Karel Šůcha, šéf českého hudebního fenoménu zvaného Laura a její tygři, má rozhodující vliv na to, jakým směrem se kapela ubírá. Zároveň je to člověk, který přemýšlí nejen v dimenzích svého "písečku". Z rozhovoru zjistíte například, co si myslí o současné domácí hudební scéně, co by udělal pro její podporu a také že by české ministerstvo kultury přejmenoval na ministerstvo památek.
Jaké byly tvoje hudební začátky?
Já jsem v mládí hodně sportoval a jednou, bylo mi sedmnáct, přišel na basketbalový trénink do šatny kluk a měl elektrickou kytaru. Zapojil ji doma přes rádio a ukázal mi, jak to vlastně funguje. No a v tu chvíli mě to strašně chytlo. Ten spolužák potřeboval spoluhráče, takže na basu, kterou mi půjčoval, vždycky něco zahrál a řekl: "Přijď, až to budeš umět". Pod jeho vlivem jsem pak chodil ve čtvrťáku na gymplu půl roku do lidušky na kontrabas. To bylo moje jediné hudební vzdělání. Analfabet nejsem, naučil jsem se noty v obou klíčích, základy harmonie taky, ale je to spíš na úrovni základní školy.
Myslíš si, že by muzikanti měli znát hudební teorii?
Pro určité styly to považuji za nezbytné (a teď úplně pomíjím vážnou hudbu, tam je to samozřejmost), určitě by ji měli mít zvládnutou třeba jazzmani. Ale zvlášť teď, když hraji s klukama, kteří mají všichni konzervatoř, jsem došel k názoru, že u "divočejších" stylů, například punku, jde úplně o něco jiného. Způsob výuky na hudební škole - intonuj, rozvaha, nespěchej, teď potichu, teď nahlas atd. vyžaduje především ukázněnost a podle mého názoru vlastně vyrábí součástky, kolečka do hodinek. Když se porouchají hodiny - kolečko se polámalo, dáme nové a soukolí se točí dál! Jenže kapely, které chtějí mít svůj názor a svůj zvuk, na to nutně musí jít po svém.
Jak jsi v průběhu kariéry cvičil na nástroj?
Na začátku jsem cvičil opravdu hodně. Trochu mi v tom "pomohlo" i prasklé slepé střevo, které mi znemožnilo provozovat řadu sportů, kterým jsem se do té doby pilně věnoval. Takže jsem tu spoustu nečekaného volného času využil ke cvičení.
To skoro vypadá na zásah shůry...
Nevím, napadlo mě to až v téhle souvislosti. Každopádně jsem v té době cvičil opravdu hodně, odpálil jsem tátovi jedno rádio, druhé rádio... (směje se). Pouštěl jsem si různé nahrávky, ale spíš než abych je stahoval, mě bavilo hrát si k nim tak, aby to sedělo. Postupem času to bylo pořád míň a míň, pak jsem dlouho necvičil, téměř vůbec a vlastně jen hrál. V poslední době jsem zase začal, ale je to složitější, protože náročnější party, které bych potřeboval cvičit, nepřečtu, nebo mi to dá příliš mnoho práce. A to, co bych zahrál, je pro mě zase tak lehké, že mi to vlastně nic nedává. Takže si něco pustím, do toho hraji a celé si to nahrávám. Pak poslouchám, co se mi povedlo, co ne, ale to není cvičení.
Proč vlastně skládáš muziku?
Ani už přesně nevím, proč jsme na začátku s kamarádem začali psát první písničky. Mohlo to být částečně proto, že tu tenkrát bylo jen málo desek, z nichž se dalo přebírat. Taky jsme z těch desek nebyli schopni všechno zahrát a bylo nám to trapné. Dalším důvodem bylo i to, že tehdy každá kapela, která chtěla veřejně vystupovat, musela projít nechvalně proslulými přehrávkami. A jejich součástí bylo třeba i nařízení, že asi třicet písniček muselo být českých, pokud si to dobře pamatuji. A třicet dobrých českých písniček podle nás tenkrát zaručeně nebylo!
Postupem času pak zjistíš, že tě skládání vlastních písniček baví úplně nejvíc. Na začátku je to spíš z nouze ctnost, ale pak si uvědomíš, že můžeš o něčem zpívat, že to začíná zajímat tvoje vrstevníky a už to jede.
Můžeš popsat genezi svých skladeb?
Především to neberu úplně jako práci, tou je pro mě třeba aranžování. Protože nápad prostě musí přijít sám. Mám například na stole texty. Něco si dělám a jen tak na ně občas mrknu, nechávám je v sobě "plout". A pak najednou vezmu kytaru - a je zajímavé, že mi většinou přicházejí nápady, když necvičím.
