Krucipüsk a jejich Rodinnej dikát - backstage

Neříkejte, že jste si toho nevšimli! Ano, Krucipüsk, jedna z nejvýraznějších tuzemských formací, vydala nové album Rodinnej diktát, jehož stylový záběr je tentokrát opravdu široký. Kapela se nechala slyšet, že má tentokrát potenciál oslovit všechny generace. A jak se sluší a patří, podpořila desku koncertním turné. Těžko si představit lepší dobu na to, abychom vyzvídali, jaké vybavení a postupy jednotliví členové používají, aby nám „zkalibrovali prdel“. Vulgarismus mi musíte prominout, ta fráze se objevuje v prvním singlu z alba. S muzikanty a zvukařem jsme si kruci-psali o nástrojích, aparátech, efektech či mikrofonech - zkrátka o věcech, které mohou zajímat jen člověka s diagnózou „čtenář Muzikusu“, tedy vás!

Všichni zúčastnění nám poskytli velké množství více i méně technických informací. Pokud vás zajímá, jaké konkrétní vybavení kdo používal a proč, věnujte pozornost boxům kolem tohoto článku. V samotném textu pak najdete neméně důležitou „omáčku“ - postupy, myšlenky či „mikropříběhy“ týkající se alba, turné a použitého vybavení. Pokud nás zajímá, jak probíhalo samotné nahrávání alba Rodinnej diktát, uděláme nejlépe, zeptáme-li se muže, který sice není členem kapely, zato však byl jednoduše u všeho. Tím je zvukař a producent Honza Brambůrek. A jak že vypadalo nahrávání z jeho pohledu?

Jan Brambůrek

(záznam zvuku, mixáž, produkce)

Především se postupně proměňovala jeho role ve vzniku alba. Když se kapela utábořila na ostroměřské samotě zpěváka Tomáše Hájíčka, aby započala práce na albu, měl být Honza Bramůrek „pouhým“ záznamovým technikem: „Byli jsme původně domluvení, že se budu starat výhradně o sejmutí, nebudu desku míchat a nebudu zasahovat do produkce. Takže jsem se těšil na příjemně strávené tři týdny relativních prázdnin spojených s mačkáním tlačítka Record a trochou toho kabelování. Během natáčení se situace začala pomalu měnit a nakonec jsem jim do toho občas i „kecal“. Spíš jsme si ale docela porozuměli a těžiště „produkční“ práce bylo spíš v řízených a nezřízených diskusích.“ Pracovní postup byl poměrně tradiční - rytmika se nahrávala dohromady, ostatní nástroje a zpěvy se dotáčely. Použitá místnost však zcela obvyklá nebyla.

„Nahrávalo se v „půdním studiu“, které bylo akusticky živé díky dřevěnému obložení, ale pro bicí trochu malé, takže jsem neustále přidával mikrofony a zkoušel různé kombinace. V této fázi projektu jsem se snažil být pro kapelu prakticky neviditelný, abych zachytil co nejvíc z jejich přirozenosti. Takže jsem skončil na asi dvaceti mikrofonech kolem bicích. Kromě běžných pozic jsem použil ještě druhou sadu overheadů v konfiguraci Glyna Johnse, která v malém prostoru fungovala fantasticky. Pak jsme použili na třech pozicích různé obskurní mikrofony, kterým říkám buřty, podle toho, že jejich signál brutálně zkomprimuju. Ty dokážou dodat úžasnou syrovost a agresivitu. I když je kolikrát při mixu nepoužiju, jejich zvuk dokáže nakopnout muzikanty k většímu nasazení.“

Honza popisuje, že se trochu trápil při snímání velkého bubnu. Tedy, ony to vlastně byly „kopáky“ dva (viz tabulka s vybavením Vojtěcha Doudy). „Jeden měl skvělou rezonanci, ale ne ten pravý attack, a druhý byl zase moc pevný. Tak jsme je dali za sebe.“ Další ne zcela tradiční postup přišel ke slovu také při snímání malého bubnu: „Jednoho ze zvuků snaru jsme docílili tak, že Vojta prostě položil druhou blánu vrškem dolů na snare. Perfektní tlustý zvuk, je to trochu podobné technice ,Beatles‘ snaru, kdy přes buben hodíte nějakou utěrku. Hlavní rozdíl je v tom, že tady nepřijdete o tolik vyšších harmonických.“

Honza dále popisuje svou inklinaci k ambientnímu zvuku bicích. „Overheady jsou pro mne u bicích základní mikrofony, proto většinou používám velké kondenzátory. Snažím se o to, aby nástroj už v overheadech zněl hodně hotově. Tady bohužel „roomy“ nevyšly, jak jsem si představoval, a to především díky velikosti místnosti. Takže jsem při mixu musel sáhnout i po samplech. Použil jsem ale pouze ambientní části multisamplu. Hodně důležitý bylo, aby si room-samply bezpodmínečně rozuměly s reálně nahranými bubny. Jinak je z toho plastový ,Dysney‘. Při mixu jsem na bubny nepoužil žádný dlouhý snare reverb atp., jen trochu roomu. Veškeré ostatní ambience jsou overheady Glyn Johns  a multisamply.“

