bylo asi sedmnáct.

Ta byla kvalitní, ne?

Ta byla hodně kvalitní, mechanika tam byla dobrá. Tu mi bohužel potom ukradli.

Jak to šlo dál?

Já jsem byl vždycky „Gibsoňák“. Mně se vždycky líbily Les Pauly, jenže na to nebyly finance. No, v devadesátým prvním jsme točili první desku, takže už se to začalo brát vážně. A jelikož jsem neměl na Les Paula, tak jsem si koupil Ibanez, to byla japonská kopie Les Paula. Dneska jsou to vyhledávaný kousky. Hrála hodně dobře. Na tu jsem nahrál první dvě desky společně s tou Aria.

Ty tady máš armádu Gibsonů...

Tohle je Gibson Les Paul Custom, kterej byl vlastně mojí první pořádnou kytarou. Tu mi prodal v roce devadesát pět Dodo Doležal, u kterýho jsme zrovna v tý době točili desku. A tak vlastně to je splnění toho dětskýho snu. Tahle kytara je moje jednička. Ta se mnou už prošla mnoho bitev, doufám, že vítězně. Nedám na ni dopustit, je to prostě moje srdcovka.

Co to máš zezadu za náplasti?

To mám kvůli opasku, abych si neodřel lak. Když jsme letěli do Ameriky, tak si americký celníci mysleli, že tam mám výbušninu, protože ta páska vypadá zvláštně. Nedokázali pochopit, proč ji tam mám. Jinak je to ročník 1979, takže mladá holka ještě.

Samozřejmě o kytary se člověk musí starat, takže už je přepražcovaná, protože jsem na ni hodně hrál. Ale je to opravdu moje jednička.

Když ji potěžkávám, je to ještě poctivý těžký kus... Chodíš do posilovny?

No jo, kvůli zádům. Hele, Hurvajs má plotýnky, Tomáš má plotýnky, Špalek taky... Nechci dopadnout jako oni. Hraju přece na nejtěžší kytary!

Vezmeme toho druhého Les Paula...

Je to úplně totožná kytara jako moje jednička, dokonce je i stejně stará. A taky Custom. Má pro mě zvláštní historii, protože ještě než jsem si koupil tu mojí jedničku Custom, tak jsme točili desku Colorado u Petra Jandy. A tam nám zvukaře dělal Standa Barosch a tohle byla jeho kytara. Já jsem si ji půjčil a natáčel s ní desku. Ale nechtěl mi ji prodat, jak je to bejvalej kytarista, měl k týhle kytaře velkej srdeční vztah. Takže já jsem si pak koupil od Doda toho mýho Customa.

No a asi patnáct let jsem mu zhruba jednou dvakrát ročně volal, jestli by mi ji neprodal. A on vždycky: „Ne, ne, až budu v krizi.“ A před dvěma lety zřejmě krize přišla. Standa zavolal, že mi ji teda prodá.

Jsem rád, protože jemu tam jen ležela pod pultem. To kytaře škodí, nástroj musí hrát. Teďka je v dobrých rukou.

A ten třetí kousek...

To je taková raritka, Les Paul Custom Deluxe z roku 1976. Těch se podle mě moc neudělalo, není tak často vidět. Tu jsem koupil hlavně kvůli snímačům. Jsou to pětadevadesátky, vůbec první snímače, co byly. Takže to je charakteristika téhle kytary, je úplně jiná...

Muzikanti, kteří vědí, že tuhle kytaru mám, tak si ji ode mě chtějí půjčovat. Teď byla už po několikátý ve studiu. Půjčuju ji samozřejmě lidem, kterým věřím. Každý si libuje. Hlavně ten snímač u krku si hodně chválí. A já jsem rád, že hraje. Taky ji používám hodně ve studiu.

Jak si k tobě našla cestu?

To mi volal kamarád Robin Davídek. On vždycky ví, když je někde zajímavá kytara. Tak mi volal, že tady má tuhle Deluxe. Ještě než jsem ji koupil, tak jsem ji vzal na Beat Fest do Lucerny. Kytaru nejlíp poznáš při koncertě, naživo, že tě nenechá na holičkách.

Zřejmě byla někde ze Švýcarska a myslím, že buď byla někde v baru nebo ji měl nějakej kuřák, páč je taková celá zažloutlá. A Tomáš na ní nehrál...

Vidím, že je hodně sklopený snímač u krku. To sis dělal sám?

Ne, s kytarama to máš jako s autem, taky se do toho nemůžeš montovat. Dávám je do servisu. Mám z Českých Budějovic kytaráře Pavla Steinbauera. Vážím tu cestu do Budějovic, prostě se to vyplatí. Tam si s Pavlem vždycky sedneme, povídáme si o tom. On je to taky srdcař, takže jsme na stejný vlnový délce. Zrovna tuhle kytaru mi dělal Pavel.

A potom ještě dávám kytary tady do Hořovic do firmy NBE Corp., to je vlastně Jolana.

Máš neobvyklou dvanáctku Rickenbacker.

Natáčeli jsme u Milana Cimfeho Go Satane go. A udělali jsme písničku Na sever a věděli jsme, že je tam zapotřebí dvanáctistrunná kytara. Tu jsme neměli. A on říká: „Mám ti, člověče, teď jednu půjčenou od jednoho Brňáka, Rickenbackera.“ Tak jsme to s ní natočili a sedlo to úplně přesně, jak to mělo bejt.

No, ale co teď, že jo?! Hraješ naživo a potřebuješ ten zvuk. Tak jsem tomu Brňákovi volal, jestli ji nechce prodat. A on říkal ne, ale nech si ji zatím. Zrovna jsme jeli turné, tak jsem si ji nechal, hrál jsem na ni tuhle písničku. A vždycky po turné mu volám... a takhle to trvalo tři roky. Já jsem ani nevěděl, kdo to je. Až byl festival Rock for People v Českým Brodě a on mi volal, že mi ji teda prodá, že to nějak ukončíme.

