Když se netěší na vystoupení, ale na cestu domů.
Když se těší na pódium, protože je to pro něj nejklidnější místo po celodenním shonu.
Když je nejspokojenější, že vystoupení odpadlo, dostal zaplaceno a dozvěděl se to ještě doma. A když je navíc zaplacená i doprava, která se neuskutečnila, tak je to pro něj ta úplně nejlepší varianta.
Když k oznámení o zkoušce odpoví dotazem, zda se to týká všech, anebo jen těch, co to potřebujou.
Když na prosebný dotaz, zda by nemohl jít ten večer hrát, rozmrzele odvětí, že ano, protože má ten den už stejně zkaženej.
Když smutně konstatuje, že jako profesionál má stejně na vybranou pouze mezi dvěma zly - zda se doma hádat s manželkou, nebo jít hrát - a zvolí hraní jako to menší zlo.
Když dojde k závěru, že čím horší muzikant, tím musí být lépe oblečený, aby alespoň něčím zaujal.
Když na výtku objednatele, proč nepřišel do hraní lépe oblečen, odpoví, že smoking si bere pouze při honoráři pět tisíc a vejš.
Když na dotaz zvukaře, kam chce umístit odposlech, odpoví: „Nikam, celej život slyším víc, než bych si přál.“
Když na pochvalu od někoho z publika po skončeném vystoupení odpoví: „To jsme rádi, že se vám to líbilo, to my máme rádi takové nenáročné publikum, jako jste vy, protože se nemusíme moc snažit a všem se to líbí.“
Když na upozornění zvukaře, že bez odposlechů neuslyší spoluhráče odpoví: „To mi nevadí, já je nemusím slyšet, já vím od minula, že hrajou dobře.“
Když na žádost spoluhráče typu: „Já tě neslyším, přidej se“, odpoví: „Nikoliv, naopak ty se uber a uslyšíš mě.“
Když na rozdíl od amatéra ví přesně, kdy přestat hrát.
Když na nadšené vyjádření posluchače: „To je úžasné, jak je na vás vidět, že vás ta hudba stravuje, jak tím žijete, jak vás to úžasně baví,“ skromně odpoví: „No, to jsem rád, že alespoň navenek to tak vypadá.“
Když na sdělení, že zvuková zkouška je od sedmnácti hodin, odpoví dotazem „A kdo ji potřebuje?“ a na následnou rozhořčenou reakci pořadatele „No snad vy, ne?“ reaguje slovy: „My ji nepotřebujeme, stejně nevíme, co zvukař pouští do sálu.“
Když stoupá hluk v sále, tak amatér řekne: „Lidi řvou, musíme přidat, abychom byli slyšet,“ kdežto profesionál řekne: „Lidi řvou, musíme hrát slaběji.“
Když nehraje žádné jiné tóny než ty, které jsou napsané, s jedinou výjimkou, když usoudí, že jeho part je od autora napsaný tak špatně, že je třeba místo tónů napsaných hrát tóny správné, které tam patří.
Když hraje na festivalu v kapele, která neuzavírá onen večer, tak se snaží nehrát příliš dobře, aby neztížil situaci kolegům, kteří budou hrát poté. Vždyť jsou to přece kamarádi! Samozřejmě v opačném případě očekává totéž.
Když se dozví, že jeden z členů souboru z nějakých důvodů nepřijde na produkci, tak reaguje slovy: „To je fajn, že nepřijde, alespoň si konečně pořádně zahrajeme.“
Když mu někdo volá kvůli nějakému vystoupení, tak i kdyby ten den hrál třeba v nějakých Kotěhůlkách, tak řekne: „Nemůžu, to se zrovna vracím z Paříže,“ nebo: „Sorry, to jsem zrovna v Londýně,“ apod. a když bude takto pokračovat nějaký čas, jeho prestiž neobyčejně stoupne.
Když si uvědomí, že když se nezkouší, tak se nedá udělat chyba, protože neexistuje nic, co bylo nazkoušeno.
Když už konečně jednou pochopí, že ho ta hudba musí vždy o trošku míň bavit než přítomné posluchače, neboť ti musí být trošku neukojeni, aby přišli znovu. Beatles hráli dvacet minut, ostatní kapely dýl, a taky to s nimi tak dopadá...
Když se těší na stáří, kdy mu ochablé síly nedovolí hrát ty zbytečné tóny jako zamlada a bude hrát jen to podstatné.
Když systematicky dává přednost hraní v co nejmenším obsazení dle nepsané zásady „čím míň muzikantů, tím míň chyb a víc peněz“.
Když si celkem pochvaluje své povolání (krátká pracovní doba, v příjemném prostředí, kromě peněz často i občerstvení a nápoje zdarma) - jediná ovšem nevýhoda: že přitom zní hudba, ale nějakej zápor je v každém povolání -třeba horníci jsou vystaveni negativnímu působení uhelného prachu.
