Často se kytaristi přou, který nástroj je lepší, jestli ten nebo onen, ale čím dál víc se vzdávám podobných diskuzí - žádný nejlepší nástroj neexistuje.
Nejenom, že každý nástroj hraje jinak přes různé krabičky a aparáty, ale nesmíte zapomenout na aranžmá skladby, kterou hrajete. V tom je nesmírně důležité zvolit správný nástroj - výsledku se dá výrazně pomoci, nebo naopak pomůžete vytvořit nevýraznou kouli. A už vůbec nezmiňuji to nejdůležitější: vaše ruce, hlavu a celkový feeling. Jak tedy můžeme něco zásadního napsat o tak subjektivní věci, jako je použití různých kytar, aparátů a efektů? Zkusme si projít alespoň pár bodů, samozřejmě neprobereme všechno, ale třeba najdete zrovna něco pro vás...
O co půjde...
Asi každý z vás pár kytar viděl, takže je schopen odlišit Les Paula od Stratocastera, Paul Reed Smithe od Telecastera a extravagantního Parkera od různých modelů typů superstrat.
Jeden ze základních rozdílů, který se velmi výrazně podílí na změně zvuku, je provedení kobylky. Les Paul (a řada dalších) má malý úhel v lomu strun na kobylce, naproti tomu Fender Stratocaster, Telecaster (i již skoro zapomenuté např. Lead I/II) mají struny skrz tělo - lom je velmi ostrý.
Rozdíl ve zvuku zůstává i při použití stejného dřeva. Zvuk kytar s ostře lomenými strunami na kobylce je průraznější - koneckonců i Joe Satriani si musel nechat postavit na doprovody JS-1 od Ibaneze - je skutečně rozdílný, výběr kytary tak ve studiu umí udělat hotové divy se zvukem výsledné skladby. Ostrý lom má ale - zejména u kytar fender - jednu hráčskou nevýhodu: chyba zahraná na těchto kytarách je obvykle mnohem nemilosrdnější a proleze stejně jako zvuk kytary okamžitě k uším vašeho posluchače. Na tyto kytary hrajte tedy co možná nejčistěji (bohužel krabičku Filtr falešných tónů jsem ještě netestoval).
Úhel na kytarách typu les paul se také dá v jistých mezích nastavovat, projeví se změnou zvuku i tvrdostí dohmatu, ale tak velký rozdíl v úhlech je samozřejmě nenastavitelný... Jak jste si všimli, nepustil jsem se do srovnání kytary se strunami ukončenými na kobylce - například s pákou typu Floyd Rose. Z toho, co jsem napsal výše, je asi zřejmé, že jelikož struny nepokračují, je nástroj o cosi ochuzen. Ano - je to daň za možnosti, které vám poskytuje páka. Moje doporučení v této oblasti je tedy celkem nasnadě: každý typ kytary je specifický, pokud chcete být plně vybaveni pro studiovou práci, mějte různé typy kytar. A hlavně se mě neptejte, jestli je lepší Fender, Gibson, Ibanez, nebo Vigier. Každému padne do ruky a ucha něco jiného.
Lubovky, parkery, headless, plexisklové, kytary upravené pro nižší ladění, sedmistrunné a další modely vynechávám - dostaneme se k některým z nich v dalším pokračování. V tuto chvíli bych rád poskytl základní pomůcku v rozsahu, který zde máme k dispozici. V dnešním dílu budeme totiž hlavně řešit elektrickou stránku věci.
Snímače
Oddělil jsem snímače od kytar - v řadě případů si stejně šťastní vlastníci nástrojů mění zvuk k nepoznání různými neoriginálními snímači, takže berme je jako samostatný produkt. Základní rozdělení bychom mohli udělat na aktivní a pasivní. Příznivci i odpůrci obou systémů jsou často tak zarytí, že se skutečně nedá říci, který je lepší. Každému vyhovuje něco jiného, osobně jsem z aktivky ve svém Charvelu nadšen nebyl, souhlasím s větou, která se objevila před lety v Muzikusu (vyjádření Billa Lawrence a DiMarzia): "Baterky patří do luceren, ne do snímačů." Někdy se vám může zdát, že prohánění signálu tranzistorovou technikou napájenou z baterií může negativně ovlivnit přirozenost signálu, obzvláště potrpíte-li si na celolampový zvuk, ale příznivci jsou spokojeni s neovlivňováním výstupního signálu kabelem, možností úprav úrovně i frekvence ještě v kytaře, jinou reakcí na rušivé signály... Na poli aktivních snímačů pro kytary vládne firma EMG, občas se vyskytuje Bartolini a další, ale EMG historicky najdete v kytarách, na které hrál třeba Ritchie Blackmore nebo Zakk Wylde.
Specifickou kategorií by mohly být snímače pro kytarové syntezátory, například od Korga, Shadow, Yamahy či nejrozšířenější GK-2/GK-3 od Rolanda, ale tyto MIDI snímače jsou tak aktivní, že by se hodily spíše do článku o klávesách či syntezátorech, protože nejdou použít s ničím, o čem píši dále.
V pasivních snímačích najdete širší nabídku, nepřeberné množství typů, výrobců i rozdílů v kvalitě. Z firem je již léta na špici DiMarzio a Seymour Duncan, ale i modely od Fendera nebo Gibsona jsou velmi často beze změn na kytarách jejich vlastníků.
Podle použitých magnetů je můžeme rozdělit na keramické/feritové a AlNiCo. Podle provedení a počtu cívek potom na single coil nebo dual coil - humbucker. Rozdíl ve zvuku je okamžitě patrný. Single coil snímače mají (v základním provedení) jen jednu cívku s vinutím, rezonanční kmitočet snímače je vyšší než u humbuckeru, který má cívky dvě, zapojené v sérii. Humbucker tak produkuje vyšší výstupní napětí, a díky polaritě cívek je u něj (opět v základním zapojení) dosaženo výrazného potlačení indukce rušivých signálů. Vyšší rezonanční kmitočet u single coilu může na některých aparátech způsobovat problémy při zkresleném zvuku, ale díky aktuálnímu stavu znalostí a techniky není problém se singly ani v metalu a jiných tvrdších stylech. V dřívějších dobách ale zesilovače neposkytovaly samy takové zkreslovací funkce, pro jejich nabuzení/nakreslení byl vhodnější snímač typu humbucker. Díky níže položeným frekvencím i dnes zůstavá humbucker nejrozšířenějším snímačem pro větší zkreslení. Zvuk se i při shodném snímači liší podle typu magnetů. Velmi markantní je to u single coil snímačů - stratocastery od Fendera měly AlNiCo, levnější Squiery i noname kopie "jen" feritové - rozdíl ve zvuku poznatelný na první poslech. AlNiCo produkuje dynamický, krásně frekvenčně bohatý zvuk, feritové verze byly jen slabou imitací. V současné době najdete slušné AlNiCo snímače i u českých výrobců (např. R.M. Pickups), dokonce v provedení humbucker. U humbuckeru nemusí být zvuk tak sevřený pro doprovodnou hru, ale ponechává si krásnou reakci na kytaristovu práci při sólové hře.
