Když se jim dostaneš k srdci, pak jsi uspěl - exkluzivní rozhovor s Jonem Lordem
Žádná plejáda manažerů, asistentů, sekretářek a spojovatelek. Prostě v čase domluveném vydavatelskou firmou zazvoní telefon, vy zdvihnete telefon a na druhé straně se ozve: "Dobré odpoledne, tady je Jon Lord. Mluvím s Iljou?" Je to opět další fascinující potvrzení faktu, že čím větší osobnost, tím zpravidla menší okázalost.
A pravda je, že zakládající a donedávna stěžejní člen Deep Purple, muž který patří k čelným komponistům kombinujícím rockovou muziku s vážnou, virtuózní hráč a v neposlední řadě spolu s Wakemanem, Emersonem či Hensleyem jeden z těch, kdo definovali hammondky pro rockovou muziku, nemá zapotřebí na svoji jedinečnost upozorňovat vnějšími efekty.
V raných šedesátých letech vzešel Jon Lord z rhytm`n`bluesového prostředí a svého formujícího se muzikantského ducha poctivě dělil mezi blues, jazz, vážnou hudbu a rodící se předzvěsti hard rocku. Rockovou hvězdou první velikosti se pak stal coby zakládající člen Deep Purple, v nichž působil do jejich prvního rozchodu v roce 1976, a poté od znovusetkání v roce 1984 až do roku 2002, kdy se vydal svou cestou a na jeho místo nastoupil další matador Don Airey. Mezitím se mihl v dalších hudebních formacích, především v Coverdaleových Whitesnake, ale už od počátku se neúnavně věnoval hudebním fúzím a hledání. Jeho rozsáhlá kompozice Concerto for Group and Orchestra, živě natočená v roce 1969 s Královským filharmonickým orchestrem a kapelou Deep Purple, patří k základním kamenům tohoto žánru a Lord na ni v průběhu následujících dekád navázal řadou obdobných albových i scénických děl. Ovšem zůstal věrný i svým bluesovým kořenům. A tak v okamžiku našeho rozhovoru byla jeho nejaktuálnějším počinem šťavnatá bluesrocková deska Danger: White Men Dancing, kterou natočil a právě vydal s australskou kapelou Hoochie Coochie Men. Tu mimochodem vede další protřelý rockový harcovník, basista Bob Daisley, a na albu si zahostoval rovněž Lordův souputník Ian Gillan. A tak první otázka našeho povídání byla pochopitelně směřována k albové novince.
Jak vlastně došlo k tvému setkání s kapelou Hoochie Coochie Men a jak začala vaše spolupráce?
Bylo to v roce 2003. Vlastně začalo to už koncem roku 2002, kdy jsem byl v Austrálii a v Sydney Opera House jsem vystupoval se symfonickým orchestrem a hrál nějaké starší kusy, co jsem napsal pro Deep Purple. Pak jsem tam byl na dovolené a potkal Boba Daisleyho, který je basistou a leaderem Hoochie Coochie Men. Znám ho pochopitelně už dlouho, už z dob, kdy hrál s Ritchiem v Rainbow. Bavili jsme se a on mi povídá, že má takovou rhytm`n` bluesovou kapelu, že mají teď před sebou pár koncertů a jestli bych neměl chuť si s nimi zajamovat. Řekl jsem, že samozřejmě. S rhytm`n`blues jsem začínal, hrála ho moje první kapela a dodnes ho mám vážně moc rád. Jeden koncert jsme nahráli a vznikla deska Live at the Basement. Zdá se, že se lidem zalíbila. Teď, začátkem roku, se mi Bob ozval, pověděl mi, že chystají studiové album a jestli nemám chuť si na něm zahrát. Řekl jsem - jasně -, šel jsem do toho z přátelství, šel jsem do toho z lásky k rhytm`n`blues a taky proto, že tenhle styl hudby strašně rád hraju na hammondky. Moc mě to baví a to byl ten pravý důvod, proč jsem řekl ano.
Dá se říct, co tě na rhytm`n`blues a na blues nejvíc baví a zajímá?
Být muzikant je pro mě požehnáním. Je to úžasný život. Krom toho se můj život vždycky sestával z toho, že jsem zkoušel, co jsem chtěl. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl hrát s rockovými kapelami. To mi dalo určitou svobodu vyjádření v určitých oblastech. Ale píšu i rád muziku pro orchestr a rád takovou muziku i hraju. Rád hraju svoji hudbu a moc rád taky hraju rhytm`n`blues. Jsem šťastný člověk. Maminka mi vždycky říkávala, že za to mám být vděčný. A já jsem. Takže, zahrát si s Hoochie Coochie Men pro mě byla zlatá příležitost zahrát si muziku, ke které se až tak často nedostanu. Miluju blues a uvědomuji si, jak se muzika vyvíjí dál a jak důležité bylo blues při zrodu rock`n`rollu. Bylo jako nohy, které umožňují chůzi. Bylo základem a je strašně důležité. Blues je vždycky obsaženo v tom co hraju. To, co jsme dělali s Deep Purple, vlastně ani nebyl rock. Vždycky to bylo na hraně blues a mě se v téhle hudební oblasti moc líbí, moc rád dělám takové věci.
Jak vlastně probíhaly přípravy desky Danger: White Men Dancing?
Když jsme se s Bobem domluvili, poslal mi demo, kde bylo asi čtrnáct nebo patnáct věcí. Poslechl jsem si je, měl jsem k nim nějaké nápady, zvlášť k písničce Over and Over, takže o ní se dá říct, že jsme ji napsali společně. Bob mi pak řekl, jestli můžu přijet do Austrálie do studia, ale měl jsem zrovna moc práce, tak nahráli základy - kytaru, basu a bicí a Bob přiletěl do Anglie a šli jsme společně do studia. Strávili jsme tam tři dny, takže moje party jsou nahrány tady v Londýně. Bob pak všechno odvezl zpátky a natočili zpěvy. Takže je to docela mezinárodní album. Tohle je kouzlo moderního nahrávání. Výsledek zní, jako by všichni nahrávali v jedné místnosti, a fakt je, že zvukově se mi hodně líbí.
