Komercializace sežere kde co. Někdy se zdá, že spolkla už úplně všechno. Vodáctví, Pána prstenů, jízdu na horském kole i himálajské osmitisícovky. Kytarové syntezátory jsou na trhu už více než třicet let a jako jedna z mála věcí se jí stále úspěšně vyhýbají. Snad jim to vydrží i do dalších let...
Úvod
Ne, dnešní téma asi bluesové puristy nezaujme. Anebo ano? Kytara je sama o sobě tak krásným a barevným nástrojem, že její spojení se světem MIDI mnoha lidem nedává smysl. Bohužel mezi těmito lidmi je i značné množství kytaristů. Proto vám chceme představit tenhle jiný svět. Je to totiž další dimenzi hraní s kytarou. A pokud si po přečtení řeknete „Hm, tak asi dobrá věc, i když to zřejmě stejně nevyužiju,“ pak budeme spokojeni.
Chceme vám přiblížit, jak to pracuje, co to umí a k čemu to je dobré. K čemu by to mohlo být dobré, je na vás a na vaší hudební fantazii. Není nutné, abyste si po přečtení bezhlavě řekli: „Člověče, jdu do toho.“ Minimálně ne dřív, než se autorovi podaří uzavřít smlouvu se SDKS (Sdružení dovozců kytarových syntezátorů) o provizi ze zisku. Ale určitě bychom rádi, aby se z hlav kytaristů vytěsnil jeden dávný předsudek, a sice, že je to „... dobrý leda tak pro chlapíky z NASA“.
Co vás tedy čeká? V prvních kapitolách stručně popíšeme využití syntezátoru. To celé bez uvádění technických detailů. V dalších částech pak rozebereme jednotlivé partie této velké symfonie.
Zároveň bychom vás rádi upozornili na zajímavé rozhovory, které toto téma provází. Kouzelné je i to, že každý z oslovených využívá kytarový syntezátor trochu jinak. Každý tak vidí jeho výhody i nevýhody z odlišného úhlu - a přeci stejně.
Cui bono aneb k čemu je to vlastně dobrý?
Základní věc, kterou kytarový syntezátor dělá, je, že převádí naši kytarovou hru na MIDI. Tedy na číselné hodnoty, které mohou rozeznít další hudební i počítačové mašiny. Jako kdyby nějaký malý mužíček pozorně sledoval naši hru a pečlivě zapisoval každý tón, který zahrajeme. Když brnkneme více tónů najednou, mužíček je zapíše všechny a na papíře leží akord. Když nechtěně zavadíme trsátkem o špatnou strunu nebo nedomáčkneme, je to tam taky.
Z toho plynou tři hlavní způsoby využití. Asi nejznámější je, když kytara zní jako zcela jiný nástroj. Kytarové syntezátory mají banku zvuků, takže na jejich výstupu najednou hraje piano, hoboj či bicí. Každého kytaristu pořádně zamrazí, když tuhle věc prvně okusí. Je v tom cosi přímo ďábelského...
Další využití je převod naší hry do not či tabulatur. Syntezátor propojíme s počítačem, zapneme sekvencer, a máme to pod střechou.
A konečně propojením kytarového syntezátoru s dalším syntezátorem či zvukovým modulem ovládá naše hra zvuky lezoucí z těchto krabiček. Čili místo klaviaturou je řídíme naší brilantní hrou na kytaru. Opět velice působivé.
Ale tohle všechno má asi i své mouchy...
Ano, má. Je nutné kontrolovat čistotu hry, protože syntezátor ji bez pardonu převede na pazvuky. Je nutné přizpůsobit náš způsob hry právě zvolenému zvuku. Flétně více sluší jednohlasá linka, hammondky si naopak snadno poradí s akordickou hrou. Další důležitou skutečností je, že stavba akordů, harmonický rozsah a vůbec způsob hry na zvolený nástroj (varhany, piano, čelo, saxofon...) bývá diametrálně odlišný od toho, co hraje kytara. Tato skutečnost je velmi často přehlížena. I když přiznejme si, že to zase takovou katastrofu nepůsobí. Kolem a kolem, je to v mnohém stejné, jako když klávesák přepne na zvuk Electric Guitar...