Klasický single coil snímač má však jednu nevýhodu (bez ohledu, jestli je jeho magnet AlNiCo, nebo ne): vysokou indukci rušivých napětí. Pro potlačení tohoto nepříjemného jevu vytvořil Fender nejprve vpravdě revoluční snímače Lace Sensor (používal např. Eric Clapton i Jeff Beck) a nejnověji řadu Noisless pickups - ty používá Jeff Beck nyní, protože přes všechnu snahu rozdíl mezi originál snímači a Lace Sensor byl. U nových Noisless Pickups je tento rozdíl výrazně nižší. Jsou i další možnosti jak snížit brum a rušení, ne vždy se to děje bez vlivu na zvuk (přídavné cívky, filtry, aktivní elektronika), a tak je někdy lepší ponechat výborné originály se slovy "Ať si bručí, hlavně, že to hraje". U levných a zvukově nevyhovujících je však řešení nutností...
U feritových snímačů se zmíním tedy jen o verzi humbucker - nejde o velikost, najdete je i v krytech velikosti single coilu, jde hlavně o ony dvě cívky v sérii. Většina prodávaných humbuckerů má vyvedeny obě cívky samostatně, můžete si tedy zapojovat snímač dle potřeby jako single coil s paralelními cívkami (jako single coil - ale o něco horší), nebo s cívkami v protifázi (např. pro bluegrass hru). Jelikož jsme si již řekli, že jako single coil je lepší AlNiCo, zůstaňme raději u standardně zapojeného humbuckeru s cívkami v sérii. Každý správný výrobce poskytuje orientační tabulku snímačů, kde získáte alespoň jakousi představu o výstupním napětí, basech, středech a výškách. Umožní vám to trochu se zorientovat v nabídce, ale bohužel tabulka nezahrnuje dřevo vaší kytary, takže se nedá brát zcela bez výhrad. Měl jsem u sebe vcelku drahou kytaru, kde se sešla rezonance DiMarzia PafPro s kytarou tak, že byla nepoužitelná a pomohla až výměna snímače. Dále si dejte pozor na napětí z kytary. Obvykle nepotřebujete to nejvyšší, signál pak postrádá zase něco jiného na úkor síly - barvu, oddělení hraných tónů, život... Zejména u snímačů pro sedmistrunné kytary naleznete snímače s nižším napětím - velké napětí na nejnižších tónech by vám mohlo dělat problémy ve spojení s většinou běžných předzesilovačů. V nabídkách najdete i typy pro kytary s pákami typu Floyd Rose (speciální provedení magnetu pro zaručení optimální funkce při větším povolení strun).
Elektronika v kytaře
Pokud vše neřešíte nějakou formou aktivní elektroniky, je systém v kytaře vcelku jednoduchý: potenciometry na hlasitost (buď sumární, nebo pro každý snímač), potenciometry pro frekvenční korekci (většinou jen obyčejná tónová clona - stažení vyšších frekvencí) a přepínač snímačů. U kytar se třemi snímači (typ stratocaster) se nejčastěji používá nožový pětipolohový přepínač, ten je výhodný pro obsluhu, ale neumožňuje zapojit první a třetí snímač společně (paralelně). Někteří výrobci (Kramer, Charvel/Jackson...) tak začali používat trojici malých přepínačů, které umožňují i tyto kombinace (jeden můj známý je také používal pro trochu drsnější tremolo efekty). Před lety jsem viděl reklamu na metalovou kytaru se třemi oktávami - bez potenciometrů jak na tónovou clonu, tak i na hlasitost (metal se pořád hraje naplno, ne?), samozřejmě i bez přepínače snímačů, protože se tam stejně víc než jeden kvůli délce krku nevešel. Proti gustu žádný dišputát, ale toto se mi nezdá nejpraktičtější. Doporučuji se i v tomto bodě věnovat spíše konvenčnějším systémům...
Kabely a jiné formy přenosu
Také mezi slavnými kytaristy jsou ortodoxní zastánci kabelů, ale na velkých pódiích má vysílačka svoje místo. V řadě případů může mít i překvapivé místo ve vaší show, kamarád kytarista absolovoval s kytarou, která byla přes vysílačku stále zdrojem hluku z PA, z jeřábu skutečný bungee jumping, kytaru měl přilepenou k tělu a hrál za letu... Hezké to bylo, přežili to oba ve zdraví. Další využití může mít i při eliminaci ztrát a rušení na dlouhých kabelech, může se hodit úprava výstupního napětí pro nabuzení zesilovače, za nepříznivých podmínek se vyplatí i bezpečnostní funkce - nehrajete na struny, které jsou trvale spojeny se zesilovačem (ale to už je hodně okrajové, i když by tady mezi námi bylo o několik kytaristů víc, kdyby v danou chvíli byli zapojeni přes vysílačku). Samozřejmě - volte nejvyšší dostupnou třídu, nejlépe plně diverzitní model. Odpůrci mohou používat velmi podobné argumenty jako v případě aktivních elektronik: do cesty signálu řadíte další hromadu elektronických součástek a dokonce i dynamický kompandér/expandér (DBX pro vylepšení kvality přenosu), výsledný zvuk se tedy může lišit od vašeho snu. V tom případě použijte kabel.
Nejkvalitnější kabel vás může vyjít na cenu, za kterou pořídíte levnější vysílačku, ale i zde není nejlepší se při výběru příliš omezovat. Jednak kvalitní kabel vydrží a nedělá na pódiu taková lasa jako levný, jednak jsou mnohem bezeztrátovější - jak co se týče ohmického odporu, tak i kapacity kabelu (úbytek vyšších frekvencí). Pokud vybíráte kabely, podívejte se na provedení jack konektorů. Velmi rychle si všimnete zřetelného rozdílu mezi noname konektory, které stojí tak patnáct korun, a drahými konektory typu Neutrik. Určitě jako svůj hlavní pódiový kabel použijte to nejlepší, na co stačí vaše kapsa - už podle provedení konektorů uvidíte, jak je myšleno na spolehlivost i odolnost proti zlomení kabelu těsně za konektorem. Musím ještě varovat před koupí jakýchkoli napodobenin značkového zboží. V jedné pražské prodejně jsem objevil noname konektory, které byly přesnou optickou kopií neutriků - ale nedaly se použít na žádný kytarový kabel, protože již v konektoru byl výrazný svod, díky nevhodnému plastovému materiálu uvnitř něho. Takže i zde platí: opatrně a spíše osvědčené značky.
Předzesilovače - zkreslovače - zesilovače
Tak jsme se konečně s naším čistě zahraným kilem přiřítili z kytary až do zesilovače. Zcela záměrně jsem toto spojil se zkreslením. Zatímco jiné efekty budeme řešit dále, zkreslovače jsou v této kapitole zcela po právu. Někde mám založený šíleně starý časopis, kde radili toto (je to z amerického časopisu z doby před pětadvaceti lety, ale myslím, že to platí z části i dnes): "Když si vybíráte zesilovač, vypněte všechny efekty, vypněte dozvuk, soustřeďte se jen na zkreslení. Je dnes více cest jak dosáhnout zkreslení, ale zesilovač je pro to stále to nejlepší místo". Příznivci čistého zvuku prominou - začneme výběr zkreslením. S tím zesilovačem je to stará pravda - pokud začínáte, můžete koupit jakékoli combo, až si našetříte, tak jakoukoli zkreslovací krabičku, prostě to nějak lepit. Ztrácíte však body při rozjezdu - pokud se na začátku dostanete k aparátu, který možná nemá tolik funkcí, není tak hezký nebo tak "in", možná se vám na něj bude hůře cvičit doma, ale nebude vás odvádět od práce s tónem, při dobrém výběru vás bude nutit hrát dobře pravou rukou... Další efekty se dají přidávat, ale nejprve je potřeba mít kvalitní základní tón.