Kytara je to výborná, z roku devadesát tři, on si ji přivezl z Ameriky, je hodně specifická. Kromě tý písničky Na sever ji občas vezmu do studia na nějakou tu vyhrávku, v podstatě do Kabátu se to moc nehodí, ale mám ji doma.

Pak je tady Telecaster...

No Telecastera miluju. Zvuk je jasnej, to je základní kytara, já jí říkám kytara pro dělníky. Ta nic neodpustí, tam musíš zahrát všechno. Na ni jsem hrál taky jedno celý turné Suma sumárum, to bylo v roce 2002. Tuhle jsem si koupil v Chicagu v Americe, když jsme hráli pro emigranty. To byla taky taková záhada...

Byli jsme s Tomášem v Chicagu v hudebninách a věděl jsem, že si chci ze Států odvézt Telecastera, tehdy byly příznivý ceny. A tohle byla první(!) kytara, na kterou jsem si v tom krámě sáhl. Pak jsme tam byli celý odpoledne, zkoušel jsem i o hodně dražší Telecastery, ale zvuk se mi nejvíc líbil u téhle. Tak jsem se k ní okruhem vrátil.

A v současnosti ses vrátil zpátky k Jolanám!

Mě se ta kytara hrozně líbí. Jsem fanoušek Jolany. A jsem rád, že díky inženýrovi Petrovi Vykydalovi, kterej je majitel značkya kterej to dělá od srdce, Jolana zase existuje. Taky jsem rád, že můžu bejt při tom, že znovu ožívá tahleta značka, že jsem jeden z kytaristů, který na to hrajou. A musím říct, že jsou to fakt dobrý kytary. A jsou krásný.

Třeba tohle Tornado vychází z původního modelu z šedesátých let. Tělo i hlava se zachovaly.

Oni dělají z každýho desetiletí jednu takovou tu známější nebo významnější kytaru. Takže z padesátých let dělají Gracioso, ze šedesátých Tornado a ze sedmdesátek nám všem známý Diamantky.

A ta tvoje je řadová kytara?

Nevím, tahle je vyloženě udělaná pro mě. Já mám rád palisandrový krk, to má na zvuk docela vliv. Pak tremolo bigsby, plus tam mám rozpojovací cívky a zamykací strojky. Snímače mám německý Amber, ty jsou vynikající. A ještě mi ji podepisujou, je to můj signature model. Jsem s ní hodně spokojenej.

Vydrží, je pohodlná a oproti Les Paulu lehká. Já jsem na ni hrál celý turné Banditi. Dostanu z ní různý zvuky, nemusel jsem tak často měnit kytary...

Jenom sis prostě přepnul snímače...

Jenom jsem si popřepínal, a bylo to!

Nechytaly snímače brumy?

Trošku jo. To je elektrárna, co máme, takže jsme to řešili vlastně celý turné. Ale to je rock ‘n’ roll.

A ty máš dvě

Ta druhá nemá tremolo, má zalitý snímače, ale jinak je totožná. Hrál jsem na ni třeba ten velkej koncert na Vypichu, asi osm písniček.

Tak pojďme na poslední kousek...

Tohle je Flying z roku devadesát čtyři. Je to snad jediná kytara, kterou jsem vyloženě nepotřeboval. Zrovna jsem tenkrát volal Otu Hereše z Alkeholu, páč jsem chtěl Flyinga, a tak mi poradil, že v jednom krámě, kde zrovna krachovali, mají levný kytary. Tahle stále úplně pusinku. Ota mi říkal: „Jo, tam maj’ tam jednoho pěknýho, a za dobrý peníze.“ Tak jsem si ho vzal, je to splnění dětskýho snu.

Mně se totiž podařilo ve třinácti vycestovat za příbuznejma do Západního Německa. Byl jsem tam s mámou, tenkrát nepustili celou rodinu, takže brácha zůstal doma. A měli jsme s sebou čtyři sta marek, to už byly docela velký peníze. Ale právě těch čtyři sta marek stál nejen Flying, ale bohužel i video. Představ si třináctiletýho kluka ze socialismu! Každej den, celejch čtrnáct dní, jsem tam ve Frankfurtu chodil do krámu a koukal na toho Flyinga. Úplně vyřízenej! Ale odjíždělo se s videem, bez Flyinga.

Takže tuhle kytaru jsem si koupil, aniž bych ji potřeboval, abych si to trauma z dětství zahojil.

Muselo to tak bejt...

Srdeční věc, prostě přišel čas... Když mi Ota zavolal, že tam je jeden pěknej, tak jsem opsal kruh a těm komoušům jsem to natřel tím, že jsem si ho koupil!

Kluci díky, bylo to moc fajn dopoledne! Opět se ukázalo, že čím je člověk výše na pomyslném hitparádovém žebříčku, tím je víc v pohodě. Řeč příjemně plynula, Tomáš a Ota vyprávěli a pod jejich rukama proplouvaly šestistrunné krasavice. Co víc si přát...

Takže díky! V úctě váš Autor.

PS: A pozdravujte Hurvajze, který zbaběle utekl, jakmile mistr fotograf Vláďa Švanda rozhodl o pořízení kolektivního obrázku.

Poděkování autora: Rád bych poděkoval Míše B. Timmermansové za laskavý přepis rozhovorů. Bez její pomoci by se jen stěží podařilo přivést článek k životu. Jelikož je však známo, že Míša měla dlouhé období, kdy poslouchala výhradně Kabáty, tak věřím, že ji práce bavila :-)