Nemáte to v hlavě úplně v pořádku? Je pro vás alternativní či undergroundová hudba trapný komerční odvar? Tak to jste dost zaváhali, pokud jste zapomněli navštívit pražský koncert kytaristy Elliota Sharpa. Elliot nenechal nikoho na pochybách, že to s muzikou myslí vážně, a žádný z posluchačů si jistě nemohl stěžovat na dlouhé pauzy mezi skladbami a nedostatek tónů obdržených za skromný peníz investovaný do vstupenky.
Koncert měl pouze jednu pauzu a dvě skladby. První kousek trval asi hodinu a druhý, který následoval po pauze, přibližně totéž. Chudák fotograf José se dostavil dřív, aby nafotil pódiovku, ale na scéně stál pouze stůl s mixem a notebookem, židle a kombo. Nic pro fajnšmekry. Elliot hrál sám, předváděl celou škálu kytarových technik od hry trsátkem, prsty přes tapping, legátové běhy až po hru za kobylkou a bylo vidět, že bez svého nástroje by byl jako Tom bez Jerryho. Kdo umí, umí. Snad to bylo únavou, špatnou konstelací hvězd nebo mou hudební omezeností, ale přece jen jsem měl pocit, že se Elliot pohybuje na hraně hudby, stravitelné pro normálního člověka. Na druhou stranu, bylo to něco jiného, nového, tedy osvěžujícího. A nebolelo to tak jako poslech průměrného českého rádia. Přesto byl koncert značně náročný a pokud nemáte trpělivost a smysl pro disharmonii, míchání všech různých stylů, psychedelii a já nevím co ještě, běžte raději na diskošku.
Na tomhle koncertě hraješ na kytaru, ale jsi vlastně multiinstrumentalista, protože kromě kytary zvládáš také basu a údajně téměř všechny strunné nástroje, ale také alt a soprán saxofon, klarinet, piáno a navíc některé nástroje vlastní konstrukce. Čím to, že má u tebe kytara výsadní pozici?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale asi to bude tím, že je to velice univerzální nástroj, na nějž se dá zahrát úplně všechno. Navíc se dá celkem lehce nosit s sebou, což se třeba o piánu říci nedá.
Pokud vím, začínal jsi hrát klasicky u učitele, když ti bylo asi sedm let. Tento styl výuky bývá někdy nejjednodušším způsobem, jak otrávit dítě tak, aby již nikdy v životě nevzalo žádný nástroj do ruky. Jak to bylo s tebou?
Myslím, že jsem byl docela nadané dítě a bavilo mě hrát věci od Chopina nebo Liszta, které jsou dost rychlostně a technicky náročné. Pochopitelně jsem nenáviděl cvičení a klasické etudy, co se používaly při výuce, mě dost otravovaly. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že metody výuky klasické hry na klavír napomohly tomu, že se u mě rozvinulo astma. Ze zdravotních důvodů mi byla naordinována hra na klarinet. To se mi dost líbilo, protože to byl přesun k úplně jinému zvuku, a navíc mi dechový nástroj hodně zlepšil zdraví.
Na jaké muzice jsi vyrůstal a co tě nejvíc ovlivnilo?
Koncem šedesátých let jsem chodil do knihovny v místě, kde jsem bydlel, a občas jsem zajel do New Yorku. Tam bylo k sehnání vše, na cos mohl pomyslet. Já se tam dostal k nahrávkám lidí jako Albert Ayler, John Cage, Harry Partch, The Fugs, Karlheinz Stockhausen, Ornette Coleman, Iannis Xenakis a dalším. V hitparádách té doby pochopitelně figurovali lidi jako Jimi Hendrix, Cream a další a to byly takové pecky, že snad musely ovlivnit každého. Nevím, co mě ovlivnilo nejvíc, ale asi fakt , že jsem měl hodně veliký záběr. Dokonce jsem jednu dobu pracoval ve školním rádiu, kde jsem měl vysílání asi od čtyř hodin ráno. Pouštěl jsem tam ty největší šílenosti, které jsem objevil v místní knihovně. Jednou si to ale poslechl ředitel a to bylo moje poslední vysílání.
Jsi znám pro své výborné improvizační schopnosti. Jak jsi se k nim dopracoval?
V roce 1972 jsem začal díky jazzovému trombonistovi Roswellu Ruudovi studovat na Bard College. Zabývali jsme se hlavně věcmi od Monka a Ellingtona, ale sám Roswell byl skvělý zdroj informací a pochytil jsem od něj spoustu věcí. No a jak jinak lze studovat improvizaci než hraním, že... Toho jsem měl naštěstí vždy dost, stejně jako spoustu muziky v uších.
