Behind-the-nut-bending (tahání strun za ořechem) je jedna z technik, jak napodobit pedálovou steelkytaru. Strunu přitlačíte mezi ořechem (nultým pražcem) a mechanikou. Tím se struna víc napne a tón leze nahoru v závislosti na síle stisku. Levá ruka je vlastně v "mínus první poloze".
Chce to kytaru, která má na hlavici pod strunama místo (tele, strat...), aby bylo kam stlačovat. Na kytarách se zalomenou hlavicí (gibson, akustiky...) touto technikou toho asi moc nenahrajete, ale zase mají jiné výhody. Stejně tak nemůžete mít zámky strun. Výhodou jsou: srážeče strun umístěné v dostatečné vzdálenosti od ořechu, a také dobré mechaniky. Ty horší často povolují. Já mám nejraději telecastera, protože má hlavici úzkou a jde dobře do ruky. Na stratu, kde je hlavice široká, má ruka takové zvláštní zalomení, že občas nevím, na které struně hraji. Ale to je věc cviku. Behind-the-nut-bending se používá převážně na prázdných strunách D-e1, a tahá se, kam až to jde. Pěkné jsou "nájezdy" do akordů a tremolo na flažoletech. Opravdový mistr (nejen) této techniky je Jerry Donahue ze skupiny Hellecasters. Doporučuji si ho alespoň jednou poslechnout. To, co hraje ON je bláznovství, jde to ale používat i podstatně jednodušeji. Chce to jen trochu přemýšlet o harmonii, který tón kam sedí.
Jestliže se rozhodnete tuhle techniku vyzkoušet, máte tři možnosti: hrát na "blátivé" struny do síly .009, zničit si prsty (po hodině hraní by měli vyšetřovatelé z daktyloskopie asi velké problémy) nebo struny něčím obalit, aby tak neřezaly. Nejlepší fígl, který jsem viděl, je navlečení bužírek. Dutinek, jak se odborně nazývají, se dělá nespočet druhů. Nejlepší jsou silikonové nebo lakované pletené dutinky (to je krásný "terminus technikus" z elektrokatalogu), protože ty z PVC nebo z polyethylenu se rychle proříznou. Doporučuji je ustřihnout přímo na míru. Je-li bužírka kratší, než je vzdálenost mezi ořechem a mechanikou, tak může po struně jezdit, a tropí to neplechu.
Abych nezapomněl, Jerry Donahue táhá až velkou tercii, tak hodně úspěchů.
