Je pondělí večer, 16. července, ještě se podívám, co je nového ve světě, a dám ležící polohu s knihou... A potom přišel ten pohled na fotku na monitoru a u ní zpráva, která ve mne vyvolala několikaminutovou vzpomínku na rok 1973. Brácha tehdy donesl kotouč s páskem, založil ho do magneťáku B-42 a najednou pokojem prolétl dělobuch jménem Speed King z alba In Rock od Deep Purple a já poslouchal jak uhranutý. Ano, byl to Jon Lord, kdo bušil do Hammondek.
Ten Jon Lord, co to zkoušel v různých sestavách, než stvořil v roce 1968 spolu s ostatními Deep Purple - ikonu hardrocku. John Lord, který složil už v roce 1969 Concerto for Group and Orchestra, který natočil jen s Deep Purple osmnáct desek, dalších deset sólově, šest s Whitesnake a se spoustou dalších jako host... Ten výčet by mohl pokračovat dál a dál a nejde mi v této souvislosti nevyzdvihnout skladby jako Child in Time, Highway Star, Burn...
Vidět toho intelektuála na koncertech, jak třese s Hammondkama, za ním se točí Leslie, to byla velká pastva i pro oko. Zvláště v Japonsku měl svůj okruh fanoušků, kteří čekali jen na ten moment. Navíc se hudbou skvěle bavil, což dokládá „overtura“ písně You Fool No One z alba Made in Europe.
John studoval klasickou hru na klavír už od pěti let a na jeho hře to bylo znát, zvláště pak vliv J. S. Bacha. Všechna jeho sóla a vyhrávky měly hlavu a patu - byly to vlastně další melodie písně. V roce 1967 potkal Ritchieho Blackmora a tehdy se začal tvořit základní kámen historie, která se jmenuje hard rock. Spojení bluesrockové kytary Blackmora a Lordových kláves s osobitým těžkým zvukem, který byl rovnocenným soupeřem Blackmorovy kytary, bylo na počátku 70. let něčím ohromujícím. Jeho Hammond C3 s Leslie efektem byly poznávací značkou kapely. Málokdo ví, že v roce 1973 prodal původní C3 a koupil si od Christiny McVie z Fleetwood Mac druhé, které mu zvukově doladil s RMI jeho technik, a na ně hrál až do odchodu z kapely v roce 2002. Později si pořídil ještě minimoog, ale syntezátory používal u Deep Purple velmi střídmě.
Na světe je a bylo spousta skvělých muzikantů, ale jen po některých zůstane trvalá stopa. Po Johnu Lordovi nezůstává stopa, ale dálnice - Highway Star. A to i přes to, že někteří mohou tvrdit něco o mrtvém hard rocku - a může to být i pravda.
P.S. Často, když zvučím klávesy, vzpomenu si na to tvé rubato při otevírání Knocking at Your Back Door a dám si to... jen tak... protože jsi to moc pěkně složil. A vždy se bardi z kapely otočí a pokývají hlavou. Díky, Johne!