Do New Yorku jsi přišel někdy v roce 1979. Město je známo jako místo obrovské koncentrace skvělých muzikantů. Nebylo těžké se tam prosadit?
Ještě před svým příchodem do "Velkého Jablka", jsem znal pár muzikantů, kteří už tam byli nějakou dobu přede mnou, jako například Giorgio Gomelsy, Eugene Chadbourne, Steve Piccolo, Mark Kramer a další. Předtím jsem žil na západě Massachusetts, což znamenalo značnou kulturní izolaci. Příchod do New Yorku byl pro mě něco jako návrat domů. Přesto mi nějakou dobu trvalo, než se mi podařilo dostat do povědomí a do některých klubů. Je fakt, že v NY je obrovská konkurence, ale na druhou stranu je to vysoce motivující a inspirující místo. Navíc se mi líbí určitý starý dobrý new yorský cynismus, který ti nedovolí podlehnout všeobecnému pocitu ohrožení, jenž se po útocích na světové obchodní centrum snaží udržovat vláda.
Patříš k velice plodným autorům. Tvá diskografie čítá kolem 135 záznamů. Kde bereš inspiraci?
Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Všude kolem je tolik inspirace, že není v lidských silách to zvládnout. Já jenom dělám svou práci a ono se to za tu dobu nějak nakumulovalo. Stejně si někdy připadám, jako bych se skládáním teprve začínal.
Jak dlouho používáš ve své tvorbě a na koncertech počítač?
Pokud se nepletu, už někdy kolem roku 1986 jsem na koncertech s Virtual Stance začal používat samply a Atari ST. Přesto jsem hned od začátku vnímal určité omezení muzikanta, jenž má k dispozici na pódiu jen počítač. Jako by tomu chyběl ten pot, správný přenos feromonů, který dělá nadšení a vášeň pro hudbu opravdovou. K tomu potřebuješ nástroj.
Se kterými muzikanty bys rád spolupracoval?
Moc se rád bych zkusil něco s lidmi jako Anthony Braxton, Ornette Coleman and Cecil Taylor. Tihle skvělí muzikanti jsou mojí dlouhodobou inspirací a mají neuvěřitelný kreativní náboj.
Studoval jsi fyziku, zajímá tě matematika a někdy používáš ke skládání a hraní matematické algoritmy. U muzikanta je toto zaměření spíše výjimkou než pravidlem, ne?
Lidé s hudebním nadáním zpravidla nemívají sklony k matematice. Mě ale tyhle věci zajímají a navíc se rád zabývám vším, co s muzikou souvisí. A hudba je v podstatě aplikovaná fyzika, přímý projev energie vibrujících těles. Díky mému otci, který navrhoval reproduktory a mikrofony, se u nás doma válela spousta knih a textů o akustice a elektronice. Z těchhle knih jsem přešel k sci-fi, a s tím zase souvisela snaha dozvědět se něco víc o přírodních vědách. Ony se hudba a věda opravdu prolínají mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Laureát Nobelovy ceny za chemii Roald Hoffman například organizuje program Entertaining Science, v němž současně vystupují vědci a muzikanti. Já jsem tam například hrál kytarovou skladbu, v níž je ladění založeno na tzv. Fibonacciho číslech. Bylo to v programu s Benoitem Mandelbrotem, objevitelem fraktální geometrie, který je mimochodem velmi inspirující myslitel a osobnost.
Co jsi ještě v hudbě nedělal a rád bys zkusil?
Jednou bych chtěl napsat operu, nebo hudbu pro divadelní představení. Taky by mě bavilo natočit film. Mám nějaké rozdělané nápady, ale potřebuji čas, abych se na to mohl zaměřit a uskutečnit to. Snad se mi do dvou let podaří něco rozjet.
Mám na tebe, jakožto velikého fandu sci-fi, jednu speciální otázku. Až jednou na Zemi přistane mimozemská loď a vystoupí z ní zelení mužíčci, které nástroje jim dle tvého názoru víc padnou do jejich "šestnáctiapůlprstých" pazourů, Fender nebo Gibson?
Tak v tomto směru mám naprosto jasno. Bude to pochopitelně kytara Fender, protože je to královna kytar, dodává s úsměvem Elliot.
Tak díky za rozhovor.