Nejdříve se podívejme na zesilovače jako celek. V tuto chvíli máte tři základní možnosti při výběru této technologie: tranzistorový, lampový a amp-modeling. Samozřejmě se nabízí ještě něco jako čtvrtá kategorie: hybridy lampa-tranzistor nebo tranzistor--lampa, ale pro jednoduchost rozdělení raději pouze konstatujme, že se to použít dá (Marshall Valvestate, řada výrobků Laney, Roland i Peavey, ale zvuk nedosahuje kvalit celolampových aparátů).
Tranzistorový: historicky úspěšný u kytaristů, kteří kladli velký důraz na čistý zvuk - a zde je potřeba zmínit hlavně jeden model, a to Roland JazzChorus 120, legendu v tomto oboru. Ze jmen mne napadá například Adrian Belew, ale řada slavných uživatelů je velmi dlouhá - právě kvůli čistému zvuku. Samostatné tranzistorové předzesilovače mají vcelku omezené použití, protože z nich nedostanete příliš dobré zkreslení (pokusy Marshalla s tranzistorovými rack preampy). Uživatelé předzesilovačů SansAmp samozřejmě vědí, že jsou i výjimky (SansAmp není modelingový, je to tranzistorový preamp), pamětníci produktů Rockman Toma Scholze (i jeho rack verzí) možná také budou namítat, že měly něco do sebe, ale to je skutečně pár výjimek, zatímco pozice JazzChorusu v této kategorii je dost neotřesitelná.
Lampový: není moc co dodávat, legenda stará jak elektrická kytara sama, nejlepší například pro již zmíněnou pravou ruku - přenese jen to, co zahrajete, ale když už zahrajete hezky, slyší to i ostatní. Pro zkreslení můžete použít jak předzesilovač (i ve formě samostatného předzesilovače), tak i koncový zesilovač. Lampové koncové zesilovače produkují výborné a uchu lahodící zkreslení (při správném návrhu). I při použití lampového předzesilovače je dobré za ním mít lampový koncový zesilovač, který dostanete na limitaci - zvuk se rozezpívá, jde za rukou. Jsou způsoby, jež umožňují použít dvou zesilovačů: jeden pracuje do odporové zátěže a pracuje tak v podstatě jako zkreslovací krabička o váze 35 kg, druhý zesiluje signál z prvního a až do tohoto je zapojen reprobox. Výsledek je často vynikající, hrálo se mi vždy výborně, ale pro transport není nejlehčí... K lampám v přezesilovačích se dostaneme níže. V koncových zesilovačích nižšího výkonu jednoznačně dominuje elektronka EL84 (Vox, Peavey, menší Marshally a Mesa/Boogie), ve větších se pak odehrává souboj mezi "british" soundem s EL34 (Hiwatt, Marshall, Orange...) a "american" soundem s elektronkami 6L6/5881 (Mesa/Boogie, Peavey, Fender...).
Ono rozdělení podle firem nemůže být jednoznačné, i Marshall vyrábí verze s 6L6, Peavey zase s EL34, spíše si vyberte podle toho, kam stylově směřujete. Lampy typu 6L6 jsou barevnější, otevřenější, najdete v nich nejen zvuk řady amerických nu-metalových kapel, ale i typický zvuk amerického country. Elektronky EL34 pak jsou zvukově sevřenější - prostě "this sound rocks" - typický rockový british sound. V řadě sestav slavných kytaristů najdete oba rivaly najednou - jeden na sóla, druhý na doprovod. Ani zde totiž neplatí, že jeden systém je lepší než druhý - každý je jiný, a je jen na vás, který vám více lahodí. Úvodní citace o nejlepším místě pro zkreslení je velmi výhodná pro tento typ zesilovače - lampový předzesilovač potřebuje vysoké napětí a spojení s koncovým zesilovačem někdy způsobuje zajímavé reakce, kdy díky poklesu napětí při odběru koncového stupně předzesilovač hraje jinak, než když je umístěn mimo zesilovač. Ale abych příliš nezobecnil použití lampových zesilovačů jen na zkreslení: čisté zvuky jsou u dobrého lampového aparátu výborné, teplé, měkké - kromě klasických prověřených zesilovačů pro toto použití - jako jsou výrobky Vox - mně na mysl přichází jedna kytarová legenda - Andy Summers od The Police. Víte, na co hrál ty úžasné čisté zvuky? Na dva marshally... Samozřejmě kromě té obrovské elektrárny okolo.
Amp-modeling: v tomto případě je řazení trochu problematické, jedná se většinou o tranzistorový koncový zesilovač s digitálním předzesilovačem. Výsledek může být pro vás přesně tím, co hledáte: matematické modely se pokoušejí napodobit (převážně) elektronky. Zatím to není úplně dokonalé, ale to ani žádný kytarista. Dá se tak s sebou snadno vozit celá řada napodobenin aparátů a nemusí znít špatně (vezměte do ruky Muzikus č. 5/2005, tam najdete i konkrétní audio ukázku levného preampu), ale pokud chcete skutečně high-end zvuk, je zatím lepší použít skutečný originál. Ovšem - cena je někde úplně jinde, takže pokud nemáte jinou možnost, netrapte se tím a klidně na to hrajte. Koneckonců i mezi známými kapelami je dost uživatelů amp-modelingu od Line 6, Rocktronu, Rolanda nebo Behringera.
Zkreslení v předzesilovači
/efektovém zařízení
Můžeme tedy říci, že jsme si vybrali nějaký dokonalý zesilovač, který ale v tuto chvíli budeme používat na čistý zvuk nebo použijeme pouze koncový zesilovač. Tím se dostaneme do situace, kdy budeme moci probrat samostatné zkreslovače. O největším z nich - lampovém zesilovači - jsem se již zmínil, již ho nehodlám táhnout zpátky, bolí mne z něj záda, takže jdeme pro něco lehčího. Předzesilovače lampové jsou hezky reagující, mají teplé měkké zkreslení, krásně to zpívá. Rozhodně si nějaké výhledově pořiďte, nic vám je nenahradí. Bohužel ne vždy jsou výrobci tak vstřícní, že prozradí i drobné "mušky" v návrhu, takže někdy jsou jako celolampové deklarovány předzesilovače, které mají i jiné zkreslovací prvky nebo zvuk prochází nelampovými aktivními prvky (a to umí jak třeba Marshall, tak i Mesa/Boogie), někdy je pro lampy použito takové napětí, že prostě moc fungovat nemohou (velmi malé napětí u předzesilovačů Chandler), ale celkově je potřeba pohlížet na lampové zkreslení jako na svatý grál. U luxusnějších verzí (např. od Mesa/Boogie, Engl...) získáte i možnost ukládání zvuků do paměti a jejich přímé přepínání pomocí MIDI.
Tranzistorové zkreslovače jsou ve verzích, které si říkají o samostatné použití, ale některé jsou ideálně vytvořené pro nabuzení lampových zesilovačů (a to i s žádoucí regulací ve středních pásmech). Zde je legendou Ibanez Tube Screamer TS-9 (TS-808, Maxon...), velmi podobný je Boss Super Overdrive SD-1 (i přes lehce jiný systém limitace).
