Jedenáctého listopadu se v hotelu Renaissance konala moc zajímavá tisková konference. Jejími hlavními aktéry totiž byli členové legendární britské artrockové formace Yes, kteří přijeli do Prahy představit své nové album Magnification. Oproti jejich návštěvě z března osmadevadesátého roku to bylo o to zajímavější, že stejně jako na albu je měl na koncertě doprovázet symfonický orchestr.
O kapele samotné jste si mohli přečíst v listopadovém článku Muzikusu, který sloužil i jako upoutávka na koncert. Proto vám zde nabízím průřez nejzajímavějšími otázkami a odpověďmi, které zazněly na tiskové konferenci před koncertem, jakož i pár slov o koncertu samotném.
Když se toho dne odpoledne asi tři hodiny před koncertem objevili v hotelovém salónku Steve Howe, Chris Squire a Alan White, ani tak nepřipomínali stálice progresivního rocku, jako spíše partu veselých kumpánů, kteří jakoby si řekli, že když už musí pracovat, tak se rozhodně nebudou nudit.
Překvapivá byla pouze nepřítomnost posledního člena Yes a frontmana Jona Andersona, která měla celý koncert ještě zdramatizovat.
V salónku nás bylo připraveno asi dvacet novinářů a fotografů, a protože času bylo málo, otázky se ze všech stran jen sypaly.
Steve - Tak tady nás máte (smích) a můžete začít s otázkami.
Proč vám trvalo tak dlouho, než jste spojili své síly s orchestrem?
Chris - Neměli jsme na to čas. (smích) Fandové si o to dlouho říkali, nakonec ten správný čas nadešel, a tak jsme se do toho pustili. Bylo to pro nás něco nového, i když ne tak docela, protože asi před 30 lety jsme si to s orchestrem už zkusili.
ELP u podobného projektu přišli o všechny peníze, jak jste to po téhle stránce řešili vy?
Chris - Že přišli o všechny peníze?
Jo.
Chris - To byla jiná doba. Navíc my máme orchestr z Polska, kdežto oni si najali Američany.
Na orchestraci se podílel Larry Groupé, jak jste s ním spolupracovali?
Alan - Poslal nám pár cédéček, co dělal, poslechli jsme si je, něco nás chytlo, tak jsme si s ním domluvili schůzku. Jak jsme spolupracovali? My čtyři jsme dělali ve studiu na novém materiálu a Larry nás skoro každý týden chodil navštěvovat. Sebral hudbu a odešel domů pracovat na aranžmá, pak se vrátil a předvedl nám, co přinesl.
Na albu nejsou slyšet klávesy.
Alan - Jsou tam, ale je jich málo.
Chris - Šlo o to, že jsme věděli, že to bude album s orchestrem, proto jsme chtěli, aby pro Larryho bylo pohodlné napsat své party, které by v kapele normálně hrál klávesák.
Alan - Když jsme hudbu psali, tak jsme tam nechali prostor pro orchestr.
Zvuk cédéčka je velmi barokní, vyšperkovaný.
Steve - Tak tomu nerozumím.
Novinář přeformuloval otázku.
Chris - Barokní?
Ano.
Chris - Aha. OK. A líbí se ti to?
Ano.
Chris - Pak je to v pořádku. (smích)
Kdo udělal aranžmá?
Steve - Larry. A všechno sám. Začal s Long Distance Roundaround. My na to, fajn, pokračuj. Taky s námi jel na americký turné, prvních deset dní dirigoval. Tam jsme to celé dolaďovali.
Připravujete živák s orchestrem?
Chris - Připravujem video z Amsterdamu, bude to na DVD.
Budou tam i starší skladby?
Chris - Jo.
Jsou rozdíly mezi orchestry, se kterými hrajete?
Alan - Někdy velké rozdíly. Některé koncerty jsou skvělé, jiné průměrné, ale nikdy to není bída.
Jaké to je, když se podíváte zpátky, protože jste začali před více než 30 lety, završili jste, co jste tehdy řekli, nebo jste řekli něco.?
Jeden na druhého nechápavě pohlédli, jestli někdo z nich náhodou nepochopil otázku.
Steve - Zkus jinou otázku, jsem si jist, že se zeptáš na něco, čemu bychom rozuměli.
Pokus č. 2 - Jaký byl důvod odchodu klávesáka z kapely?
Steve - Wakemana?
Korosheva.
Steve - Igora? (vysloveno Aígora)
Chris - Rozhodli jsme se, že uděláme album s orchestrem a klávesáka nebudeme potřebovat. A Aigor měl dost práce s filmovou hudbou a ták.
Steve - To je minulost.
A co budoucnost?
