Kdyby nejsou vždy chyby - Beat Generation XXVII
Ted Gustafsson, náš švédský spolupracovník a specialista na kapely období 4/1969-10/1973, jinak též technokrat přímo posedlý vědeckou metodologií, dělí jazzrock na dvě podskupiny: a) jazzrock elektrický, b) jazzrock pneumatický. My jeho teorii v zásadě uznáváme, i když prosazujeme přece jen poněkud muzikálnější názvosloví, a to konkrétně: a) jazzrock elektrický, b) jazzrock s dechovou sekcí.
Kdybyste se ovšem Teda zeptali, která kapela z období, jímž se zabývá, je bez ohledu na podskupiny nejlepší, určitě by vám odpověděl "Kdyby". Tedy pardon: "If". My jen dodáváme, že tato kapela je typickým zástupcem skupiny jazzrocku pneumatického. Tedy pardon: jazzrocku s dechovou sekcí.
Kapela If vznikla roku 1969, přičemž u jejího zrodu stál saxofonista Dick Morrissey a kytarista Terry Smith - oba ve svých kategoriích vítězové anket Melody Makeru a vysoce cenění hráči mladé jazzové generace. K nim se přidal další uznávaný hráč, taktéž saxofonista, Dave Quincy, později autor i aranžér většiny skladeb. Sestavu následně doplnil klávesista John Mealing, blues-rockově orientovaný zpěvák J. W. Hodkinson, baskytarista Jim Richardson a konečně - v té době teprve devatenáctiletý - bubeník Dennis Elliot.
Vzhledem k hudební zkušenosti zakladatelů a celkově vysoké úrovni všech členů neprocházela kapela prakticky žádným obdobím krystalizace či hledání tváře, takže již na prvním albu, vydaném roku 1970 a nazvaném stručně If, můžeme najít zcela osobitý, vyzrálý a značně originální styl. Dalo by se hovořit o určitém vlivu kapel Blood, Sweat & Tears nebo Chicago, avšak jde spíše pouze o jistou základní inspiraci. Celkově lze If zařadit mezi spolutvůrce stylu.
A jak by se dal jejich styl stručně charakterizovat? Jako velmi precizně a nápaditě zaranžované skladby se zajímavou harmonickou i formální stavbou, výraznou melodickou linkou, pěveckým projevem ve stylu Rogera Daltreyho, velkým prostorem pro kytarová a saxofonová či flétnová sóla a konečně i velmi disciplinovaným, někdy až překvapivě umírněným, doprovodem bicích. Tato abnormální disciplinovanost hry je skutečně poměrně pozoruhodným jevem, a to zvláště s přihlédnutím k období, v němž kapela působila. Je samozřejmé, že hra v sedmičlenné kapele s jasně daným aranžmá musí být trochu jiná než v improvizačně zaměřeném triu, avšak je třeba si uvědomit, že přelom šedesátých a sedmdesátých let byl pro bicí převážně ve znamení kréda "čím víc, tím líp". Stačí vzpomenout třeba na Mitchella. Pokud tedy byla zmíněna jistá příbuznost pěveckého projevu J. W. Hodkinsona s Rogerem Daltreym z The Who, pak podobnost Dennise Elliota s Keithem Moonem není nechtěná ani čistě náhodná - není totiž vůbec žádná. Jinak řečeno jde o diametrálně odlišný styl hry. Bicí u If tvoří zcela doprovodně funkční a naprosto nevyčnívající prvek a dá se říct, že samy o sobě nestrhávají ani minimum pozornosti. Hra je tvořena směsí víceméně nenápadných doprovodů postavených spíše na rockovém než jazzovém základě, breaky povětšinou v rytmizovaných šestnáctinách se zajímavým rozložením na všechny prvky soupravy. Výjimečná disciplinovanost vynikne dokonce i v porovnání s kolegy z podobně zaměřených kapel, tedy například s Dannym Seraphinem z Chicaga. Je pravdou, že občas možná trochu chybí právě ty drobné vyhrávky a obohacení ve stylu Iana Paice, ale to nijak kvalitě výsledku neubírá.
O to větším překvapením je, jaké technické exploze se posluchač dočká, když dostanou bicí prostor pro sólo. Pak totiž jsou ke slyšení hráčsky značně náročné a velmi moderně pojaté jazzové vyhrávky, nebo pro změnu breaky v klasickém stylu Buddyho Riche či Genea Krupy. Tyto sólové vstupy představují obvykle kratší vložené pasáže na začátky či doprostřed skladeb; marně bychom tedy hledali několikaminutové exhibice á la Palmer či Paice; o vlastní skladbě pro bicí ve stylu Toad či Moby Dick nemluvě. Z tohoto pohledu by určitě bylo zajímavé, jak by asi taková delší sólová plocha v provedení Dennise Elliota vypadala, neboť jeho vyhrávky, působící spíše dojmem jakési zkratky, prozrazují velkou rezervu jak techniky, tak invence. To však už jsou ta klasická kdyby...
Pro úplnost lze dodat, že Elliot hrál v éře If výhradně klasickým jazzovým držením paliček, přestože víceméně typicky rockovým doprovodům, které podkreslují většinu skladeb, by naprosto vyhovovalo i držení normální.