Použil jsi při nahrávání výhradně hammondky a dřevěný klavír nebo ještě nějaké klávesové nástroje?
Ne, žádné další. Jenom staré hammondky s Leslie boxem a zhruba ve dvou písničkách křídlo.
Kdo přišel na nápad pozvat do studia na dvě písničky Iana Gillana?
Myslím, že to byl Bob. Kapela má velmi dobrého zpěváka, jmenuje se Tim Gaze, který nahrál také doprovodný zpěv do písniček Over and Over a If This Ain`t the Blues. A Bob si myslel, že by mohly slušet Ianu Gillanovi. Poslal mu dema a Ian zareagoval, že když tam budu hrát, bude rád spolupracovat. Takhle to bylo.
Když už jsme zmínili tvého bývalého kolegu z Deep Purple, vraťme se nazpět. Která byla pro tebe ta nejšťastnější léta v téhle kapele?
To je velmi snadné - 1969, 1970 a 1971 s Gillanem. První tři roky s Ianem Gillanem a Rogerem Gloverem, kdy jsme dělali alba In Rock, Fireball a Machine Head. To byla bezpochyby nejlepší muzikantská léta v mém životě. Byli jsme mladí, nebyli jsme slavní, pak jsme začali být známí. Pak jsme byli velmi známí, měli jsme obrovský úspěch a všichni v kapele byli ještě stále velmi přátelští. Bylo to ještě předtím, než Ritchie Blackmore a Ian Gillan začali mít problémy jeden s druhým. Byl to prostě nádherný čas. Pak se to ještě vrátilo v období 1984-85, když jsme nahrávali a zkoušeli desku Perfect Strangers. Bylo to na chvilku zpátky vší tou atmosférou, vším tím přátelstvím.To byl taky moc šťastný čas.
Co pak bylo pravým důvodem tvého odchodu v roce 2002?
Velmi jednoduše - čas. Měli jsme až sto padesát koncertů za rok, já vedle toho měl ještě spoustu žádostí o muziku a nemohl jsem jim vyhovět prostě proto, že jsem neměl čas. Tak jsem si začal říkat, že bych to zkusil sám se svou muzikou, zkusil si, jaký jsem autor. Nebyly v tom žádné hádky, žádný vztek, nebyl jsem ani nemocný. Hodně lidí říkalo, že jsem odešel, protože jsem nebyl v pohodě, že jsem šel do důchodu. Ale já nikdy do hudebního důchodu nepůjdu. Budu tady, dokud mi to čas a Pán dovolí, takže šlo opravdu jen o čas, kterého jsem potřeboval víc na ostatní věci. Bylo to nejtěžší rozhodnutí, které jsem musel v životě udělat. Bůh ať požehná ostatním muzikantům z kapely, měli se mnou velkou trpělivost. Myslím, že tušili, že se blíží čas mého odchodu, ale byli opravdu velmi klidní.
Vraťme se teď k tvému prvnímu projektu na pomezí rocku a vážné hudby Concerto for Group and Orchestra z roku 1969. Jak se na něj díváš teď, po osmatřiceti letech?
No, to je moje miminko. První věc, kterou jsem napsal pro orchestr, a když ji teď poslouchám, slyším v ní pořád ohromnou spoustu energie a ohně. Dva dny poté, co si spolu povídáme, ji budu tady v Anglii hrát s Královskou filharmonií a Roger se mnou na basu. Bude to prima, mám tu věc moc rád, jak jsem řekl, je to moje dítě.
V čem je pro tebe vlastně největší rozdíl v práci se symfonickým orchestrem a rockovou kapelou?
Zásadní rozdíl je čas, hudební čas. Orchestr hraje v uvolněném tempu a je v něm sedmdesát devadesát lidí. Všichni musejí přijít ve stejném čase, takže hrají, čemu my v hudbě říkáme ,přesně za dobou`, naopak, v rocku, jazzu a blues jsme ,na době`. To je největší rozdíl. Pro mě je to všechno muzika a je jedno, jestli ji hraje symfonický orchestr nebo rocková kapela. Je to všechno hudba. Jde o to, aby vycházela z mého srdce a mluvila k srdcím posluchačů. Když se jim dostaneš k srdci, pak jsi uspěl. Když ne, tak jsi prohrál.
Co tě čeká v úplně nejbližší době?
V úplně nejbližší době bych se chtěl zase vydat zpátky na cesty s vlastní kapelou. Chtěl bych zase trochu hrát, protože teď se mi to nějaký čas moc nevedlo. Píšu věci pro nové album, dávám dohromady novou kapelu, tak šest sedm lidí pro turné. Jezdit bychom chtěli v příštím roce. To je pro tuhle chvíli můj největší plán. S hudebními přáteli pracuju na několika hudebních projektech, album chce vydat Frida z Abby a na mně je, abych ho aranžoval, nahrál klávesy a tak dál, něco jako Frida a Jon. To je další projekt, na kterém by se mělo začít dělat velmi brzy.
Zmínil jsi svou novou kapelu, doufám, že tě s ní uvidíme také v Praze nebo někde jinde u nás.
Taky doufám, když bude příležitost, určitě rád přijedu. S Deep Purple jsem byl v Praze několikrát a prožil jsem tam opravdu spoustu hezkých chvil. Takže se těším, že zase přijedu.
