Kapela, kterou jsme si tentokráte vybrali pro Muzilupu, nedávno oslavila velkým koncertem v pražském Vagónu deset let existence a na podzim vydává zbrusu nové CD Čína.
Procházela klasickými peripetiemi, kdy se postupně ukazovalo, koho muzika baví a chce u ní zůstat, a naopak. Také se tříbil názor na styl, od punk rocku postupně přešli k melodickému rocku. Sami jej označují jako zpěvný bigbít, který se nebrání zabrousit do okolních stylů. Neberte to jako snahu o škatulkování, ať už ode mne nebo od kapely. Dnes už je prorůstání stylů a vlivů spíše povinností, pokud chcete ve spletité džungli muziky objevit originální místečko.
Do tří let od vzniku se jim podařilo pořídit první nahrávku Réservé pro invalidu. Tu pokřtili v pražském klubu Na Klamovce a tehdy vznikl i nový název Nahoře Pes (původně se jmenovali Devil`s Dogs). Další historie a současnost je společná pro mnoho skupin, kdy se hraje po klubech, na fesťácích, občas se soutěží, pracuje se na repertoáru a natáčí se dema. Kapelník Ondřej Fencl dbá o propagaci, a tak není těžké najít jejich stránky na webu. Zkuste hledat. Když si nebudete vědět rady, tak mi zavolejte :-)
Páteří tvorby je práce Ondřeje Fencla, který vlastní muziku skládá už od svých třinácti let. A i když vyrůstal na folku a na country, po objevu Jasné páky zaplál touhou po rockové kapele (kromě v Nahoře Pes dnes hraje ještě s folk-rockovým Hromosvodem, třemi revivaly a známou kapelou Schodiště). Kdysi se snažil oprostit od vlivů skupin jako Led Zeppelin a Deep Purple, aby jeho muzika nečpěla starobou a repertoár zněl současně. Dnes nechává písničku, aby si sama řekla, co potřebuje. Zda je to moderní už neřeší, protože moderní je každou chvíli něco jiného a kdo se tomu podřizuje, ztrácí tvář.
Až do teď jsem u kapel v Muzilupě při vyslovení slov jako akord nebo harmonie většinou vídal otazníky a úsměv. Nahoře Pes to sice taky rozesmálo, nakonec se ale přiznali, že dobře vědí, o co jde, různě chodili do lidušek, Ondřej píše muziku do not a Pájinka studuje teplickou konzervatoř... Vědí, co hrají, ač je někdy teorie i zarazí. To když nastane problém "tohle tam přeci nejde zahrát" x "v muzice jde přece všechno, když to zní zajímavě". Určitě je dobré, aby v kapele byly zastoupeny oba tábory, které se pak mohou vzájemně dobře doplňovat a inspirovat. Takže objev akordu E9+ byl pro kapelu rozhodně přínosný (bouřlivý smích).
Písničky Ondřej většinou skládá podle jednoho modelu. Dalo by se říci, že čím více má čas brnkat na kytaru, tím více skládá. Vymyslí nějaký riff a řekne si, že je ho škoda zapomenout, a pak už je jen krůček k tomu obalit ho písničkou. Už s první frází ho zároveň napadá i text (český), od prvního obratu se pak odvine celý příběh. V kapele se shodují na tom, že lze často u českých kapel slyšet neumělé anglické texty, což bývá docela křeč. Ale jde i o to, jak to zpěvákovi sedne. Jako příklad Ondřej uvedl Zdeňka Bínu z Minut, který na šedesátinách Michala Prokopa zpíval česky a bylo slyšet, že mu angličtina sluší lépe.
Pokud jde o aranžmá, Ondřej většinou mívá zvuk kapely v hlavě a postupně to pak dává s jednotlivými členy dohromady. Na zkoušce se samozřejmě cizeluje, vymýšlí a mění..., ale základ je od Ondřeje. I přes znalost not a teorie si svoje hudební myšlenky předzpívávají či přebrnkávají na své nástroje. Ondřej k aranžování nepoužívá ani počítač a Michal o něm říká, že má fenomenální hudební paměť. Na zkouškách jim často připomíná, jak to hráli minule, což se leckterým daří s úspěchem zapomenout.