Dalším omezením je, že MIDI záznam naší hry, pořízený kytarovým syntezátorem, bývá hodně „nečistý“. Najdeme v něm spousty smetí v podobě náhodně rozházených a kratičkých not, které jsme nikdy nehráli (a které tam přece jsou), nástupy na dobu jsou ustřelené, noty jsou nestejnoměrně dlouhé atd.
A konečně je třeba si uvědomit, že mezi brknutím na strunu a vygenerováním zvuku bude vždy zpoždění. Protože toto zpoždění bývá snad nejvíce diskutovanou otázkou při debatách ano či ne, podívejte se schválně opět na rozhovory...
Je toho možná dost, ale musíme si uvědomit, že sbalit holku taky není úplně triviální záležitost.
Takže jak?
Na to, abychom mohli začít, stačí syntezátor, speciální MIDI snímač a speciální kabel na jejich propojení. Snímač lze poměrně snadno namontovat na kytaru. Klasický výstup z kytary propojíme do MIDI snímače. Ten propojíme se syntezátorem a hrajeme. A to je celé! Častým dotazem bývá, zda to lze i bez tohoto speciálního snímače. Odpověď je jasná - nejde.
Výstup ze syntezátoru bývá normální TRS jack nebo XLR konektor. Dodává linkovou úroveň, jak jsme zvyklí z klávesových nástrojů. Kromě toho často disponuje i sluchátkovým výstupem.
Z toho nejjednoduššího pohledu můžeme říci, že máme tři hlavní varianty využití. Bude hrát jen kytara, jen syntezátor a nebo oba dohromady. Poslední varianta je hodně oblíbená, protože unisono hra kytary třeba s klavírním zvukem je opravdu působivá. Jenom na okraj uveďme, že mezi těmito režimy přepínáme přímo na kytaře na MIDI snímači. Ale k tomu se dostaneme později.
Je logické, že reakce zvuku syntezátoru na naši hru bude značně odlišná od toho, co na kytaře známe. Kytarista je zvyklý, že svůj tón kompletně tvoří rukama. Při využití syntezátoru tomu tak není. Je tu cítit určitá bariéra mezi naší hrou a výsledným zvukem. Pro klávesáky, kteří „jenom mačkají“, to není nic nového pod sluncem, ale pro náš kytarový národ to je trochu nezvyk. Nicméně po krátkém čase tomu lze přivyknout. A pak se paradoxně dostaví opačný pocit. A sice, že ten spouštěný zvuk zní naopak živěji, než jsme zvyklí z nahrávek pořízených klávesisty. Tato zkušenost zní zvláštně, nicméně je pravdivá. Už kdysi zmiňoval Michal Pavlíček, když hovořil o nahrávání desky Zvláštní radost žít, že jím nahrané syntezátorové sbory mu zní mnohem živěji a jakoby dýchaly, oproti nahrávkám komponovaným klaviaturou. A je také diskutována v rozhovorech.
Vzhůru na širé moře technických znalostí...
Kytarový syntezátor, do bloků
Na obrázku vidíme řetězec kytarového syntezátoru. Chvění struny vybudí v příslušné cívce děleného snímače napětí a signál putuje do předzesilovače v kontroléru. Kytarový vstup je v kontroléru také zesílen kvůli úbytku signálu. Jak je zmíněno dále, tento obvod bohužel částečně degraduje kytarový signál. Je-li kytarista zvyklý na kvalitní kabely, je nutné jej poslat zvlášť. Tedy vést z kytary dvě šňůry.
Do syntezátoru jdou třináctipinovým kabelem signály ze šesti snímačů, z kytarového vstupu a z řídicích prvků. Do kontroléru je z venku přivedeno napětí +7 V a -7 V, které slouží pro napájení aktivních obvodů předzesilovačů včetně signalizační LED.
