Chcete nahlédnout pro změnu do kuchyně slavné textařky? Poslyšte historku, kterou mi na úvod setkání vypověděla PhDr. Jiřina Fikejzová: "Jiří Zmožek chtěl kdysi otextovat melodii, která se líbila Karlu Gottovi, že mi ji dá na kazetě. Já mu řekla, že kazeťák nemám, že pracuju s přístrojem Sonet Duo, známým traktorem. On zvedl oči k nebi a prohlásil, že jsem poslední kotouč v Československu. Později jsem si nějaké technické vybavení samozřejmě doplnila, ale dodnes píšu texty rukou, nikoliv na počítači, mívám kolem sebe nastláno zahozenými papíry. Definitivní verzi, tj. když zjistím, že už to líp napsat neumím, přepíšu na psacím stroji, který mi dal táta k maturitě. Čas od času ho dochází opravit jeden hodný pán. Obecně se o mně ví, že jsem nikdy nepsala ve srovnání s produkcí svých kolegů moc textů. Psaní mi jde zvolna, vůbec ne zlehka, s každým textem se dost trápím. Ale má to výhodu, že se za ně ani po letech nemusím stydět. A to se vyplatí." A takhle prosím pracuje autorka nesmrtelných a v remixech znovu uváděných songů Sedm dostavníků, Massachusetts, Malý vůz nebo písní Chci zapomenout, Dominiku, Za rok se vrátím, Řekni, kde ty kytky jsou, Máma, To mám tak ráda a řady dalších.
Paní doktorko, začala jste s textařinou vlastně poměrně pozdě, v devětadvaceti letech...
Našemu synovi Danovi byly dva roky, když jsem se na takzvané mateřské dovolené rozhodla, že bych měla dělat ještě něco jiného. Z mé chudinky psychologie, kterou jsem vystudovala, už zbyl téměř jen ten Pavlov a jeho slintající psi, můj druhý obor, sociologie, byl u nás označen za pavědu, a tak jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi psala verše na gymnáziu. Zpívala jsem ve studentské kapele, byla válka a nesmělo se zpívat jinak než česky, popřípadě německy, na což jsme se vykašlali, a tak jsem se pokoušela o české verze amerických evergreenů. Jednou z těch písní bylo například Bouřlivé počasí (Stormy Weather). Moje texty se zalíbily Vladimíru Dvořákovi, kterého jsem ctila ze všech textařů nejvíc, protože se mi moc líbila jeho kultivovaná čeština. Seznámil mě s Karlem Vlachem, a tak začala moje profesionální textařská činnost.
50. léta byla především érou masových písní a budování socialismu. Kde jste brala motivaci textovat lyrické skladby?
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se dostala právě ke Karlu Vlachovi. Malý velký muž - byl tak svérázný, že když mu například něco neschválila komise v rozhlase, postupoval tak, že šel rovnou výš a tam jim řekl: "Kouknou, neříkaj' mi, co se nesmí, řeknou mi, co se může." Byl i se svou kapelou tak uznávaný, že si na něj moc nedovolovali, a on se ani nedal. Zapadla jsem tehdy rovnou do jeho kapely, kde jsem byla chráněná a o nic jsem se nemusela starat. Vůbec poprvé mi pan Vlach dal píseň Easter Parade a řekl: "Dívko, zkuste to, Borovec mi to vrátil." Tak vznikla písnička Půvabná a svěží, která se hraje dodnes. Nikdy jsem nechodila nabízet svoje texty s pokorou v očích, aby se na ně někdo laskavě podíval. Spíš jsem si vybírala z nabídek, což opět souvisí s tím, že jsem psala poměrně málo. Kdosi mi v této souvislosti položil otázku "A to vás uživilo?" Psala jsem samozřejmě souběžně také scénáře, rozhlasové pořady, fejetony apod. Taky nejsem náročná. Nemám auto, nemám chatu, ale mám dobrou značku.
Pořád jste atakována žádostmi začínajících autorů o posouzení textů?
