Joe Bonamassa - Hlas, kytara a srdce

Na konci letošního února se opět plnily sny. To když po loňském Jeffu Beckovi vystoupil v Praze další z galaktických velikánů. Muzikus se dlouhou dobu dopředu domlouval s promotérem a dobrá věc se nakonec podařila. Rozhovor byl přislíben a nám nezbývalo než si krátit čas odstřihováním krejčovské míry...

V zákulisí šoubysnysu

Jakmile jsme se ocitli v zákulisí koncertní haly, začala narůstat nervozita. Zvukovka skončila, vše bylo připraveno na koncert. Joe se začal v konferenční místnosti věnovat médiím. Náš tým měl představu, že bychom rádi s Joem na pódium, aby nám do kamery představil své aktuální vybavení, případně i řekl něco víc k celému turné. Ale dlouho nebylo jasné, co bude z pohledu Joeova managementu možné. Po nekonečném čekání přišla první rána: Žádné kamery, žádné povídání na pódiu. Rozhovor proběhne v konferenční místnosti, budete mít maximálně deset minut. Pak přišla další rána: Rozhovory mají oproti plánu zpoždění, Muzikus bude mít pět minut. Další čekání...

A pak to přišlo. Na chodbě se kolem nás mihnul Joe v šedivém svetru, načež nás promotér za běhu informoval, že mistr souhlasí s rozhovorem, a ať si pospíšíme. Jde se na pódium. Těsně před schůdky na jeviště si nás ještě vzal stranou zavalitý chlapík s cedulkou „Tour Manager“, který nám důrazně vysvětlil, že si nepřeje žádné kamery a že máme maximálně deset minut. A pak už jsme stáli na jevišti se samotným mistrem doprovázeným jeho kytarovým technikem. „Šou“ mohla začít.

Po nezbytném představení jsme Joemu ukázali Muzikus 2011/08 (titulní strana Jeff Beck, jaká náhoda...), kde má Víťa Štefl v rubrice Pódiové sestavy slavných... mistrovo zapojení. Joe a jeho technik se pustili do zkoumání obrázků a místy jej komentovali. Potom Joe přešel ke svým krabičkám a s úsměvem se zeptal: „Máš kameru? Jo? Tak ji přines a jdeme na to!“ Takže takhle tedy vzniklo původní video Muzikusu, na kterém Joe představuje svoje aktuální zapojení, jednotlivé krabičky a využité aparáty.

Rozhovor

Joe se nejprve představil, pak se rozhlédl Tesla arénou, trošku si zašprýmoval s jejím názvem s ohledem na drsné hochy ze Sacramenta a lehce si postěžoval na citelný chlad. Sice s úsměvem, ale bylo jasné, že úplně spokojený s teplotou není. Jak postřehl Honza Simandl ve své reportáži (eMuzikus, 28. 2. 2012), Joe si na chlad stěžoval i v průběhu koncertu. Ale my zasvěcení víme, že kdyby četl skvost světové hudební literatury Ruský týden, věděl by, že skutečná zima vypadá jinak...

Hlavní pedalboard

Jak můžete sami vidět, přístup ke tvorbě zvuku je naprosto klasický: kytara - krabičky - kabel - aparát. Joe své zapojení nazval „moje současná Evropská sestava“ a postupně s námi prošel všechny kousky svého pedalboardu. Jako novinku označil kvákadlo Cry Baby, model Joe Bonamassa. Je to kopie modelu Cry Baby z roku 1967, který prý má hezky hluboké kváknutí. Následovalo kreslítko Dunlop Fuzz Face (kulatá potvora, připomínající UFO), druhý kousek, který pro Joea postavil Dunlop před pěti či čtyřmi lety. Pak je tu černé tremolo Fultone, které je stále zapnuté a signál se zapíná/vypíná přepínačem Whirlwind Selector. Dalším je zelený dědeček Tubescreamer na nakopnutí a k dosažení zpětné vazby. Pak je tady fialové kreslítko Pork Loin od firmy Way Huge (fialová krabička), u kterého Joe chválí výsledný zvuk, který se pěkně „ztlustí“. Následuje černý MXR Micro Flanger a na kytaristu nezvyklý kousek Korg G4 Rotary Speaker Simulator, tedy simulace rotujícího reproduktoru - efekt Rotary (simulace Leslie). Joe jich má více kousků, prý si vždy bere jeden sebou. Jako delay využívá klasický Boss DD-3. Napájení krabiček, a to včetně Korgu G4, řeší pomocí Voodoo Labs Pedal Power. Nakonec tu máme dva přepínače signálu, modrý Lehle ABC a již zmíněný černo-fialový Whirlwind A/B. Od pedalboardu vede k aparátům hned několik po čertech tlustých kabelů. Joe si tak přímo na pedalboardu přepíná, která z hlav bude právě aktivní.