Z kvalitních zkreslovačů s nižším zkreslením ještě zmiňme ProCo The Rat, ale pro buzení zesilovačů jsou předchozí modely více využívané. Pro velké zkreslení existuje celá řada různých "anihilátorů", často obsahujících několik zkreslovacích stupňů za sebou, přidané další zkreslovače s sebou nesou zvýšení šumu a snížení dynamiky, zde si musíte vybrat podle skutečné potřeby. U zkreslovačů s velkým zkreslením je výhodné vybrat model se zabudovanou šumovou bránou, zde je totiž velmi dobrá možnost analyzovat přímo vstupní signál z kytary a nemít celou šumovou bránu až za zkreslovačem. Kromě klasických a osvědčených modelů Boss (například MT-2 Metal Zone) se dobře daří těm novým od Line 6 (například Über Metal).
Rozdíl mezi zkreslovači je v základním systému zkreslení - zatímco u elektronkových zkreslovačů se jedná o jednoduché přebuzení elektronky velkým vstupním signálem, u tranzistorových jde většinou o využití diod, kdy se při větším vstupním napětí dioda otevře a ořízne signál na nastavenou úroveň - větší signál ořezává tvrdě a nekompromisně. Výsledek je velmi odlišný oproti lampovému "měkkému" zkreslení, kdy přechod do limitace není tak prudký. Aby se tranzistorové efekty trochu přiblížily, dost se experimentuje s provedením onoho omezovacího obvodu - u Tube Screameru (ale třeba i Marshallu, ProCo, Digitechu...) se jedná o symetrickou limitaci, Boss Super Ovedrive SD-1 (a další) používají různý počet diod pro kladnou a zápornou půlvlnu - výsledný zvuk je tedy limitován jinak (spíše měkčí zvuk). Opět se jedná o zcela subjektivní výběr, takže nechci říkat, co je lepší.
Tím jsem se ale dostal na začátek tranzistorového věku (teď něco pro milovníky vintage). Než bylo poprvé použito diod v systému Ä la Tube Screamer, hojně se používal model, který přebíral systém přebuzení z lampových zesilovačů. Efekt tak obsahoval několik tranzistorových zesilovacích stupňů za sebou - tak jako v lampovém zesilovači. Mělo to řadu nevýhod - často nelibozvučné doznívání signálu, úroveň šumu, obtížně kontrolovatelný zvuk, ale koneckonců - proč ne. Pokud si pustíte staré české nahrávky s příšernými zvuky fuzz kytar, je výsledek velmi odlišný oproti například fuzz efektu Arbiter z arzenálu Jimmy Hendrixe: nezapomínejte na to, že Hendrix za sebou měl plně vybuzené Marshally, čili při potřebě tohoto zvuku se vraťte do kapitoly zesilovače a teprve potom svůj zvuk dovybavujte těmito třešničkami na dortu.
Amp-modeling je v tomto případě také použitelný - ať již ve formě analogového modelingu (nejslavnější je SansAmp od Tech21), digitální amp-modeling samozřejmě umí napodobit fuzz, overdrive i další typy zkreslení. Pouze se většinou obtížně používá jako samostatná krabička před lampovým zesilovačem, většinou pro toto užití není navržen, a ne vždy umožňuje simulovat pouze fuzz nebo overdrive.
Další efekty
Závěr předchozí kapitoly nás zavedl do cukrárny - ještě chvíli v ní zůstaňme, je tady hezké posezení, i když trochu drahé. Doufám, že alespoň s obsluhou budete spokojeni. Tedy - abychom mohli zdobit dort třešničkami, jahodami a dalšími efekty, potřebujeme mít dort. A to dřív než ty třešničky. Teprve pak uslyšíte, co ještě chybí k dokonalosti.
Dobrá... jdeme tedy na další efekty, ale zkusíme si je nejprve rozdělit po skupinách:
Úprava hlasitosti: compressor, limitér, tremolo, slowgear...
Úprava frekvenčního průběhu: ekvalizér, exciter/enhancer/sonic maximizér, wah...
Úprava ladění: pitch shifter, harmonizér, autotune, whammy, vibrato, octaver...
Zpožďovací efekty rotační: phaser, leslie, chorus/flanger...
Zpožďovací efekty dozvukové: delay, hall/reverb...
Ostatní: ring modulator, bit crusher/LoFi filter, acoustic simulator...
Efekty pro úpravu hlasitosti:
Compressor: přiblížení dynamiky slabých signálů silnějším, prodlužuje tón (udržuje hlasitost hraného tónu regulací během přirozeného doznívání). Klasický efekt, velmi výhodné pro čisté zvuky, nevýhodou je nárůst úrovně šumu, při vyšších intenzitách možnost dýchání zvuku.
Limitér: má za úkol srovnat hlasité pasáže na nastavenou úroveň bez zkreslení (se zkreslením to umí každý zkreslovač z předchozí kapitoly). Hojně se používá třeba pro baskytary.
Tremolo: ačkoli tremolo-arm je vibrapáka, která slouží na kytaře ke změně ladění, tremolo je periodická změna hlasitosti. Docela výhodné je, pokud vaše tremolo umí různé typy signálů podle kterého se tremolo řídí, základem je sinus, ale dobrý je trojúhelník, pro drsnější efekty obdélník.
Slowgear: tento efekt napodobuje "houslový" efekt, kdy zahrajete tón na ztišenou kytaru a postupně jej zesilujete, případně udržujete na patřičné hlasitosti potenciometrem na kytaře. Výsledkem, po troše tréninku, jsou houslové tóny, ale Slowgear toto dělá kvalitně za vás i bez vaší dřiny.
Noise gate šumová brána: ano, i ona upravuje hlasitost (dosti brutálním způsobem) - když je podle jejího uvážení výstupní signál již příliš ovlivněn šumem (například při doznívání tónu nebo když nehrajete), sníží až k nule výstupní signál. Jako etalon v této oblasti lze považovat vynikající Hush od Rocktronu. Výhodné bývá, když je šumová brána zabudována přímo do zkreslovače, pak je možné lépe diagnostikovat užitečný signál. Kromě zkreslovacích krabiček (Ibanez, Line 6...) se tak můžete setkat se šumovou bránou i v některých lampových zesilovačích (Engl).
Úprava frekvenčního průběhu:
Ekvalizér: každý zesilovač nějakou korekci barvy signálu má, otázka je, kolik má pásem a jaký typ průběhu. Při použití s kytarou jsou kladeny požadavky na správné naladění pásem, ve kterých se má regulovat průběh (tedy ne každý sedmipásmový EQ je dobrý). Každý ekvalizér šumí, není tedy vždy nejlepší umisťovat mnohopásmový ekvalizér před zkreslovač. Ekvalizér při nastavování může znamenat změny ve fázích, pracujte s ním opatrně. Rovněž tak opatrnosti není nazbyt na koncertech, kdy můžete zvukaři připravit těžkou chvíli tím, že si zvuk upravíte vyříznutím pásma, které se zrovna výborně hodí do celkového zvuku.
Exciter/enhancer/sonic maximizér: zařízení, která vám jsou schopna přidat chybějící výšky, nabrousit zvuk, přidat další frekvence... Mezi kytaristy dosti rozšířená zařízení - nejen u rockerů, kteří potřebují řezat zvukem hlavy (John5), ale i u country a session hráčů (třeba Dann Huff). Firmy jako Aphex, BBE nebo Behringer netřeba představovat.
