Jorn Lande - osamělost pracovitého vikinga

Letos oslavil čtyřicítku a bývá označován za největší hardrockový hlas současnosti. Jeho služeb v poslední době využili například ex-purplovský klávesista Jon Lord, klasik téhož nástroje Ken Hensley, nizozemský multiinstrumentalista, fenomenální Arjen Lucassen, či trochu neskromně megalomanský Tobias Sammet, a všichni smekají klobouk s víceméně stejnou, dnes již všeobecně známou, obdivnou formulí: „Vložte do vědra Davida Coverdalea, Ronnie Jamese Dia v nejlepších letech, trochu Paula Rogerse a špetku Iana Gillana, nakonec nezapomeňte přidat kapku invence a přihodit nějaký ten punc originality! Pak pořádně zamíchat a je tu chlapík, o kterém teď bude řeč – pochází z Norska a jmenuje Jorn Lande.“

Jestliže hvězdy současného showbyznysu vyžijí z jedné překombinované a mnohdy ne kdovíjaké nahrávky přinejmenším pověstnou pětiletku, výjimečný hlas Jorna Landeho můžeme jen za poslední dva kalendářní roky slyšet na devíti albech. Odtud tedy ta pracovitost zmíněná v názvu článku; tu osamělost jsem si zase vypůjčil z názvu albové novinky Lonely Are the Brave, již letos počátkem léta vypustil do světa pod hlavičkou Jorn jako svou pátou regulérní „řadovku“; ta nejen že byla nadmíru vřele přijata kritikou, ale s překvapivou rychlostí mizí i z pultů dosud existujících prodejen s hudebními nosiči. Toho „vikinga“ snad vysvětlovat nemusím...

Deep Purple místo pohádek

Tak jako my jsme v bývalém Československu měli Darinku Rolinsovou, tak daleko na severu měli malého talentovaného chlapce, chtělo by se úvodem napsat; Jorn skutečně již v devíti letech zpíval v regulérní kapele Motgang, ta však působila pouze v jeho rodném městečku Rjukan (kraj Telemark, Norsko), stejně jako víceméně taneční kapela jeho otce, po němž zdědil nejen hudební geny, ale potažmo i budoucnost určující hudební vkus; namísto přitroublých dětských popěvků již v předškolním věku směle odzpíval každičkou notu z elpíček The Sweet, Free, Deep Purple, Black Sabbath, Rainbow, Whitesnake, či Redbone.

Později Jorn zpíval v celé řadě lokálních kapel, z nichž nejznámější byla asi heavy rocková Hydra, či pojízdný rock and rollový cirkus Road; jeho bezbřehý talent se však ještě dlouhou dobu tříštil o neutěšené skalní masivy obepínající Rjukan jako mohutné středověké hradby.

Tulácký blues

I když se jedna skladba na eponymní prvotině Landeho první „velké“ kapely Vagabond (1993–1995) jmenuje Mrs. Hippie Blues, stylově je celé to dílko spíše dosti nevyhraněné (či, chcete-li, žánrově pestré), osciluje kdesi mezi progresivním a pompézním rockem, funkem, či dokonce jazzrockem, a vypjatý vokál jakoby v tom propletenci nemohl najít své místo. Je až s podivem, že Vagabond založil bývalý kytarista pop metalových TNT Ronnie Le Tekro. Mnohem přímočařejší a pro mnohé stravitelnější je „dvojka“ Huge Fan of Life, nicméně po jejím vydání Le Tekro obnovuje činnost TNT a kapela zaniká. Obě alba jsou dnes sběratelskou raritou, a pokud se vám je podaří získat na eBayi, sáhnete pěkně hluboko do kapsy.

V době působení ve Vagabond Jorn taktéž vstoupil do norských domácností skrze hymnu, již nazpíval pro národní fotbalový tým jako podporu k jeho účasti na Světovém poháru 1994. Název má podle hesla norských králů Alt for Norge a stejně jako téměř vše, o čem zde hovoříme, je k nalezení na dalším serveru a tím je samozřejmě oblíbený YouTube.

