Vzal jsem si na bedra nelehký úkol - vysvětlit téma kytarového zkreslení od geneze přes elektronická úskalí až po mystický Holy Grail nejvěhlasnějších zkreslení, pevně zakořeněných v historii elektrické kytary.
Samozřejmě jako každý kytarista mám i svůj subjektivní pohled na danou tematiku. Budu se však snažit být objektivní vůči všem způsobům, jak dostat z kytary to "pravé ořechové". Pro obhajobu svých některých ortodoxních názorů předesílám, že mám za sebou dlouholetou praxi s kapelami různých stylů a obsazení a hrál jsem opravdu na všechno možné.
Z historie kytarového zkreslení
Začít bychom mohli od kořenů, tedy historií vzniku kytarového zkreslení. V polovině padesátých let minulého století elektrická kytara zbořila zažité představy o hudbě v akustické podobě.
První muzikantské lampové zesilovače byly konstruovány s ohledem na "čistotu a výkon". Hudba se však začala vyvíjet k výbušnosti a nespoutanosti rock'n'rollu a ti nejodvážnější kytaroví taviči přišli na to, že když zesílí aparaturu na maximum, tak pokud to vydrží, se ocitnou v novém světě zkreslené kytary. Najednou se jim otevřela možnost, jak prosadit kytarové sólo přes kapelu a navíc sustain zvuku byl kouzlem, které do té doby neznali.
V šedesátých letech někteří dokonce zkoušeli nařezávat kmitací systémy reproduktorů, aby se dostali ke zkreslenému zvuku i při nižší hlasitosti. Přestože v té době už existovaly velmi slušné lampové zesilovače známých výrobců (dodnes používané a ceněné), problém byl v tom, že to správné zkreslení přicházelo až ve chvíli, kdy málem "stříkala krev z uší".
To vedlo kytaristy a elektroniky k myšlence vytvořit zkreslení uměle pomocí kytarového efektu, krabičky a později i v lampovém předzesilovači formou ovládání Master Volume.
Zhruba na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začali výrobci lampových zesilovačů konstruovat první dvou a vícekanálové verze s nožním přepínáním kanálů.
Přesto, jak už to bývá, první myšlenka bývá leckdy nejlepší, a svět kytarových krabiček nezaniknul.
Druhy kytarového zkreslení
Termín zkreslení odpovídá anglickému distortion. Z toho vyplývá, že se dají zahrnout všechny typy zkreslení pod výraz distortion. Toto platí v technickém slova smyslu. Bohužel se však termínová nejednotnost objevuje i v hudební oblasti, což vede leckdy k mystifikaci neznalých. Kdo se má potom vyznat v tom, co vlastně znamená overdrive, crunch, fuzz nebo zmíněný distortion?
Neexistují žádná pevně daná pravidla pro tato pojmenování. Zdá se mi však, že během času vznikla určitá nepsaná shoda pro tato pojmenování jednotlivých zkreslení.
Pokusím se tedy rozdělit zkreslení podle těchto kategorií dle nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud narazíte ve své praxi na to, že někteří výrobci míchají jednotlivé názvy, jak je zrovna napadne, mohu vám poradit jen jedno - všechno vyzkoušejte naživo s kapelou, a pokud vám daný výrobek sedne, nemusíte se zabývat tím, do které kategorie patří.
Tedy pojďme do toho! Zkreslení obecně vzniká tvarovou deformací sinusového signálu. Sinusový signál je pravidelně se měnící hodnota napětí v závislosti na čase a probíhá podle časové osy symetricky v kladné a záporné půlvlně. Jeho ideálním tvarem je tzv. sinusoida. Jakoukoliv deformaci tvaru sinusoidy či osové symetrie nazýváme zkreslením. Toto zkreslení přidává k základnímu kmitočtu harmonické složky. Ty kategorizujeme jako sudé a liché. Dále dle frekvenčního poměru k základnímu kmitočtu je dělíme na vyšší harmonické a subharmonické. Harmonické přidávají základnímu tónu barevné spektrum, které výrazně narůstá při vyšším zkreslení. Teorii o tom, které harmonické jsou pro kytarové zkreslení lepší, zda sudé či liché a v jakém poměru, se raději vyhnu. Hlavně proto, že lidský sluch byl stvořen k naslouchání, čemuž dejme přednost. Srovnávání a analýzy měřitelných veličin v závislosti na subjektivních vjemech jedince přenechejme vědeckým ústavům a neomylně pracujícím "šíleným vědátorům".
Zkreslovací obvody jsou všechny založeny na principu limitace hudebního signálu. Limitace má kromě vzniku harmonických zásadní vliv na změnu efektivní hodnoty signálu. Vytváří dynamickou kompresi, která se projevuje prodloužením a zhuštěním tónu - sustainem. Kytarista si tak může více pohrávat s tónem, vibrátem prstů či pákou kytary, aniž by se mu zvuk vytrácel pod rukama.
Popis jednotlivých druhů zkreslení a způsob jejich vytváření
Základní typy kytarového zkreslení, jak jsem již zmínil, si podle charakteru shrňme pod pracovní termíny overdrive, crunch, distortion a fuzz. Podle použité elektroniky je pak zkreslení vytvářeno polovodiči, lampami nebo kombinovaně (též hybridní).
Lampové zkreslení je obecně průhlednější, jakoby čistší, přirozenější a s větší dynamikou. Polovodičové zkreslovače zase snadněji dosáhnou větší kompresi a delší sustain, protože pracují s mnohem menší amplitudou a dynamikou signálu. Signál se v nich dá v jistém smyslu více tvarovat.
V současné době výrobci chrlí spoustu digitálních modelérů, které údajně simulují analogové, leckdy i "lepší" zkreslení. Nechci nikomu nic brát a vypadat jako staromilec - sám docela fandím výpočetní technice, ale připadá mi to, jako když se jogurt míchá z prášku a vody, a v reklamě se pak dozvíme, jak je vše zaručeně přírodní.
Overdrive
Overdrive znamená něco jako "přebuzený". Efekt tedy simuluje zvuk přebuzeného lampového zesilovače. Vzniká způsobem, kterému se v angličtině říká "soft clipping". Overdrive nejvíce používají kytaristi hrající blues, rock a hardrock. Má však široké uplatnění ve všech stylech.
Obvod overdrive může být tvořen lampami nebo polovodiči. V krabičkách se k tomu většinou používají polovodičové operační zesilovače v typickém zapojení. Např. integrovaný obvod JRC 4558D byl hlavním favoritem nejvyhlášenějších overdrive krabiček a je dnes v jistém smyslu celosvětovým fenoménem. Souvisí to s i tím, že jde o vintage historický japonský obvod, jehož sériová výroba byla dávno ukončena. Momentálně se vyrábí jeho mutace RC 4558, bohužel je však zvukově někde jinde.
Soft diode clipping
Zkreslení vytvářené pomocí dvou nebo více diod zapojených antiparalelně ve zpětné vazbě zesilovacího prvku, většinou operačního zesilovače v invertujícím zapojení. (S tranzistory jen ojediněle - Electro Harmonix Big Muff p). Diody ve zpětné vazbě operačního zesilovače ořezávají signál jemnou a pro ucho příjemnou formou. Paralelně k diodám je většinou zapojen potenciometr (drive či overdrive). Ten je ve funkci proměnného zpětnovazebního odporu regulujícího zisk celého obvodu a tím i práh sepnutí zpětnovazebních diod v závislosti na velikosti výstupního signálu operačního zesilovače. Čím větší je rozdíl mezi napětím vstupu a výstupu zesilovače, tím více obvod pomocí diod signál ořezává. Protože jsou zapojeny antiparalelně, platí toto pro obě půlvlny/polarity signálu. Diody mohou být dvě pro symetrickou limitaci (používá Ibanez), nebo tři pro asymetrickou limitaci (používá Boss).