Wah: aneb žabí hněv. Kvákalo se už před třiceti lety a jak to vypadá, bude se kvákat i nadále. Asi nejslavnější model klasického kvákadla (Hendrixovského) je Cry Baby. Jednoduché, blbuvzdorné. Řízení kvákadel je nejčastěji nožním pedálem, ale najdete i možnosti řízení jiným signálem: generátorem jako u tremola nebo úhozem do strun kytary. Zde musím zmínit Behringerův V-amp, kde tato funkce pracuje velmi pěkně. Pokud budete vybírat kvákadlo, tak: a) musí vyhovovat průběh kváknutí tomu, co s ním chcete s praxi hrát, nejsou všechna stejná, b) musí být kvalitně provedeno ovládání, protože zacházení bude tvrdé a ne každý potenciometr je vhodný pro takové množství pohybů. Další možnost je pořídít kvákadlo s optickým prvkem, tím je po starostech (např. Morley), c) některá kvákadla v procesorech fungují velmi dobře, ale prověřte, že se dají zapojit do místa, kam chcete. Nejčastěji se dávají kvákadla úplně dopředu v efektovém řetězci - ještě před zkreslení. Ovšem pokud budete mít efektový procesor až v efektové smyčce zesilovače, nezbude než pořídit další kvákadlo (ne, že by to takto nefungovalo, ale Hendrix to pak skutečně není...).
Úprava ladění:
Vibrato: pomocí generátoru se ovlivňuje plynulá změna zpoždění signálu, a ta se projeví změnou výšky tónu. V praxi se moc samostatně nepoužívá, ale po přimíchání k původnímu signálu dostáváte efekty typu chorus/flanger.
Octaver: přístroj umožňuje přidat další tón o oktávu posunutý od vašeho aktuálně hraného. Byl to nejjednodušší způsob, jak dosáhnout souzvuku dvou tónů, nevyžadoval digitální techniku, oktávy se zdvojovaly již na konci šedesátých let (již zmiňovaný Hendrix - Roger Mayer Octavia), dnes se s tímto efektem setkáte spíše u baskytaristů.
Pitch shifter: k hranému tónu přidává další, který je posunut o pevně daný interval. Hezké, zejména v osmdesátých letech hodně používané, nevýhoda je v tom, je interval je pevně nastaven, přístroj neví, že zrovna v této stupnici by neměl k tomuto tónu hrát velkou tercii, ale jen malou...
Harmonizér: podstatně vylepšený systém pitch shifteru. Přistroj může být instruován, že hrajete v určité tónině a ladí podle toho doplňkové tóny. Slavné jsou například harmonizéry Eventide, ale i v řadě jiných přístrojů můžete hrát čtyři hlasy, někdy i se signálem, který z harmonizéru vystupuje pozpátku (Roland). V řadě případů možnost ovládání pomocí MIDI nebo nožního pedálu, dá se tak vytvořit Whammy efekt. Možné problémy: často jsou výpočty hraného tónu pomalé, zejména na basech.
Whammy: harmonizér přelaďovaný pomocí nožního pedálu, slavný pedál od DigiTechu. Díky tomu můžete simulovat hru s vibrapákou, dělat řadu efektů i přetavit výrazový rejstřík do úplně nových možností (Tom Morello od Rage Against the Machine nebo Vernon Reid od Living Colour), dnes ale najdete u řady dalších firem integrovaný v procesorech.
Zpožďovací efekty rotační:
Phaser: i když se to nezdá, i tento stařičký efekt sem patří. Dochází u něj ke zpožďování fáze a míchání zpožděného signálu k původnímu, a tím ke vzniku typického zvuku. Po příchodu flangeru byl načas vytlačen ze scény, ale své místo si uhájil a nyní je to oblíbený vintage zvuk. Známé jsou produkty Schaller, Allsound, ale suverénně nejslavnější je Small Stone od Electro-Harmonix.
Leslie: Vlivem rotujících zvukovodů v originální rebrobedně typů Leslie docházelo k odrazům zvuku od stěn, překážek v okolním prostředí a následně k míchání s původním signálem. Tyto časové/fázové posuny znamenají typický zvuk, podobný dalším efektům z této skupiny, ale ten větší prostor je i složitější pro napodobení. Teprve s nástupem matematických modelů se daří tento efekt lépe vytvořit čistě elektronickou cestou.
Chorus/Flanger: oba pracují na principu zpoždění signálu analogovými nebo digitálními zpožďovacími linkami, jeho rozmítání pomocí pomalu běžného oscilátoru a následně jeho smíchání s původním. Zatímco chorus má za úkol napodobit hru více nástrojů - zvuk jakoby zaplnit - flanger je spíše podobný vylepšenému phaseru: hra doprovodných akordů se roztáhne a vytvoří plochu. Velmi známý je flanger Boss BF-2, ale já mám určitě raději klasiku Electric Mistress od Electro-Harmonix. U řady flangerů se hůře maskuje ta běžící vlna zvuku oscilátoru, nejraději mám ty flangery, kde vám zůstane ten hladký akord (Andy Summers z The Police - EH Electric Mistress).
Zpožďovací efekty dozvukové:
Delay: základní zpoždění typu echo může mít řadu podob a verzí. Kdysi se používaly pásková echa nebo přímo upravené magnetofony, s příchodem analogových zpožďovacích linek se objevily první efekty Analog Delay. Ty měly sice velkou výhodu ve spolehlivosti a miniaturizaci, nevýhodou byl omezený frekvenční rozsah (potlačení spínacích jevů) a omezená délka zpoždění (nejčastěji okolo 300 ms). S příchodem digitalizace se staly standardem zařízení, která umí od 1 do cca 16 sekund, ale doba je již pouze omezena praktickými požadavky, není problém udělat delší. Existuje verze ducking delay, kde se intenzita efektu v mixu mění podle hlasitosti čistého signálu, který je právě na vstupu, existují i další verze, jako třeba Ping-pong (klepe vám to střídavě na levou a pravou strany hlavy).
Hall/reverb: v kytarových aparátech se dlouhou dobu požíval pouze pružinový (spring) reverb. Kromě silně specifického zvuku rozechvělých pružin, značně omezeného kmitočtového rozsahu a nulové věrnosti přenosu signálu tento efekt také umožnil tvorbu industriálního rámusu přímo na pódiu (stačí zahýbat se zesilovačem). S příchodem procesorů se studiová technika dala použít i pro kytaristy, nyní tedy všechny simulované prostory může zapojit do svého arzenálu i on. Od malých room prostorů po katedrálu, vše je k dispozici. V řadě případů kytarové procesory mají i simulaci onoho pružinového reverbu.
Ostatní (malý výběr):
Ring modulator: kruhový modulátor analogově násobí vstupní signál se signálem z generátoru, výsledek je velmi vhodný pro experimentátory a zvukové teroristy. Když si tak vzpomínám, kde ho můžete slyšet, mne napadá sólová deska Radima Hladíka z roku 1974...
Bit crusher/LoFi fiter: Další efekt pro degradaci signálu. Nasamplujete ve vyšším rozlišení, ale degradujete zvuk snížením bitového rozlišení výstupního signálu.
Acoustic simulator: pro změnu něco mírumilovného - simulace akustické kytary. Nenahradí zcela španělku, ale pokud potřebujete jen občas zahrát čistý akord, můžete to zkusit. Při pohledu na schéma některé krabičky můžeme zjistit, že se z velké části jedná o přesně laděné ekvalizéry a filtry. Zatím je nejrozšířenější AC-2 od Boss, nyní bývá podobný simulátor i součástí digitálních procesorů.