Nastavení krabiček

Potom Joe narazil na fakt, že všechna kroutítka jeho efektů jsou přelepena černou „asfaltovou“ páskou. Rozpovídal se o tom, že slyšel spekulace, že si skrývá své nastavení, aby lidi nevěděli, na co hraje. Měl z toho srandu, je mu to prý úplně jedno a vůbec nemá problém s tím, aby lidi věděli, jak má co nastavené. Vysvětlil, že má knoflíky přelepené proto, aby nemusel řešit, zda se během koncertu nebo během přesunů na další koncert něco nechtěně změnilo.

Hodně z Joeova zvuku je prý tvořeno odposlechy na pódiu. K dispozici měl dva páry. První byl přímo před mikrofonem. Obě bedny byly blízko sebe, pootočené do pravého úhlu. Druhý pár ležel v přední části jeviště, kam se Joe vydává na svá sólová dobrodružství. Ty byly dál od sebe. Důvod dvou párů je nasnadě, Joe potřebuje mít stejný poslech všude, kam se během hraní s kytarou vydává.

Aparáty

Jako první byla představena hlava Marshall 2555, která se vyráběla v letech 1995 až 1997. Joe ji zakoupil od kamaráda Andyho, resp. koupil si od něj rovnou dvě, protože - jak Joe vysvětlil - mu kamarád Andy řekl, že má na prodej dvě, a ať si je koupí. Nicméně prý nelituje, je to jeho hlavní aparát.

Potom je tu bílá záložní Category 5. Půjde zpět do továrny, bude potřebovat pár oprav, a navíc v ní odešly pojistky. Na čistý zvuk Joe využívá stříbrnou hlavu Van Weelden model Twinkle Land. Ze spodní černé Van Weelden Twinkle Land využívá zase zkreslený kanál. Vzhled i zvuk těchto aparátů evokuje slavnou značku Dumble. Ze dvou nalevo ležících hlav Marshall JCM je spodní využívaná pro theremin Moog a druhá je pouze záložní. Joe s úsměvem říkal, že doufá, že ji nebude nutné zapínat.

Bedny

Pod hlavami jsou tři signované Marshall EV 12 Classic, s různými impedancemi (osm a čtyři ohmy). Proč nejsou pouze osmi- nebo šestnáctiohmové, Joe zdůvodňuje hlavami Weelden. Ty prý mají rády čtyřohmové bedny. Hodně zajímavé je, že celkový zvuk byl snímán pouze jedním mikrofonem.

Další cesta zvuku do mixu jde přes pět simulátorů Palmer Speaker, které prý dávají dobrý zvuk. Díky tomuto řešení se zvukař vyhnul problémům s fázemi, které vždycky provázely zapojení více mikrofonů najednou.

Stanoviště theremin

Joe si během vystoupení párkrát „odskočil“ i na druhé stanoviště, kterému vévodil theremin značky Moog Etherwave Plus. Pod ním měl na zemi delay Boss DD-3 a volume pedál. Čarovné kousky byly více než skvělé a vycházely od „praotce“ využívání podobných hračiček, mistra Jimiho Page.

Kytarový technik

Po Joeovu odchodu se nám začal věnovat jeho kytarový technik. Moc mě to mrzí, ale jeho jméno vám neřeknu. Někam jsem si ho zapsal, ale čert ví, kam. Snad mi odpustíte...

Nejprve jsme začali procházet nástroje. Na pražský koncert s sebou hoši přivezli čtrnáct elektrických a dvě akustické kytary. Postupně před našima očima defiloval dvoukrký Gibson, vzácný omšelý kousek Gibson Firebird, žlutý Flying V, blondie Telecaster (kterého Joe nakonec ani nepoužil), klasický medový Les Paul, model Joe Bonamassa nebo černý Music Man, model Steve Morse.