Teď už málo. Ale pokud jsem někdy radívala mladým autorům, tak zásadně to, aby nikdy nepodceňovali vkus publika. Po deset ročníků jsem jezdila do Plzně na Portu jako porotkyně. Mým úkolem bylo posuzovat, jak soutěžící zacházejí s češtinou, svým rodným jazykem. Pokaždé se konalo taky něco, čemu říkali vznosně seminář. Probíhal hned po ránu a bylo to legrační, protože koncerty k ránu končívaly a pak se ještě "pracovalo" po kolibách... Účinkující měli pocit, že by tam měli přijít. Vždy jsem jim otevřeně říkala, co se mi na jejich textech líbí a co ne. Například že nechápu, když čeština má svůj vlastní daný přízvuk, proč jim slova kulhají vedle muziky, když obojí napsali a interpretují - jak to, že si v tom jazyce nevyhoví! Ale oni se tvářili, že nerozumí. Jako bych mluvila čínsky. "Abyste mi rozuměli," říkám, "tak já s vámi (přesunuje přízvuky na sudou slabiku slov - pozn. aut.) budu mluvit třeba takhle. Takhle vy někdy zpíváte. A to je chyba, protože čeština má svůj příjemný a logický rytmus."
Co se týče mladých autorů, nejhorší bylo, když se o mně začalo psát jako o... no, tenkrát nás moc nebylo, ale skutečně se to psalo, jsem z toho v rozpacích..., že jsem ze všech textařek nejlepší (smích)... V té době se na mě začaly písemně obracet především ženy-autorky. Když jsem prošvihla listonošku, musela jsem si chodit vyzvedávat dopisy na poštu do velkého kopce v místě, kde bydlím. Všechny dopisy byly skoro stejné, na začátku takové ty lichotky, obdiv a tak dále, a k tomu balík textů se žádostí o posouzení. Někdy mi bylo trapné odpovídat, tak jsem těm dívkám nebo i starším paním (které si zřejmě myslely, že textařina nic není, že se píšou jenom nějaká slova a hotovo) odepisovala, aby se psaní držely, že mají krásného koníčka.
Každý ví, že se o vás mluví a píše jako o první dámě českého textu, tak mi řekněte, jestli vám byla také nějaká textařka inspirací, když jste začínala? Vypadá to, že jich nikdy moc nebylo, jako by i tohle povolání bylo výsadou mužů...
Už jsem o tom taky přemýšlela. Když jsem se stala členkou Kruhu textařů při Svazu skladatelů, kde jsem se setkávala se svými potenciálními kamarády a konkurenty, zpočátku jsem si mezi nimi připadala jako Eliška Krásnohorská. Ne že bych byla o tolik starší nebo že by byla můj vzor - vzory jsem ani v začátcích neměla, už tenkrát jsem věděla své.
Které textařky vás zaujaly v současnosti?
Snažím se to sledovat, je dobře, že je jich hodně, obecně mají dnes daleko větší šance. Odjakživa mám ráda například Zuzanu Navarovou, vážím si jejího dokonalého cítění češtiny a poetického náboje textů. Dál se mi líbí tvorba Zuzany Michnové, z těch mladších Radůza, která je zajímavá a osobitá, a i když ji osobně neznám, myslím, že i pěkně paličatá. Oceňuji vtipné a ironické písničky Gabriely Osvaldové, které jí myslím sedí víc, než když se položí do lyrického textu. V těch jízlivých je výborná.
Mnoho textařů píše úspěšné texty pro zpěvačky. Vezmu-li to obráceně, jaké to je pro autorku psát text na míru mužskému interpretovi?
Jsem docela ráda, že jsem kdysi studovala psychologii, mám na to školení, jsem teoreticky vybavená, mám vypěstovanou empatii. Ale jednou mi řekla naše prostá hodná paní listonoška, že bych měla víc psát "pro chlapy", protože to je přesně to, co ženy chtějí slyšet.
Skladba s melodií nazpívanou "svahilsky" vám prý blokuje invenci. Proč to, vždyť je to pro textaře v praxi obvyklá pomůcka...
Leze mi to hrozně na nervy, takové to tjůdá, důdá, a tumórou, sórou. Používá se to, aby textař věděl, kde se to má rýmovat. No to mi přece nemusí nikdo říkat! Je to zbytečné, zbytečné. A navíc skladatelé většinou moc hezké hlasy nemají. Pokud se pracuje na muziku, textař se správným cítěním by měl poznat, co mu melodie napovídá. A to mně nemusí nikdo radit nějakými slabikami.