Tyto obvody jsou používány ve zkreslovačích typu overdrive. Typickými představiteli jsou Ibanez TS9/808, Boss Overdrive OD1 a Super Overdrive SD1 nebo skvělý Fulltone II.
Distortion
Distortion (jako efekt) bývá tvořen limitačními diodami v signálové cestě. Obvod pracuje v režimu "hard clipping" tedy tvrdá limitace. Dosahuje díky tomu agresivněji znějícího zkreslení s delším sustainem než obvody typu overdrive. Charakteristická je pro něj i větší komprese signálu. Jako limitační diody se používají křemíkové (plechovější zvuk), germaniové (zpěvnější, avšak slabší výstup), jejich symetrické i asymetrické kombinace - např. 2 x křemík + 1 x germanium (preferuji), dokonce i kombinace germaniových diod a MosFet tranzistorů v diodovém zapojení. Viděl jsem i zapojení polovodičového distortionu, kde byly místo limitačních diod zapojeny dvě elektronky v diodovém modu. Distortion signál více limituje, a je proto v zájmu zachování přirozeného zvuku kytary u něj zapotřebí citlivě nastavovat práh zkreslení/limitace.
Hard diode clipping
Zkreslení vytvářené limitací dvou (nebo více) diod zapojených v signálové cestě proti zemi antiparalelně. Tzn. jedna katodou na zem, druhá anodou na zem. Diody mají tzv. závěrné napětí, které je rozdílné podle typu v nich použitého polovodiče. Toto závěrné napětí je hodnota, na kterou jsou ořezávány špičky procházejícího sinusového signálu. Čím větší hodnotu má signál přicházející na diodový omezovač, tím více je jimi limitován.
Signál z kytary je nejdříve zesílen buď tranzistorem, nebo operačním zesilovačem či lampou a pak je veden na limitační diody, které jej udržují v hodnotě dané jejich závěrným napětím. Čím víc tedy signál před limitačním prvkem zesílíme, tím více z něho limitační diody ořezávají a je produkováno větší zkreslení a sustain. Potenciometr, kterým řídíme zesílení zesilovacího prvku před limitačními diodami, je knoflík, který nalezneme většinou pod názvem Distortion, výjimečně Gain.
Koho napadne, že optimální je vytočit zisk na maximum, ten se velmi plete. Zvýšením gainu zvyšujeme i zesílení šumů a brumů, které i když jsou zesílené, zůstávají pod limitačním prahem obou diod. Naopak zesílený signál je ořezán a tím zeslaben. Tak dochází k přiblížení hodnoty šumu a brumu k hodnotě užitečného signálu. To bývá někdy velký problém zvlášť u snímačů typu single. Dalším záporným jevem přílišné limitace je, že se ztrácí přirozený charakter signálu.
Jak jsem již uvedl, podle materiálu použitých limitačních diod se mění jejich závěrné napětí a barva. Germanium má nejsladší a nejzpěvnější tón. Má ovšem také nejnižší závěrné napětí, což je nevýhodné z hlediska odstupu brumu a šumu, jak jsem již vysvětlil. Kvůli zvýšení tohoto napětí a zlepšení barevnosti tónu i odstupu šumů se používají germaniové limitační diody většinou tři v nesymetrickém zapojení. Typickým představitelem je původní MXR Distortion+ (pozn.: v dnes vyráběné reedici již osazován dvěma křemíkovými diodami). Křemíkové diody mají kovovější a pevnější zvuk. Projevují se především vyšším závěrným napětím než germaniové, a jsou tudíž výrobci distortionů nejčastěji používány. Typickými představiteli této kategorie jsou Vintage ProCo Rat, DOD 250, distortion Boss a Ibanez Fat-Cat.
V době rozvoje LED diod (luminiscenční/světelné elektrické diody) se objevily distortiony využívající jejich vyššího závěrného napětí. Jsou to obvody produkující vyšší výstupní signál s poněkud menší limitací (lépe spolupracují se silnějšími snímači typu humbucker). Nevýhodou jejich použití je tlustší, méně zaostřený zvuk s menším množstvím harmonických. Kvůli těmto vlastnostem jsou LED diody s oblibou používány v limitačních obvodech vícekanálových zesilovačů s lampami, které samy o sobě mají ostřejší zvuk s větším napěťovým rozkmitem, takže se s LED diodami lépe snoubí. Nalezneme je však také v krabičkách, které jsou určeny k "nakopnutí" crunch vstupů zesilovačů tak, aby produkovaly sólový zvuk (lead) s patřičnou tloušťkou a přijatelným odstupem. Typickými představiteli jsou ProCo Turbo Rat, Marshall Guv'nor aj.
Ze zajímavostí kombinujících v limitačních obvodech distortionu germaniové diody a MosFet tranzistory v diodovém zapojení bych uvedl zkreslovač Shaka Braddah III výrobce boutique zkreslovačů Arona Nelsona
Crunch
Kategorií či příbuzným zvuku overdrive je Crunch (dá se připodobnit kombinací kytarového zvuku a křoupaných cereálíí). Je to nakreslený zvuk, který se používá většinou pro doprovodné pasáže. Nejlépe by asi bylo ho přiřadit k lampovým zesilovačům typu Master Volume při menším zkreslení, nebo k přebuzeným zesilovačům typu Super Lead. Lze ho samozřejmě vytvořit i obvody overdrive aj.
Fuzz
Úplná specialita mezi zkreslovači je skupina ortodoxních fuzzů. Vycházejí skoro všechny z obvodu legendárního Fuzz Face, který byl zkonstruován koncem šedesátých let. Tento obvod, sestávající se pouze ze dvou dnes již nevyráběných germaniových tranzistorů, je opředen mýty a legendami. Ačkoliv ho u nás většina současných kytaristů asi nepoužívá, produkuje opravdu tlustý, specificky znělý, nezaměnitelný tón, který ve světě znamená velký fenomén. Problém je v tom, že ne každý z fuzzů hraje dobře, spíše naopak. A tak například technici bombastického kytaristy Erica Johnsona nakoupili asi 50 těchto efektů, z čehož dobře hrály údajně dva. Základem úspěchu je vybrat speciální metodou tranzistory z velkého množství. Poté je třeba provést další selekci z vybraných tranzistorů formou subjektivního poslechového testu. Jedině tímto způsobem vzniká šance na výrobu opravdu povedeného kusu, který však díky nestabilitě germania nemusí být skvělý navěky. Soudobí výrobci replik se zřejmě těmito metodami v sériové výrobě nezabývají a ani z pochopitelných důvodů nemohou, takže výroba opravdu kvalitního fuzzu je záležitostí pro specializované malé firmy.
Germaniové tranzistory jsou teplotně velmi nestabilní, takže někdy na prudkém slunci při venkovním hraní může dojít k problémům s kvalitou tónu. Kolega kytarista mi vyprávěl, jak nechával svůj Fuzz Face před hraním "nabrat formu" v ledničce.
Obávám se, že většina z nás nemá z výše uvedených důvodů šanci ocenit opravdové kouzlo tranzistorového fuzzu. Jedinou možností je zakoupit v zahraničí některý z kusově pečlivě vyráběných přístrojů, jako např. Fulltone '69. Bohužel tyto zahraniční firmy vyrábějící pro první kytarovou ligu většinou u nás nemají zastoupení.
Tranzistorová limitace
Bipolární tranzistor začíná zkreslovat signál, jestliže se díky velkému vstupnímu signálu nebo nastavení pracovního bodu na křivce jeho pracovní charakteristiky dostaneme na okraj rozsahu. Zde už parametry čistého přenosu sinusoidy nejsou zaručeny. Poté tranzistor produkuje zkreslený - limitovaný zvuk. Obecně je toto tranzistorové zkreslení zavrhováno pro svůj nepříjemný charakter s výjimkou již zmíněného obvodu Fuzz Face a jeho modifikací. Různé typy tranzistorů podle materiálu a struktury použitého polovodiče zkreslují rozdílně. Křemíkové tranzistory mají ostřejší - plechovější zvuk. Germaniové tranzistory mají poněkud hladší zvuk. (Obojí myšleno v rámci zkresleného režimu daného prvku.) Unipolární tranzistory J-Fet nebo MosFet produkují průhlednější, jakoby více lampový charakter zkreslení.
