Kytaroví velikáni - Rick Nielsen
Pro mnohé fanoušky podivín libující si v absurdních tvarech kytar (např. Dvoukrký nástroj, tvarem napodobující rickyho postavu, kde nohy jsou dva krky), pro některé výrazný skladatel rockových a poprockových balad, pro další zase extrovert, který je puritánskými vyznavači klasických linií nástrojů proklínán pro své pětikrké monstrum, pro ostatní pak sběratel kytar obdivovaný pro vlastnictví jedné z největších sbírek Vintage nástrojů vůbec, ale v každém případě neoddiskutovatelná osobnost a vůdčí duch Cheap Trick, jejíž sound, za celou éru kariéry svébytně koketující s více hudebními styly včetně hard rocku, pop rocku a občas i new wave, se právě díky Nielsenově neuvěřitelnému smyslu pro show udržel v povědomí rockového světa a zachoval si svou rozpoznatelnou a určující tvář.
"Naše nejhorší vystoupení? Když publikum tvořili čtyři lidi - a z toho se tři pořád rvali." RICK NIELSEN
Tento v každém případě kontroverzní kytarista s vysoce vyvinutým smyslem pro melodii, stavbu sóla a doprovodu měl přes všechny své úlety s mnohdy až šokujícím image nezanedbatelný vliv na kytarovou scénu. Stačí si jen uvědomit, že mezi svými vzory ho uvádějí např. Extreme, Soul Asylum, Redd Kross, Kurt Cobain z Nirvany, Cell, Bill Corgan z Smashing Pumpkins, Enuff Z'nuff a další. A když k tomu přičteme i to, že jako pódiový i studiový frontman kapely měl jednoznačně největší zásluhu na tom, že desky Cheap Trick čtyřicetkrát posbíraly zlato a platinu a do dnešních dnů se jich prodalo přes 17 miliónů kusů, tak celkový obrázek tohoto originálního umělce přece jen dostává přes všechny ty úlety s hodně kritizovaným kašpařením na pódiu další, hlubší rozměr.
Rick Nielsen se narodil 22. září 1946 v Rockfordu v Illinois a k muzice ho nejdříve přitáhly bicí nástroje: "Začal jsem mlátit paličkami do všeho kolem sebe - a tak jsem se dostal k bicím. Fascinoval mě na tom ten rytmus a rachot."
Prvotní nadšení pro bicí nástroje ale s nástupem teenagerského věku začalo vyprchávat. Nejdříve pozvolna, kdy se začal jako samouk učit vybrnkávat melodie, které slyšel z rádia a televize. Velký zlom pak nastal roku 1963, v období invaze britských kapel jako Beatles, Rolling Stones, Who a Kinks na americký trh. Tehdy se Rick do kytary doslova zbláznil, takže vedle staré akustiky došlo zanedlouho i ke koupi první elektrické kytary, kterou byla masivní Gretsch.
Rick začal poslouchat všechny dostupné desky a nahrávky, které od svých tehdejších idolů sehnal a podle nich se velmi rychle propracovával ke stále lepšímu zvládnutí nástroje. Vedle kytary to také zkoušel i s klávesami, ale ve velmi krátké době kytara zcela převládla. Zcela v intencích své hyperaktivní povahy ani nečekal na to, až dá dohromady pár dalších zanícenců, a zkoušel vystupovat sám, jen se svou kytarou a malým kombem.
Od toho okamžiku byl jen malý krůček k založení prvních školních kapel, ale ty neměly dlouhého trvání už jenom pro úpornou Rickovu snahu objevovat další a další obzory hry na kytaru. A tak první stabilnější formací, kterou dal kolem sebe dohromady, byla The Fuse.
The Fuse
Skupina vznikla na základě spojení dvou místních nejlepších kapel, Toast and Jam a The Grim Reapers. V první z nich se sešli Chip Greenman (dr), Tom Peterson (bg) a Craig Myers (lg), druhou vedli Rick Nielsen (g, key) a Joe Sundberg (voc). Dohromady vytvořili velice slibnou partu, která vedle cover verzí začala do svého repertoáru zařazovat i Rickovy první vážnější skladatelské pokusy.