Možná je to hloupost, ale už se mi několikrát stalo, že nápad přišel právě ve chvíli, kdy jsme se chystali odejít z bytu a já čekal s kytarou v ruce, až manželka dokončí poslední úpravy před zrcadlem. Když jsem pak odešel, nic z toho nebylo.
Ten mechanismus se pochopitelně vyvíjí a dnes to dělám tak, že zapnu mikrofon a nápad hned zaznamenám. Nejlepší výsledek se zpravidla dostaví tehdy, když můžu začít pracovat okamžitě a sedět nad tím delší dobu. Kolikrát se mi totiž stane, že si to nahraji, odejdu a když se vrátím, nevím, co tím vlastně autor chtěl říct... Protože si to vždycky nazpívám trochu falešně a pak už se do té nálady nemusím vrátit. Kdežto když v ní zůstanu a hned na tom dělám, rychle si k motivu nahraji i nějaký groove na basu, tak pak z toho něco leze a může vzniknout písnička. Ale úplně ideální je, když se skladba rodí u španělky, jako u táboráku. Pak je samozřejmě obtížnější udělat aranžmá tak, aby to neznělo jako u táboráku, chce to vymyslet nějaký groove nebo figuru, která by pokryla akordy.
A myslíš při skládání na to, že by nějaká skladba měla být spíš melodická, neboli hratelná například v rádiu?
Já o tom dřív moc nepřemýšlel, ale teď je to nutnost. Je prostě potřeba snažit se, aby nějaká skladba hratelná v rádiích byla, a neberu to přitom jako úlitbu firmě. Považuji to spíš za nám dobře nastavené mantinely. Podle mě existují dva zcela legitimní postupy, které vedou k cíli. Jeden je zasáhnout co nejvíce lidí, přičemž i mezi "zastánci" tohoto principu jsou kapely a interpreti, kterým nikdo nemůže upřít kvalitu a uměleckou výpověď. To je, jako když tlačíš na velkou plochu a pohneš s ní, tak se jakoby něco stane. Anebo to může být něco jako špendlík, který zabodneš hodně hluboko do jednoho místa. Tím je pro mě například Petr Váša. On šel individuálně svojí cestou a posunul hranici v tom úzkém bodě tak daleko, jak to nikdo před ním ještě nedokázal - a taky možná ani nechtěl...
Kterou cestou jde Laura?
Já bych chtěl, aby Laura byla popová, populární kapela, rozhodně nechci být tím špendlíkem. Jsou tu jiní kluci, kteří mají svou vizi, za kterou jdou a neskloní hlavu. Tím nechci říct, že já bych ji skláněl, vždycky jsem byl spíš popový nebo rockový, zkrátka "jednodušší".
Z toho, co říkáš, mám pocit, že ti současný systém, který klade důraz spíše na obchodní stránku věci, vyhovuje?
Rozhodně mi vyhovuje víc než ten komunistický, protože to je na nic, když musíš pořád dávat někomu něco schvalovat, takhle si všechno dělám sám za sebe. Pokud plno lidí a intelektuálů nadává na to, jak to dneska vypadá, je to především chyba právě intelektuálů a taky umělců, ti za to mají zodpovědnost. Jestliže někdo tomu tlaku podlehne do té míry, že dělá šmíru, tak je šmíra a hotovo! A že si vybrnkal na jaguára? To je fuk.
Takže ti nevadí to, co se dneska hraje v rádiích nebo jaké desky se nejvíc prodávají?
Hodně jsem nad tím dumal, proč jsou třeba rádia tak uniformní. Tuhle jsem byl na Petříně a koukal jsem se na Prahu. Říkal jsem si, jak je hezká a zpíval si nějakou lidovou písničku. A v tu chvíli mi došlo - je to v tom, co si zpíváš, prostě přirozený výběr! To, co vybrali lidi sami, vždyť ti redaktoři jim jdou na ruku, proč by to mělo být jinak? Ve vážné muzice asi platí jiná pravidla, ale my, ať si říkáme rock, funk nebo jazz, patříme pod populární větev a co je populární, je populus, lid. Co přežije, je dobré.
Jsi tedy zastáncem přirozeného výběru. Jak s tím ale jde dohromady tvůj názor na fungování kapely, který nevychází zrovna z demokratických principů?