Nestandardní zkreslovače
K nestandardním řešením patří použití CMOS invertorů, což je logický obvod konstruovaný ke zcela jiným účelům, než přenášet a upravovat audio signál. Jde o snahu se polovodiči přiblížit lampovému zvuku a tohle je zřejmě jedna z cest. Zda ta pravá, bůh ví. Typickým představitelem je např. MXR Hot Tubes Distortion.
Lampové zkreslovače
Nyní se dostáváme k lampám/elektronkám, které jsou po právu považovány za to nejlepší, co pro elektrickou kytaru existuje. Zkreslení u elektronky vzniká podobně jako u tranzistoru tím, že se dostáváme s pracovním bodem nebo rozkmitem signálu na okraj její charakteristiky. Hlavní rozdíl mezi elektronkou a bipolárním tranzistorem je v tom, že tranzistor je řízen proudově, kdežto elektronka napěťově. Ve standardním režimu je elektronka napájena 10-50x vyšším napětím než tranzistory. Zpracovávaný signál si v ní nemusí "proklestit cestu" tuhým polovodičem, jako je tomu u tranzistorů, nýbrž elektrony jsou za pomocí zdrojů volně emitovány vakuem z rozžhavené katody ke kladně nabité anodě. V cestě jim v tu chvíli stojí jen řídící mřížka (u triody) která má napěťový potenciál modulovaný kytarovým signálem. Tak mřížka tok elektronů dle signálů buď urychluje nebo brzdí. Jejich volné putování vakuem má asi základní vliv na kouzlo lampového zvuku, ve kterém je ta volnost jakoby cítit. Oproti tranzistorům je tak elektronka zvukově čistší, dynamičtější a přirozenější.
Zkreslení v lampových obvodech může být samozřejmě vytvářeno i zapojením antiparalelních polovodičových nebo LED diod v signálové cestě. Potom už jde spíše než o pravý lampový overdrive, o jeho zkřížení s distortionem a zvukový výsledek tomu odpovídá. Je tak umožněno jednodušeji a laciněji dosáhnout větší limitace. Toto zapojení bohužel dnes používají i významní výrobci pro zlevnění výroby a šetření lampami v rámci efektivnějšího byznysu.
Zvláštní sortou lampových zkreslovačů jsou smíšené obvody, ve kterých je většina signálové cesty tvořena polovodičovými prvky a zkreslovací obvod pak lampou. Zde může lampa pracovat s běžným anodovým napětím cca 200-300 V, nebo s nízkým 9-30 V. Typickým představitelem pro kategorii s vyšším napětím je např. Mesa/Boogie V-Twin. Představiteli "nízkonapěťových" lampových zkreslovačů jsou pak Tube Driver od ToneWorks, Ibanez Tube King nebo Shaka Tube od Arona Nelsona. Výhodou těchto nízkonapěťových zkreslení je kvalitní zvuk, totální napěťová bezpečnost a rozměry nelišící se mnoho od běžných krabiček.
Korekční obvody
Při zkreslení, jak jsme si již řekli, vzniká spousta harmonických i subharmonických kmitočtů. Ne všechny jsou lidskému uchu příjemné a ne všechny podporují kvalitu kytarového tónu v zažitém smyslu. Proto jsou velmi důležitou součástí kytarových zkreslovačů korekční obvody. Dají se rozdělit jednak na aktivní (zpětnovazební) a pasivní. Dále pak podle frekvenčního účelu na dolní, horní a pásmové propusti. Protože problematika filtrů a korekcí je velmi obsáhlá, pokusím se ji shrnout do toho nejzákladnějšího, co se ve zkreslovačích používá.
Pasivní filtry jsou signálu postaveny do cesty a kladou mu frekvenčně závislý odpor, což má za následek, že některé kmitočty prochází snáze, některé hůře a některé téměř vůbec. Nemají však vlastní zesilovací schopnost, tudíž signál na výstupu takového filtru je vždy nižší než na jeho vstupu. Jejich výhodou je přirozenější přenos s menším podílem fázového zkreslení.
Aktivní filtry pracují buď na zpětnovazebním principu (nepleťte si prosím s akustickou zpětnou vazbou) nebo na principu frekvenčně závislého zesílení tranzistoru, operačního zesilovače či elektronky. Jejich výhodou je možnost ovládání jak útlumu, tak i zisku. Nevýhodou je pak méně přirozený přenos zvuku a větší fázové zkreslení.
Pro pasivní i aktivní filtry jsou charakteristické RC kombinace - odpor/kondenzátor v sériovém a paralelním zapojení. Výjimečně i LC nebo RLC kombinace - použití indukčnosti v obvodu - např obvod wah-wah.
Dolní propust (low pass filter) je filtr propouštějící nižší frekvence. Útlum nastává u vyšších frekvencí směrem od tzv. dělícího kmitočtu daného hodnotami součástek ve filtru. Úkolem dolní propusti jak pasivní, tak zpětnovazební ve zkreslovači, je potlačit bzučivé harmonické a zakulatit zkreslený tón směrem od vyššího ke střednímu frekvenčnímu pásmu. Tedy lidově pohlcuje pilky a chlupy.
Horní propust (high pass filter) je filtr ořezávající tóny od dělícího kmitočtu směrem dolů po frekvenčním pásmu, tedy nechtěné basy a subsonické tóny. Tento filtr je důležitý pro zaostření tónu, tak aby nebyl "zablácen" zbytečnými zkreslenými basy, které mu ubírají pevnost a konkrétnost.
Dá se zjednodušeně říci, že kombinací horní a dolní propusti v určitém naladění pak vzniká pásmová propust. Ta u zkreslovačů dotváří tělo tónu. Ve většině případů se používají dolní a horní propusti v různých stupních obvodu zvlášť, se speciálním odladěním pro danou pozici, a teprve postupným průchodem signálu přes všechny pozice se vytváří specifický zvuk a barva celého obvodu.
Ztráty v zesilovacím řetězci - true bypass
Často zanedbávaným hlediskem ovlivňujícím kvalitu kytarového tónu jsou faktory impedančního přizpůsobení jednotlivých krabiček, jejich vzájemná pozice, kvalita propojovacích kabelů a konektorů a u nás zřejmě nejopomíjenějším faktorem je systém true bypass.
Mít kvalitní kytarový kabel s co nejmenší kapacitou - tj. např 100 pF/1m nebo méně, je základem, který se mi nechce už ani připomínat. Kytarista si pak dá krabice za sebe dle svého vkusu. Např.: wah-wah - compressor/limiter - overdrive - distortion - chorus - echo - zesilovač.
Všechno to bude hrát v pohodě. Ve chvíli, kdy si ovšem vezme např. krabičku overdive zvlášť a zapojí ji samostatně jednoduchým kabelem přímo do vstupu zesilovače, bez ostatních efektů, zjistí, že to hraje mnohem lépe, než v řetězci. Čím že to může být? Přece byl před tím overdrive mezi ostatními krabicemi, které měl všechny vypnuté.
Vysvětlení je následující: většinou v každé krabici, i když je efekt vypnutý, jsou buď bipolární tranzistory nebo J-Fety v signálové cestě, přes které musí signál od vstupního jacku po výstupní projít. V lepším případě (u krabiček s kovovými nášlapnými spínači) zůstávají na signál stejně pověšené (připojené) vstupy efektů.
Všechny tyhle zloděje kytarového zvuku zažene mávnutím kouzelného proutku kouzelník, kterému my, jeho věrní přátelé, říkáme true bypass.