Ve znamení hada

I rockandrollové dějiny píší vítězové, a tak často ti, kdo jsou „odejiti“ z kapel zvučných jmen, následně živoří v klubech a pivnicích. Duo vynikajících bluesrockových kytaristů Bernie Marsden a Mickey Moody se nehodlalo smířit s tím, že je ambiciózní David Coverdale před pár lety odložil jako obnošené ponožky, a koncem devadesátých let vyrazili do světa s písněmi, které spolu s ním složili a díky niž se Whitesnake stali slavnými.

Trucpodnik dostává staré časy evokující název The Snakes, za klávesy usedá vyhledávaný Don Airey, mikrofonu se ujímá Jorn (zde překřtěný na „Johnny Lande“) a rytmiku tvoří jeho krajané a dnešní spoluhráči, basista Sid Ringsby a bubeník Willy Bendiksen. V roce 1998 vycházejí hned dvě alba; živák Live in Europe a studiovka Once Bitten. První byste v klidu mohli vydávat za raritní, dosud nevydaný živý záznam ze zlatých časů Whitesnake, druhé, nabité silnými skladbami, bez problému obstojí vedle klasických alb Ready An’ Willing, či Lovehunter. Marsden s Moodym následně pokračují bez celé norské sekce jako Company of Snakes (později jako M3 – Classic Whitesnake), Lande je však od těch dob nejčastěji přirovnáván právě k Davidovi Coverdaleovi.

V roce ’98 dochází ještě k jedné zajímavé studiové symbióze, kdy Jorn pohostinsky nazpívá album Spectral Spheres of Coronation pro ortodoxně black metalové těleso Mundanus Imperium. Kritika hovoří o andělských zvonech nad vysypanou kredencí, z celé kolekce pak vyčnívá cover od Rainbow, skladba Stargazer.

Archa míří do nového Millenia

Přelom tisíciletí znamená pro Landeho skutečný, nicméně nijak raketový, start jeho kariéry. Talentovaný kytarista z Floridy Ralph Santolla (ex-Death, ex-Iced Earth, Obituary) jej přizve k nazpívání melodického, v duchu pompézního rocku se nesoucího alba Hourglass jeho projektu nazvaného příznačně Millenium, další regulérní kapelou jsou však především respektovaní Ark. Ačkoliv se o soundu kapely, jemuž dominuje, vedle stále se lepšícího a zde nadmíru barvitého a dynamického Jornova vokálu, rozmanitá a nápaditá kytara Tore Ostbyho (Conception), hovoří jako o progresivním rocku, hudba Ark je díky silným a nosným melodickým nápadům stravitelná i pro širší posluchačskou obec, bohužel vše končí opět po dvou albech, přičemž především to druhé Burn the Sun, produkované známým Tommy Newtonem patří dodnes ke klenotům žánru. Tuto výjimečnou kapelu jsme mohli vidět i u nás, a to v září 2001 v pražském Rock Café, není rovněž nezajímavé, že celá sestava Ark v té době tvořila doprovodný ansámbl švédského kytarového virtuosa Yngwie Malmsteena, což však nemělo dlouhého trvání a postupně všichni, v čele s Landem, po srážce s mistrovým egem tuto pozlacenou klec opouštějí.

V magickém roce 2000 vzniká i první sólové abum Starfire; kytary nahrávají právě Santolla, Ostby a Ronnie Le Tekro, hostuje zde i bubeník Ark John Macaluso (TNT, Riot, Powermad, Chris Caffery) a basista Sid Ringsby.

Další zručný kytarista Nikolo Kotzev Landeho následně přizve, aby na jeho ambiciózním dvoudiskovém projektu Nostradamus, vedle Alannah Myles, Glenna Hughese, Joe Lynn Turnera či Doogie Whitea, dech beroucím stylem ztvárnil roli Inkvizitora. Stále jsme v roce 2001, a aby toho nebylo málo, vzniká fenomenální, mimořádně temné album seskupení Beyond Twilight, projektu klávesisty Finna Zierlera. Nese ďábelský název The Devil’s Hall of Fame a podobě ďábelskou atmosféru, plnou barvitých kláves, chorálů a všudypřítomného Jornova vokálu má i jeho obsah. Mnohými hodnoceno jako dosud nepřekonaný Landeho výkon, doporučuji především nádherně vystavěné skladby Shadowland a Crying.