V syntezátoru jsou signály digitalizovány A/D převodníky, každý samozřejmě zvlášť. Syntezátor zná správné ladění nástroje, a proto dokáže pro každou strunu určit, ve které poloze právě hrajeme. To samozřejmě přináší fantastické možnosti při nastavování zvuků. Každá struna může hrát jiným zvukem, hmatník se může rozdělit na zóny (stejné jako měnit split bod u klaviatur). Například Axon 100 k tomu navíc nabízí řízení zvuku pomocí místa, kde brnkneme trsátkem (pick zone).
Jakmile je signál digitalizován, dochází k jeho analýze. Zásadní je určení výšky tónu. Právě tyto obvody syntezátoru jsou klíčové pro dosažení co nejrychlejší odezvy celého systému. Zde vzniknou řídicí data obsahující informace o výšce, úrovni signálu, aktivní struně atd. Těmi jsou řízeny jak obvody vnitřního syntezátoru, tak blok, který je transformuje na MIDI data.
Přístroje mají dva audio výstupy: guitar out a výstup syntezátoru. Třetím výstupem je MIDI out obsahující data pro sekvencer či zvukový modul. MIDI out je též aktivní po přepnutí zvuku přímo na syntezátoru. Pak vyšle příkaz Program Change, který umožní například přepnutí zvuku na multiefektu apod.
Varianty zapojení
Ukážeme si některé vzorové varianty zapojení kytarového syntezátoru v praxi. Výčet není úplný kvůli poměrné variabilitě vstupů a výstupů syntezátoru i efektů. Díky tomu lze leckdy dosáhnout skutečně unikátních zapojení. Ta mohou, kromě skutečně neotřelého propojení, dosahovat i jedinečnosti v počtu zemních smyček a tím i úrovně dosahovaného šumu...
Dosti pesimismu, nejprve se podíváme na zapojení pro živá hraní.
Live 1
První, nejjednodušší, varianta vede kytarový signál přímo MIDI kabelem. Ze syntezátoru je neupravený kytarový signál veden na efekty a zase zpátky. Na jeho výstupu se tak objeví mix efektované kytary a syntezátoru. Tento signál jde do zesilovače/komba. Výhodou je jednoduchost zapojení a plné využití potenciálu kytarových vstupů/výstupů na syntezátoru. Nevýhody představuje vedení kytarového signálu MIDI kabelem a dále smíchání kytary a mixu ještě v syntezátoru, protože tím odpadá možnost nezávisle regulovat hlasitosti na koncovém zesilovači. Jako určitá nevýhoda se může jevit i to, že syntezátor není zapojen do linky zvukaře (do mixu). Pokud je to možné, doporučujeme jej vyvést stejně jako klávesy přímo ke zvukaři a nechat si jej poslat do odposlechů.
Live 2
Druhá varianta rozšiřuje tu předchozí. Eliminuje hned dva nedostatky. V první řadě, efektovaná kytara jde do zesilovače/komba sama, a tudíž s ní mohu pracovat tradičním způsobem. Za druhé, syntezátor je vyveden do mixu (případně druhého komba). Regulace jejich hlasitostí je tak nezávislá a plně pod kontrolou. Nevýhodou je naopak závislost na zvukaři ohledně odposlechu syntezátoru.
Live 3
Vychází z jedničky, s tím rozdílem, že kytarový signál je veden extra audio kabelem (uf, konečně). Výhodou je vyřešení kvalitního kytarového signálu. Nevýhody pak kopírují vzorovou variantu.
Live 4
Z uvedených možností asi nejsložitější, ale také nejvhodnější způsob zapojení. Kytara jde mimo MIDI kabel, syntezátor i efekty jdou nezávisle do samostatného zesilovače respektive mixu. Na obrázku je naznačeno i případné zapojení zvukového modulu.