Technicky jde o striktní systém přepnutí signálu v krabičce přímo ze vstupního do výstupního jacku přes kontakt spínače (ojediněle relátka ve složitějších přístrojích), bez jakéhokoliv dalšího spojení signálové cesty s čímkoliv! Tak jedině zajistíte, že v řetězci více krabiček hrajete opravdu jen přes tu, kterou máte sepnutou, a ostatní se chovají jako obyčejný kabel, bez sebemenšího vlivu na kvalitu procházejícího signálu.
Měl jsem rozebráno už několik krabic od renomovaných výrobců, které se hrdě hlásily k systému bypass nebo dokonce true bypass. Šlo však u nich o "flignu" na zákazníka, protože jeden pól přepínače rozsvěcel a zhášel ledku, druhý pól připojený na kontakt výstupního jacku přepínal mezi výstupem z obvodu a vstupním jackem, aniž by se odpojoval vstupní obvod efektu, takže i při zdánlivě vypnutém efektu pořád jeho vstup visel na signálové cestě. Nedej bože, že jde např. o distortion, který má na vstupu blokovací kondenzátor 1-2 nF proti zemi - to je potom mazanice jak se patří - sbohem brilantní jiskrné výšky při čistém zvuku!!!
Lampové zesilovače - několik filozofií zkreslení
Jsou dva základní směry, jak nejlépe lampové zesilovače pro kytaru zaměstnat. Jde v podstatě o to, zda je používat pro amplifikaci s lampovým nakreslením zvuku nebo zda kompletní zvuk (včetně zkreslení) vytvářet výhradně pomocí elektronek. U obou směrů se pak dostáváme ještě hlouběji do dané problematiky ve chvíli, kdy si položíme otázku, zda má zkreslovat jen předzesilovač nebo i konec.
U krabičkového zkreslení je myslím ideální, když mírně kreslí jak předzesilovač, tak konec. Osobně preferuji přesně danou úroveň, kdy zkreslení pouze dobarvuje zvuk a není ještě slyšitelné samostatně. Lze tak hrát velmi univerzálně za využití předností lampového zvuku.
Někteří z mých přátel kytaristů požadují zkreslenější, hlasitější zvuk. Pak je možno "vytavit" celý čistý zesilovač včetně koncových lamp na hranici crunch zvuku a "nakopnout" ho lehkým overdrive či jiným zkreslovačem nastaveným dle požadovaného sustainu.
Tak lze i s krabičkou dát vyniknout kráse a naturálnosti lampového zkreslení a plně využít akustickou zpětnou vazbu. Bohužel je tento způsob zcela nevhodný pro hraní v menších lokálech.
Druhou kategorií pro použití lampového zesílení a zkreslení je celolampový řetězec, tzn. buď vícekanálový zesilovač, nebo lampový preamp a konec zvlášť. Toto řešení je založeno na preampech, které mají výstupní ovládání hlasitosti (Master Volume, Output Gain) a několik předzesilovacích lamp, které se navzájem postupně přebuzují. V horším případě mohou být v preampu utajeny nějaké "nelampové" limitační diody. (Většinou se jimi výrobci moc hlasitě nechlubí). Velikost zkreslení bývá regulována jedním či dvěma potenciometry (drive 1, 2; gain 1, 2).
American v. British
Podle charakteru a barvy zkreslení se dají lampové zesilovače rozdělit na dvě další kategorie: British Style a American Style. Nevím, zda to dokážu správně vyjádřit, ale osobně si myslím, že je to dáno více faktory. Zatímco v Evropě se používala jako koncová lampa EL34, v Americe to byla 6L6 nebo 6550. A to je velký rozdíl ve zvuku. Zatímco EL34 je chlupatější a více crunch, americké 6L6 i 6550 jsou zvukově čistší, jakoby uhlazenější.
Dalším rozdílem je typické naladění korekcí v rozdílných hodnotách součástek, které se pravidelně v mnoha zesilovačích opakují. Britský Marshall to korekčními členy vždy tlačil do vyšších harmonických a dutěji znějících středobasů. Fender a ostatní američtí výrobci si spíš dávali záležet na celopásmové práci korekčních obvodů.
Možná největším rozdílem a hlavním viníkem jsou kromě lamp odjakživa vynikající reproduktory Celestion, které Marshall používal ve svých reproboxech. Dávají zvuku patřičnou nabroušenost, agresivitu a presence. Oproti tomu americké JBL, Electro Voice atd., nikdy nebyly tak ryze kytarové reproduktory jako Celestion s celopapírovou lehkou membránou.
Dnes však už i Fender, a nejen v Custom Shopu, začíná používat Celestiony. Navíc žijeme v době, kdy se všechny lampy vyrábějí jen na pár místech ve světě, a tudíž se jejich zdroje stávají víc a víc společnými pro mnoho výrobců. Taky výroba se z ekonomických důvodů přesouvá z Ameriky a Evropy do Číny a východní Asie. No, nevím jak dlouho budou mít kategorie jako British nebo American právo na existenci. Snad jen v reklamních sloganech.
Overdrive, distortion, fuzz a další konkrétněji
V této části pojednání o kytarovém zkreslení bych chtěl představit z každé charakteristické skupiny alespoň jeden konkrétní typ. Tedy jeden overdrive, distortion, fuzz a jeden hybridní zkreslovač lampa/polovodič.
Přiznám se dobrovolně, že jsem už ve stadiu, kdy továrně, sériově vyrobené zkreslovače, téměř nepoužívám. Většinu z těch, co mne zaujaly a vydržel jsem na ně hrát déle než tři kšefty, jsem si podle originálních kusů a dokumentací postavil sám do kompaktního pedalboardu. Hlavně ale s ohledem na selektivnější výběr součástek a hlavně v systému true bypass. Tedy bez zbytečné elektroniky v signálové cestě. Nechci tím tvrdit, že výrobci dělají něco špatně. Naopak problém je v komerčním tlaku, který je nutí přemýšlet, jak vyrobit co nejvíc a přitom co nejlevněji. Původní nápad autora projektu pak dostane značné rány v podobě kompromisů, které neúprosně diktuje obchodní politika velkovýroby. Tak se například pro hand made domácí malovýrobu otevírají možnosti vyměnit všechny elektrolytické či jiné "levné a malé" kondenzátory a nahradit je foliovými (většími a citelně dražšími - i mnohonásobně). Lze také pro jednotlivé kusy použít originální polovodičové součástky z historických zdrojů, které se už mnoho let nevyrábějí, ale při troše snahy se něco občas dá sehnat. Místo metaloxidových odporů, (které jsou sice stabilnější, s menším šumem - dnes všude používané) použít uhlíkové odpory, zdánlivě časem překonané, nyní však zažívající obrovskou renesanci u high end audio firem pro svůj "přirozenější a hudebnější" zvuk. Určitě nejdůležitějším zlepšením továrních sériových krabic s elektronickými přepínači signálu je změna přepínání na true bypass pomocí nášlapných přepínačů 3PDT. Vynechají se tak spínací J-Fet tranzistory a další součástky, které stojí v signálové cestě a to zkreslené i čisté. Ať si tvrdí výrobci na omluvu, co chtějí, vždycky to "žere kvalitu signálu". Toto platí pro jednu i více krabic bez výjimky!
Vybírám tedy svá oblíbená čtyři zkreslovadla jako představitele jednotlivých kategorií. Pro upřesnění pohledu uvádím, že je používám s kytarou Fender Stratocaster se snímači Texas Special a dvěma lampovými zesilovači vintage Standard Lead 50 W (Marshall Plexi konec s preampem Fender Bassman). Ve dvou bednách Marshall 2 x 12" používám výhradně reproduktory Celestion Greenback 25 W. Kdyby se tedy někdo nemohl ztotožnit s mým posouzením, ať prosím přihlédne k věci s porozuměním, na čem zvuk tvořím, a například změna typu reproduktoru či snímače přináší i zásadní změnu celého zkresleného zvuku.