V roce 2001 ještě vychází další, mnohem „dospělejší“ sólovka Worldchanger.

Generální plán

Populární němečtí metalisté Helloween se v roce 2002 rozhodli pokračovat bez kytaristy Rolanda Grapowa a bubeníka Uli Kusche (ex-Gamma Ray, ex-Holy Moses, Beautiful Sin, Ride the Sky) a ti v zápětí zakládají Masterplan, kapelu, která se hned od počátku těšila zájmu firem, médií i fanoušků. Ačkoliv zvuk Masterplan je, zvláště v počátcích, poplatný zavedeným power metalovým pravidlům, Grapow se rozhodl namísto pro tento styl příznačného „výškaře“ angažovat právě flexibilního a v této dosti ortodoxní komunitě neoposlouchaného Landeho. Vzniká tak jedinečné spojení, které i přes počáteční obavy skvěle funguje. Ještě v roce 2002 vychází úspěšný pilotní singl Enlighten Me a hned zkraje následujícího roku eponymní debut.

Působení v Masterplan je pro Jorna bezesporu největším dosavadním komerčním úspěchem, desky se skvěle prodávají, kapela hraje na velkých festivalech jako Wacken Open Air, Rock Hard Fest či Bang your Head, jezdí regulérní turné, úspěšně vystupuje v Japonsku. Přesto se nelze ubránit dojmu, že jde o jakýsi sňatek z rozumu a že pro zpěváka s hardrockovým srdcem to přeci jen není to pravé ořechové.

V roce 2005 vychází druhé, melodičtější a ucelenější album Aeronautics; opět je provázeno komerčním úspěchem a opět následuje mohutné turné, na jehož konci Jorn z kapely odchází, aby se nadále věnoval sólové kariéře, či jak sám říká, své kapele, pojmenované jeho křestním jménem, tedy Jorn.

Ačkoliv i já jsem tehdy Masterplan považoval spíš za jakéhosi kočkopsa, zpětně obě alba považuji za velice slušná a kvituji i následné počínání principála Grapowa, který po odchodu Landeho přizval ke spolupráci dalšího hardrockového pěvce Mike DiMeoa (Lizards, Riot).

Během působení v Masterplan Jorn opět spolupracuje s Nikolo Kotzevem – na album Guilty As Sin, jeho dalšího projektu, či spíše regulérní kapely, Brazen Abbot nazpívá čtyři skladby, v roce 2004 také vychází třetí sólovka Out to Every Nation.

V roce 2005 také vychází první ze dvou alb projektu, který kytarista a producent Magnus Karlsson (Last Tribe, Midnight Sun, Primal Fear) zkomponoval pro dva rovnocenné hlasy – tím druhým je frontman progmetalových Symphony X Russell Allen. Zajímavé album nazvané The Battle tak vychází pod hlavičkou Allen – Lande.

Na vlastních nohou

Přichází rok 2006, rok velkých nadějí a očekávání, novinka The Duke není jen dalším sólovým albem, je zároveň jakousi vizitkou na počátku nové, opravdu sólové kariéry.

Jestliže trochu rozpačitý debut Starfire obsahoval pětici cover verzí a byl poněkud žánrově roztříštěný, dvojka Worldchanger byla spíš metalová a na Out to Every Nation jsme našli lehce experimentální odlehčený moderní hardrock, The Duke míří přímo na bránu. Ne příliš komplikované, úderné písně v čele s úvodní hitovkou We Brought the Angels Down čerpají přímo z hardrockových kořenů, a i když zvukově se samozřejmě nalézáme v jednadvacátém století, žádný experiment se zde nekoná, jako by zpěvák chtěl zavzpomínat na doby, kdy v rodném Rjukanu křepčil nad otcovými vinyly.

