Když jsem si po sobě pročítal Vintage úvahu klávesovou (Muzikus 04/2011) a v duchu znovu procházel svoje zážitky se starými nástroji, napadlo mě, že téma by zasloužilo víc prostoru. Přidám tedy ještě několik postřehů, které se do první úvahy nevešly. Dvě piana, které zbyly v domě po prodeji Rhodese, upřesním na tři, včetně jednoho, které stálo opřené o stěnu, až se na něj zapomnělo. Byl to starý digitální Roland ze sedmičkové řady, s trochu laciným, ale velice živým zvukem. Ostatně jsem na něj natočil celé album s kapelou Rock 'n' Roll Gang. A hned přidám veselou historku z natáčení. Základy jsme natáčeli v jednom ze známých pražských studií. První den jsem přijel dodávkou, kterou jsem si vypůjčil i s řidičem, jelikož tahat piáno s kytarou a kombem na zádech se mi nechtělo. Jen jsme byli vpuštěni do studia, zaregistroval jsem nástroj značky Yamaha, velice podobného tvaru a stejné barvy. Sundal jsem ho raději ze stojanu a uklidil do místnosti vedle. Poté jsem uvelebil Rolanda na stojan a začal se rozehrávat. Nejmenovaný bubeník, ladící v rohu bubny, se však okamžitě ozval: „Snad teď nebudeš hrát na piáno!?“ Aha, napadlo mě, kolega dnes nemá dobrou náladu. V rámci zdaru natáčení jsem tedy nechal piano na pokoji a snažil se nějak rozjasnit náladu na palubě. Bohužel zcela zbytečně. Výsledkem byly sice natočené základy, ale v atmosféře, která připomínala nucené práce. Pianové party jsem pak dotočil v domácím studiu, stejně jako další stopy. Byla to docela dřina. Ale nejhorší byly tři měsíce rovnání bicích na počítači, než se mi podařilo dát neposedné notičky tam, kam patří. Nějak se nám při natáčení rozutekly. Asi za to mohlo to nešťastné piano...
Po letech jsem se rozhodl provést tzv. upgrade na mnohem lepší a seriózní Yamahu, kterou jsem ihned vyměnil za ještě lepší a serióznější (možná bude následovat i testík). Ale starého Rolanda jsem si nechal. Mně se jeho zvuk prostě líbí. A to nemluvím o skvělé kombinaci smyčců a piana, která na něm zní správně průrazně a ne tak tence, jako u většiny nových nástrojů, které jsem měl možnost slyšet. A teď co je správně. Dokonale nasamplovaný koncertní klavír s ohromujícím čistým zvukem se hodí, ale ne do každé nahrávky. Někdy je potřeba trochu zrnitosti a méně lesku, zvlášť ve spojení s elektrickými kytarami. Stejně tak oblíbený zvuk piana Wurlitzer nemají všechny nástroje stejný. Kdo neslyšel originál, těžko si představí, jak tahle bestie dokáže zaštěkat, když se to umí zahrát a nahrát. Písnička Money od Pink Floyd je nejznámější ukázkou zvuku, který z digitálu těžko dostanete. Nebo ano?
A což teprve monstrum, zvané Mellotron, abychom se pořád nemotali okolo pian. Koupil jsem si ho jako aplikaci pro iPhone, takže si můžu zahrát třeba Strawberry Fields Forever při cestě tramvají. Existuje i plně digitální klon tohoto nástroje, s vyčištěným a nedostatků zbaveným zvukem. Nestane se vám, že byste zabrzdili tónovou kladku přílišným stlačením klávesy, není třeba ani vestavěný ventilátor s topným tělesem, udržující ve skříni s pásky konstantní teplotu, tlak a rosný bod. Ale je to dobře? Nemají přece jen ty roztomilé „špinavosti“ ve zvuku těchto nástrojů své kouzlo? A nezní někdy starý digitál zajímavěji, než nový? Asi se budu zase opakovat, ale staré nástroje jsou dobré. Zvláště, když moc neváží...