Ibanez Tube Screamer TS9/808
Začnu efektem overdrive. Pro mne je dnes nejtypičtějším představitelem Ibanez Tube Screamer TS9/808 (či Maxon - výrobce elektroniky pro Ibanez). Tento overdrive byl vyráběn v mnoha mutacích TS 808, TS9, TS10, TS5, TS7, TS9DX, Maxon OD808, Maxon OD9 apod. Základní podmínkou opravdu dobrého screameru je, že na místě operačního zesilovače je původní obvod JRC 4558D. Všechny ostatní obvody v daném zapojení chodí nesrovnatelně hůř! Základní zapojení je TS808 a TS9. Rozdíl v elektronické části mezi TS9 a 808 je jen ve výstupním odporovém děliči. Maxon OD808/9 jsou pak navíc vylepšenými verzemi TS808/9 - bez elektronického spínání s mechanickými spínači true bypass, bez zbytečných prvků v signálové cestě. (OD9 má zvenku stejný design jako TS9, ale uvnitř mechanický spínač!!!). TS5 je v podstatě stejný obvod jako TS9, ale v nejlacinějším provedení, jak do výběru součástek, tak mechanicky. TS10 má navíc zařazen v signálové cestě jeden tranzistor a nějaké odpory. Jeho zvuk je tenčí a jakoby jedovatější než TS9. Zdá se, že lépe než se singly hraje s humbuckery. Nový TS7 má navíc přepínač pro zvýšený drive, ale nezdá se mi, že by tato úprava byla zcela významná. Verze TS9DX je replikou s přídavným přepínačem, který přepíná různé zkreslovací diody a korekce v gainu operačního zesilovače, který však bohužel zase není JRC 4558D, ale TA...
Největšího věhlasu domnívám se dosáhly verze TS808 a TS9 díky americkým bluesmanům posledních dvou dekád. TS808 se mi v porovnání s TS9 zdá více konkrétní a agresivnější ve středech. Tím se také u TS808 jakoby více separují jednotlivé tóny při nakresleném akordickém hraní. Nevýhodou, která z konkrétnějších středů vyplývá, může pro někoho být subjektivně čitelnější, jakoby čistší a zdánlivě méně zkreslený zvuk. Toto je dáno právě "utažením" výstupního děliče, který tak předává do výstupu krabice méně okrajových pásem (basů a výšek), než je tomu u TS9. TS9 naopak produkuje zkreslení s nepatrně větším množstvím vyšších harmonických a poněkud "měkčí a bohatší" basové pásmo. Zvuk je subjektivně možná více prokreslený, což je však vyváženo ztrátou nekompromisní konkrétnosti, kterou vládne TS808 a s kterou se v kapele opravdu neztratíte. Typickým nastavením pro TS9/808, které se mi osvědčilo a převzal jsem je z doporučení amerických bluesmanů, je drive 1 hodina, tone 11 hodin a level 1 hodina i více. TS9/808 může být samozřejmě použit i jako "zastřeďovač + jump". Pak se drive dává na minimum, tone zůstává a level na maximum a sepnutím takto nastavené krabičky realizujeme funkci boost pro zesílení, "zastředění" a větší vybuzení následujícího řetězce.
ProCo Rat
Distortion, který má obecně větší zkreslení signálu než overdrive, je nutno citlivě vybírat i nastavovat. Přestože hlavními představiteli této kategorie se asi jeví Boss DS1 a MXR Distortion+, mne snad kvůli single snímačům na stratu nikdy zvlášť neoslovily. Samozřejmě MXR je super s humbuckery a Boss také používá spousta kytarových es. Ale se stratem a Tube Screamerem mi jejich barva nesedí dohromady tak, jako Vintage ProCo Rat. Ten dává, jak uvádí jeho výrobce, single snímačům "svaly" humbuckerů a v tomto případě souhlasím. Proto jsem si zvolil ProCo Rat jako svého představitele distortionů. Dnes se ProCo Rat vyrábí v pěti mutacích, z nichž tři můžeme považovat za základní a dvě kombinované. Kombinované jsou kytarový Deuce Tone Rat a basový Juggernaut. Oba jsou novými v produkci firmy ProCo.
Všech pět typů však vyšlo ze základního efektu Vintage ProCo Rat. Perličkou z vývoje tohoto efektu je, že člověk, který ho zkonstruoval a vymyslel, při jeho vývoji údajně zkoušel pozdě do noci různé hodnoty součástek v odladění propusti operačního zesilovače LM 308. (Tento obvod byl původně určen spíše pro přesné obvody a kosmickou technologii). Technik, který Rat vyvíjel, byl v dané chvíli tak unavený, že přehlédl barvu na čárkovém barevném kódu odporu, a dal do korekce aktivní pásmové propusti 10x menší hodnotu, než měla podle doporučení výrobce chipu být. Zvukově ho to však úplně omráčilo a byl nadšen. Až posléze zjistil, že hodnota odporu je z konvenčního technického hlediska pro daný integrovaný obvod zcela nepřípustná. Ale právě vybočením ze zažitých a vyšlapaných cest vznikají leckdy ty nejúžasnější záležitosti, a tak vznikl i Rat, který se právě proto zvukově liší od mnoha jiných distortionů, i když má na první pohled elektricky stejné nebo velmi podobné zapojení.
Při porovnání verzí Vintage ProCo Rat a ProCo Rat 2 zjistíte, že ProCo Rat 2 má navíc vstupní J-Fet tranzistor BF 245A. Limitační diody jsou pak u obou typů stejné 1N4148. Vstupní J-Fet dobře odděluje vstup obvodu od zdroje signálu, a efekt se tak stává z elektrického hlediska "více odolný a nezávislý" vůči tomu, co připojíte na jeho vstup. Dlouho jsem proto verzi Rat 2 s J-Fetem preferoval právě proto, že se mi zvuk v kombinaci s TS808 zdál kultivovanější. Ale v tom je právě ta zrada, že tón se samostatně zdá lepší a tlustší, ale s odstupem času musím přiznat, že ztrácí agresivitu a konkrétnost ve středovém pásmu, což je přece jen pro kytaru to nejdůležitější. Naštěstí jsem před nějakým rokem vyslechl "rady zkušených" a přes určitý počáteční odpor začal hrát na verzi Vintage ProCo Rat a musím dnes souhlasit s těmi, co vždy říkali, že Vintage ProCo Rat je nejlepší z Ratů. Alespoň pro strat a v kombinaci s TS808 jako budičem určitě. Lze tak dosáhnout krásného houslového tónu při nastavení TS808 1-11-1 hodina nebo více a nastaveni Ratu dist 11 - filter zatažený do temnější polohy - volume 2 hodiny a více. Pokud používám ProCo Rat samostatně (jen výjimečně), nastavuji distortion výš - asi mezi 1 až 2 hodinami, filter i volume zůstávají stejně jako v předchozím nastavení.
Turbo Rat má na rozdíl od již popsaných verzí na místě limitačních diod LED diody. Tyto mají větší závěrné (limitační) napětí, tudíž z krabice leze mnohem silnější, ale i méně prokreslený signál. Má taky kvůli použitým diodám jiný barevný charakter a hodí se charakterově k "dobuzení" lampových zesilovačů s vlastním zkreslením.
Výhodou všech továrních výrobků ProCo Rat je, že mají nášlapné mechanické přepínače signálu, před čímž se v tomto případě skláním vzhledem k této kategorii přístrojů a celkem rozumné ceně.
