Do Ostravy to je opravdu daleko. Ale měli jsme štěstí. Zpěvačka Katka byla náhodou v Praze, takže jsme ji naložili a ještě za kuropění vyrazili "Žitnou k dálnici"; vezmu-li si na pomoc Honzu Spáleného. To, že Katka je čertík z krabičky, nás pak při rozhovoru s muzikanty už tolik nepřekvapilo, protože cesta uběhla nezvykle rychle, a vlastně nás ani nepustila ke slovu, když se to tak vezme :-)
Million Pounds jsou zajímaví tím, že nedělají věci na zkušebně, ale nosí si hotové písničky a na zkušebnu už chodí naučeni a skladby pilují a omílají. O Katce s Rudym (kytary) se dá říci, že fungují jako skladatelská dvojice. Znají se dobře a jejich spolupráce už trvá přes dva roky. Ze své dílny mají připraveno asi dvacet kousků v různém stádiu rozpracovanosti. Oba mají zkušenosti s jazzovou muzikou, což je taky poznat na jejich přístupu. Rudy hledá a skládá pro Katku muziku, harmonické postupy, podklady, kde si pak ona vytvoří melodickou linku. Spolu pak na celé věci pracují a v téhle fázi se taky začíná tvořit text. Když je melodie, text a harmonický podklad v použitelné formě, předají dál nápad ostatním členům kapely. Vzhledem k ostatním aktivitám nemají moc času zkoušet, a tak většinou Přemek (baskytara) má party předepsané od Rudyho a s Jennym (bubeník) občas udělají nějaký zásah do předlohy, ale většinou dodělá přechody a formu písničky, protože demo nahrávka je strojová s jen naznačeným rytmem z automatu.
Nejvíce se scházejí až před vystoupením a ušetří tím spoustu času. Bohužel nebýt časového presu, zkoušeli by častěji, protože na zkouškách vznikají zajímavé věci.
Rudy sice počítačovou práci - má na mysli vytváření nástrojů a partů v MIDI - nemá moc rád, ale přesto používá ke své práci Cubase a pro bicí party sampler Hypersonic. Ale nejraději vše nahrává do audia nebo používá kytarový syntezátor a kytaru s MIDI snímačem. Takhle vznikají klávesy, pazvuky a někdy i baskytara.
Součástí jejich repertoáru je několik cover verzí, ale úplně zkopírované je měli jen v začátcích. Dnes jsou to spíše Rudyho hádanky, kdy se snaží udělat písničku po svém, a baví ho sledovat, kdy lidi poznají, o jakou písničku se jedná. Ani Katka se nesnaží o věrnou kopii a jde si po svém výrazu. A jediné, o co se snad snaží, je zachovat náladu písničky...
S vlastními písničkami dnes dokáží sami odehrát koncert dlouhý hodinu až hodinu a půl. Hrávají bez přestávky. Nemohou se úplně shodnout, jestli mají radši publikum, které sedí a poslouchá, nebo takové, které jde před pódium a tancuje. Rudy je z jazzu zvyklý na sedavější publikum, a bubeník je zase rád, když se lidi začnou hýbat, přeci jen hrají rockovější muziku. Katka jako frontman a zpěvačka se vždy musí při prvních písničkách pokusit poznat, jakou náladu publikum má, a pak se podle toho odvíjí celé vystoupení. A bývá pokaždé trochu jiné.
Když by se měla jejich muzika "zaškatulkovat", tak s tím mívají problém. Nejdříve uváděli ve své charakteristice hodně stylů, ale stejně když přišli do rádia, tak je neměli kam zařadit. Což Rudymu udělalo radost. Je to prý složitá muzika, ale to se jim zase nezdá. Dnes se to ustálilo na tom, že hrají rockové písničky a basta.
Hodně poslouchají jazz a hrávají v různých jazzových partičkách, ale Rudy se snaží nechat tohle stranou a nenechat se tím příliš ovlivňovat. Hlavním cílem bylo udělat písničku, která by chytla a přitom byla zajímavá.
Hudební teorie je důležitá zejména při skládání, ale při práci v kapele se snaží spíše spoléhat na uši a nepsat si věci do not nebo, nedej Bože, z nich dokonce na koncertě hrát.
Manažerku Jarmilu nemají dlouho. A ta sama říká, že najít klub, kde by chtěli kapelu, kterou neznají, je velmi těžké. Pořadatelé se brání nejistotě a lidi dnes moc nechodí do klubů, aby si poslechli novou muziku. A mechanizmus toho, že kapela přitáhne lidi, není určitě v tom, že hraje dobrou hudbu. Takže teď jsou na začátku, kdy chtějí i ty ostatní věci dotáhnout. Klip, nové nahrávky...
Když se povede sehnat koncert, tak hodně fungují osobní kontakty, ať už někdo zná třeba Rudu a ví, že je dobrý muzikant, nebo se s ním zná Jarmila z dřívějška. Ani sami pořadatelé mnohdy nevědí, co vlastně plní jejich sály, zda nějaký skandál kolem kapely, hezký plakát, reklama v tisku či rádiu...