Studio 1
Zapojení pro studio uvádíme pouze dvě, protože zde je třeba se ohlížet výhradně na funkčnost. Problémy s „převozitelností našeho řešení“ odpadají. Kytara jde samostatným kabelem. Kromě zvukového modulu je na MIDI výstup syntezátoru zapojený též počítač se sekvencerem. Audio výstupy jsou přivedeny do mixu.
Studio 2
Jako jednička, ale s tím, že všechny výstupy jdou do počítače.
Snímání pod lupou
Základním problémem převodu kytarového zvuku na MIDI je všechno to, co dělá kytaru tak nádherným a kouzelným nástrojem. Nejen její dynamika a tvorba tónu. Kardinálním problémem je, že je polyfonní (viz sloupek). Proto není možné využít klasické snímače, respektive standardní kytarový výstup. Alfou a omegou kytarových syntezátorů je proto vždy nezávislé snímání jednotlivých strun. To tedy znamená speciální snímač a speciální kabel, o nichž už byla v úvodu řeč.
V současné době se ustálil určitý standard, jak takový MIDI snímač vypadá. Podle některých zdrojů bývá označován jako třináctipinový. Je to podle počtu vodičů hlavního kabelu mezi snímačem a syntezátorem. Díky tomu jsou kompatibilní například snímače i syntezátory značky Axion i Roland.
Pojďme se podrobně podívat, jak takový MIDI snímač vypadá. Je tvořen ze dvou částí: děleného snímače a kontroléru.
Snímání, dělený snímač
Tou první částí je dělený snímač. Vypadá jako tenký singl snímač, ale na jeho povrchu jsou patrné dvojičky pólových nástavců, kterých je celkem šest. Některé novější typy umožňují jemné nastavení výšky nástavců, případně i malou změnu rozteče. Uvnitř je šest hambuckerů-trpaslíků. Hambucker má dvě cívky, zapojené v protifázi. Díky tomu dochází k potlačení nežádoucího brumu.
Malou alchymií je jeho umístění na kytaře. Výrobce vyžaduje, aby nebyl dál než dva centimetry od kobylky. Tím se potlačí vliv vyšších harmonických, které by mohl nasbírat. Zjednodušeně můžeme říci, čím blíže ke kobylce dáme snímač, tím přesnější bude převod na MIDI.
Zároveň výrobce doporučuje, aby po zmáčknutí strun na posledním pražci, byla jejich vzdálenost od snímače jedem milimetr. Pokud máme snímač od strun dál, rapidně se zhoršuje dosažená citlivost.
Jeho uchycení je možné zajistit více způsoby. Tím ideálním je nástroj s již zabudovaným snímačem. Černou práci zde za nás udělal výrobce. Druhou nejlepší variantou je uchycení dvěma malými šroubky na korpus kytary. Zde se nevyhneme vrtání do nástroje, byť téměř neznatelnému. Dělený snímač můžeme k tělu kytary přilepit, třeba samolepicími proužky dodávanými výrobcem. To je však velmi diskutabilní řešení, protože dřív nebo později snímač spadne.
Snímání, kontrolér
Druhou částí je kontrolér. Je osazen dvěma spínači S1, S2 a přepínačem určujícím zdroj signálu kytara, synth či mix. Dále zde najdeme ovladač hlasitosti, jackovou samici pro vstup kytarového signálu a samici pro připojení speciálního třináctipinového kabelu. Na těle je umístěna LED pro signalizaci propojení se syntezátorem. Dělený snímač je s kontrolérem spojen tenkým osmižilovým kablíkem.
Kontrolér neobsahuje přímo převodníky, ale jen předzesilovače. Ty zesílí signál z děleného snímače tak, aby bez újmy došel k syntezátoru pětimetrovým kabelem.
K čemu je dobrá jacková samice? Ve třináctipinovém kabelu je jeden vodič vyhrazen pro kytarový signál. Stačí tedy normální jackový výstup z naší kytary zapojit do kontroléru, a je vyhráno. Za tím účelem je standardní součástí balení každého nového snímače jacková propojka. Typy GK-2A měly malý 3,5mm jack, novější GK-3 už má standardní velký jack.