Od prvních zkoušek se velice rychle dostali na místní pódia a pro stále vzrůstající ohlas se propracovali nejen k vystoupení na několika regionálních festivalech, ale dosáhli i toho, že podepsali smlouvu se společností Epic Records, u níž jim vyšel roku 1968 nejdříve singl a poté i první deska. Za tímto úspěchem se skrývala nejen jejich hráčská zkušenost, kterou získali z předchozích skupin, a nadšený manažer Ken Adamany, ale i stále propracovanější stavba koncertů. Významnou roli hrály i jejich vlastní, tedy Rickovy, skladby: "To byla taková správná doba a my jsme byli plni ideálů," říká Nielsen. "Odmítali jsme povrchnost hitů a chtěli jsme dělat spíše to, co se většinou nacházelo na b-stranách singlů."
Sick Man of Europe
První LP ovšem zůstalo prakticky bez povšimnutí a členové kapely se rozhodli odpoutat se od Rockfordu a zkusit to ve větším městě. Přesídlili tedy do Philadelphie a změnili si název na Sick Man of Europe. I když se jim roku 1972 podařilo zorganizovat turné po malých evropských sálcích, nic světoborného se v jejich kariéře nedělo. Rick, stále více netrpělivější, se nechtěl takhle "batolit", jak říkal, po "hladových štacích" a chtěl to zkusit se širším stylovým záběrem, který by víc odpovídal šíři jeho talentu: "Tohle jsem si uvědomoval už na konci šedesátých let, kdy jsem jednou na stanici Little Rock slyšel Hendrixe. Vždyť být kytaristou nemusí znamenat jen hrát to, co se požaduje, ale i to, co já sám chci."
Cheap Trick
Dva tahouni skupiny, Nielsen a Peterson, se tedy domluvili, že radikálním způsobem změní styl a tím i obsazení kapely. Vyhodili ostatní členy, místo nich zlanařili bubeníka Bena E. Carlose a zpěváka Randyho "Xeno" Hogana. Výslednou sestavu přejmenovali na Cheap Trick a soustředili se na vlastní skladby. Ty byly téměř výhradně z autorské dílny Ricka Nielsena, který se tehdy zaměřil více na melodiku a začaly ho zajímat takové skupiny jako např. Move, Family atd.
Skupina začala koncertovat, kde se dalo, ale výsledný tah nevydržel zpěvák Hogan. Během roku odešel a nahradil ho přesný a vyzrálý Robin Zander, zpěvák s folkrockovou minulostí. A události začaly nabírat otáčky.
V období let 1974 až 1977 skupina výrazně zintenzívnila svou koncertní činnost, začala si vytvářet silnou obec fanoušků, jejíž počet výrazně navýšila, když předskakovala skupinám jako Queen, Kinks, Kiss a sestavám Carlose Santany. Kapela si živými vystoupeními ověřovala reakce publika na své skladby a prováděla jejich selekci a následné dobrušování detailů do té míry, že ke konci tohoto období jezdila s prověřenou sadou velmi silných písní, které navíc doplňovala velmi energickou show. Tyto skladby se nakonec objevily na prvních třech úspěšných deskách.
Po podpisu smlouvy s Epic Records jim vyšlo první hardrockově laděné album, které se přes slušný zájem v USA sice hned nedostalo do anket, ale zato je do značné míry proslavilo v Japonsku, kde dostalo zlato. Tentýž rok kapele vyšlo další LP, In Color, kde se pod taktovkou producenta Toma Wermana původní syrový zvuk zjemnil a uhladil. Uhlazenějším aranžmá se více zvýraznila melodičnost a chytlavost Rickových postupů a deska se již objevila v anketách.
Velmi povedené bylo třetí, rozhodující LP, které skloubilo rockovou naléhavost první desky s naleštěnou produkcí druhého alba. Heaven Tonight proniklo do žebříčků, ale bylo zastíněno dalším titulem, live albem At Budokan, které kapelu představuje ve vrcholné formě. Deska byla jednoznačným úspěchem, dostala Cheap Trick do předních pozic v rockovém světě, v anketách, kde se vyšplhala až na 4. místo, si pobyla skoro rok a nakonec se jí prodalo přes 3 milióny kusů. Singl I Want you to Want Me se dokonce dostal do Top 10. Kapela tehdy prostě sklízela úspěch za úspěchem.
A úspěch se jí držel i při vydání dalšího, čtvrtého studiového alba, Dream Police, které se také dostalo do Top Ten a dobře si vedly i dva singly, Voices a Dream Police.
