Po mnohaleté odmlce se v polovině prázdnin objevilo na trhu comebackové eponymní album britské kapely Killing Joke. V téhle souvislosti odpovídal na otázky Muzikusu Jaz Coleman, ústřední osobnost Killing Joke, u nás dobře známý i díky své spolupráci s Čechomorem a účinkování v úspěšném filmu Rok ďábla.
Co bylo pravým důvodem comebacku Killing Joke?
V posledních sedmi letech jsem pracoval výhradně se symfonickým orchestrem. Za tu dobu jsem se symfonickým orchestrem udělal, už ani nevím, kolik nahrávek. Mám toho už dost. S orchestrem vyjadřuji svoje romantické pocity, přírodu, krajinu, něco, po čem toužím, ale není to ten pravý prostředek k vyjádření hněvu. Na to jsou právě Killing Joke. Znechucuje mě dnešní svět. Nedokážu říct, jak na mě teď působí, zvlášť události posledního roku, kdy jsme nahrávali. Ve Velké Británii se lidé cítí podvedeni, cítí, že není žádná demokracie, že všude kolem je to samá lež. Taková byla atmosféra kolem nás. Ale já jsem chtěl novou desku udělat a ostatní z kapely také. Šlo to velice rychle. Trvalo to asi tři měsíce, psaní i nahrávání dohromady. To je úplně fantastické, jakoby nám pomáhal ve studiu Bůh. Podařilo se nám udělat hodně výbušnou a nabitou desku a přenést tenhle náboj i do nahrávky a jejího zvuku.
Jak vypadalo první setkání Killing Joke po letech, první zkouška, první společné minuty?
Bylo to stejné, jako vždycky. Když se dlouho nevidíme, stává se, že máme různé názory na věci. Tak si sedneme, dáme na stůl láhev whisky, celou ji vypijeme a pak bojujeme. U té láhve vyvstanou problémy. A druhý den je všechno v pořádku. Je to naprosto jednoduché. Vezmeme nástroje a mikrofon. Už se smějeme, už je tu písnička. Je to takhle jednoduché. Na psaní písniček mám skvělou filozofii. Abys psal velkou muziku, zapomeň na ni, ať je tvůj život pestrý, cestuj na místa, která jsi vždycky chtěl vidět, splň si sny, zamiluj se, měj pocit, že žiješ, A pak k tobě muzika začne mluvit. Nemusíš ji psát, už je tam, už je napsaná. Není v tom žádný velký intelektuální proces. S vážnou hudbou je to úplně stejné. Ráno se vzbudím, podívám se na notový papír a netuším, co budu psát.
Jak se dají charakterizovat Killing Joke roku 2003?
Řekl bych, že je tady kapela, která ovlivnila dvě hudební generace. Je tu kapela, která je víc než kapela, je to životní styl. Máme více funkcí, jsou tam dva tvůrci, dva z nás dělali instrumentaci pro orchestr, všichni jsme producenti, každý se zdá být uznávaným básníkem. Věříme zejména v renesanci. Ovlivnili jsme tolik skupin po celém světě, až nás to překvapuje. Jsme pořád ti samí lidé. Většina skupin se po letech schází znovu, protože jim účetní řeknou, že jsou na tom špatně s penězi. To není případ Killing Joke. Tuhle desku neděláme proto, že se nám nedostává peněz. Tahle deska, to je jed, který cítíme v útrobách, je o tom, co se děje ve světě. Je to jakási naše katarze, je to svatý rituál... Znamená pro nás moc. Já vím, že Killing Joke znamenají moc pro každého, kdo v tom jede. Je to velice zvláštní skupina. A velice novátorská muzika. Pořád do hudby něco přinášíme nového. Místo staré hudby vytváříme anatomický zvuk, který má více společného s budoucností. Když se podíváte na trendy v hudbě, třeba brit pop, zjistíte, že jsou to samé riffy z 60. let. Tomu říkám regresivní, zpátečnické. A podle mě Killing Joke jsou futurističtí. Myslím, že hrají důležitou úlohu.
Jak bude vypadat turné?
Ke zkoušení jsme si vybrali Prahu, kam jsme se všichni sjeli a dali si tu 5. srpna v klubu Akropolis i takový malý zahřívací koncert, a pak se do Prahy vrátíme později, až budeme na evropském turné a budeme hrát na nějakém větším místě. Máme před sebou 150 koncertů.