To je samozřejmě dobrý nápad. Proč tahat od kytary dva kabely, když lze signál vést společně po MIDI kabelu? Bohužel takový důvod, proč to udělat, existuje. A je víc než pádný. Kytarový signál prohnaný třináctipinovým kabelem totiž ztratí na své kvalitě. Oproti přímému kabelu zní zatlumeněji. Prostě jako bychom ho vedli nějakým nepříliš kvalitním kabelem. Kromě brumu a šumu, který naopak v MIDI kabelu nenasbírá. Schválně si někdy všimněte hráčů, využívajících naživo kytarový syntezátor, kolik kabelů mají.
Přichycení kontroléru k tělu kytary lze zajistit šroubkem nebo aretací pomocí přiloženého profilu (neinvazivně :-)). Navíc výrobce doporučuje pojistit přidělání oboustrannou samolepkou, která je samozřejmě přiložená.
Spínače S1 a S2 mají více funkcí, závisejících na typu připojeného syntezátoru a na aktuálním režimu. Obecně platí, že slouží při změně parametrů.
Snímače, shrnutí
Snímač musí splňovat velké množství požadavků najednou. Neměl by nijak omezovat při hře ani omezovat projev samotného nástroje. Měl by zajistit co nejlepší „data“ pro vlastní syntezátor a tím podpořit co nejpřesnější detekci tónu. Měl by splňovat požadavky na mechanickou odolnost a nízkou váhu. A měl by umožnit ovládání základních funkcí syntezátoru přímo z kytary.
Můžeme si vybrat mezi dvěma možnostmi: První je koupit kytaru s již zabudovaným snímačem. Takové nástroje nabízí renomovaní výrobci jako Godin, Parker či Fender. Druhou možností je připevnit snímač na náš nástroj. Zde lze vybrat variantu snímače v kompaktní podobě (GK-3, PU-100) anebo kit pro zabudování snímače do těla nástroje (KG-KIT-GT3).
V oblasti pojmenování MIDI snímačů panuje trochu nejednotná terminologie názvů, viz slovník výrazů.
Způsob a popis instalace snímače na kytaru neuvádíme, jelikož je vždy zevrubně popsán v přiloženém návodu.
Přesto jedna rada na závěr. Pokud budete osazovat kytaru MIDI snímačem, počítejte s tím, že můžete mít problémy s dovřením futrálu...
Závěr
V první části tématu Kytara a MIDI jsme se věnovali obecnému popisu, způsobům zapojení a snímačům. Ve druhé části se zaměříme na vlastní syntezátory, konkrétní výrobky a porovnání rychlostí vybraných mašinek. A budeme se zabývat též historií, aby nám nic neuteklo.
Dále bych rád bych poděkoval všem osloveným za souhlas s minirozhovory a poskytnutý čas na sestavení odpovědí. Díky nim jsem se mnohé dozvěděl a věřím, že i ctěným čtenářům Muzikusu poskytnou cenné rady.
A ještě poznámka k „nekytaristům“. Pokud v tomto článku hovoříme o kytaře a MIDI, máme na mysli všechny vícestrunné nástroje obecně. Tedy elektrickou kytaru, čtyřstrunnou i pětistrunnou basu, mandolínu, bendžo, akustickou kytaru atd. V principu jde pořád o stejný problém. Jediným rozdílem je teoretická hodnota latence a případná obtížnost instalace snímače. Výrobci dělí své výrobky na kytarové a basové.