O to je podivnější, že po natočení další desky opustil kapelu Peterson. O důvodech se mlčelo, s největší pravděpodobností šlo o únavu a vyčerpanost na jedné straně a uměleckou roztržku s Nielsenem na straně druhé. Peterson tehdy přestal věřit Rickově skladatelskému umu a také mu vadil přílišný nárůst Rickovy osobnosti - i když, jak ukázala nakonec historie, Nielsenovi šlo vždy o kapelu jako celek. Chyba byla i na druhé straně, protože Rick nechal Petersona odejít bez nějakého velkého přemlouvání - hodně si věřil, že tým kolem něj nemusí být zas tak podstatný. A to byla chyba.
Petersona nahradil nejdříve Pete Comita a posléze Jon Brant. I když turné byla úspěšná a One on One bylo platinové, následující desky Standing on the Edge a The Doctor byly v podstatě neúspěchem.
Roku 1988 se ale Peterson vrátil a výsledné album Lap of Luxury (u CBS Records) dosáhlo na platinu (Top 20). Nielsenův autorský vklad zde byl minimální, na dalších deskách se jeho skladby už ocitly v daleko větší míře.
Následující období ale bylo pro skupinu ve znamení dalšího neúspěchu, kdy nejen ztratila smlouvu s CBS, ale mnoho energie ji stála spolupráce s malými společnostmi. Sice se jim podařilo v roce 1994 získat smlouvu s Warner Brothers, ale LP Woke Up with a Monster v podstatě nikoho nezajímalo. Tehdy se ovšem stala ne zcela obvyklá věc. Několik muzikantů z řad alternativního rocku se rozhodlo, že skomírajícímu dinosaurovi podají pomocnou ruku. Většinou šlo o ty hudebníky, kteří měli Cheap Trick původně jako své vzory. A to byla pro Rickovu partu velká naděje, která se nakonec vyplnila.
Cheap Trick se tedy znovu vydali na cesty, nejdříve se Smashing Pumpkins, roku 1996 se účastnili Lollapalooza Tour a u menší firmy jim vyšla dobře přijatá kompilace Sex America Cheap Trick. Tehdy se skupina rozhodla vrátit se zpět ke svým základům včetně většího prosazení tvůrčí nezávislosti. Tak se zrodila jejich firma, Cheap Trick Unlimited, která vydala či aspoň kontrolovala vydání a promotion většiny svých dalších desek. A nutno říci, že úspěšně, protože od roku 1997 hvězda této kapely začala opět stoupat vzhůru. Možná že ne tak rychle jako na začátku sedmdesátých let, ale o to stabilněji. A že jsme při našem výkladu trochu zapomněli na Rickovu osobnost? Ale vůbec ne. Rick Nielsen je pan Cheap Trick, jedno bez druhého existovat prostě nemůže. "Rick totiž nepotřebuje dělat sólové desky. Proč taky? Cheap Trick jsou přece jeho kapela."
Nástroje
Když se zmíní jméno Rick Nielsen, tak každému, kdo se blíže zabývá kytaristy a jejich nástroji, vytane okamžitě na mysli pětikrké monstrum, které mu podle jeho požadavků vytvořila firma Hamer. I když lze prohlásit, že jde v Rickově případě o nejznámější kus jeho pódiového vybavení, nesmíme zapomenout na další jeho slabůstku, a tou je vášnivé sběratelství kytar. Rick má totiž ve své sbírce přes 2000 vintage kytar, nepočítaje v to různé upravené custom nástroje. Což znamená, že je zhola zbytečné jmenovat v podstatě jakoukoli značku, protože ji Rick s největší pravděpodobností vlastní. Přesto se zmiňme alespoň o těch nástrojích, které používá nejvíce a kterých si také nejvíce považuje.
Největší úctu má ke klasickému '58 Gibson Les Paul: "Nemá chybu. Natočil jsem s ní v podstatě většinu alb." Při výběru kytar Les Paul Rick vedle ročníku 1958 ještě preferuje ročníky 1959 a 1960.
