Klávesákovo zamyšlení - prstoklady stupnic
V dalších dílech praxe pro klávesáky se zkusíme zamyslet nad zdánlivě triviálními tématy, která se nás ale možná o to mocněji týkají. Prvním z nich jsou prstoklady. Přiznejme si, kolik z nás neblaze vzpomíná na hodiny klavíru v dětství, kdy nám bylo vytýkáno, proč hrajeme ve stupnici černou klávesu palcem nebo dokonce stejnou pasáž pokaždé jiným prstokladem... Mnozí z nás možná mají dodnes jakýsi pocit studu, když se nám to stane zase jednou znova. Měly naše paní učitelky nebo páni učitelé pravdu, že to je špatně? Ano, ovšem jen částečně. Teorie výuky klavíru klasické hudby tvrdí, že bychom neměli hrát černé klávesy ve stupnicích palcem. To má svoje logické opodstatnění v tom, že palec je kratší než ostatní prsty a černé klávesy jsou pro prsty obecně dál než bílé. Je ovšem také pravda, že nepoužívání palce funguje dobře v mollových a durových stupnicích, na kterých stojí většina evropské klasické hudby.
Potíž začne tehdy, když začneme používat jiné stupnice (z oblasti jazzu, world music apod.) - například pentatoniky, ale třeba i často používanou bluesovou. U nich už s tímto pravidlem rozhodně nevystačíme, ba co víc, musíme ho dokonce vědomě opustit. Zkuste si zahrát pravou rukou Bchar1 bluesovou stupnici na obrázku s oběma uvedenými prstoklady. Který se vám hraje lépe? První z nich respektuje klasické pravidlo a nedává palec na černou, druhý ho porušuje, ale přesto se hraje příjemně. Oba způsoby se mohou hodit - druhý oceníme třeba tehdy, když hned po stupnici bude následovat akord (například Bchar1mi), kde budeme hrát tón Bchar1 palcem... Pokud si chcete rozšířit svoji zásobu stupnic a zatím jste byli zvyklí hrát pouze podle „klasické“ prstokladové školy, zkuste toto jednoduché cvičení: Začněte palcem na černé klávese a zahrajte druhým prstem sousední bílou (případně třetím další bílou atd.). A myslete na to, že takhle je to v pořádku a že to tak vlastně musí být. Ideální je dostat se do stavu, kdy nám nebude dělat jakákoli prstová kombinace problém. Když to dobře zní a nevylámeme si prsty, co víc si můžeme přát?