Fulltone '69
Za představitele fuzzů jsem si vybral přístroj Mike Fullera - Fulltone '69. Jde o sofistikovaně, ale jednoduše upravený původní obvod Fuzz Face. Na rozdíl od původního Fuzz Face, který byl osazen dvěma germaniovými tranzistory AC 128, používá Fuller germaniové NKT 275. Mají nepatrně odlišné zabarvení zvuku oproti AC 128. Výraznější změnou v jeho Fulltone '69 oproti původnímu Fuzz Face je přidání dvou potenciometrů Contour a Bias. Ovladače Fuzz a Volume zůstávají stejné. Popišme si funkci jednotlivých ovladačů, tak jak jdou za sebou na originálním výrobku. Volume ovládá celkovou výstupní hlasitost efektu. Bias je jen proměnný sériový odpor na vstupu efektu a přizpůsobuje impedanci a signál konkrétního snímače vstupní impedanci fuzzu. Dá se jím redukovat "prdivý" charakter fuzzu a zvuk se při jeho stažení více "kultivuje" směrem k overdrive. Contour je proměnným odporem v kolektoru druhého tranzistoru a lze jím "zvenku" měnit pracovní bod tohoto tranzistoru a tím ovlivňovat jakoby otevřenost a sevřenost středového pásma a barvu zkreslení. Fuzz je regulátorem zisku a tedy zkreslení celého obvodu. Nastavení dané krabice je velmi individuální záležitostí a platí, že když začnete se všemi potenciometry mezi 12 a 1 hodinou, jste na nejlepší cestě k rozumnému tónu. Fuzz je diametrálně odlišné zkreslení oproti overdrive či distortionu. Je těžce zkrotitelný, ale když se to povede, výsledky mohou být skvělé. Nedá se také předpokládat, že na fuzz zahrajete vše, co jste hráli na ostatní zkreslovadla, právě kvůli specifickému zvuku, náběhu i charakteru tónu. Výborně se s Fulltone '69 pracuje, když citlivě a velmi jemně pracujete s hlasitostí na kytaře. Tón se tak rapidně mění z velmi dlouhého a basově tlustého na středově kovový při stažení o dílek či dva. Dalším lehkým stažením volume na kytaře se jakoby úplně vyčistí. Dá se tímto způsobem dělat spousta "kouzel". Hlavní předností oproti ostatním zkreslovačům je obrovská tloušťka tónu v basech i středech a houslové, nenápadné výšky. Fulltone '69 je "hand made" krabička ve vysoké kvalitativní, ale i cenové kategorii se spínáním true bypass a přísně vybíranými tranzistory podle speciálního předpisu.
Je obecnou pravdou, že do vstupu "germaniového" fuzzu by měla být připojena přímo kytara, ne výstup žádné krabice, či předzesilovače nebo aktivní elektroniky, pokud chcete dosáhnout rozumného výsledku. Jediným povoleným kompromisem je kvákadlo, ale i zde jsem viděl vymýšlet speciální impedanční přizpůsobení např. přes sériovou "mezicívku" simulující indukčnost a impedanci kytarového snímače. Naopak na výstupu fuzzu se daří třeba i Tube Screameru, ale mně se mnohem více osvědčila kombinace s "pololampovým" zkreslovačem Shaka Tube.
Shaka Tube
Jde o "boutique" krabičku Arona Nelsona, která je opravdovou raritou. Zkreslení se v ní vytváří pomocí operačního zesilovače a dvojité triody ECC83 s nízkonapěťovým napájením - cca 33 V. Shaka Tube má klasické tři ovladače Drive, Tone a Volume. Zapojení operačního zesilovače vychází z TS9, ale je jinak odladěn a bez zpětnovazebních diod. Výstupem budí dvě za sebou zapojené lampové triody. Celé zkreslení vzniká v triodách jejich snadným přebuzením díky nízkému anodovému napětí a posunutému pracovnímu bodu.
Musím zde přiznat, že je pravdou, když odpůrci těchto nízkonapěťových zkreslovačů tvrdí, že nikdy nebudou hrát jako ty "plnonapěťové". Nikdy bych si toto tvrzení netroufl vyvracet, ale napájení nízkým napětím je zase obrovsky výhodné jak rozměrově, tak pro pohodlí a bezpečnost kytaristy a považuji zkreslení tohoto typu za velmi rozumný kompromis.
Shaka Tube výborně spolupracuje s Fulltone '69 i s TS808. Pokud Shaka Tube "nakopnete" některou z těchto dvou krabic, dostanete opravdu velmi naturální zkreslení, které se navíc i velmi dobře ovládá herní technikou kytaristy a "co do toho dáte, to vám z toho vyleze". Zkrátka žádné šidítko, ale profesionální zvuk. Nastavení je v těchto případech zase obdobné: menší až střední drive pro spolupráci s jinou krabicí a poněkud zatažené tone do středně temné polohy.
Shaka Tube samostatně na single snímače hraje poněkud ostře a s propadlými středy. Zlepšuje se to při vyšším nastavení drive a s hodně vybuzeným lampovým zesilovačem, ale toto obecně platí pro samostatnou práci všech mnou zmíněných krabic. Zkrátka samostatná krabička není od toho, aby dělala "celý" zvuk, a ani to nedokáže. Je třeba jí vybudit již řádně "otevřený" lampový zesilovač. V případě hraní v menších prostorech a potřebě většího sustainu či zkreslení je vhodné střídat a připínat dvě citlivě nastavené krabice za sebou. Nejdůležitější je pak výběr dobré dvojice. Mám v praxi vyzkoušeno, že výborně hraje např. TS808 + Vintage ProCo Rat na sóla. TS808 + Shaka Tube je skvělou kombinací pro zkreslený a dravý doprovod, popř. i sóla. Fulltone '69 + Shaka Tube dává super tlustý, velmi odlišný a houslový zvuk na sóla, s echem navíc je pak velmi blízce podobný tomu, co slyšíme od Erica Johnsona v sólech. Hodně silný a tlustý tón, ale už poněkud kratší a zastředěný pak leze z kombinace TS808 + Fulltone '69.
Z výše uvedeného vyplývá, že je dobré jako první od kytary použít obvod fuzz, pak overdrive a těmito teprve budit distortion. Zachováme tak většinou lepší dynamické poměry a více se prosadí práce rukou kytaristy. Lampové zkreslovače a drivery je nejlépe zařadit až na konec řady zkreslovačů, tedy těsně před vstup do lampového zesilovače. Lampa tak hraje přímo do lampy a zvuk je pevný a dobře ovladatelný.
Závěrem
Kytarové zkreslení, ať už samostatné, v zesilovačích nebo integrované do složitějších systémů, bude navždy jedním z nejdůležitějších článků toho správného zvuku kytary. Myslím si, že i mnoho kytaristů, kteří dejme tomu ortodoxně trvají na zásadně "čistém" projevu, si ani neuvědomí, že i čistý kanál zesíleného "lampáče" hraje právě tak dobře a barevně právě díky určitému podílu zkreslení, a tím tvorbě harmonických kmitočtů. Tyto obohacují základní signál. Lidské ucho jejich podíl nedokáže spolehlivě identifikovat jako slyšitelné zkreslení a vnímá jen barevnost tónů. Právě na pomezí tohoto a počátku slyšitelného zkreslení se dle mého názoru nachází optimální pásmo pro použití krabiček s lampovými zesilovači tak, aby byla možnost plného využití jejich dynamiky směrem nahoru i dolů. Myslím tím v dané chvíli "čisté" zesilovače, či "clean" kanály zesilovačů. Je samozřejmě běžné krabičkou "našlápnout" (např. pro dotvoření "lead" zvuku) i vyloženě zkreslený zesilovač. Toto je pak využíváno v systémech Master Volume, kde zkreslení vytváří především předzesilovač. Koncový stupeň i zde právě díky ovladači Master pracuje většinou v podobném režimu "nakreslení", jaký jsem zmínil výše. Je tedy taky možné ovládat dynamiku zkreslení, i když už ne tolik, a Master má vždy vliv na určitou ztrátu znělosti a sustainu zesilovače. Osobně proto preferuji zesilovače typu Super Lead pro použití s krabičkami, a to nejen kvůli zkreslovačům, ale řeší to i veškeré problémy se zařazením např. echa do signálové cesty (žádné "kradoucí"efektové smyčky apod.). Extrémní kytaristé někdy podnikají výlety i přes "rozumnou" hranici vybuzení koncového stupně lampáče, ale to už jde spíše jen o zvukovou stěnu než konkrétní tóny.