Jak už bylo řečeno, Richard Scheufler nahrával baskytary společně s bicími. Honza Brambůrek k tomu dodává: „Tady jsme vybrali z jeho sbírky pre-ampů ten, který nejvíc tlačil, a vzali ho dvěma linkami, jednou před pre-ampem a jednou za ním. Basu jsme potom v klidu reampovali. Vyrobili jsme i jednu stopu pořádně zkresleného zvuku.“

Honza si posteskl, že na zpěv nezbylo tolik času, kolik by rád: „Příští projekt bych chtěl začít nahráním zpěvu. Hodně často na něj zbude doopravdy málo času. Hlasivky se brzo unaví a celkově mám zkušenost, že když se dostane pěvec do toho správného varu, obvykle netrvá dlouho, kdy se ocitne za ním. U nahrávání zpěvu pro mne platí pravidlo pohody a/nebo právě atmosféry snad desetinásobně. Zpěv je nejdůležitější a zároveň nejintimnější element. Všechno ostatní se odvíjí právě od něj, takže se snažím být za každou cenu dobře technicky připraven. Tomáše jsem snímal hned dvěma M149 a ještě jsem měl v pozadí U87. Jedna M149 šla do pre-ampu Rivulet R-1010, druhá do Tegeler Recording Channelu (lampa, pasivní EQ, optokompresor). Nakonec je většina použitých zpěvů z Rivuletu.“

Bez zajímavosti není ani to, že Rodinnej diktát vychází i na vinylu. Při mixáži se na to totiž musí brát zřetel. „V technické specifikaci je dáno, že všechno pod cca 150-200 Hz je automaticky ,zmonováno‘, takže v tomto pásmu je potřeba zachovat absolutní mono kompatibilitu.“ Nejen proto Honza Brambůrek míchá nejprve v konfiguraci mono: „Základní levely, ekvalizace dokonce i panoramu - to všechno dělám v monu. Úžasný je okamžik, když sluchátka sundám, zapnu bedny (ADAM S2.5A) a přepnu se do sterea. Pak začíná kreativní fáze s automatizací a „příběhem“ mixu.“

A když jsme se Honzy ptali na jeho „zvukařskou filozofii“, napsal nám k tomu: „Hledám feel skladby a něco zvláštního - ojedinělého. Každá skladba je malý film - příběh. S hlavními i vedlejšími herci. S vlastním prostorem (scénou), zápletkou i rozuzlením. Základ je zaujmout posluchače, udržet jeho pozornost až do konce a překvapovat. Toho se prostě systémem mix presetů nedá dosáhnout. A už vůbec ne s deskou typu Rodinnej diktát, která je tolik barevná.“

Honza Brambůrek nám dal nahlédnout pod pokličku procesu nahrávání a mixáže desky. Co a jak však používali samotní muzikanti? Na to se musíme zeptat přímo jich. Vezměme to popořadě.

Vojtěch Douda

(bicí)

V široké veřejnosti možná bývají bubeníci přehlíženi, my muzikusáci ale víme, jak zásadní roli hrají. Krucipüsk je navíc kapela, pro kterou je nekompromisní groove alfou a omegou a Vojtěch Douda je v tomto ohledu mužem na svém místě. Bylo by však přílišným zjednodušením považovat Vojtěcha za čistě „tvrďáckého“ bubeníka - sám upozorňuje na to, že se v poslední době Krucipüsk stylově rozkročil: „Myslím, že dnešní tvorba Krucipüsku už není zaměřena jenom na tvrdší styly. Je to takový fusion všeho, co nás baví (aspoň chvíli).“ Tím se vysvětlují i průměry přechodů, které rozhodně neodpovídají klišé „tvrdá hudba - velké škopky“. Jak se dočtete v boxu o Vojtově sestavě, nejmenší přechod má průměr pouhých osm palců. Vojta k tomu dodává: „Menší tom - rychlejší odezva a kratší dozvuk.“

Vojtěch se může pyšnit tím, že je firemním hráčem hned několika značek. Především je to zmíněný Mapex, za což vděčí setkání s Tomášem Cornem, který mu zprostředkoval soupravu Saturn.  Také hraje v barvách značky Sabian: „Po návštěvě našeho kamaráda Michala Samiece na jednom z našich koncertů, mi bylo nabídnuto hrát na činely Sabian, u nás zastupované firmou AudioMaster. Sen se stal skutečností a já firemním hráčem Sabianu. Možnosti výběru činelů jsou opravdu široké a člověk je zpočátku celkem zmatený. Nakonec jsem vybral asi deset činelů s tím, že můžu jakýkoli vyměnit nebo vrátit.“ Výsledek tohoto „výběrového řízení“ si přečtete v boxu. Marcelovi Pražskému z firmy Akcent pak Vojtěch vděčí za paličky Zildjan Travis Barker.