Rádi by se muzikou živili, hlavně proto, aby to člověk mohl dělat poctivě a naplno, ale zatím je to jen koníček a hrají za cesťák, který se taky ne vždy povede získat. Trochu doufají, že by jejich profil na MySpace mohl někoho ve světě oslovit, prý se to stává. Jako všichni muzikanti svádějí v sobě boj mezi koncertem a kšeftem, což, jak mi vysvětlili, má pro ně zásadní význam. A když už nějaké kšefty, spíše jednotlivě v jiných skupinách, hrají, tak je na tom aspoň pozitivní nová zkušenost.
Rudy Horvát
kytara
aparát: Fender Rod Hot De Ville 60 2 x 12"
kytary: Ibanez (RTseries) a Galvador Ibanez GA6CE
efekty: Electro Harmonix Overdrive Muff, Line 6 DL4 Delay , TC Electronic Chorus, kytarový syntezátor Roland GR33
trsátka: Jim Dunlop Big Stubby 3.0
První kytaru jsem dostal v pěti letech, hned mě to začalo bavit a chtěl jsem zakládat kapely... jenže jsem tenkrát těžko mohl najít spoluhráče, a tak jsem se do toho ponořil sám. Učil jsem se z tehdy dostupných škol a z nahrávek kapel. Podle mě nejlepší kytarová škola je od Franka Gambaleho - Sweep Picking. Měl jsem i školy Grega Howea nebo Johna McLaughlina. Dnes poslouchám hodně třeba Billa Frisella; tak se snažím zacházet s technikou opatrně a vkusně. Dodnes se někdy učím tak, že si pustím nějakou nahrávku, když to jde, vypnu si v hlavě sólo a snažím se hrát po svém, komunikovat s muzikanty na nahrávce. Zároveň pořád pokračuji v cvičení techniky, i když na to už není moc času, ale stupnice si projedu, někdy si i vymyslím svoje technické cvičení.
Nestane se mi vlastně, že bych šel do obchodu a vybral si tam kytaru. Chci po nástroji, aby měl nějakou historii, musí mě oslovit zvukově, potřebuji vědět, jak to zní "venku"... Kytara, kterou mám tady na zkušebně, je půjčená od mého kamaráda. Mám k ní zvláštní vztah, ale nemůžu ji mít, protože on ji nikdy nikomu neprodá. Je to starý telecaster ze sedmdesátých let. Gibsony mi nesedí a stále nemůžu přijít na to, proč. Třeba na ně jenom neumím hrát. Na každou kytaru se musí trochu jinak.
Dříve jsem byl, co se týká aparátů, "digitální", ale jdu s dobou a přecházím na analogy. Sháním staré krabičky... Ale simulátory používám doma pořád, nelze mít doma "vyhulené" kombo. Jsou to super věci, ale s Line 6 POD bych na pódium nevlez.
Z akordových značek i z not hrát umím, v tomhle mě nejvíc vyškolilo natáčení nebo hraní v divadle, kde se hrálo z listu. Tam na vás nikdo nečeká... Nebo koncert s Ostravským rozhlasovým orchestrem. Ale cítím se pořád ještě svobodnější, když používám uši místo kuliček.
Přemek Mixa
baskytara
aparát: Gallien Krueger 150S
basakytary: Spector NS5 model rok 2000, Warvick RockBass Corvette a Doublebass Kreuzinger no. 20 rok výroby 1906
Přesně už nevím, jak jsem se dostal k base, ale pocházím z rodiny, kde každý na něco hraje, a tak jsme občas společně hrávali a já jsem "basoval" na přeladěné violoncello. Poté jsem začal hrát na klavír, ale něco ve mně asi zůstalo, protože jsem posléze chtěl hrát v kapele a koupil jsem si právě baskytaru.
Momentálně více než na baskytaru cvičím na kontrabas. Cvičím podle toho, jak mi to čas dovolí, ale snažím se téměř každý den na to "sáhnout" a většinou pilně cvičím hlavně od pátku do neděle, kdy je toho času více. Když už mě nebaví hrát na kontrabas, tak vytáhnu baskytaru a zahraji si třeba s podklady nebo s nějakými nahrávkami. Poslouchám, stahuji basové linky a také cvičím podle několika basových škol například Johna Patitucciho, Chuck Shera, školy Afrocuban-latin-jazz...
Z Rudou se znám již několik let a hodně se mi líbí hudba, kterou skládá, jak hraje, je to prostě znamenitý muzikant, jsem moc rád že si s ním i s ostatními členy můžu zahrát.