Reproduktory a reproboxy
Samozřejmě, když už máme za sebou takovou elektrárnu, je potřeba to nějak dostat posluchačům do uší. Kytarový aparát může hrát pro vás a kapelu jako odposlech, ale můžete toto svěřit do rukou zvukaři (máte--li tak dobrého). Pokud máte klasický zesilovač, budete ho potřebovat zapojit do nějaké reprobedny nebo simulované zátěže. Ta vám umožní hrát potichu (nebo tišeji) i při velkém výkonu zesilovače. Význam to má, pokud používáte lampový zesilovač, který začne zpívat až když dostane pořádně naloženo. Typickými představiteli těchto zátěží jsou Marshall Powerbrake, Tom Scholz Powersoak, TH HotPlate nebo Altair Power Attenuator. Můžete tak i zcela nahradit reprobox pro nahrávání a použít buď u některých modelů zabudovaný linkový výstup s integrovaným speaker simulátorem nebo samostatný DI box se simulací reproboxu. Některé samostatné DI boxy, které jsou určeny speciálně pro kytaru, poskytují velmi příjemný a profesionální zvuk. Hodně rozšířený a dostupný je Hughes & Kettner RedBox, ale možná i kvalitnějších modelů je celá řada, špičkové modely produkuje Palmer (používá např. Alex Lifeson), velmi dobře funguje i Behringer Ultra-G s návrhem od Jrgena Ratha.
Pokud se nehodláme vzdát rámusu, pořídíme si pořádnou reprobednu a pokusíme se vyrovnat bubeníkovi (jen randálem). Pro malé hraní a malé kluby je nejrozšířenějším provedením combo - kombinace zesilovače s reproboxem. Z důvodu rozměrů je chybějící prostor comba kompenzován konstrukcí boxu - comba mají převážně polootevřenou zadní stěnu. Najdete v nich jakékoli dostupné reproduktory v rozmězí osm až patnáct palců. Obecně lze říci, že malé průměry reproduktorů jsou tak na cvičení, patnáctipalcový už má pro kytaru dost specifický zvuk, ale standardem pro kytaru jsou dvanáctipalcové reproduktory. Pokud chcete combo nosit, raději neberte lampové combo se dvěma dvanáctipalcovými reproduktory - ledaže byste k tomu dostali i nosiče. Pro větší pódia a rockery každým coulem vymyslel už v polovině šedesátých let pan Marshall legendu: kytarový stack. Plný stack má dvě reprobedny, v každé čtyři dvanáctipalcové reproduktory, nahoře pak sestavě vévodí zesilovač. Pro většinu je však tato sestava nejenom velká, ale i drahá, takže spíše narazíte na poloviční stack (tedy jen s jedním reproboxem, ne s polovinou zesilovače). No, a nemůžeme zapomenout i na menší reprobedny se dvěma nebo jen s jedním reproduktorem...
Konstrukce větších reprobeden je u kytary většinou jednoduchá - prostě bedna. Ale i zde je potřeba respektovat fyzikální zákony, a snažit se eliminovat rezonance a stojaté vlnění uvnitř reprobedny. Pevnost zadní stěny větší reprobedny se dá zajistit dřevěným hranolem, který je umístěn mezi čelní a zadní stěnu. Je o něco větší než hloubka boxu a zadní stěna se proto při montáži musí ohnout přes tento hranol. Výsledkem je větší odolnost proti rezonanci - zadní stěna tolik nekmitá a nezpůsobuje nežádoucí zkreslení signálu. Proti stojatému vlnění se u kytarových beden dá použít konstrukce s vychýlenou čelní stěnou. Šikmá může být jak celá stěna, tak jednotlivé plochy pro reproduktory. Většinou se nepoužívá moc dalších vylepšení a speciálních ozvučnic, ale k výjimkám se dostaneme níže. Většina 4 x 12 reprobeden je uzavřená, ale polootevřené vyrábí například Mesa/Boogie a i u řady světových kytaristů najdete boxy s odejmutou zadní stěnou (Ritchie Blackmore). Pokud už budete bednu stavět, používejte pevný materiál: vhodná je překližka o tloušťce 18 mm (venku většinou 19 mm).
Typů reproduktorů pro kytary je skutečně nepřeberné množství. V zásadě se ale vždy jedná o středobasový model s papírovým okrajem membrány. Frekvenční rozsahy jsou přibližně mezi 70 Hz až 6 kHz, výše nemá cenu jít a určitě si nevybavujte aparát výškovými reproduktory. Provedení magnetů je jak feritové, tak občas neodymové nebo AlNiCo. Výběr máte skutečně velmi široký - můžete najít typ, který vám přesně sedne k zesilovači a stylu hry. Výrobci jako Celestion, Eminence, ElectroVoice i Jensen se snaží udržet vás v nejistotě, jestli by se vám nehrálo lépe na jiný jejich model...
Proto jsou diskuze na internetu plné dotazů, zda jsou lepší Celestion Greenbacky, Blue, nebo Vintage, jestli v originálních bednách je dobré měnit repro za jiné... Tohle se skutečně těžko radí, opět záleží na stylu, pro který se reproduktor vybírá. Legendární jsou v Marshallech používané Celestiony G12T/75, ale Engl, Bogner i další nejraději do svých beden montují Vintage 30. Ty však nemají tolik basů (i když jsou zpěvnější), takže se v poslední době vyrojila řada comb i reprobeden, kde se Vintage kombinují s Blue (v combech) nebo s G12T/75 (např. Bogner Uberkab)... Pak to zvučte, když je v každé díře reproboxu jiný reproduktor - a to jsem zatím jenom u Celestionů. Někteří výrobci se snaží pro své bedny najít speciální reproduktory, například GenzBenz si pro svoje G-flex bedny montuje reproduktory ze Celestion dílů sám. A když už jsem u tohoto výrobce, uvedu slíbenou výjimku v jednoduché konstrukci kytarových boxů: jeho G-flex řada používá jak odkloněné reproduktory (ohnutá přední deska) pro eliminaci stojatého vlnění, tak basreflexovou ozvučnici pro posílení na spodní hranici pásma.
Snímání kytar mikrofonem
Ve chvíli, kdy už máme reprobox, může se stát, že ho budeme chtít nahrát. Samozřejmě můžeme zkusit nějaký DI box, ale v těchto případech se většinou používá dynamický mikrofon v blízkosti membrány a případně ještě druhý (většinou kondenzátorový) ve vzdálenosti okolo jednoho až dvou metrů od membrány (pro některé styly je zajímavé dát tento mikrofon někam nad bednu). Hlavní dynamický mikrofon je nejčastěji Shure SM 57 namířený na střed reproduktoru pod úhlem cca 30°. Některým zvukařům se SM 57 zdá dobrý leda na bicí, a preferují třeba Neumann TLM103 (i když je to kondenzátorový) nebo Senheiser MD-409. Další možností je použít třetí mikrofon na konci studia (třeba Neumann U 87 nebo AKG 414) a snímat jím odrazy od hladké stěny nebo skleněné desky.
A na konec
Tak... to bychom měli letem světem elektroniky, teď ještě vybrat dřevo na kytaru, přišroubovat mechaniky, nabouchat pražce, natáhnout struny, naladit nebo podladit a konečně něco pořádného zahrát. Ale - to bychom si mohli dát zase příště. Co vy na to?
RADIM HLADÍK
Dlouhá léta je vaším nejčastěji používaným nástrojem Gibson Les Paul, ale občas jste vidět i se Stratocasterem. O tom se říká, že nic neodpustí a je slyšet každá chyba. Je to i váš názor?
