Jordi Torrens

Každý, kdo někdy navštívil výstavu hudebních nástrojů ve Frankfurtu, mi dá jistě za pravdu, že hladina hluku v některých pavilonech je už neměřitelná. Každý si mermomocí potřebuje vyzkoušet svůj vyhlédnutý nástroj, a to nejlépe v koncertní hlasitosti. Zejména pak v oddělení elektrických kytar a aparatur je to kritické. Zaslechnout v tomto hluku zvuk intelektuální jazzové kytary je téměř nemožné.

Snad proto jsem spíš uviděl, než uslyšel dvě postavy krčící se na menším pódiu ve druhém patře čtvrtého pavilonu. Když jsem přišel blíž, tak jsem v okolním hluku i poznal, že hrají známý jazzový standard Night and Day. Kytarista hrál převážně harmonicky v blocích a nepouštěl se do žádných exhibicí. Basista hrál velmi zkušeně, s citem a odevzdaností svému nástroji. Po chvíli mi bylo jasné, že si oba hudebníci vytvořili svůj mikrosvět a hrají v představě malého příjemného jazzového klubu. Co dodat, milá chvilka v tom okolním rámusu. Když dohráli svůj blok a Jordi Torrens zvedl oči od kytary, usmál se širokým srdečným úsměvem: „... hi, Roman, nice to meet you!“ Podali jsme si ruce, padlo pár vět na uvítanou a šli jsme udělat tento rozhovor do blízké kavárny, tedy hlavně do klidu!

Takže ahoj Jordi!

Ahoj (smích).

Přejděme k první otázce. Kdy jsi začal hrát na kytaru?

Na kytaru jsem začal hrát v devíti letech, ale poctivě tak od čtrnácti let. Protože ve Španělsku, když jsem byl kluk, jsme měli diktátora a nebyly tam žádné školy a žádné studijní materiály. Byl jsem moc šťastný, že naproti našemu domu vyrostl obchod s klasickými kytarami, kde prodával jeden učitel z Chicaga. Byl to fakt výborný učitel. A to že jsem ho poznal, byla jedna ze dvou věcí, které mi změnily život. Ta druhá věc byla, když mě ve čtrnácti vzal kamarád na jazzový festival blízko Barcelony, kde hrál první jazzový muzikant, kterého jsem kdy slyšel – Charles Mingus –, a to změnilo můj život navždy! Abych se vrátil k tomu učiteli, on mi řekl strašně moc věcí. Určitě daleko víc, než jsem vůbec v tom věku mohl pochopit. Jako alterované akordy, substituce, mimotonální dominanty atd. Časem jsem vše zužitkoval a v době, kdy už bylo všeho dostatek, knihy, nahrávky, video školy..., jsem se uměl zorientovat a vzdělával se dál samostudiem. Původně jsem začal hrát na piano, ale přešel jsem na kytaru, protože je ve Španělsku velmi populární.

Kytara je ve Španělsku asi nejpopulárnější nástroj, ne?

Ano, to v každém případě, a taky se tam hrnou kytaristé z celé Latinské Ameriky. Je tam opravdu velká konkurence. Mezi nimi opravdu monstrózní hudebníci.

Líbí se ti Paco de Lucia?

Ano! Není to úplně můj šálek kávy, ale rozhodně ho respektuji. Ve Španělsku je hodně kytaristů, kteří míchají flamenco s jazzem, což mi přijde velmi pěkné.

Ty taky používáš prstovou techniku velmi často.

Hraji speciální technikou a kombinuji hru trsátkem s prstovou technikou. A řeknu ti proč. Hraji ze sedmdesáti procent na nylonové struny a sóla hraji vždy speciálním dřevěným trsátkem.

To je velmi zajímavé! To trsátko je opravdu tlusté tak tři až čtyři milimetry. Co je to za dřevo?

To nevím (smích), ale jedno ti určitě pošlu. Dělá je pro mě kamarád a už bez nich nedokážu hrát (smích). Prostě zvuk plastového trsátka je jiný.

Tou technikou o které mluvíš hraje taky John Scofield. Trsátko drží mezi palcem a ukazovákem a hraje i prostředníkem a prsteníkem.