Chris - My máme s sebou klávesáka, snad se ti bude líbit. Je dobrej.
Alan - Hraje sóla.
Steve - . potřebujeme prostě milého chlapíka, který je přátelský a o hudbě toho hodně ví, no a ten náš takovej je.
Kolik času v životě věnujete Yes a kolik sólovým projektům?
Steve - To je různý.
Chris - Tohle je rok Yes, na nic jinýho nezbývá už čas.
Alan - Vše probíhá v cyklech. Turné se střídají s nahráváním alba a s dalším turné.
Steve - Nedávno jsem vydal sólové album Natural Timbre, založené na akustické kytaře, ale teď mám radost ze změny.
Na obale chybí práce Rogera Deana.
Chris - Někdy uděláme změnu, Roger je skoro jako člen kapely. Teď jsme se bez něj obešli, ale v budoucnu s ním zase budeme dělat, tím jsem si jist.
Písně pro nové album byly napsány hned pro orchestr nebo aranžmá vznikalo později?
Steve - Později.
Chris - Jo.
Alan - Ale už jsme na to při psaní mysleli a nechali tam volnej prostor.
Jaká je budoucnost art rocku?
Steve - To je na posluchačích, jestli budou přibývat. pak je budoucnost slibná, a zdá se, že je slibná. V muzice je teď spousta svobody, lidi, co dnes píšou muziku, nechtějí, aby jim někdo říkal, jak to mají dělat, a uděloval k tomu souhlas. To je pryč, to bylo v osmdesátých letech a devadesátých, když všemocné nahrávací společnosti.
Chris - Hele, Jon!
Do místnosti vešel Jon Anderson.
Vypadal bledě a jako jediný z kapely se neusmíval.
Steve - . to už není na pořadu dne. (k novinářům) Máme tady Jona!
Ukáže na Jona.
Na albu je verš "Seeing life from the other side."
Jon - To je jeho verš.
Jon ukáže na Chrise.
Chris - Jó, to je můj text.
Co si pod tím představuješ?
Chris - Co to jako znamená?
Jo.
Chris - No víš. že se můžeš podívat na život dvěma způsoby, z týhle strany nebo z tý druhý, a možná seš na druhý straně. co já vím.
Při psaní textů tě někdo ovlivnil?
Chris - Jon mě ovlivnil.
A tebe?
Jon - Mám hodně vlivů, různých.
Jakých?
Jon - Hermanna Hesse.
Jon hovořil velmi unaveně a měl jsem pocit, že nějak sípal. Nedovedl jsem si představit, že v tomhle stavu koncert zvládne. A i kdyby ano, jaký pak bude?
Jon - Jsem rád, že jsem vás viděl.
Po těchto slovech Jon vstal a ztěžka odkráčel.
Steve - Je nám líto, Jon se necítí dobře.
Chris - Jo.
Alan - Zato my sršíme energií.
Chris - ... nadšením.
Steve - Yes!
Znovu se ozval smích, který ostatně v průběhu celé tiskovky takřka neustával.
Steve - Dostaneme ještě příležitost k odpovědím?
Tohle je vaše poslední turné?
Steve - Jsme jako dinosauři. Ačkoliv jsme jednou z posledních velkých artrockových kapel sedmdesátých let, pořád koukáme dopředu. Takže doufáme, že to naše poslední turné nebude.
Co říkáte na mladé fanoušky, které vidíte na koncertech?
Chris - Máme radost, přirozeně. Spousta z nich jsou děti, kterým rodiče předtím vymyli mozky. Ha ha.
Nechystáte se vydat vaši muziku unplugged?
Steve - Naše hudba je vůbec celá unplugged, takže nemá.
Chris - Jo, to sedí.
Steve - . takže nemá cenu ji ještě převádět do akustický podoby. Děláme spoustu akustický hudby, protože nám sedí, takže kdybychom ji provedli unplugged, dělali by si z nás lidi srandu, proto bych to ani nezkoušel. Leda bychom v budoucnu udělali akustický album, to by bylo něco jinýho.
Co byste mi řekl o Bobu Dylanovi?
Steve - O Dylanovi? Natočil jsem album s jeho písněmi.
Já vím, proto se ptám.
Steve - Dylan je jedním z největších autorů populární hudby druhé poloviny dvacátého století. Vydal toho ze sebe víc než kdokoliv jiný. Je v tom osobní, politická, kulturní rovina, prostě je to skvostný autor.. (fistulí) Nevrátíme se raději k Yes, co říkáte?
Chris - Ne, zůstaňme raději u Dylana.
Steve - A co takhle Donovan?
Chris - Máte rádi Donovana?