Jenny Krompolc
bicí
sada: Yamaha Stage Custom (bass drum 20", toms 10" a 14" a snare Cadeson 14 x 5,5" Alluminium)
činely: hi-hat Zildjian K/Z 13", crash Zildjian K Custom Dark Crash 15", Sabian Evolution O-Zone Crash 18" a Alchemy Pro-Art 18", ride Zildjian K Custom Medium Ride 200ť
drumheads: Evans Genera G2, Emad
sticks: Pro-Mark 5A
Bubny mě okouzlily svým zvukem na koncertě, kde hrála kapela, ve které hrál i můj otec. Tenkrát snad to byl Kamil Slezák, který měl vždy perfektní zvuk. Úplně mě to uchvátilo. A u kamaráda, který měl zkušebnu, jsem si zkusil za ně sednout a začalo mě to strašně bavit. Hodně zkušeností jsem získal na jamech, kontakty na různé muzikanty, tady s Rudou jsem se tak seznámil. Člověk by určitě neměl jen "drtit" na zkušebně, ale nebát se jít ven, účastnit se jamů, je potřeba se dostat mezi lidi, do podvědomí. Při jamu se dá hodně přiučit, poznat lidi, styly... Technika je nástroj výrazu, a každý se přeci snaží zvládnout nástroj tak, aby mohl zahrát, na co myslí. Když mě při cvičení napadne nějaká fráze a nezahraji ji podle svých představ, tak si ji pak vychytávám. V podstatě si vymýšlím taková malá cvičení. Rozhodně bych chtěl dál pracovat a zlepšovat se. Beru to jako celoživotní záležitost. A když si někdy přeci jen myslím, že už je to dobré, tak mi stačí poslechnout si záznam koncertu a řeknu si jéjé :-) Naopak koncerty někoho dobrého mě vždy nakopnou a mám ihned sto chutí jít na zkušebnu (já, to mám taky tak, přidává se se smíchem Katka). Dřív jsem se na koncertech snažil mít vše v cajku, samozřejmě i dnes, ale více si hraní užívám a nesoustředím se jen na to, jestli bude při nástupu nota na notě :-) A bubeník by měl vědět, co se v kapele děje i v ostatních nástrojích a v harmonii. Je to pak velké plus. Nemusí to umět zahrát.
Když si vybírám nástroj, musí mě oslovit a bicí Yamaha jsem si taky vybral, protože se mi líbil jejich zvuk z nahrávek například Dave Weckla nebo Steve Gadda. Mají taky velmi variabilní nastavení hardwaru.
Kateřina Klečková
zpěv
Dříve jsem se učila přesně podle svých vzorů zapívat jejich písničky, ale dnes se už snažím najít svůj výraz a interpretaci. Na svém hlase pracuji pořád. Je to potřeba, hlas se vyvíjí a určitě ještě nejsem hotová zpěvačka. Každý den se rozezpívávám, různě posazuji hlas, zpívám v různých polohách... Na "zuškách" říkají, že se má denně cvičit, a já jsem takový poctivý blbec. A tak to dělám. Zjišťuji postupně, co mi nejde, a pak se snažím objevit, proč mi to nejde. Nebo se snažím zapívat přesně písničku, která je hodně složitá, kde jsou těžké intervaly, různé polohy...
Na koncertech se snažím lidi dostat, i když je mi blbě. A je to zcela spontánní, podle toho, jak na mě zareaguje publikum, se pak odvíjí nálada celého koncertu. To sebou samozřejmě nese, že ne vždy vše zazpívám tak, jak máme připravené ze zkušebny. Ale kapela to dobře nese a vždy to zvládne a ustojí.
Zpívání je pro mě zábava a nešla bych do něčeho, co je stylově jinde nebo by mě nebavilo.
Efekty a technika mě zase až tak nezajímají a s mikrofonem se snažím pracovat víceméně intuitivně. Teď je moje velké přání vysílačka.
Jarmila Černá
manager
telefon, fax, PC, internet, diář...
Mám celkem komunikativní přístup, protože jsem mimo jiné učitelka, ale telefonování není úplně to, co bych vyhledávala. Musím nabízet to, čemu věřím, jinak mi to nejde. Spíše cítím, že bych ráda, aby tahle kapela to někam dotáhla, tak s nimi na tom chci pracovat. Mám zkušenosti s pořádáním kytarového festivalu Setkání kytaristů, takže se umím vcítit i do myšlení pořadatele. Chápu jejich problémy, ale situace, kdy místo sebe nechají kapelu vyplatit zvukařem a ještě neadekvátními penězi, je pro mě přinejmenším nepříjemná.
Rudův počítač
PC: pokud jde vyloženě o složení počítače, tak v tom zrovna Ruda není machr, ale je to prý pěkně stará mašina
software: Cubase SX4, Samplitude 7.2, Hypersonic, Amplitube, Drumagog, Reason, T-Racks 2, Sibelius 4 (notátor), zvukovka Novation Speedio (ještě pořád)
MIDI: většinu klávesových nástrojů, jak na dema tak na CD jsem nahrával MIDI cestou přes Roland GR33
plugi-ny: napřílad Korg nebo B4