Pokud jde o vlastní techniku hry, doprovody představují rockový standard hraný běžným způsobem, zatímco v sólových pasážích najdeme nejrůznější paradidly a dvojky, zajímavé je i poměrně značné využití velkého bubnu, hraného skutečně velice rychle.
Zvuková charakteristika bicích je v zásadě prostá: přesně na půl cesty mezi jazzovým a rockovým soundem. Bicí tedy již klasicky jazzově nerezonují a nepřeznívají, avšak nejsou ani zcela utlumeny a výrazně studiově upravovány. Celkově je zvuk spíše přírodní, malý buben je příslušně rockově naostřen.
Tento typ zvuku se postupem času příliš neměnil, takže na všech studiových a dokonce i koncertních nahrávkách zůstává prakticky stejný. A protože podobná vyrovnanost platí i pro hru, je velmi těžké některou z desek zvláště vyzdvihovat. Pokud patříte mezi příznivce jazzrocku, nadchnou vás všechny. Čistě z hlediska bicích lze upozornit na trojku, kde kromě jiného hned v první skladbě Fibonacci's Number zazní skvělá sólová mezihra ve stylu Buddyho Riche. Značně inspirativní je i album Waterfall, na němž jsou v kompozici Cast No Shadows ke slyšení krátké, avšak technicky velmi zajímavé sólové vyhrávky. A konečně do třetice je vydatným materiálem i nedávno vydaný koncert Europe '72.
Celkově vzato představují If - a svojí zásluhu na tom mají i bicí Dennise Elliota - jednu z nejvyrovnanějších kapel, a to nejen jazzrockové éry. O to podivuhodnější je, že jejich vyrovnanost nespočívala ve stabilním podávání průměrného výkonu, ale ve stabilně vrcholném výkonu.
A tím by se dal článek uzavřít, kdyby...
... kdyby byl zaměřen čistě jen na kapelu If. Avšak protože hlavní postavou a hvězdou večera je Dennis Elliot, je třeba přidat minimálně ještě jeden odstavec.
Elliot totiž poté, co skončila éra jazzrocku, nastoupil k jedné kapele, jejíž jméno je určitě nepoměrně známější než If. Jde o kapelu, která je - na rozdíl od If - v zemi jazzu naprostým cizincem, o kapelu, která vznikla přesně v době, kdy se začínaly tvořit první hudební "projekty" a kdy se do kapel nakupovala známá jména, ani snad ne tak proto, aby se využilo v maximální možné míře jejich hráčských schopností, ale spíše proto, aby portfoliový index skupiny měl na hudebním trhu co nejvyšší hodnotu. A tak například Ian Paice s Jonem Lordem dostali lano do Whitesnake, aby tam pak hráli party, které mohly být předmětem první lekce instruktážní příručky "Rock snadno a rychle". A něco podobného platí i pro Dennise Elliota a jeho účinkování v kapele Foreigner.
Pro jednu část příznivců tedy značný úpadek, pro druhou prostě jen další krok ve vývoji. Názory se skutečně velmi různí, proto dejme na závěr slovo znalci z nejpovolanějších - Tedu Gustafssonovi. Ten o tom soudí: "Framstupa sidolage mot verkar underkakens tillbakafall och medverkar till at fri luftvag kan bibehallas!"
A tak nějak to asi bude.
Generation Info:
If (1969-1975)
- jedna z nejvýznamnějších jazzrockových kapel s dechovou sekcí
- výrazným znakem jsou velmi precizní a nápaditá aranžmá skladeb
- obrovská souhra kapely, nástroje se v improvizacích vzájemně nepřebíjejí
- ovlivněni: Colosseum, Blood, Sweat & Tears, Chicago, The Who
- ovlivnili: Chase, Return To Forever, Ekseption
- klasická sestava kapely: Dick Morrissey - ts, ss, fl; Dave Quincy - as, ts; Terry Smith - g; John Mealing - k; Jim Richardson - b; J. W. Hodkinson - v; Dennis Elliot - d
Dennis Elliot (*18. 8. 1950)
- původně jazzově orientovaný hráč
- velmi disciplinovaná, precizní a čistá hra
- jednoduché doprovody ve velkém kontrastu s náročnými sólovými vyhrávkami
- ovlivněn: Buddy Rich, Danny Seraphine, Jon Hiseman
- ovlivnil: Steve Gadd, Jay Burrid
- největší význam: 1970-72
- stěžejní desky: If 3 (typické studiové album If: nápaditá aranžmá, dokonalé provedení. Ve skladbě Fibonacci's Number sólová mezihra bicích ve stylu Buddyho Riche); Waterfall (výborná živá deska. Ve skladbě Cast No Shadows zajímavé vstupy bicích); Europe '72 (vrchol preciznosti živého provedení při současné maximální síle improvizací)
Web Generation:
www.softshoe-slim.com/lists/i/if.htmlVelmi podrobná diskografie, včetně výpisů všech skladeb a sestav.
Základní informace o skupině najdete na www.allmusic.com