Nevím, které té kytaře vynadat - je statocaster zlý a gibson hodný, nebo je to naopak? Fakt je, že fender nic neodpustí, obzvlášť když jsou na něm původní jednocívkové snímače, tak se tam těžko něco schová. Naproti tomu zvuk les paula je tlustý, trošku víc zamatlaný. Falešné tóny zní mnohem nepříjemněji ze stratocastera než z gibsona. Ale zase nemám rád hybridní kytary, jako když si les paul hraje na stratocastera, například když se rozepínají snímače, nebo naopak se na Fendera dávají dvoucívkové humbuckery, protože tím se zničí charakter té kytary. Chce to mít obojí.
Je dobré se snažit hrát na co nejsilnější struny? Je to takový zvukový rozdíl? Vyplatí se to utrpení při rvaní tvrdých strun?
Rozdíl to je, ale má svoje hranice, tohle je vždycky věc kompromisu: aby se dobře hrálo a člověk si nezničil šlachy a vůbec ruku, musí se ustálit na nějaké vyhovující síle strun. Pochopitelně - teoreticky - čím je ta struna silnější, tím má silnější zvuk, je barevně jiná. Na tenoučké struny se krásně hraje, ale jednak uhýbají pod prsty a není přesné ladění, musí se na ně hrát jemně a není v tom razance, chce to kompromisy ze všech stran. Momentálně používám buď desítky nebo míchané 9/10. U mne je to naopak - když chvíli nehraju, tak mne bolí ruka, ale znám lidi, kteří hodně cvičili na tvrdé struny a odešly jim pouzdra šlach a skončili. Ruce nejsou ze železa, chce to kompromis.
Začínající kytarista si může na cvičení pořídit levný procesor a cvičit s hally, chorusy a dalšími efekty. Není lepší cvičit na obyčejné combo s primitivním ovládáním a bez efektů, aby kytarista přesně slyšel, co vlastně hraje?
Určitě. Nejlepší je cvičit s co nejmenším počtem těch okrašlovacích věcí, protože to, jak člověk hraje, je jenom prostředek k tomu, aby vyjádřil to, co hraje. A když bude hrát silné věci, tak na té "kráse" okolo, těch hallech a efektech moc nezáleží. Cvičit se dá i na akustické kytaře, dokonce bych to doporučoval. Je taková pověra, že aparát, snímače a tohle všechno dělá zvuk. Vůbec to není pravda, vše dělají jenom prsty. Můžu to za ty roky potvrdit, kytary moc nestřídám, ale aparáty ano a po pěti letech člověk zjistí, že má ten zvuk zase stejný. Podstatná je jiná věc: snažit se být odlišný od všech ostatních - a to i zvukově. Jsou takové módní vlny, že všichni mají stejnou kytaru a stejný aparát, všem to hraje zvukově stejně - a to je naprostý nesmysl. Tahle muzika je o tom, že když má někdo charakter ve zvuku, který se okamžitě pozná, tak je to devadesát procent úspěchu. Čili snažte se být jiní než všichni ostatní.
PAVEL HLAVICA
Studio Shaark
Kytaristi tráví spoustu času řešením zvuku kytar a hledáním toho nejlepšího zvuku. Dá se něco poradit začínajícím hráčům, kteří jsou na počátku tohoto hledání? Jsou pro nahrávky lepší elektronky, modeling, nebo tranzistory? Nebo je podstatnější jak kytarista hraje na nástroj, protože zvuk je stejně tvořen hlavně rukama?
Je důležité, aby si každý kytarista uvědomil, že musí začít sám u sebe. Volba kytarového snímače, strun a hlavně technika hry velmi ovlivňuje, výsledný zvuk. Například tlusté struny, silné trsátko a technika "vše hrát jen z vrchu" (vyžaduje rychlou pravou ruku) , dělá zázraky - na aparátu stačí nastavit jen málo zkreslení a zvuk je přitom "tvrdý", agresivní a hlavně přehledný.
Vím, že je to zavádějící, ale jsou přece jen aparáty, které zvučíte raději?
Dáváme přednost celolampovým aparátům, ale musí být v perfektním stavu, nejlépe nové nebo málo hrané. I aparáty zvučných jmen, které mají za sebou tvrdé zacházení (časté podpětí v síti, občasné zapojení lampového zesilovače bez zátěže...), můžou hrát "mizerně".
Je slyšet, když kytarista vyměňuje struny před natáčením nebo je to spíš horší, protože mu nedrží ladění a struny si ještě nesedly?
Asi je nejlepší vyměnit si struny pár dní před studiem, když se začne nahrávat na zcela nové struny, je slyšet jak zvuk během natáčení postupně ztrácí na jasnosti.
Při nahrávání ve studiu je asi podstatné, jak se kytaristův zvuk zapojí do celkového aranžmá. Dá se poradit, na co by si při tvorbě svého zvuku měli dát kytaristi pozor, například v nastavení gainu a EQ?
Příliš "gainu" na aparátu opravdu zvuk slije, ale zase zakryje některé nedokonalosti v technice hry.
VLADIMÍR DVOŘÁK
Lokomotiva Planet
Hraješ na velmi podobnou sestavu, kterou používal Zakk Wylde v roce 2000. Je to výsledek hledání, nebo jsi rovnou přebral Wyldovu koncepci a až pak zjistil, že je to ono?
Hraju na identickou sestavu Zakka Wyldea z období Pride and Glory (2 x Marshall JCM 800 + 6550, Dunlop JH1 Wah, JH4S Rotovibe, Boss SD-1, Boss CH-1), která mě zvukově vyhovuje víc než jeho současný sound v rámci BLS, a to včetně kytarových kabelů (Monster Performer500, 1000Prolink). Jediný rozdíl je v reproduktorech - hraju na Zakkem v současné době používané EVM 12L/300 W. Podobný zvuk jsem hledal mnoho let, měl jsem preampy Roland GP-8 a ADA MP-1, s lampovým stereo koncem, později kytarovou hlavu Ampeg VL 1002. Postupným doplňováním jsem se dostal ke stejné sestavě. A i tu občas obměním identickým, většinou starším modelem efektu v pedalboardu.
Používáš marshally s nižším gainem a nabuzuješ je další krabičkou. Je to tvému uchu bližší než celolampový gain? Nebo jsi zatím nenašel žádný, který by se tomu blížil?
Na základě zkušeností s hi-gain hlavami (Ampeg, Mesa/Boogie...), ale i s lampovými preampy a overdrivy (Mesa/BoogieV-Twin, Ibanez Tube King...) dávám přednost hlavám s nižším gainem a nakopnutí nelampovou krabicí - podle mě jsou basy i při sólovém zvuku dostatečně pevné, tomu však také pomáhají výkonnější koncové lampy (6550) a nakonec i výkonově předimenzované reproduktory (nekomprimují hlavně basové frekvence v krajních kritických hodnotách). Plně lampový hi-gain zvuk při vyšších hodnotách gainu, podle mého názoru, příliš rozmazává energeticky náročnější basy, ale je to spíš otázka vkusu - někdo jiný třeba právě toto upřednostňuje.
Mají tě zvukaři rádi, když po nich chceš dva mikrofony ke dvěma marshallům? Nenarážíš na to, že ti zvukař řekne "stejně je to jedno, ti venku to stejně nepoznaj"?