Ano? Já tak hraji velmi často. Nebo mám trsátko na proužku kůže kolem zápěstí, abych ho mohl kdykoliv uvolnit a hrát prstovou technikou. Tohle dřevo není eben ani palisandr a opravdu nevím, co je to za dřevo, ale podle mého mínění je to stejný zvuk, jako když hraji prsty. Před dvěma lety jsem hrál v Argentině a setkal jsem se tam s klasickým kytaristou a ten nemohl věřit, že hraji trsátkem na nylonové struny, a když jsem mu to trsátko ukázal, už mi ho nevrátil.

No, a jak jsi vůbec k takovému trsátku přišel?

To ti musím vyprávět. Je to zábavný příběh. Otec mého kamaráda pracoval v továrně na knoflíky, a když tu továrnu zrušili, tak si nechal všechny stroje doma uschované. Po létech na nich začal vyrábět jeho syn různé maličkosti a taky tato trsátka. No, a tak jsem se dostal k tomu trsátku.

Jak často týdně cvičíš?

Cvičím každý den.

Každý den (nechápavý výraz)?!

Ano, každý den, ale neber to tak, že stále studuji něco nového. Většinou si jen tak hraji. Když jsem byl student, tak jsem cvičil opravdu poctivě šest hodin denně, ale teď se snažím hrát alespoň dvě hodiny denně.

Když jsem studoval, tak jsem taky tak cvičil, ale teď se mimo koncerty dostanu ke kytaře zřídkakdy.

Určitě, ale pro mě cvičení představuje spíš udržení kondice, zopakovat si svůj repertoár a tak dále. Není to hraní stupnic a prstových cvičení. Třeba jen zavřu oči a nechám proudit hudbu skrze sebe jako na koncertě. Dělám to i pro zábavu a stále mě to baví. Nemám rád kytaristy, kteří mají naučené postupy, hrají kšeft od kšeftu stejné nesmysly, které mají nacvičené, a hrají je naprosto bez pointy. Snažím se hrát melodie a být v každé improvizaci zároveň skladatelem. Myslím si, že hudebníci, kteří jsou i skladatelé, dokážou lépe pointovat improvizaci.

Jasně to vím, slyšel jsem tě hrát a je mi jasné, že se snažíš dostat do nitra skladby a sleduješ možnosti, co ti nabízí momentální inspirace. Ještě mě napadá, kdo je tvůj nejoblíbenější kytarista?

Tím, že jsem začal hrát na piano a věnoval se více skladbě než improvizaci, tak i a potom, když už jsem hrál na kytaru, musím přiznat, že jsem kytaristy moc neposlouchal. Samozřejmě, že bych jmenoval na prvních místech Jima Halla, Wese Montgomeryho, Kenyho Burrella, Charlie Christiana, Edieho Langa. Taky mám rád Pata Methenyho, Johna Scofielda a další. Jenže daleko víc než kytaristy jsem poslouchal zpěváky. Přitahovalo mě to už jenom proto, že je tak těžké doprovodit zpěv na kytaru. Chtěl bych taky říct, že opravdu kytaru miluji a jsem velmi šťastný, že jsem kytarista, protože musíš velmi opatrně vybírat tóny. Na piano můžeš hrát všema deseti, ale na kytaře musíš počítat s jistými omezeními a stylizovat svoje hudební představy.

Kytara má také velmi široké zvukové možnosti.

Samozřejmě. Zejména elektrická kytara, ale toho až tak nevyužívám a snažím se vytěžit z klasického zvuku, co jde. Tím bych chtěl také zdůraznit, že víc než kdokoliv jiný se mi líbí právě Jim Hall. Mám ho rád pro jeho filozofii. Miluji jeho filozofii, protože svým přístupem a hrou otevřel dveře do jiného světa mnoha lidem.

A co si myslíš o jeho zvuku?

Tobě se nelíbí? On měl řadu zvuků. Je rozdíl mezi různými obdobími. Třeba jeho rané nahrávky, kdy hrál na Gibsona, jsou dost jiné než období posledních let, kdy hraje na kytary Aquisto nebo Sadowski.

Víš, mě se nelíbí ten hodně zahuhlanej zvuk, kdy vlastně nevíš, co hraje za tóny. Kdysi jsem to taky vyznával, protože je to pohodlný a není tam slyšet žádný kiks, ale pak jsem musel ocenit spíš ten otevřenější tón. Krom toho ten zahuhlanej zvuk mi taky vadí na Patu Methenym.