Další jeho oblíbenou kytarou je vintage Fender Telecaster, ještě se string bender. Váží si ji mimo jiné i proto, že během natáčení Double Fantasy ji půjčil na několik stop Johnu Lennonovi. Ve studiu či na pódiu po ní sáhne zejména tehdy, když používá wah pedál Jim Dunlop Cry Baby: "Spojí se tak klasika s klasikou, a to nemůže znít špatně."
Mezi další nástroje, které Rick považuje za své prioritní kytary, patří Gretsch Chet Atkins RoundUp (s archaickým tvarem vpleteného písmena "G" ve struníku) z roku 1954 a velmi zajímavý Gibson Les Paul, ročník 1982, s hlavou Explorer. Gibson explorerů má celkem patnáct v nejrůznějších povrchových úpravách. Samotný tvar této kytary ho na konci sedmdesátých let hodně oslovil, takže vedle originálů Gibson hrál na řadu explorerů od dalších výrobců, nejvíce však na modely firmy Hamer. Pravděpodobně nejznámější kytarou této řady je pak jeho Hamer Standard Custom, která má celý povrch,včetně krytů snímačů a knoflíků, vyvedený v kostičkované úpravě. Zájemce odkazuji na Muzikus č. 9/2000, kde jsem na straně 31 o této kytaře v rámci seriálu Galerie slavných kytar psal. Je tam i fotografie.
Ke svým oblíbeným kytarám Rick řadí i fendery esquire, telecastery "nejklasičtějších" ročníků, Stratocastery (téměř výhradně z roku 1957) a, co je zajímavé, také jeden Gibson Les Paul Junior.
Na turné s sebou bere kolem čtyřiceti kytar včetně dvou velmi vzácných Gibson Explorerů z roku 1958 (z tohoto ročníku jich existuje pouze dvacet exemplářů). Významnou součástí tohoto vybavení jsou i tři raritní '58 Gibson Flying V a samozřejmě jeho pětikrké monstrum, kolem 30 kg vážící Hamer Custom. Nástroj má celkem 36 strun. První, nejvrchnější, krk je klasicky šestistrunný, další je dvanáctistrunný, následuje šestistrunka s vibratem (modelů má několik, takže se mění i značka mechaniky), struny na čtvrtém krku jsou snímány singly z telecastera a pátý krk je bezpražcový: "Je to hrozně těžká kytara, ale hraje úplně fantasticky," prohlásil mnohokrát Rick na svých interview. "Možná, že je to hodně hnusný nástroj, možná, že se to někomu nelíbí, možná, že je to krok nesprávným směrem, ale zase jsem určitě první, kdo s tímhle přišel."
Spolupráce Nielsena a vývojářů firmy Hamer je už řadu let hodně úzká, od této značky má již několik signature modelů, posledním z nich je kytara řady Import Rick Nielsen Signature s krkem i korpusem z javoru, dvěma snímači Seymour Duncan a hlavou do V-tvaru s mechanikou Keystone.
Většina současných kytarových hvězd sebou vláčí na turné desítky kytar, takže Rickova čtyřicítka nástrojů není zase až tak velkou výjimkou. Čím se ale liší od většiny svých kolegů, je ten fakt, že Nielsen začal používat větší množství kytar už při svých začátcích: "Rozhodně s nimi nezacházím jak v bavlnce. Když totiž lítám po pódiu, tluču do strun a tak podobně, tak mi žádné ladění nevydrželo déle než tak akorát na jednu skladbu. No a místo toho, abych pořád jenom ladil a ladil, tak jsem si začal sebou brát více kytar..."
Aparáty a efekty
Své kytary zapojuje do Marshallů, což je jeho nejoblíbenější značka. Používá jak stacky, tak i komba, stowattové i padesáti či šedesátiwattové, a to v podstatě všechny základní typy. I zde se ukazuje jeho vášeň pro vintage značky, takže vedle "rudých očí Maršálů" a osmi stacků Sound City hraje na klasická komba Vox AC-30, velmi si oblíbil osmdesátiwattová komba Orange 2x 12" a nedá dopustit na svých deset Fenderů Deluxe, které mu upravil Paul Rivera: "Aby to nebylo tak ukřičený," říká Nielsen, "tak tam Rivera dal větší reproduktory, instaloval Master volume a zapojil to tak, že můžu přepínat mezi šesti různými nastaveními tónu. On mi vlastně ta komba zjazzoval, mají hebčí zvuk."