MIDI
Pro naše účely můžeme říci, že je to protokol (jazyk), jak se mezi sebou dorozumívají muzikantské elektronické mašinky. V reálu to jsou kratší či delší balíky dat (čísel), jejichž struktura je dána dohodnutými pravidly (protokoly). Pro muzikanty má MIDI asi tři hlavní způsoby využití:
a) Nese informaci o naší hře. Jakou notu jsme zmáčkli, kdy, jak dlouho jsme ji drželi, jak nahlas zněla, kdy jsme ji pustili atd.
b) Říká, jak je nastavený náš nástroj. V jaké poloze jsou všechny přepínače, potenciometry, hodnoty parametrů efektů atd. Díky tomu umí snadno kompletně přenastavit nastavený zvuk. Zpráva obsahující tyto údaje se jmenuje SysEx.
c) Přepíná zvukové banky na mašinkách. Stisknutím pedálu číslo 3 nastavím zvukovou banku tři na připojeném multiefektu.
O tom, co je MIDI, bylo napsáno hodně a informací chtivý čtenář si jistě snadno sám dohledá další výklad. Třeba v Muzikusu...
Problém č. 1: Detekce výšky tónu, latence
Latence je to doba mezi rozechvěním struny a vjemem lidského ucha. Čili v našem případě zpoždění mezi úderem trsátkem a zvukem ze syntezátoru. Na obrázku je vznik latence znázorněn v kontextu funkčních bloků řetězce syntezátoru.
Tou hlavní a nepřekonatelnou femme fatale je však pro latenci kmitání struny. Aby bylo možné vůbec něco detekovat, struna musí alespoň jednou překmitnout, není-liž pravda? Jak jinak bychom věděli, jaký tón hraje? Ano, je to tak! A to nejen selským rozumem, ale i podle základů teorie frekvenční analýzy.
A právě doba kmitu struny dělá největší režii při zpracování signálu: Má největší podíl na vzniku latence. Vše ostatní už je věcí jednotek milisekund, protože jde o záležitost elektrických impulzů. Ty se, jak víme, pohybují rychlostí světla.
Podívejme se, jak dlouho trvá struně, než překmitne. Tabulky ukazují vztahy frekvence a doby kmitu u basy a kytary. Čím rychleji struna kmitá, tím vyšší tón, tím kratší čas trvá jedna perioda. Klasický vztah říká, že čas kmitu rovná se převrácená hodnota frekvence (T = 1/f).
Udává se, že člověk začíná vnímat latenci při zpožděních kolem 10-20 ms. Latenci nepoznáme při hodnotách pod 10 ms. Proto je u zvukových karet považováno 5 ms za výbornou hodnotu. Citlivost na latenci je individuální a záleží samozřejmě na vybavenosti každého jedince, věku, psychické pohodě atd.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že u kytary jsou na hraně struny A a E. Jejich jeden kmit trvá kolem 10 ms takže latence bude někde nad touto hodnotu. Vyhrocenou se situace stává u baskytary. Zde trvá kmit struny E 24 ms a struny H dokonce 32 ms!
To je důvod, proč baskytarový syntezátor vykazuje značnou latenci, ačkoliv nás prospekty budou lákat na „téměř nulové hodnoty“ (cen i latence).
Zřejmě existují různé cestičky, jak tuto skutečnost obejít, například vzít jenom půlku periody apod. Uvidíme, jak to s těmito novými horizonty dopadne...
Problém č. 2: Superpozice
U jednohlasého nástroje je detekce výšky tónu poměrně jednoduchá. Pomocí frekvenční analýzy se určí hlavní harmonická, a je vyhráno. Celé tohle kouzlo se hravě vejde do malého integráče.
U polyfonních nástrojů ale dochází k superpozici. Česky řečeno, všechny tóny se smíchají. Z pohledu frekvenční analýzy tak vzniká úplně nový signál, který samozřejmě zní našim uším pořád stejně. Ale pro analytickou mašinu je náhle vše ztraceno.
Je to totožné s mícháním barev. Jakmile na sebe dáme červenou a modrou, vznikne fialová. Ta má vlastní vlnovou frekvenci (harmonickou), která už nic neříká o původních barvách. Vědecky řečeno, zmizí informace o základních složkách původních barev.