Přesně. Nejvíc se mi líbí Hallův zvuk z přelomu padesátých a šedesátých let. No, a Methenyho mám nejraději v menších partách, i v duu, nebo na akustickou kytaru, protože pro mě je akustická kytara v každém případě nejoblíbenější nástroj. A zejména nylonka, ta je taková expresivní.

Líbí se ti nějací mladí kytaristi, jako Kurt Rosenwinkell?

Použiji slova jednoho starého kytaristy a přítele: „Hrají úžasně, ale nehrají noty, které bych rád slyšel (smích).“ Možná už jsem starý, ale je to i můj názor.

Co říkáš na kytaristy z Los Angeles, ty rockovější, jako Scott Henderson, Steve Lucather nebo Mike Landau?

Hm, tak to je velmi odlišný styl, ale líbí se mi. Speciálně Michael Landau je vynikající, protože je velice kreativní a svobodný. Hraje si, co ho napadne, a nemá žádné žánrové předsudky. Scott Henderson je zkrátka virtuóz. Někdy to poslouchám, protože mi to nosí moji studenti, ale připadá mi to jako perfektní kytarové demo: teď vám ukážu, jak se to má hrát, ale občas v tom nic víc není. Viděl jsem ho kdysi v Barceloně se Zawinul Syndicate a bylo to moc pěkné. To je jiný svět. Užil jsem si to právě proto, že to bylo tak jiné. Vůbec nevím, jak bych takové věci na kytaru zahrál (smích).

Takže tvoje kořeny jsou v klasické jazzové kytaře?

Ne, moje pravé kořeny jsou ve španělské kytaře s nylonovými strunami! Čili v latinskoamerické hudbě. Přesně si pamatuji ten moment, kdy jsem si to uvědomil. Znáš Astora Piazzolu? Kdysi jsem hrál s jeho basistou a ten mi řekl: „Nesnaž se pořád hrát jako Američani. Máme jiné tradice a jinou kulturu. Máme taky krásné písně. Nehraj Misty, hraj Abalero, protože je to stejná harmonie, a hlavně naše tradice. Jestli chceš hrát be-bop, tak hraj radši Merenge, nebo Varatcha nebo něco takového. Harmonie je stejná jen rytmus je jiný.“

Řekl jsem si ten chlap má pravdu a odložil jsem svého Gibsona a šel si koupit akustickou kytaru s nylonovými strunami. Za rok se všechno začalo měnit k lepšímu. Byl jsem mnohem úspěšnější, protože jsem hrál stále jazz, ale se španělským aroma (smích). Do dnešních dnů takto hraji a možná s ještě větším respektem ke španělským tradicím než dřív. Ať si hrají ostatní jak chtějí, ale tohle jsem já.

To mi připadá jako dobrá cesta. A co muzika tvého mládí? Netvrď mi, že ti nic neříkají hardrockové kapely sedmdesátých let!

Ale ano, říkají! Mám rád Black Sabbath, Deep Purple, Led Zeppelin, miluji Jimi Hendrixe a další. Jistěže jsem se tomu ani nemohl vyhnout, ale od té chvíle, co jsem slyšel toho Charlieho Minguse... však víš (smích).

Jasně chápu a taky je to úplně jiný kytarový styl. Když chceš hrát zkresleným zvukem, tak musíš studovat zbrusu nový systém hry na kytaru.

Nelákalo by mě hrát stejné věci jako hrají všichni ostatní. Mám na mysli bluesová a rocková klišé. Například jsi Čech a můžeš do své hudby míchat spoustu folklórních prvků a tím můžeš být unikátní. Týká se to i jazzu. Nechci hrát ty klišé jako „tento lick je na Dm7 do G7“ a podobné blbosti. Chci být něčím unikátní a hudba mého regionu mi k tomu pomáhá.

Promiň, ale včera jsi hrál Prelude to a Kiss nebo Night and Day, jako by se nechumelilo (smích).

(smích) Ano, ale to bylo proto, že jsem hrál s americkým basistou, který nezná moje skladby, ale dnes budu hrát svoje věci. Je to vynikající hudebník, ale není to pro Američana tak jednoduché hrát španělskou hudbu. Taky hraji rád jazzové standardy, ale není v tom pro mě už žádné překvapení.