Efekty jako takové moc v oblibě nemá. Výjimkou jsou wah pedály jako Jim Dunlop Cry Baby a zejména Vox Wah. Občas sice zkusí nějaké krabičky jako Bixonic Expandora (inspiroval ho Billy Gibbons) či Maestro Fuzz MFZ z roku 1976, ale spíše se soustřeďuje jen na kytary a aparáty: "Možná to tak nevypadá, ale jsem ze staré školy. Mám rád blues, jeho bezprostřednost, a tím jsem blázen do přirozeného kytarového tónu."
DISKOGRAFIEA) Rick Nielsen + The Fuse:
Fuse (1969, Epic)
B) Rick Nielsen + Cheap Trick (včetně vybraných kompilací, které zařazujeme do seznamu základních alb z toho důvodu, že tak lépe vynikne postavení kapely v některých obdobích):
Cheap Trick (1977, Epic)
In Color (1977, Epic)
Heaven Tonight (1978, Epic)
At Budokan (1978-9, live, Epic)
Dream Police (1979, Epic)
Found All the Parts (1979, EP rarit a nevydaných snímků, Epic)
All Shook Up (1980, Epic)
One on One (1982, Epic)
Next Position Please (1983, Epic)
Standing on the Edge (1985, Epic)
The Doctor (1986, Epic)
Lap of Luxury (1988, Epic)
Busted (1990, Epic)
Greatest Hits (1991, 2LP, kompilace, Epic/CBS)
Collection (1992, kompilace, Castle Com)
I Want you to Want Me (1992, kompilace, Hollywood/IMG)
Voices (1992, kompilace, Hollywood)
Starbox (1993, kompilace, Alex)
Woke Up with a Monster (1994, Warner Brothers/WEA)
At Budokan II (1994, live, dodatek k live albu At Budokan z roku 1979)
Sex, America, Cheap Trick - The Ultimate Collection (1996, 4CD, ilustrativní kompilace, Epic/Legacy/Sony)
Cheap Trick (1997, Red Ant-Alliance/Cheap Trick Unlimited/Sony)
Gift (1996, kapela se k této desce nijak zvlášť nehlásí, Not Cool)
At Budokan: The Complete Concert (1998, live, výběr, Epic/Legacy)
Don't Be Cruel (1998, kompilace, Sony/Collectables)
Hits of Cheap Trick (1998, kompilace, Sony)
Live 1998 (1999, live, Import)
Music for Hangovers (1999, live, včetně DVD, Cheap Trick Unlimited)
Authorized Greatest Hits (2000, kompilace, Epic/Legacy)
Silver (2001, live, včetně DVD, Cheap Trick Unlimited/JVC)
Greatest Hits (Expanded) (2002, kompilace, Epic)
Special One (2003/2004, včetně DVD, Big3)
The Essential Cheap Trick (2004, kompilace, Epic/Legacy)
C) Významné spolupráce a výrazná hostování:
- s Gene Simmonsem - Gene Simmons (1978)
- se Screaming Lord Sutch - Alive & Well (1982)
- s Mötley Cre - Dr. Feelgood (1989)
- na soundtracku Last Action Hero s Michaelem Kamenem & Los Angeles All-Star
- se Scottym Moorem - All the King's Men (1997)
- s Enuff Z'nuff - Favorites (2004)
D) Další spolupráce a účast na nahrávání či realizaci albových projektů:
Např. s Hall & Oates, The Posies, Smashing Pumpkins atd . + tematické albové projekty (např. Working Class Hero: A Tribute to John Lennon, Power Pop Classics).
E) Vybrané tituly videosnímků a DVD:
Např. Live in Australia (1997, Rhino) či From Tokyo to You: Live in Japan (2004, Big3/Cheap Trick Unlimited)
F) Kde ještě najdeme jeho skladby?
Skladby Ricka Nielsena inspirovaly celou řadu umělců k přebírání a vlastním úpravám, takže je můžeme nalézt na skoro 30 albech nejrůznějších umělců a skupin včetně takových zvučných jmen, jako jsou např. Anthrax, Rick Derringer, Everclear či Warrant a také na asi 80 tematických výběrech a albových projektech.
Zajímavý je Rickův podíl i na soundtraccích - např. Roadie, Heavy Metal, Top Gun, Say Anything, Queens Logic, Gladiator, Private Parts, Small Soldiers atd.