Když už je řeč o detekci výšky tónu, zkuste se podívat na prospekty programu Melodyne nebo si přečíst recenze na mašinky Eventide. Ačkoliv dělají to samé co ostatní, tedy detekci výšky tónu, jejich věhlas je založen na tom, že to dělají úplně jinak. A to setsakra dobře. Což nám ukazuje, že i v tak běžné činnosti, jako je určení výšky tónu, najdeme lepší či horší hráče. Ale i Melodyne potřebuje na vstupu monofonní zdroj. Ani on nedovede z akordu určit, které základní tóny v něm zní.
Třináctipinový kabel
Tyto kabely se staly jakýmsi standardem a mezi výrobci by měly být vzájemně kompatibilní (Roland, Axon...). U Rolandu dříve využívali dvacetičtyřpinové kabely, ale hlavními rozdíly byly zásadě pouze možnost ovládat přímo z kytary více parametrů a napájecí napětí 15 V místo dnešních 7 V. Strun je přece pořád jenom šest.
Vyrábí se většinou v délkách tři a pět metrů. Na obou koncích je samec, který je osazen aretačním zobáčkem. Velmi šikovná věc. Přesto doporučuji obtočit jej na kytaře kolem uchycení řemene, stejně, jak je to běžné s klasickým jack kabelem. Pokud je kabel v nepořádku, ozývají se při páně kytaristově pohybu náhlé MIDI pazvuky. Kabely mívají různou kvalitu a různý povrch. Od bakelitových až po příjemně pogumované.
Na internetu lze po chvilce hledání nalézt vnitřní schéma zapojení takového mazlíčka. Přinášíme jeden z nich.
Kmitání strun
Kytarová struna, sebelépe udělaná, je pořád jenom nedokonalý kus ocele. Co to znamená? Nekmitá pravidelně! Ideální struna (z pohledu šíleného fyzika) by kmitala tak, že její největší rozkmit by byl neustále v jejím středu. Jako když mám opici na provázku a ta lítá tam a zpět až postupně přestane. Na takovou strunu bychom hráli tak líbezně sinusové tóny, až by uši přecházely. Byl by to hotový monoskop. Ale protože nás pánové Martin, Ernie Ball, Thomastik-Infeld a další zásobují skutečným zbožím, struna se během kmitání různě kroutí, vlní a převrací. Chvíli kmitá celá, chvíli vypadá jako dva, tři nebo více samostatně kmitající struny. Zkrátka jeden velký chaos. Její pružnost i pevnost jsou totiž konečné a ona se pod vlivem kmitání ohýbá a mění polohu uzlových bodů. Naštěstí! Díky této nedokonalosti struna produkuje vyšší harmonické, jež dodávají našemu tónu ušlechtilou barvu. A právě proto má poloha snímače vliv na celkové vyznění nástroje. A právě proto je umístění co nejblíže ke kobylce důležité pro odstínění od harmonických.
Jak začínal Luboš Andršt
Dostal jsem se k MIDI trochu oklikou a trochu také kvůli Muzikusu. Když jsem v roce 1996 začal pracovat na PC, chtěl jsem na něm psát noty, mimo jiné také pro Muzikus. První díl publikace Jazz Rock Blues totiž přepisoval do compu z mého rukopisu notograf. Byla tam spousta chyb, musel jsem dělat šestkrát kompletní korekturu a grafika se mi také dvakrát nelíbila.
Nechtěl jsem takhle pokračovat a začal jsem psát noty v programu Encore. Zkoušel jsem také Finale, ale zdálo se mi to složitější, víc pro grafiky než pro muzikanty. Dodnes zůstávám u Encore, i když samostatně zanikl.
Součástí těchto programů je MIDI sekvencer. Výborná věcička, protože vám všechno, co napíšete, zahraje a vy už neděláte chyby, protože je okamžitě slyšíte a opravíte. Tou dobou již technika pokročila a MIDI kytara začala být zajímavá. Znal jsem samozřejmě věci, které natočil přes MIDI například John McLaughlin, nebo Pat Metheny. Dokonce jsem je slyšel živě. Ale stále jsem primárně řešil možnost zápisu not pomocí MIDI kytary - připojíte se k počítači a to, co zahrajete, máte v notovém zápisu.