Málokdy se stane, že to zvukař komentuje výše popsaným způsobem - většinou mi bez problémů vyhoví, zvláště po vyjasnění, že se nejedná o "stereo-snahu", ale o doplnění syrového zvuku chorusovaným podle potřeb konkrétního sálu - a to od pultu ovlivňuje zvukař, podobně jako míru dozvuku a celkové vyváženosti zvuku kapely...
RADOVAN MACHO
R. M. Pickups
Předpokládejme, že si elektrický kytarista kupuje svůj první vysněný nástroj. Jak pozná špatné snímače?
Obecně a velmi zběžně platí, že nekvalitní, špatně navržený a vyrobený snímač si stále "vede jen tu svou", nereaguje - nebo jen velmi neochotně, na změny dynamiky a styl hry, zvuk je "rozplizlý", nekonkrétní, někdy drátěný, někdy jako pod dekou, v akordech se slévá do koule, při zkresleném zvuku se tento efekt ještě umocní. Navíc bývá často mikrofonní, při jen trochu větší hodnotě gainu se ihned rozpíská a nemíní přestat (toto ale může být u některých speciálních replik starých snímačů i záměr).
Možností, jak může špatně zvolený snímač znehodnotit zvuk nástroje je tedy nepřeberně.
U snímačů (singlů i humbuckerů) se používají magnety AlNiCo II a keramické. Jaké jsou mezi nimi základní zvukové rozdíly? (poznámka: máš nějaké základní doporučení pro lidi, kteří to neslyšeli?)
Většinou se při konstrukci snímačů uplatňují dva hlavní druhy magnetů - keramické (feritové) a AlNiCo, což je slitina převážně hliníku, niklu a kobaltu. AlNiCo magnety se dále dělí na nejpoužívanější AlNiCo V a AlNiCo II. Při použití každého z těchto druhů magnetu můžeme obdržet jiný zvuk.
Obecně, neboť zvuk snímače ve výsledku tvoří všechny jeho součásti - kromě magnetu hlavní měrou samozřejmě cívka, platí:
- Snímače s keramickými magnety nabízí většinou silnější výstup, větší attack, často agresivnější, ostřejší a konkrétnější zvuk, více se hodí na zvukově vyrovnanější a teple znějící nástroje. Uplatnění najdou nejen v heavy metalu, punku, grunge... ale bývají často velice univerzální a osazují se nyní na kytary asi nejvíce.
- Snímače s AlNiCo II magnety jsou slabší, díky slabému magnetickému poli neovlivňují tolik přirozené kmitání strun, mají dlouhý sustain, více se projeví zvukové a dynamické vlastnosti nástroje samotného. Produkují teplejší a kulatější zvuk s jemnými výškami, jsou často používané na jazz, blues, ale i rock, mohou vhodně korigovat ostře znějící nástroj.
- Snímače s AlNiCo V magnety jsou oproti AlNiCo II o něco silnější, dynamičtější a ostřejší, typické je jejich použití například v singlech. Zvukově se hodí na nejširší použití od country, blues, jazz, až po rock, hard rock, ale i heavy metal.
Celkově mají AlNiCo magnety větší podíl energie v nižších frekvenčních oblastech, což se projevuje teplejším, vřelejším "vintage" zvukem oproti snímačům keramickým. Pokud tedy vlastníte kytaru s ostrým zvukem, je možno toto korigovat snímačem s AlNiCo II magnety, naproti tomu teple a kulatěji znějící nástroj oživí snímač s AlNiCo V, či keramickými magnety. Jak již ale bylo řečeno, z hlediska snímače jako celku a konkrétního nástroje toto platí pouze obecně a nebývá to tak vždy.
Když nebyly zesilovače s dostatečným zkreslením, každý hledal snímače s nejvyšším výstupním napětím. Je to ještě dnes zajímavé?
Dnes již vysoké výstupní napětí snímačů, díky moderním vstupním jednotkám zesilovačů, nebývá prioritou, nicméně požadavky na silné, agresivní snímače u některých hudebních stylů trvají.
Liší se (kromě počtu pólových nástavců) snímače pro sedmistrunné kytary?
Naše sedmistrunné verze snímačů mají oproti šestistrunným pouze o něco méně závitů, aby bylo dosaženo zhruba stejné rezonanční frekvence jako u verze pro šest strun.
PETR ROŠKAŇUK
Hraješ na lampové aparáty, ale často nahráváš přes amp modeling. Pocituješ velký rozdíl? Je to jen ekonomický diktát, nebo je to i variabilnější?
Vždycky záleží na konkrétní nahrávce, jaké barvy tam chci dostat. Někdy požadované atmosféře odpovídá spíš elektronický zvuk, může být třeba žádoucí "ošklivé" zkreslení (režisér požadoval hard-techno), takže to různě mrším. Jindy potřebuji hladký bluesový zvuk, tak to natočím přes lampový aparát. Použiji to, co se mi zrovna hodí. Třeba na posledním CD Aleš Brichta Bandu jsem skladbu Já jsem natočil na Line 6 POD, protože jsem tam potřeboval takovou těžkotonážní tvrdost, kterou jsem na lampáči nenakroutil.
Hraješ hodně jižanské muziky. Jsou pro tebe rozdílné zesilovače s lampami typu 6L6 a EL34 - american vs. british sound? Nebo je to zbytečná diskuse?
S tím jižanstvím to není tak horké. A lampy ? Nejsem purista. Řešíme to s Petrem Faiereiselem v ESH tak, že lampy měníme, zahraju si, poslechnu a zvolím ty, které se mi nejvíc líbí. Je mi jedno, jak se jmenují.
Říká se, že se cvičí do dvaceti, a pak se už jen vydělávají peníze. Cvičíš hodně? Stupnice a prstoklady, nebo spíš hotové skladby? A na co by si měl začínající kytarista dát pozor?
Ideální stav by byl, kdybych mohl cvičit aspoň dvě hodiny denně... realita je, že na cvičení prakticky nemám čas. Takové ty "srandovní" průpovídky, že kdo cvičí, nástroj si ničí a vráží kamarádům kudlu do zad, jsou sice pěkné, ale doporučuji opak. S nástrojem začít věkově co nejdřív a cvičit denně co nejvíc (pozor na záněty šlach). Ideální je kompetentní učitel nebo dobrá videoškola, aby člověk necvičil voloviny. Dobrá pomůcka je do tónu kopírovat oblíbené nahrávky a dostat se při tom až na detailní prstoklady a směry trsnutí. Sledovat intonaci toho vzoru.
ZDENĚK ŠIKÝŘ
Studio Hostivař
Kytaristi tráví spoustu času řešením zvuku kytar a hledáním toho nejlepšího zvuku. Dá se něco poradit začínajícím hráčům, kteří jsou na počátku tohoto hledání?
V posledních letech jen výjimečně někdo přijde s aparátem, který vůbec nehraje. V podstatě je vidět, že to úplně nejpodstatnější je vlastní hra kytaristy - práce s tónem, hra pravou rukou, prostě aby byl schopen to skutečně dobře nahrát. Každý si svůj zvuk nese s sebou v hlavě a rukách. Aparát není rozhodující. Když kytaristé investují čas, který věnují řešení zvuku, cvičení na kytaru, je to na výsledku nahrávky mnohem víc slyšet.
Vím, že je to zavádějící, ale jsou přece jen aparáty, které zvučíš rád?
Příjemné jsou rectifiery, engly, některé marshally a eshe, ale nedá se to takto zjednodušit. I levný aparát udělá dobrou službu, když se na něj dobře a čistě hraje a je dobře vymyšlené aranžmá, aby se kytara správně zapojila do skladby.
