Někteří klávesáci mají rádi stání u nástroje, někteří zase sezení. Zkusme si rozebrat výhody obou přístupů. Sezení je u klávesových nástrojů přístupem tradičním, akustický klavír či varhany si bez něj představit téměř neumíme. U těchto nástrojů majících svou pevně nastavenou výšku, ji můžeme ovlivnit nastavením stoličky a doladit tak zejména pozici rukou vůči klaviatuře, což je klíčový parametr. Ruka by totiž měla mít co nejpřirozenější polohu, tedy část od lokte k prstům zhruba vodorovně vůči klaviatuře. Zkuste si zahrát se zápěstím extrémně ohnutým nahoru nebo dolů, půjde to dost těžko a asi to dlouho nevydržíte... Navíc má sezení výhody také pro nohy a pedály - můžeme si klidně opřít nohu o zem jen částečně (u klavíru) nebo dokonce vůbec (u varhan při hře pedálů), a přesto si zachováme stabilitu.
Z fyziologického a ergonomického hlediska tedy sezení jednoznačně vítězí, dokonce je pro tělo i celkem přirozené (a polohu rukou nám mohou například kytaristé závidět). Stání u kláves ovšem nemusí být nijak tragické, pokud si zachováme stabilitu ve stoji (například hrajeme jen sustain pedál pravou nohou) a výšku stojanu máme nastavenou tak, abychom měli dobrý úhel předloktí vůči klaviatuře. To může být problematické u kombinace některých typů stojanů a nástrojů s klaviaturou 76/88 kláves, protože ty pak ztrácejí stabilitu a kymácejí se. Používání expression pedálu pro levou nohu je možné, ale oproti sezení mnohem méně pohodlné (hrozí i křeče). Nemluvě o fyzické únavě, která je u stání mnohem větší. Zajímavou souvislostí je, že stání jako určitá norma („klávesový bufet“) se rozšířila v 80. letech, v éře přechodu na digitální syntezátory a také rozmachu videoklipů, kde nejen klávesáci často stáli na těžko přístupných místech jako skalní útesy atp. Prostě to působí efektněji, „dynamičtěji“, byť takové přístupy moc nepomáhají hře jako takové. Je to však možné, záleží na gustu. Najděme si pro hraní dobrou polohu a hlavně - pohodlí (ruky i celého těla) především!