Potom jsme se podívali do pojízdného regálu s náhradními díly, které má technik k dispozici pro nezbytné opravy během turné či vystoupení. Jako ladičku využíval TC Polytune, dále měl šuplíky narvané záložními devítivoltovými bateriemi, kabely, elektronkami od firem Amp Doctor a slovenského JJ Electronics, a dalšími díly. V horním šuplíku nám pak s úsměvem ukázal dvě lahvinky italského červeného, zřejmě získaného z předchozího hraní. Nakonec jsme se pustili do vybavení.

Máte tady jen kabely. Zkoušel někdy Joe vysílačku?

Ne, on je vyznavač klasického přístupu kytara.- kabel. Má svůj signovaný model kabelu, koukni na jeho stránky.

Nevidím žádný předzesilovač signálu nebo buffer. Těmi dlouhými kabely musíte nasbírat spoustu šumu...

Jasně že jo, zvlášť od světel, ale i z jiných zdrojů. Ale víš, Joe kašle na nějaký předzesilovače nebo krabičky, co vyrovnávají impedanci. Tohle je totiž blues. Se vším všudy. Prostě kytara, kabel a hraje se.

Nezkoušeli jste někdy komplexní řešení na přepínání krabiček, jako nabízí třeba Bradshaw nebo GCX?

Já sám mám doma Voodoo lab GCX a jsem s tím spokojenej. Umím to využívat, už jsme o tom i mluvili. Ale pro Joea tyhle věci nejsou. Je to zbytečně složitý.

Koukám, že tady máš speciální nářadí na kytary (ukazujeme na lahvinku červeného)...

To je z Itálie. Poslední záchrana. (smích) Jinak tu mám všechno, co technik potřebuje: náhradní kameny do kobylky, pražce, struny, baterie do krabiček, nářadí a tak dále. Člověk musí být připravený na vše. Koncert má naplánovaný průběh a Joe potřebuje každou kytaru na čas. Někdy mám co dělat, abych stihnul včas naladit, případně provést drobnou opravu a kytaru přinést. Ale baví mě to!

Joe Bonamassa z jiného úhlu ...

Kapela

Kapela, která Joea na jeho aktuálním turné doprovází, je složena z ostřílených muzikantů. Na bicí hraje Tal Bergman, který hrál hodně s Rodem Stewartem a Billy Idolem. Nicméně na jeho kontě jsou taková jména jako Joe Zawinul, Eric Johnson nebo Simple Minds. Pochází z Izraele, díky jeho vlasům se mu přezdívá zvíře („Animal“). Joe si na něm pochvaluje, že je velmi univerzální hráč.

Za klávesami sedí (či spíše stojí) Rick Melick. Vystudoval The Scots College a jako zbytek kapely i on má za sebou řadu zajímavých angažmá, například Jeff „Skunk“ Baxter nebo Glenn Shorrock. Hrál také s řadou australských muzikantů, třeba Dragon nebo Steviem Wrightem. Mihnul se i v jedné z nejuznávanějších australských kapel Rose Tattoo. V devadesátých letech se věnoval práci ve studiu a komponoval hudbu k filmům. S Joem spolupracuje od roku 2005.

Basu ovládá Carmine Rojas z New Yorku a podobně jako Tal i on hrál několik let s Davidem Bowiem a s Rodem Stewartem. Mezi jeho „skalpy“ je spousta zvučných jmen, namátkou třeba Tina Turner, BB King, Eric Clapton, Herbie Hancock nebo Carlos Santana. S Joem také hraje od roku 2005.

Ze života...

Joe se začal kytaře věnovat v útlém dětství. Údajně už v sedmi začal notu od noty hrát písničky Jima Hendrixe a SRV. Kolem dvanáctého roku začalo být jasné, že se narodilo zázračné dítě. Nemusíme číst dobový tisk. Stačí se podívat na YouTube, kde jsou záznamy z vystoupení náctiletého chlapce, který udivuje technikou a pevným tónem. Nu, a pak šla jeho kariéra dál a dál.