Vše je jen otázkou stylu a vkusu a záleží, co z toho, co umíte, chcete prosadit přes kapelu. Myslím, že tato otázka platí obecně pro všechny styly kytarového hraní. Doporučuji tedy všem při výběru zvuku nespoléhat jen na reklamu nebo tvrzení, že na dané zařízení někdo vám sympatický hraje (někdy jen jednu věc, což už není řečeno). Nedejte ani na to, jak se vám může zařízení zdát dobré "na krámě". Nejdůležitější je vždy všechno odzkoušet s kapelou naživo. A to ne jednou, ale pro jistotu víckrát! Přeji tedy závěrem úspěch všem "hledačům" v jejich nikdy nekončícím pátrání po tom "pravém ořechovém". Možná pro toto hledání platí slogan, že "i cesta může být cíl".
O kytarových zkreslovačích by se toho dalo říci samozřejmě mnohem více, ale jsem limitován časem i prostorem, a tak to uzavřu slibem: "Možná zase někdy příště".
Peter Dygobas Pavlík (basista skupiny Yo-Yo Band)
Používáš při hraní zkreslení?
Když hraji na svůj zesilovač, tak ano. Jednak nastavuji gain mírně za hranici přebuzení a jemně si nakresluji zvuk a jindy zase podle potřeby hodně. Anebo někdy používám distortion.
Jaký typ distortionu používáš?
Analogový MXR-M80.
Co to base přináší? A co ubírá?
Přináší to hlavně zvuku víc harmonických a pro můj pocit větší citlivost a rozmezí dynamiky. A ubírá to jalovost.
Do jaké muziky se podle tebe hodí? K jakému stylu a k jaké technice?
Musí se basista při hraní zkreslovadlu přizpůsobit?
Vše záleží na vkusu samotného hráče, případně na druhu poptávky. Nakreslení používám více při hraní prsty. A jestli se musím přizpůsobit? Ano, všechno je totiž slyšet.
rozhovor připravil Jakub Tureček
Jan Ponocný (kytarista a producent - Cirkus Praha, Miroslav Žbirka a Heyday)
Jak zkresluješ svůj kytarový signál?
Moje hlavni kytara je Fender Stratocaster se snímači Texas Special a jako zkreslovače používám lampový preamp Mesa/Boogie V-Twin a Boss Blues Driver. Můj hlavní aparát je Fender Bassman. Jako další důležitou věc, kterou používám při zkreslení, jsou ruce, protože někdy do toho řežu, jindy hraju jemně, používám volume na kytaře, nebo si přepnu zapojení snímačů do série, což přidá i zkreslení. Vlastně se veškerý moje hraní a tím pádem i použití zkreslení řídí tím, co je nejdůležitější, což je sólista, tedy většinou zpěvák, a to, nakolik jsem na něj napojen. Reaguju na to, co dělá. Je pro mě při živým hraní důležitější, než přes co hraju. Ve studiu je to něco jinýho, tam používam víc i zkreslení aparátů.
Co jsi používal předtím?
Pokud jde o to, co jsem ještě rád používal, tak to byl například lampový zkreslovač Hughes & Kettner, Ibanez Tubescreamer nebo Fat Cat, vždycky v kombinaci s trochu nakresleným aparátem. Dlouho jsem hrál na kombinaci Marshall JCM 800 a Hughes & Kettner Tubeman a Ibanez Tubescreamer.
Co tě vedlo k tomu, že si přešel z analogového Tubescramera na lampové Mesa/Boogie V-Twin?
Protože v něm hezky svítí lampy a protože to v něm vypadá jako v kotelně, kde jsem dřív pracoval. Ale vážně. Zdá se mi, že díky flaškám mám širší zvuk. Hraje to prostě líp.
Uvažuješ o tom, že si pořídíš něco nového, nebo jsi spokojen se svým vybavením?
Co se týká krabiček, nemám v plánu si pořizovat něco novýho. Kdybych si mohl vyskakovat výš, tak bych si spíš doskočil pro několik zásadních aparátů.
Pro které například?
Vox AC-30, Marshall Plexi, Marshall JCM 800 a všechny starý lampový Fendery. Raději bych kreslil aparátama než krabičkama.
Víš, na jakém principu funguje zkreslení, které využíváš?
Vím celkem přesně, že výkon a fungování mých krabiček závisí hlavně na tom, jaký dostanou tím drátem, který mi trčí z kytary, informace, a pokud se mi ještě podaří dát druhej konec šňůry do tý správný díry a je to, co hraju pro mé saboogie, v pohodě, usmívaj se na mě svými flaškami, kterým ve vašem časopise říkáte elektronky, a všichni můžeme být šťastní až do konce. Howgh.
rozhovor připravil Roman Helcl
Pavel Skála (ETC Vladimíra Mišíka)
Moje vybavení je koncipováno tak, aby odpovídalo potřebě hrát několika rozdílnými zvuky. Proto využívám kytarové krabičky. V současné době nejvíce hraji na kytaru postavenou Jaroslavem Janeckým. Je to stratocaster osazený humbuckery Gibson Classic 57 a 57+. Mezi nimi je DiMarzio - singl, který má pravděpodobně ještě jednu cívku na vyrušení brumu. V případě živého hraní obstarávají zkreslení efekty Ibanez TS9, Boss Blues Driver BD2, Boss OD1 a Marshall Compressor ED-1. BD2 a ED-1 signál víceméně jenom zesilují, TS9 a OD1 mám nastaveny tak, že produkují zkreslení. Ve většině případů mám zapojen pouze jeden z těchto efektů, okrajově využívám spojení TS9 s OD1, nebo TS9 s ED-1. Signál pokračuje přes chorus, delay a volume pedál do komba Vox AC-15. To je nastaveno na hranici čistého zvuku, při dynamických špičkách již signál mírně zkresluje. Pokud potřebuji hrát hlasitěji, používám dvě komba Vox. K řízení zkreslení používám potenciometr Volume na kytaře, Tone naproti tomu jenom u overdriveru OD1, protože ten tónovou korekci nemá. Dále používám volume pedál zapojený za krabičkami. Zvuk tak zůstane zkreslený z overdriveru a reguluji jenom jeho hlasitost. Právě nahráváme novou desku Vladimíra Mišíka a ETC a při té příležitosti zapojuji kytaru do zesilovače MV-3 východoněmecké výroby, který upravil Jiří Krampera. Ten je připojen přímo na vstup komba Vox AC-15.
rozhovor připravil Martin Heřmanský
Miloš Dodo Doležal
Jako kytarista, který se podíval "dál než k vlastnímu plotu", máš určitě vyzrálý názor a nadhled, co se týká tvorby zvuku. Můžeš říct, jak vypadá tvůj nynější "set up"?
Momentálně používám zesilovače, předzesilovače, koncové zesilovače a komba firem Marshall, Bogner, Mesa/Boogie a Fender. Mám několik otevřených i zavřených boxů Marshall i Mesa/Boogie. Osazené jsou reproduktory různých typů, síly i rozměrů. Hlavně používám Celestiony, sehnal jsem i velmi staré reproduktory ze začátku 70. let. Dal jsem dohromady velmi slušnou sbírku asi 35 pedálů - vše vintage, žádné repliky.
Kdybys měl nastoupit do pomyslné Noemovy archy, nehledě na budoucí elektrické zdroje, a vzít si s sebou v rámci omezeného prostoru tři kytarové krabičky, které by to byly?
Momentálně asi T. C. Electronic Chorus/Flanger, T. C. Electronic Distortion a digitální delay Boss DD-2.
Chápu digitální kytarové simulátory především jako obrovský byznys. Přesto i spousta dobrých kytaristů některé používá. Jaký je tvůj názor na věc? Cítíš v téhle věci nějaký rozdíl mezi studiovým a živým hraním?