Při zkouškách se někdy věnují i souhře, sem tam secvičí těžší přechod a u některých písniček používají metronom. Hodně to pomůže u pomalých věcí, než se usadí. Nedávno objevili kouzlo vokálů i jejich důležitost, a tak se jim nyní začínají více věnovat.
Nahrávky, které mají za sebou, vznikaly vždy po té, co měli písničky ohrané naživo. Samozřejmě je to svádělo k nahrání kupříkladu více kytar přes sebe, ale nakonec vždy došlo na jednoduší verzi, která se více blížila koncertnímu provedení. Jinak postup zachovávají klasicky, tedy nahrají bicí s pracovními kytarami a zpěvem a pak dohrávají další nástroje. Stává se, že některé party naopak vzniknou večer před nahráváním nebo i přímo na místě, a pak se je musí zpětně doučit na koncerty.
Nahoře Pes koncertuje dvakrát až třikrát do měsíce. Doma je v pražském Vagónu, občas vyjede na výměnný koncert s některou ze spřátelených mimopražských kapel, jindy se pořadatelé ozvou sami. Ondřej má jako manažer a kapelník několika bandů rozsáhlou síť kontaktů, pravidelně obesílá nabídkou asi pět stovek pořadatelů. Tancovačku hráli snad jednu v životě, nejvíce odehráli koncertů po klubech. Situace není vůbec růžová, základní podmínkou je záruka "cesťák, pivo a párek", za pevnou taxu i s honorářem se povede hrát málokdy. Vše, co se vydělá navíc, jde na provoz kapely (poštovné, plakáty a hlavně studio). Problém skupina vidí v tom, že se v dnešní době chodí více na "visačku" než na dobrou muziku. Málokdo se jde podívat na novou neznámou kapelu, pořadatelé sázejí na jistotu, což je vidět zejména na festivalech, kde cirkulují pořád stejná jména (čest výjimkám).
Na začátku samozřejmě Ondřej věřil, že se se svými písničkami dostane hodně vysoko, ale přeci jen došlo k určitému vystřízlivění, a i když krok za krokem směřuje pořád výš, není to zdaleka tak rychlé, jak by si představovali.
I když to někdy zajiskří, tak zbytek kapely respektuje Ondrovu vůdčí roli, konec konců s tím do kapely už od začátku šli. Pozitivní na celé věci je, že kapela dnes zní kompaktněji, není to takový mišmaš jako dřív. Rozhodně chtějí v práci pokračovat, zdokonalovat se, sehrávat...
Co se týká propagace a reklamy, Nahoře Pes umí být celkem při zemi. Sice na ní pracují, ale vědí, že o muzice to příliš není, a v dnešní době se mediální vliv přehání. Tajně sní o tom, že jednou přijde čas, kdy se začne zase víc poslouchat živá rocková písnička, která nemusí být nutně emo, -core, hip, hop či pop. A pak by si lidé mohli vzpomenout na Nahoře Pes.
Předloňské EP Robinson křtil kapele v pražském Vagónu americký král bluesové harmoniky Sugar Blue, mj. spolupracovník Boba Dylana, Milese Davise nebo Rolling Stones (slavné sólo v písni Miss You). S Nahoře Pes si zahrál jejich blues Aleje, což mnozí považují za dosavadní vrchol jejich kariéry.
Ondřej Fencl
Kytara: Stratocaster Lee Hooker (Custom)
Náhradní kytara: Stratocaster Aria (korejská)
Struny: mám nemocné šlachy, takže musím používat struny tloušťky 9, jinak to bolí. Zároveň hraju docela silově a hodně se při koncertech pohybuju = celkem často praskám. Proto používám levné české Gore Strings, které často měním.
Trsátka: většinou Jim Dunlop 77-88 mm
Kombo: George Dennis - Mighty Mouse - Mark II., hlava (30 W) + bedna (100 W)
Já jsem si vždycky chtěl svůj nástroj či aparát nejprve zasloužit. První kytarou byla černá ojetá Galaxis za necelé 2000 Kč s věnováním "od ruských letců československé mládeži" v azbuce, vydržel jsem s ní pět let. Po ní jsem si na dalších pět let za zhruba dvakrát tolik pořídil novou korejskou Arii. Vloni jsem si po půlročním vybírání nechal přesně podle svých představ na zakázku vyrobit Stratocaster Lee Hooker (zní mnohonásobně líp než americké straty stejné cenové kategorie).