Mám připravenou otázku, která se zdá v tuto chvíli už zbytečná, ale schválně, jestli mě překvapíš:Jakou kytaru používáš nejraději?

Zejména akustickou nylonku (smích).

(V té chvíli nás překvapil a trošku i vylekal strašný křik a shluk lidí. Policie odváděla malého Korejce, který se cukal a křičel, ať lidi nekupují nic od firmy Cort, která má na triku nějaké bezpráví, ale nebyla ani možnost o tom zjišťovat víc. Pak jsem viděl skupinku s transparenty v dodávce před výstavištěm. „Je to smutné“, poznamenal Jordi, „ taky čínský import je na dlouhou debatu. Zaměstnávání vězňů a otroků... pryč od toho...“)

Takže používám nejčastěji nylonku. A na jazzové nahrávky mám lubové kytary Framus Mayfield a AZ–10. Víš, já vybírám nástroje velmi pozorně. Sleduji, jaké bylo použito dřevo, jaké snímače, jak sedí krk a podobně. Mám rád kvalitní nástroje. Nicméně svůj zvuk vytvářím na nylonové struny. To je můj hlas. Když hraji na elektrickou kytaru a zvuk vychází ze zesilovače, tak je to pro mě jako hlas někoho jiného. Z toho taky vyplývá, že mám radši širší a rovnější hmatník, jaký je na klasické akustické kytaře.

A jaké struny obvykle používáš?

Nemám žádné speciální oblíbené. Vždy nějaké kvalitní nylonky a hlazené struny na jazzovou kytaru. Myslím, že vybrat struny na nylonku je těžší než na elektrickou kytaru, nebo tomu přikládám možná větší váhu.

Co tvoje plány do budoucna? Slyšel jsem, že máš mít na podzim šňůru v Čechách.

V Praze jsem byl dvakrát a to, co teď řeknu, není kvůli tomu, že jsi Čech nebo že rozhovor děláš pro český časopis, ale totálně jsem se do Prahy zamiloval. Moje oblíbené město je Buenos Aires. Tam jsem byl a hrál opravdu mockrát. Vnímám města taky podle hudby a v Buenos Aires je opravdu spousta dobré hudby. Tam lidé chodí ven každý večer. Do divadla na koncert, do oblíbené hospůdky atd. Všude a každý den se tam něco děje a to je neuvěřitelné. V Praze je také velmi zajímavá atmosféra, která se sice nepřímo, ale přesto Buenos Aires podobá. Zejména jsem byl překvapen vysokou úrovní hudebníků. Taková hudební úroveň ve Španělsku není. Další důvod, proč se mi Praha líbí, je, že je to místo pro mnoho hudebních stylů, což ve Španělsku taky není. Taky je v Praze spousta malých klubů a hospůdek, kde se dá hrát. To je, myslím, ojedinělé. Zkrátka líbí se mi Česko i Češi. Nevím, kde přesně budeme hrát, ale má to být určitě v Praze na Moravě a možná i na Slovensku. Taky vím, že to má být od října do listopadu. Celé to organizuje Michal Filek, fajn člověk, který dělá pro Warwick. On mi hodně pomohl a ten projekt děláme spolu. Michal je velmi muzikální a hraje na kontrabas, tak proč toho nevyužít. Když hraji v Itálii, Německu či ve Francii, tak cestuji sám a domlouvám si rytmiku přímo na místě. To bys měl dělat taky, je to praktické a lokální hudebníci ti můžou dost pomáhat. Ve Francii mám projekt s jedním vibrafonistou, a když přijedu, tak hraji s jeho triem. On hrál s Tete Montoliu. Zkrátka není to jako kdysi. Dnes najdeš skvělé muzikanty, co tě doprovodí, skoro všude. Což je rozhodně příjemné (smích).

Trošku mě tvoje optimistické tvrzení překvapuje, ale na druhou stranu nemám tolik zkušeností z ciziny jako ty.

Tak to musíš zjistit (smích).

Ano, měl bych s tím začít, je nejvyšší čas! Jordi, děkuji moc za rozhovor a moc se těším až se zase setkáme.

Taky moc děkuji a pozdravuj v Praze.n