To jsou ale dvě odlišné věci! (říká trochu naštvaně) S tím mým diktátorstvím se to přehání, protože na zkoušce vyslechnu všechny názory a když je čas, vyzkoušíme je. Ale to nic nemění na faktu, že chci mít poslední slovo. Mám na to několik práv -- právo autora, právo kapelníka, a když točíme desku, tak i právo producenta. Když jsme točili desku s Krutnavou, dělal nám producenta Petr Vavřík a vyřadil písničku, o které jsem si myslel, že je druhá nejlepší. Ale neřekl jsem ani slovo! On je přece producent a je za to zodpovědný. Někdo to poslední slovo zkrátka mít musí, protože v celém procesu narážíš na spoustu subjektivních pocitů, a kdyby ses měl všemi zabývat, nikam by to nevedlo.
Něco jiného je demokracie lidí vybrat si, co chtějí slyšet. Tady nemůže být diktátor, který bude říkat "tohle budete poslouchat"!
A nemáš pocit, že by nebylo dobře, kdyby se například privatizovala ČT2 a její program by se ponechal napospas přirozenému výběru? Ten typ pořadů, který se tam dneska vysílá, by nejspíš úplně zmizel.
S tím naprosto souhlasím. Když si mám vybrat mezi současným, demokratickým systémem a mezi systémem direktivního nařizování, pak pochopitelně preferuji ten současný. Ale v rámci toho systému je možné udělat spoustu věcí tak, aby to směřovalo ke kvalitě. Jenže to je přece práce intelektuálů, ti na to nemají nadávat, ti to mají dělat! Jsem naprosto proti tomu, aby se privatizovala ČT2, podle mě se tam dá najít spousta zajímavých pořadů a myslím si, že i menšina má právo na "své" vysílání. O to se má starat stát. Ale jen těžko můžu nařizovat soukromým vlastníkům rádií, co mají dělat. Na druhou stranu, proč by nemohla vzniknout rozhlasová stanice, která bude hrát jinou muziku. Já jsem pevně přesvědčen, že lidi by to přirozeně hledali a ta stanice by po určitém čase šla nahoru (důkazem mohou být nedávno zveřejněná čísla poslechovosti rockového rádia Beat - pozn. aut.)! Ale to chce práci, ono je samozřejmě jednodušší nadávat.
Podle mě je pro mladého hudebníka v dnešní době vyloženě odvaha vůbec začít dělat muziku. I v klubech pro málo lidí v současnosti hrají poměrně známí muzikanti a kapely. Ale tak je to po celém světě. Nicméně muzika na úbytě nezahynula, knížek koupíš tisíckrát víc než kdy předtím, právě tak kompaktů a je k dostání i hodně české hudby. Ale zároveň říkám: chce to nějaký systém. Naše ministerstvo kultury na tohle absolutně nedbá. To by se snad mělo jmenovat spíš ministerstvo památek! V tomto ohledu bohužel komunisti udělali víc, třeba organizováním rockfestů, které otevřely dveře mnoha kapelám a muzikantům. Přitom by ministerstvo nemuselo investovat žádné obrovské balíky peněz. Muselo by především odvést nějakou práci. Proč by se nedala zorganizovat napříč republikou přehlídka mladých kapel? Ta serióznější média by určitě vyšla vstříc, spousta lidí by jistě pomohla a každé město by přece mohlo něco přidat, vždyť to udělají pro svou mládež! A navíc, copak budeme věčně žít z Wericha, Suchého nebo Mišíka? Potřebujeme přece propagovat českou moderní kulturu a kde je v téhle oblasti vidět nějaká práce ministerstva? A to je jen jeden příklad toho, co by šlo, kdyby... Ale ať nikdo nenadává, že se nic neděje, když my, ani jednotlivci ani stát, pro to nic neděláme! Díky bohu alespoň za akce typu Jim Beam a podobně.
Díky za rozhovor a na závěr ještě poprosím o tradiční recept?
Prozradím svůj vlastní recept, který má v oblibě celá rodina, a popíšu ho i s trasou. Na Uhelném trhu koupím rajčata, přibližně kilo jedna paní z Jugoslávie je tam má nejdražší, ale zároveň nejlepší, a zelenou cibulku. Pak se stavím v Blatničce pro víno, to je za pětasedmdesát kaček litřík a půl, přes Národní do Tesca, tam pečou nejlepší bagety, dál koupím olivový olej a vinný ocet. Pak nakrájím rajčata - a zapomněl jsem na jadelový sýr, ten je důležitý, nakrájený zhruba na palcové kostičky. Všechno smíchám dohromady, hodně zaliju olejem, trochu pokapu octem, k tomu teplou bagetu a ten litřík vína. Je to výborná večeře, kterou navíc zvládne úplně každý.