Vývoj se nedá zastavit, proto vše jen přijímám. Nejsem proti ničemu, co rozšiřuje kytaristům jejich obzory. Miluji zvuk starých aparatur, efektů a snímačů, protože 100 nejslavnějších rockových desek bylo natočeno na "vohulenou čtyřdíru" Marshall s kytarami fender nebo gibson. To je realita a ne nějaká chytrost, takže není dál co zkoumat. Co se týká multiefektů, tak si myslím, že mladým kytaristům dovolují používat v jednom pedálu všechny efekty, které by byly pro ně jinak jednotlivě finančně nedostupné. Mluvím o komerčních multiefektech. Drahé a kvalitní multiefekty posílají zvuk kytary do jiných sfér, které se rodí s vývojem hudební scény. Nechci zapomenout na kytarové syntezátory.Ty dodávají kytaře zcela revoluční pohled, který může být pro mnohé zaryté "vintagemany" nezkousnutelný. Dlouhá léta jsem mezi ně patřil. Při živém hraní dávám přednost šlapkám. Věčné problémy s podpětím multiefektům opravdu nesvědčí.
Posledních pět let trávím svůj hudební čas z devadesáti procent ve svém studiu, kde mám stabilních 230 V, takže si ty kytarové světy opravdu užívám.
rozhovor připravil Jaroslav Smrčka
Peter Jurkovič (výrobce kytar a kytarista v Highway 61)
Jak zkresluješ svůj kytarový signál?
Kytaru zkresluji kanálem drive na kombu Fender Blues Deluxe a používám ještě krabičku Distorted Mind Blues od George Dennise s třípásmovými korekcemi. Je to totiž jedna z mála krabiček, která nezužuje zvuk. Využívám ji také proto, že mám na svém telecasterovi humbuckery. Když hraju na kytaru se singly, tak používám efekt Tubescreamer od Ibanez.
Co jsi používal předtím?
Dříve jsem hrál na Ibanez Tubescreamer TS10 a ještě předtím na nejrůznější krabičky, jako například overdrive a distortion od Bosse. Všechny ale ten zvuk "vystřeďovaly".
Uvažuješ o tom, že si pořídíš něco nového, nebo jsi spokojen se svým vybavením?
Zatím mi to vyhovuje. Jediné, o čem jsem uvažoval, je Blues Driver od Bosse. Dokud mi však bude všechno fungovat, nebudu nic měnit.
Víš, na jakém principu funguje zkreslení, které využíváš?
Vím, ale při výběru krabiček se řídím zvukem a ne tím, jak to pracuje.
rozhovor připravil Roman Helcl
Krabičky v průběhu let...
V průběhu posledních více než třiceti let spousta firem vyrobila obrovské množství nejrůznějších zkreslovacích krabiček. Hodně jich zapadlo, ale některé z nich, časem a slavnými osobnostmi prověřené, se staly stálicemi a nacházíme je v pedalboardech mnoha kytaristů zvučných jmen.
Nejdříve byl fuzz
Milovníci zkreslení typu fuzz a sběratelé vyhledávají kupříkladu nejstaršího z veteránů: Maestro Fuzz-Tone, jehož výroba započala v roce 1963 v Nashvillu. Anglickou odpovědí na tuto škatulku byl Arbiter Fuzz Face, legendární fuzz, jehož slávu odstartoval Jimi Hendrix a dodnes ji udržují mezi jinými například Eric Johnson, Edge, Lenny Kravitz a Doyle Bramhall II.
Dalším dlouhověkým favoritem je Tone Bender anglické firmy Vox, oblíbená krabička Jeffa Becka v raném období přelomu šedesátých a sedmdesátých let (viz skladba Over Under Sideways Down). Z nově vyráběných fuzzů zabodovaly: Z. Vex Fuzz Factory, skvělý fuzz s mnoha zvukovými možnostmi, nebo dravější Bixonic Expandora - oba hojně využívané například Billy Gibbonsem.
Velmi kvalitní fuzz, jak už bylo uvedeno výše, vyrábí také Mike Fuller: jeho Fulltone '69 je například favoritem Joea Satrianiho. Fuzz byl nejvíce vyhledávánou krabičkou v období, kdy ještě neexistovaly vícekanálové zesilovače, a kytarovému tónu svých uživatelů dodával velmi potřebný sustain a drive. Ale svůj význam má i dnes, kdy se spousta kytaristů vrací k osvědčeným vintage zvukům.
Pak přišel overdrive s distortionem
Overdrivy a distortiony mají ovšem též své vlajkové lodě. V roce 1980 přišel Ibanez na trh s dnes již legendárním Tube Screamerem TS808, z jehož jednoduché konstrukce dodnes vycházejí všichni renomovaní výrobci overdrivů. Tuto skvělou krabičku i její následovníky Ibanez TS9 a TS10 proslavil zejména Stevie Ray Vaughan a dnes patří mezi nejpoužívanější škatulky vůbec. Výborně si rozumí zejména se zesilovači Fender, ale rozhodně uspokojí i majitele lampových zesilovačů jiných značek. Nejlepšího výsledku s nimi dosáhnete, když celolampového Fendera vytavíte tak, aby kreslil koncový zesilovač, a Tube Screamer nastavíte asi tak drive na půlku a tone i level na třičtvrtě. Pak pochopíte, zač je v Texasu perník, nebo co tam maj'!
Ze stejné doby pochází i overdrive firmy Boss: slavný OD1. Dnes se již nevyrábí, ale seženete jeho následovníky od stejné značky SD1 a OD2R Turbo Overdrive, které používají mezi jinými Zakk Wylde ve spojení se zesilovačem Marshall JCM 800 a Edge, jenž je má oba zapojené do Voxů AC-30. Obecně vzato, kreslítka značky Boss fungují skvěle zejména přes lampové zesilovače s britským zvukem (Marshall, Vox, Matchless, atd.).
Z novějších výborných overdrivů, na které je však třeba si poněkud připlatit, musím jmenovat Fulltone Full Drive 2, Maxon OD808, používaný Popou Chubbym, Klon Centaur, Voodoo Lab Sparkle Drive a Stomps Drive-O-Matic - oblíbenec Bonnie Raitt a Billyho Gibbonse.
Co se distortionů týče, slávu si vydobyly zejména: Boss DS1, neodmyslitelný společník Joea Satrianiho, Steva Vaie, Johna Fruscianteho a dalších příznivců masivnějšího soundu, Boss Metal Zone MT-2, Ibanez Sonic Distortion SD-9, ProCo RAT, hojně využívaný hlavně v osmdesátých letech např. Jeffem Beckem a skvělý distortion z poslední doby je opět od Fullera: Fulltone Distortion Pro.
Pokud chcete získat měkké lampové zkreslení, jak ho znáte například z vícekanálových celolampových komb Mesa/Boogie, MusicMan apod., musíte se poohlédnout po distortionu s lampovým předzesilovačem. Osvědčené kousky jsou např. Mesa/Boogie V-Twin, TubeWorks Tube Driver (nejlepší je se čtyřmi knoflíky) - typická krabice Erica Johnsona na sóla, vynikající a u nás dostupný je Ibanez Tube King a v poslední době se prosazuje lampový distortion od firmy Tonebone, který existuje ve dvojím provedení: Classic a British podle typu zvuků, které produkuje. V současné době ho propaguje Eric Johnson.
Výběr ideálního zkreslovače je velmi individuální záležitostí a často během na dlouhou trať. Snad vám tyto skromné informace pomohou v základní orientaci, stejně jako pomohly před časem i mně. Kromě uvedených krabiček existuje ještě řada dalších skvělých výrobků. Nespletete se, když pořídíte škatulky od ještě dalších firem, jako jsou Carl Martin, T.C. Electronic, Lovetone, Roger Mayer, Prescription Electronic, Way Huge, Demeter, Tycobrahe, Electroharmonix, MXR nebo Colorsound. Přeju hodně radosti a úspěchů!