Richard Scheufler

(baskytary)

Druhou polovinu rytmiky tvoří již zmíněný Richard Scheufler. Ani on nebyl skoupý na slovo a o svém vybavení nám toho prozradil mnoho (viz také tabulka s výčtem jeho vybavení): „Otázku baskytar mám již léta vyřešenou. Používám od roku 1996 baskytary K@K z dílny Lojza Krajíčka. Ne že by mě nezajímaly i nástroje jiných firem, ale jednoduše mi tyto basy „sedly“ a považuji je za neměnnou součást své sbírky. Točil jsem na ně většinu CD a nové CD Krucipüsk není výjimkou. Kluci v kapele si dělají srandu, proč je nevyužívám i jako žehlicí prkno nebo vodní lyže, jsou totiž poměrně větších rozměrů. Jde o signované modely postavené pro mé ruce, tzv. „na míru“. Vyhovují všem technikám hry, kterými hraju, a poskytují mi maximální pohodlí. Když cítím čas od času potřebu změnit zvuk, osadím basy jinými snímači. Vyhovuje mi sustain i barva tónu, což je záležitost konstrukce nástroje a kombinace dřeva. Ohledně snímačů spolupracuji s Jurajem Turzou, který vyvíjí snímače Kent Armstrong. Frekvenční průběh snímačů a další vlastnosti konzultuji s ním, zbytek necháváme na náhodě.

Signované modely K@K jsou pro mě všechny zásadní. Každý nástroj má své uplatnění na základě svých vlastností. Jak se říká: .Každej chvilku tahá pilku‘ ,Julie‘ - fretless, je z afrického dřeva. Krk je ze sedmi dílů, složený z mahagonu a ovangkolu. Hmatník je z wenge, polakovaný, takže zvuk získal jemně cinkavé vyšší frekvence. Snese hru slapem, aniž by byl zvuk nečitelný. Tělo je slepené z gabonu a olše. Dýhy podporují design nástroje. ,Romeo‘ je pražec, postavený převážně z javoru. Krk je také ze sedmi dílů, v poměru: 3x javor, 2x mahagon a 1x wenge. Hmatník je javorový a nalakovaný. Javor přenáší rovnoměrně frekvence od basů až po výšky, a tak snese rychlé, technicky obtížné party, náročné na ,výslovnost‘. Je odolný ke všem technikám hry. Tělo je z javoru a jasanu. Specifické na obou ,šestkách‘ je to, že mají rozměry, které umožňují větší komfort. Šířka krku v místě sedlového pražce je 6 cm a na 24. pražci je krk široký 10,4 cm. Kobylka ABM, kterou jsme po čase zvolili pro oba nástroje (původní kobylka byla Wilkinson), umožňuje roztáhnout struny od sebe na rozteč 2 cm, což je dostatek prostoru pro pohodlnou hru slapem, prsty, trsátkem... Než mi Lojzo začal ,Romea‘ stavět, namaloval jsem si ho na papír jako technický výkres v měřítku 1 : 1 se všemi podstatnými rozměry, které zapadly ideálně do sebe. ,Pohádka‘ - čtyřka, která je roky na světě, si „škrtla‘ až v Krucipüsku. Také má své specifické rozměry. Krk má jako ,šestky‘ dvě ocelové výztuhy a odpovídá rozměrům pětistrunné basy. Rozteče strun na kobylce jsou také jako v případě ,šestek‘. Basa je extrémně tenká, rychlá a velmi dobře rezonuje, což má vliv na sustain. Snímače jsou ve všech basách Kent Armstrong a aktivity mám teď Šlapákovy. Mají volitelné středové filtry a to mě umožňuje jemné nuance ve zvuku.“

A kam putuje signál dále? „Mám tři předzesilovače, které podle potřeby ženu do koncáku Hafler. SVP PRO, dvoukanál SVP-BSP a SVP-CL využívám intuitivně. Každé studio, každý sál nebo klub hraje v jiném frekvenčním spektru, kdy se frekvence různě prosazují. Dle toho se rozhoduji. U Ampega se mi líbí zdravé, středové jádro, které ovlivňuje, jak se zvuk prosazuje. Basy a výšky jsou ,omáčka‘ okolo středů. Pokud jsou ,zdravé‘. Na turné ale s největší pravděpodobností pojedu s aparátem Eden. Efekty mám komplet analogové EBS. Ale při natáčení jsem kromě kompresoru nic nevyužíval. Zvuk jsem nechal ,syrový‘... Zajímavý je IQ nebo Octaver, i Multidrive, které na koncertech s Krucipüsk využívám.“

