Klaviatura u akustických (i mnohých elektrických) nástrojů v minulosti tvořila nedělitelný celek s celým aparátem tvorby zvuku nástroje, což byl vždy určitý přenos síly prstů a ruky na ovládání kladívek (klavír), trsátek (cembalo aj.), spínačů (varhany) apod. Podle toho, jak složitý aparát byl ovládán, vyžadoval nástroj specifický druh úhozu a techniky hry - klavíristé, cembalisté a varhaníci o tom ví své. Aby to bylo ještě složitější, rozdíl mezi klaviaturou například kostelních píšťalových a Hammondových varhan je nebetyčný, i když se zvukově do značné míry mohou podobat. Analogové syntezátory přinesly rovněž další typ klaviatury, který se hodí k tvorbě jejich zvuku (také určitou jednoduchost klaviatury). Ještě v 70. letech platilo - co klávesový nástroj, to jiný typ klaviatury. Příchod samplerů a MIDI tuto problematiku na jednu stranu zjednodušil (můžeme použít jednu klaviaturu pro ovládání několika nástrojů přes MIDI), na druhou stranu zkomplikoval (potřebujeme hrát zvuky nástrojů s odlišnou klaviaturou na jeden manuál - jaká klaviatura se k tomu hodí?). To vedlo i k dlouhému boji o vytvoření jakési univerzální superklaviatury pro všechno, který se dnes odehrává především v kategorii tzv. stage nástrojů. Dochází tak k zajímavému paradoxu - na jedné straně se výrobci snaží napodobit všechny nuance zvuku do největších podrobností, na druhé straně pocit ze hry na klaviatuře je často to, co vnímáme neautenticky a rozporuplně. Zkuste si zahrát Hammondy na kladívkovou mechaniku, a uvidíte sami... Samozřejmě mít jednu klaviaturu na vše má i své praktické výhody. Pokud však chceme hrát „autenticky“ ve všech ohledech, nezbude nám než použít na různé typy zvuku různé typy klaviatur. Skvělým vynálezem je zde MIDI umožňující oddělení klaviatury od zdroje zvuku. Tak můžeme využít například kladívkovou mechaniku nástroje na klavírní zvuky a na připojeném druhém MIDI manuálu hrát zvuky ne-klavírní. Možností kombinací je dnes bezpočet...