Zavládlo všeobecné veselí, v průběhu kterého Steve zvedl nad hlavu obrázek, který po celou dobu kreslil. Byl to obrázek kapely na pódiu.
Steve - Prodám tenhle obrázek, za 100 dolarů.
Smích.
Steve - Jestli se vám obrázek líbí - dejte 100 dolarů.
Steve ukáže na fotografa z druhé řady jako licitátor na dražbě.
Steve - Ano! 150 dolarů!
Smích.
Vtom se obrovitý Chris vztyčil.
Chris - OK, díky moc.
Za všeobecného veselí se zvedli i ostatní a poté, co rozdali pár podpisů, odešli z místnosti se připravit na koncert. Jeden z novinářů se vítězně vrhnul na Stevův obrázek a jako cenný suvenýr si ho odnesl domů.
Zatímco do posledního místa naplněného Průmyslového paláce na Výstavišti usedlo na připravené židle několik tisíc posluchačů, probleskla mezitím v médiích zpráva, že koncert Yes je kvůli nemoci Andersona ohrožen.
Nakonec se ale překvapení nekonalo a na pódiu se objevili legendární dinosauři, aby koncert otevřeli slavným opusem Close To The Edge. V této skladbě stejně jako v řadě jiných hrál orchestr jakoby "druhé housle" a spíše jen malebně podmalovával rockový zvuk kapely. Orchestrální party byly vůbec aranžovány velice citlivě jako například ve skladbě Long Distance Roundaround, která těží z velice střízlivého aranžmá. Orchestr ji přidal na zvukové pestrosti a mohutnosti, ovšem volný prostor zbytečně nevyplňoval vyhrávkami, aby skladbu neobral o její jednoduchou působivost. Jen místy zaburácely žestě, aby podpořily její zajímavý rytmus.
Obecně se hudba Yes výborně snoubí se zvukem symfonického orchestru, neboť sama o sobě vždy měla i má k vážné hudbě blízko.
K mému největšímu překvapení Jon Anderson zpíval v nejlepší formě a nic nenasvědčovalo tomu, že před třemi hodinami se div neodbelhal z tiskovky. Bravurně zvládal výšky a mezi písněmi dokonce i žertoval, když přirovnal koncertní halu k nádraží. Jeho přirovnání bylo trefné i co se týče zvuku, neboť akustika sálu byla slabá.
Rickenbacker Chrise měl zvonivý konkrétní zvuk, s nímž si rád pohrával jako například při svém sóle ve skladbě Ritual. Fascinovaně jsem zíral na jeho obrovské tlapy dřevorubce a nemohl jsem pochopit, jak s nimi může cokoli zahrát. Tím spíše, když to, co se ozývalo z beden, mělo v sobě takovou lehkost.
Steve hrál na několik kytar, přičemž jednu měl stabilně připevněnou na stojanu, aby k ní mohl s druhou kytarou na krku okamžitě přistoupit a začít hrát. Ve svém sólovém entrée přirozeně neopomněl své nejslavnější akustické hity Mood For a Day a Clap.
Na klávesy kapelu doplňoval mladý Tom Brislin, který kromě toho, že s přehledem zvládal klávesové party a sóla, skutečně působil dojmem sympatického mládence, jak si to pochvaloval Steve Howe.
Když jsem je pozoroval, jak dobře jim to šlape, řekl jsem si totéž, co na tiskovce - není divu, že spolu vydrželi tak dlouho a ještě takhle hrajou - dobře se tím baví.
Diskografie
Yes 1969
Time and a Word 1970
The Yes Album 1971
Fragile 1972
Close To the Edge 1972
Yessongs 1973
Tales from Topographic Oceans 1973
Relayer 1974
Yesterdays 1974
Going for the One 1977
Tormato 1978
Drama 1980
Yesshows 1980
Classic Yes 1981
90125 1983
90125 Live: The Solos 1985
Big Generator 1987
(ABWH) Anderson Bruford Wakeman Howe 1989
Union 1991
Yesyears 1991
Yesstory 1992
Highlights-The Very Best of Yes 1993
(ABWH) An Evening of Yes Music Plus 1993
Talk 1994
Keys to Ascension 1996
Keys to Ascension 2 1997
Keys to Ascension Volume 1 & 2 1997
Open Your Eyes 1997
The Ladder 1999
Magnification 2001
Yes jsou
Jon Anderson (1944) - zpěv
Steve Howe (1947) - kytara
Chris Squire (1948) - basa
Alan White (1949) - bicí, piano
Set List
Close To The Edge
Long Distance Roundabout
Don't Go
Deeper
Mood For A Day
Clap
Starship Trooper
And You And I
Ritual
I've Seen All Good People
Roundabout