Až před třemi lety - hrával jsem na tranzistorového fendera - jsem si koupil aparát od George Dennise. Neřeším bednu, reproduktor, snímače..., zajímá mě, jak to zní, především co do zkresleného zvuku přímo z komba. Zvuk Dennise je takový "osobnostní", neztratí se. Něco mezi Blackmorem, Pagem a Bínou :-).
Na zemi před sebou mám delay, volume efekt, ladičku a footswitch. Nic víc zatím nepotřebuju.
Můj někdejší učitel Pavel Kovařík a fungování v revivalech mě přivedli na to, že velká síla je v doprovodech a v rytmické přesnosti, to teď řeším víc než sóla.
Původně jsem pianista (devatenáct let v lidušce), na kytaru dnes cvičím zhruba tak, jak dřív na piáno. Průměrně půl hodinky denně. Snažím se nyní víc věnovat i zpěvu, chodím na hodiny k Lídě Nopové.
Vojta Donát
Nástroj: no name baskytara postavená na zakázku v Opavě
Snímače: Schick
Struny: nepreferuju žádnou značku, kupuju si silnější, slyšel jsem, že mají lepší zvuk :-)
Kombo: Hocke 200 W (ale většinou hraju na erární)
Původem jsem kytarista podle knížky Já písnička... (smích) Chtěl jsem si zahrát v kapele a říkal jsem si, že na basu to nebude tak těžké. Koupil jsem si tedy od kamaráda starou Jolanu. Na inzerát mě pak vzali do kapely Montezuma, netušil jsem tehdy o hraní vůbec nic. Ale nějak mi to ukázali, něco jsem oposlouchal z nahrávky...
Později jsem chodil na soukromé hodiny, kde jsem se naučil nějaké postupy, a pak už jsem hrál až tady. V Nahoře Pes jsem se naučil nejvíc.
Efekty nepoužívám a hodně často hrávám na cizí aparáty, protože to je jednodušší s dopravou. Basa by měla být přesná a měla by jet s bicími. S Ondřejem se snažíme, aby nehrála jen základní "tři" akordy, ale i zdobila muziku, doplňovala brejky, apod.
Michal Nosek
Kytara: kopie PRS od Procházky, snímače Seymour Duncan, struny D0Addario , Ernie Ball, tu a tam Elixir, tloušťka 12-56, mám rád hlazené géčko :-), když je
Slide: nerez, výrobce nevím
Trsátka: nejraději Fender Medium nebo Heavy, stříhám je do pravého úhlu (jazzová škola prof. Matausche :-)))
Kabely: Fender, Planet Wave a různé noname spojky, výjímečně bezdrát Shure
Komba: Fender Blues DeVille 4 x 10" a Fender Hot Rod Deluxe 12", u Hotroda mám přepájený footswitch tak, že ho spínám MIDI kontrolérem společně s TC Majorem
Efekty: Ibanez Tube Screamer z 80. let, TC Major s midi kontrolérem od firmy Behringer, Jimmy Dunlop Wah a od Bosse Chorus, Delay a ladičku
Metronom - značku netuším :-), cvičně občas hraju taky s Yamaha Stompem s nebo bez midi kontroléru. Doma používám nástrojové mikrofony Audix, na koncertech, co je.
Vyrostl jsem na tranzistorech, lampy jsem objevil až později. Ale mám to tak nějak ve vlnách. Nepoužívám příliš zkreslený zvuk. Hodně hraji přes efekty, ale po čase mi začne vadit, že zvuk není autentický. Tak se vrátím k lampám a efekty povypínám. A tak je to pořád dokola. Snažím se stále na zvuku pracovat, vliv efektů poslední dobou dost ubírám.
Přes akordeon, který jsem si vybral, protože se mi líbilo, jak na něj hrají chlapi v hospodě, jsem se dostal ke kytaře a následně až k profesorovi Matauschovi na Lidovou konzervatoř. Jenže sametová revoluce mě nasměrovala trochu do byznysu a školu jsem nedokončil. Dnes, dá se říci, pravidelně cvičím, ale čas už tolik nedovolí. Z Lidové konzervatoře jsem si odnesl jistou zálibu v jazzu, ale hraji bigbít. Vlivy mám smíchané přes obdiv ke Scofieldovi až po Rolling Stones.