Tak jsem tehdy asi za třicet dva tisíc koupil Guitar Synthesizer Roland GR-09. Oba další díly Jazz Rock Blues jsem již napsal kompletně na svém počítači. Před tiskem zbýval jen převod do pdf.
Když už jsem ten synťák měl, nedalo mi to a tak trochu jsem ho používal živě. Hlavně zvuky à la hammond, dechy nebo synth lead. Vždy jsem je ale podkládal kytarovým zvukem. Skryjí se tak nedostatky samplů a nevadí vám případné zpoždění převodníku.
V roce 1998 jsem MIDI kytaru použil na CD Blues Time (Best I. A.), ale točil jsem to všechno živě. Kytaru a synth najednou již jako audio. V roce 2003 jsem koupil výkonnější počítač a Pro Tools. Od té doby točím všechny kytary doma a doma také míchám.
V posledních letech se hodně vracím k přirozenému zvuku a MIDI kytaru už živě nepoužívám. U současné muziky se mi zdá, že tak jak bývala překytarovaná, je dnes přesyňťákovaná, nebo chcete-li, přesamplovaná.
A tak se snažím držet svého kopyta, tj. kytarového zvuku. MIDI použiji jen namísto kláves. Ostatně dnes můžete digitalizovat každý nástroj a překvapení z této možnosti je dávno pryč. MIDI používám čistě prakticky. Je to pro mě určitý druh nářadí, který se mi hodí: na rychlé psaní not do počítače, na oživení zvuku - je to výraznější než běžné kytarové efekty, při nahrávání, a to zejména podkresové hudby, na obohacení základu nahrávky a při komponování na demosnímky.
Konec konců není důležité, na co a jakým zvukem hrajete, ale co z té hudby vychází. Záleží jen na vašem vkusu a fantazii.
Kolega Michal Houška, který mimo jiné Téma měsíce Kytara a MIDI začal pro Muzikus zpracovávat jako první, má bohaté zkušenosti se starými až pravěkými syntezátory (nic ve zlém, Tomáši :-)). Poprosil jsem ho o krátký popis „jaké to tenkrát vlastně bylo...“.
ARP Avatar kombinoval dvě zvukové cesty. Jednak tu byl analogový jednohlasý synťák a jednak šestihlasý hexa-fuzz. Synťák byl typický ARP - podle mě nijak dobrý pro velké plochy nebo nějaké sladké tóny, výborný pro břitké, ostré „leady“. Takže určitě nic univerzálního, ale když jste chtěli právě tohle, bylo to ono. Hexa-fuzz tam byl asi proto, aby dohnali to omezení jednohlasého synťáku, prostě fuzz pověšený nezávisle na každou strunu zvlášť. Sám o sobě dobrý zase hlavně v ostrých zvucích. Ale tím, jak tam nebyla intermodulace mezi strunami, dělalo to výborné věci při harmonické hře. A když se to zkombinovalo, mohli jste si najít svoji velice osobitou zvukovou parketu. Navíc to bylo vše v analogu a reagovalo to naprosto skvěle, ty struny prostě byly živé a Avatar si přebral každou nuanci, každé zachvění. To MIDI převodníky dohánějí velmi pomalu. MIDI ale zase umí tisíc věcí navíc - a zvukově dávají dnešní synťáky samozřejmě mnohem větší pestrost.
Velmi zajímavé kytary s již zabudovaným MIDI snímačem vyrábí mimo jiné i firma Parker. Doporučuji vaší ctěné pozornosti nahlédnout alespoň na jejich kosmické tvary.
Luboš Andršt ke zpoždění kytarových syntezátorů: „Je úsměvné, že si někdo stále stěžuje na zpoždění řádově desítky milisekund. A přitom je sám klidně o šestnáctinu pozadu...“