Jarmut Gabriel

(kytara)

„Ve skupině Krucipüsk hraji na set od pana Steva Fryetta ze Spojených států amerických, který se ještě před pár lety jmenoval VHT. Dnes je firma VHT výhradně čínské výroby, jelikož si pan Fryette splnil americký sen a značku VHT prodal. Steve Fryette stále vyrábí kytarové zesilovače pod názvem Fryette.“ Od Fryette má Jarmut předzesilovač, koncák a dva reproboxy 1x 12” (viz tabulka). „Tato kombinace je skladná, a komponenty k sobě náramně zvukově sednou. Mají prostě stejného konstruktéra. Jeden z důvodů mé věrnosti Fryette je pan Jan Adamčík z Guitarpolisu, který mi při problému velmi pomohl a od Steva Fryetta mi poslal nový potenciometr a novou cedulku Fyette zcela zdarma.“ Jarmut také zmiňuje, že nebýt omezeného místa v autě, používal by na koncertech větší sestavu s 200W hlavou Pitbull a boxem 4x 12”. Vidíte, i Krucipüsk musí někdy dělat kompromisy kvůli dopravě. Jarmut podle svých slov použil svou „malou“ sestavu i ve studiu. Proč? „Mám pocit, že tyto boxy jsou ve studiu opravdovější, jak se říká, zvuk nemá kam utéci.“ A co je tedy při živém hraní předností boxu 4x 12‘? „Je zvukově velmi široký a je slyšitelný, i pokud jste na straně boxu. Tento box mě oslovil poté, když jsem měl před léty to štěstí a mohl si zahrát s Michalem Pavlíčkem, který tento box dříve vlastnil. Michal byl všude krásně slyšet.“  

Přes svou loajalitu k VHT/Fryette se Jarmut rozhodl experimentovat s pre-ampem Randall RM-4. „Tento pre-amp umožňuje výměnu modulů, které jsou od firmy Randall téměř nepoužitelné, dokud je nezmodifikuje Toni Salva ,Salvation Mods‘ z Českých Budějovic a udělá vám pre-amp, který bude hrát jako zesilovač, který máte rádi, a když vám bude nějaký ten komár lítat na výškách, Toni ho plácne.“

Tomáš Hájíček

(zpěv, kytara)

Frontman kapely se rozepsal především o živém hraní. Kromě návratu ke starému známému mikrofonu Shure SM58 popisuje experimentování s in-ear monitory, které se nakonec ukázaly jako nevyhovující. „Vzhledem ke komunikaci s obecenstvem a vtažením do tématu (cítění spodků a vnímání celkového jevištního i koncového soundu) jsem toto zrušil a přešel zpět ke klasickým pódiovým odposlechům. Je s nimi, nutno říci, větší a zdlouhavější práce, ale pro chápání celku jsou daleko energičtější (nebo je to tím, že jsem na nich vyrostl).“

Tomáš dále zmiňuje novinku v živém soundu Krucipüsku: „S potřebou květnatosti celkového soundu kapely jsem se rozhodl jejich krystalicky čisté hraní trochu mršit svým Neumem na kytaru, což se v některých písních osvědčilo.“

Co se týká nahrávání Rodinnýho diktátu, ptali jsme se Tomáše, jaké finty používá, aby zpěv měl ve studiu stejný tlak, nebo chcete-li „koule“, jako naživo. Hájiček však toto jako významný problém nepociťuje: „Stačí jen dobrý poslech a vědět, co chci říct.“ A je nějaký rozdíl v přístupu ke zpěvu ve studiu a naživo? „Studio není stage a kočka není pes!“

Tomáš nám prozradil, že na kytaru (zatím?) hraje pouze naživo. „Při nahrávání je rychlejší Jára a samo sebou je to v konečném důsledku (z časového, potažmo finančního hlediska) levnější.“

Když jsme se ptali na nahrávací postup, Tomáš Hájiček odpověděl krátce a výstižně: „Postup neřešíme, buď je bubeník v pohodě, nebo potřebuje ženskou, a tou je buď dobrá baskytara nebo kytara nebo zpěv. To je transcendentální záležitost a my to bereme jako samozřejmost.“

Pánové z Krucipüsku nám toho sdělili ještě mnohem více, ale Muzikus má jen omezený počet stránek (bohužel - taky je vám to líto?). Myslím ale, že jste z článku pochopili to, co nám Krucipüsk sděluje už nějaký ten pátek: Rock ’n‘ roll, to není prdel (ach ne, už zase to slovo)!