Pájinka Táboříková
bicí souprava: SONOR 2005- 20", 14", 10", 12", 14"; barva Midnight Black
blány: Remo Ambassador, pískované; m. b. - Remo, Sonor, Power Stroke 3, pískovaná; (Olej má taky své, ale já preferuji blány pískované, alespoň prozatím :-))
činely: hi-hat: Paiste Alpha Medium 14"
crash: Paiste Alpha Thin 14"; Istanbul Agop Traditional Medium 16"/40 cm
crash ride: Istanbul Agop Mel Lewis 18"/45 cm (nově jsem vložila důvěru Turkům :-), crash ride byla volba založená na mém způsobu hraní - jsem levák, ale bicí mám postavené na pravou stranu)
ride: Paiste Alpha Full Ride 20"
metronom: Boss Dr. Beat DB-88
paličky: Pellwood 5A Medium Hickory, Balbex 5A Hickory
Vůbec mě nenapadlo, že kdy budu sedět za bicími. Na gymnáziu jsem chtěla založit kapelu, samozřejmě ženskou, sama jsem hrála na klavír... Ale bubenice prostě nebyly, tak jsem si za to zkusila sednout. Vznikla tak moje první kapela Čajový servis, na které jsem se podílela i autorsky. Poslední léta spíše makám na samotném hraní a snažím se zdokonalovat především po stránce technické. Úplně mě to chytlo a přebilo to i klavír, který jsem navštěvovala od osmi let a chtěla ho studovat.
Začínala jsem se školou Franty Höniga Bubeníkem za tři hodiny. Jenže to "denně" za názvem jsem si přečetla, až za pár let :-) Později jsem chodila na lidušku k jednomu učiteli, který říkal, že před deseti lety udržel paličkami pětikorunu na zdi. Dodnes to nedám. Krátce jsem navštěvovala hodiny bicích v ústecké ZUŠ u Tomáše "Kobdzey" Kašpara. Dnes studuju teplickou konzervatoř, na obor chodím k Otovi Jarkovi, absolventovi Miloše Veselého.
Myslím, že by i bubeník měl vědět, co se v písničce děje, měl by mít přehled o akordech, formách apod. Využívám zde své zkušenosti z piana, i když někteří říkají, že to není potřeba. Základní hudební vzdělání podle mě prostě potřeba je. Především usnadňuje komunikaci mezi muzikanty.
Zpívání za bubny není až tak těžké, i když se najdou nepříjemná místa, pak se to musí cvičit zvlášť a dávat to následně dohromady.
Zvuk jsem dříve moc neřešila a byla jsem ráda, že je do čeho bouchat. Měla jsem štěstí, že jsem přišla do vybavené zkušebny, kde byly pearly (Black Horse) Míry Plazíka Blažka, který mě uvedl do světa bubnů. Dnes mám Sonory 2005 a jsem s nimi velmi spokojená. U plechů si myslím, že se vyplatí zainvestovat a kvalita stoupá s cenou. Více méně jsem věrná paistům, ale ráda si i nechám poradit, když si vybírám nové věci. To se vyplatilo nedávno, když jsem si pořídila dva nové činely Istanbul - krása.
Nevyhýbám se ani hraní s klikem, protože mám ráda, když to zařezává. A některé písničky tím prokouknou. Je to pomůcka na celý život, ale nesmí přerůst v závislost.
Janek Vondrovský
Klávesy: Yamaha S-30
V kapele hraji pět let a nasbíral jsem zde docela dost zkušeností. Mám rád blues rock, dříve jsem hrál víceméně jen na pianové zvuky, což jsem si přinesl ze "zušky", kam jsem chodil asi sedm let.
Můj nástroj je praktický, protože se přesně vejde do Felicie. Novější modely sice mají pianovou mechaniku, ale praktičnost zde vítězí. Zvuky, hlavně hammondky, má skvělé.
Rozhodně by klávesy neměly znít nad kytarami, nesmějí z kapely lézt. Vzniká tak starý rockový zvuk. Spíše mají mít svoji linku někde uvnitř. Jazzové akordy používám spíše intuitivně, protože v lidušce se učila jen klasika, takže hraji, co se mi líbí, a ani to většinou neumím pojmenovat.