Žádné mamutí turné se prozatím nekoná, v roce 2006 Jorn kromě Norska vystupují ještě v Belgii a jsou pozváni do Atlanty, aby tam coby hlavní hvězdy zakončili kultovní festival Progpower. Živý záznam z tohoto vystoupení vychází později na 2CD pod názvem Live in America a vedle původní tvorby obsahuje i klasiku Are You Ready a Cold Sweet od Thin Lizzy, Diovu Straight through the Heart, párplovské Perfect Strangers a pětipísňový medley milovaných Whitesnake, obdivuhodné jsou zde pak především výkony Jornových dvorních kytaristů a spoluautorů hudby Tore Morena (Aucturus, Carnivora) a Jorn Viggo Lofstada (Pagan’s Mind).

Plné coverů je album Unlocking the Past, které počátkem roku 2007 vychází zároveň s retrospektivním výběrem The Gathering. Následují další koncerty, kapela navštěvuje Švédsko, Turecko, Anglii, či dokonce Rusko, pro našince je nejdostupnější Budapešť a polské Katovice, kde Jorn vystupují na festivalu Metalmania. Čas na pódiu jako by se zastavil v sedmdesátých letech; jsme svědky okázalých gest, improvizací, dlouhých sól a strhujících výkonů všech muzikantů.

Ken Hensley Landeho přizve ke spolupráci na koncepční nahrávce Blood on the Highway, přiděluje mu zde hlavní pěveckou úlohu rockové hvězdy procházející všemi úskalími této nejisté branže; další role vedle samotného Hensleyho obsazují Glenn Hughes, John Lawton a Eve Gallagher. Celý projekt se nese v silně nostalgickém uriášovském duchu a záznam jeho živého provedení z hamburského klubu Fabrik (22. 5. 2007) letos vyšel v perfektní zvukové i obrazové kvalitě na 2DVD i ve formátu BlueRay.

Konečně přes čtyřicet!

Leošní rok se pro Landeho nenesl jen v přípravách dalšího alba a oslav kulatého životního jubilea. Další velkou zkušeností se pro něj stala účast na projektu zpěváka Tobiase Sammeta Avantasia. Sammet je hlavní postavou německých metalistů Edguy, a ačkoliv já osobně z jeho skladatelského a kompozičního umu nejsem kdovíjak nadšený, uznávám, že je nejen doma v Německu, ale i u nás a v celém metalovém světě vůbec nadmíru populární a účast na mohutném turné zasahujícím především velké festivaly ve Švýcarsku, Švédsku, Rusku, Japonsku, Mexiku, Argentině, Chile, Brazílii, Španělsku, Rumunsku, Itálii, Maďarsku i u nás (Masters of Rock) všechny zúčastněné nemálo zviditelnila. Se Sammetem a Landem se na jedné scéně sešli další pěvecké osobnosti Bob Catley (Magnum), André Matos (Angra, Shaman) a Amanda Somerville, a tak si milovníci parádních rockových vokálů skutečně přišli na své.

Co se týče aktuálního alba Lonely Are the Brave, ačkoliv se úvodní a zároveň titulní chytlavá skladba hudebně nese spíš v optimistickém duchu, zbytek je oproti The Duke syrovější a temnější, napadá mne srovnání s tvorbou Ronnie Jamese Dia z počátku osmdesátých let.

Právě na Dia Jorn vzpomíná, když musí odpovídat na otázky týkající se jeho věku, který byl dříve pro muzikanty snad považován za důchodový (i když...): „V rock and rollu nemáme tolik naspěch jako v popmusic. Diovi bylo jedenačtyřicet, když nahrál své přelomové album Holy Diver! Mnozí z mých dětských hrdinů jezdí stále po turné, vystupují na festivalech a dělají skvělá alba. Myslím, že právě teď po čtyřicítce pro mne všechno teprve začíná!“n

Před časem

se na jednom americkém rockovém webzinu objevila zaručená zpráva avizující návrat Richie Blackmorea na hardrocková pódia; mikrofonu se měl chopit právě Lande a projekt se měl jmenovat Moon. Zpráva se napříč rockovým světem rozšířila rychlostí blesku, bohužel šlo jen o zbožné přání jejího autora.

Kdo by

hrál v „ideální“ Jornově kapele? Kytaristé Tony Iommi a Doug Aldridge (Whitesnake, Dio) a na bicí Vinnie Appice (Dio, Heaven and Hell), nebo Tommy Lee (Mötley Crüe). A ideální baskytarista? No přeci Gene Simmons!