Joe hraje blues, ale šíře jeho záběru je, na rozdíl od mnoha jiných bluesových kytaristů, kteří jsou „zahrabáni“ v té jedné škatulce, mnohem větší. K  jeho kytarové hře a medovému tónu připočtěme chraplavý hlas a vychází nám dokonalé předpoklady pro zboření žebříčků prodejnosti. Ale přesto všechno se mu zatím nikdy nepovedlo pořádně „prorazit“, což je věc, která ho stále svým způsobem trápí. Těžko říct, zda k jeho účasti v kapele „slavných jmen“ Black Country Communion (a svým způsobem i Bloodline) nevede právě chuť dokázat, že se to může jednou podařit.

Na síti...

Joe je hodně vpředu, co se týče aktivit na sociálních sítích. Nejen že má založené účty na Facebooku (JoeBonamassa) a na Twitteru (@jbonamassa), ale hlavně je jejich aktivním uživatelem. Kupříkladu necelou půlhodinku po našem rozhovoru se už na Facebooku objevil nejnovější Joeův příspěvek. Patří to k jeho relaxaci a životnímu stylu. Komentuje dění před nebo po koncertech, glosuje věci z hudebního byznysu nebo jen odkazuje na své oblíbence. Mrkněte na ně, určitě to stojí za to.

Sláva, hity, Rolling Stone...

Zhruba uprostřed pražského koncertu si Joe do mikrofonu postěžoval, že má za svojí dvacetiletou kariéru na kontě patnáct alb, nahrál více než stovku písniček, ale má jeden jediný(!) hit. Smutně a ironicky se přitom sám poplácal po ramenou... A pak spustil Sloe Gin (trnkový gin).

Tohle je totiž věc, která ho trápí už pěkných pár let: Přehlížení ze strany tisku a televize, a také jeho stále (pro mě osobně zcela nepochopitelně) nízká umístění v pop-žebřících. Jak sám říká: tvrdě maká, kapela stále hraje, spoustu času tráví na cestách, ale ten chlad ze strany médií tady pořád je.

Joe si obecně také stěžuje na ostentativní nezájem ze strany vlivného časopisu Rolling Stone. Podle jeho slov za celou svojí kariéru nebyl ani jednou na titulní straně. Před pár měsíci to komentoval štiplavými slovy na Twitteru, kde se do Rolling Stone silně opřel, kvůli - podle něj - záměrnému vynechávání jeho jména. Jednalo se o kauzu, kdy Rolling Stone použil Joeovu fotografii v souvislosti s uváděním BB Kinga do síně slávy. Ale z  fotografie, kde bylo původně uvedeno Joeovo jméno, ho někdo z grafiků Rolling Stone vymazal, takže zůstal jen obrázek.

Stejně tak je Joe velkým nepřítelem různých anket a žebříčků typu „nejlepší kytarista“, jako uvádí časopis Spin apod. Jeho názor je založen na často neprůhledném složení poroty, jež dává tato pořadí dohromady. A také na často bizarních kytaristech, kteří se objevují na čelních místech. Nedávno jednoho z těchto „mistrů“ Joe komentoval slovy, jestli vůbec někdy držel kytaru v ruce. Podle jeho názoru „jsou tyhle žebříčky dobrý akorát tak k tomu, aby lidi vytočily“.

S tímhle vším souvisí jedna klíčová věc, týkající se Joeova životního stylu: Je téměř pořád na cestách. Stačí se jen podívat na jeho seznam naplánovaných koncertů. Hraní není naplánováno pouze na srpen (ale kdo ví, mistr možná něco chystá).

Na otázky, jestli by nepotřeboval chvíli vypustit, s klidem odpovídá „... jsem stará škola. Média nás přehlížejí, a tak musíme být sami za sebe takový jeden velký cestující billboard.“ Osobně to nazývá mentalitou B.B. Kinga: „... prostě být na cestách šedesát let, kdy střídavě klesáš a pak jdeš zase nahoru. Ale pokud tomu věříš a děláš to doopravdy, stačí když jsi napojený na ty pravé lidi, a ono se to jednou vrátí. A bude to mluvit samo za sebe.“

A nakonec nová deska...

V květnu mu vyšlo dvanácté studiové album Towards the Daylight. Fanoušci si libují, že album dominuje žebříčku prodeje obchodu iTunes, přičemž na konci května bylo číslem jedna v patnácti(!) zemích. Na webu si můžeme pustit dvě ukázky a obě zní více než dobře.

www:

en.wikipedia.org/wiki/Joe_Bonamassa