Máte nějaká kritéria, která uplatňujete ve vztahu k převzaté písničce, jež lze přebásnit do češtiny na základě překladu z cizího jazyka, anebo opatřit českým textem na původním znění zcela nezávislým?
Protože jsem sama jako autorka nikdy nepsala lehce, mám silný pocit solidarity k původnímu textaři. A proto jsem si nikdy nedovolila se vykašlat na původní smysl a vždycky jsem se snažila ho alespoň částečně zachovat. Někdy jsem to samozřejmě přehodila, jako u písně, která byla původně o svatém Dominikovi a napsala ji jeptiška. Já jsem Dominika zcivilnila, posvětštila, posunula někam jinam, ale ten slovník je z náboženské oblasti. A je zajímavé, že jsem se vůbec nemýlila v tom, když jsem z originálu vycítila erotiku. Sestra Úsměv nějaký čas poté, co slavila světový úspěch se svým songem, odešla z kláštera do civilu.
Vážila jsem si také textaře Ivo Fischera, autora mnoha krásných textů především pro Waldemara Matušku, mezi nimi i písně Jó, třešně zrály, která u nás zlidověla. Když jsem se ho zeptala, proč vůbec nedbal na její původní obsah, řekl mi, že dostal mizernou nahrávku, takže anglickému textu nerozuměl, podíval se z okna - a už to bylo. Možná, že měl taky pravdu, já nevím. Ale stejně. V originále se to jmenuje Jailor, Bring Me Water, což znamená Žalářníku, podej mi vodu.
S kterým interpretem se vám spolupracuje či spolupracovalo nejlépe?
Jenom předešlu, že knížkou, která vyšla před několika lety v nakladatelství Academia pod názvem Povolání: textařka, jsem se rozloučila se svým působením v populární hudbě. Definitivně. Nikdo mi to nevěří, ale je to tak, tím jsem to uzavřela. A jak jsem se lopotila s tou knížkou, uvědomila jsem si, že jsem vlastně měla takové tvůrčí fáze. Začalo to zmiňovaným Orchestrem Karla Vlacha, Yvettou Simonovou a Milanem Chladilem, pak jsem spolupracovala s TOČRem a Josefem Vobrubou a tam už byla jiná sestava interpretů - Helena Vondráčková, Marta Kubišová, Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Karel Gott, Václav Neckář... Pak přišla Judita Čeřovská, měla jsem šansonové období. A moje poslední tvůrčí fáze v oblasti populární hudby byla spolupráce s Maruškou Rottrovou. Ale to neznamená, že bych nenapsala text například pro Hanu Zagorovou, když mě o to požádal Karel Vágner. Mě na tom povolání bavilo, že jsem vždycky věděla, co pro koho napsat.
Hrál v tom roli osobní kontakt?
Nemohla bych psát pro někoho, kdo je mi protivný. Interpret mě vždy zajímal jako člověk. Často mi říkali, že z toho textování dělám vědu. Miluju šanson, protože je tam k dispozici mnohem větší plocha k vyjádření. A budu citovat Hanu Hegerovou, která mi jednou řekla: "Jiřino, já nevím, proč si každej myslí, že šanson je něco šišatýho, když je to francouzsky píseň, ale záleží na textu." Měla jsem štěstí, že jsem psala pro velmi vyhraněné ženské typy. Judita Čeřovská byla krásná, sugestivní, smyslná a Marie Rottrová zase má v sobě skrytý oheň. Obě ženské jako hrom, a přitom každá jiná. Proto jsem pro každou z nich taky volila jiný slovník, jiné výrazivo.
Poradíte, jak si může textař rozšiřovat a obohacovat slovní zásobu a kultivovat svou tvorbu?
Každému doporučuji Slovník českých synonym. To je neskutečně inspirativní knížka, na které je vidět, jak je naše čeština nádherná (jediné, co jí vyčítám, že má málo dlouhých samohlásek ve slovech). Text je nositelem myšlenky písně, pokud ovšem nějakou myšlenku má. V textech mi vadí neúcta k češtině, ledabylost, vulgárnost, cynismus, prostě mi vadí texty IV. cenové skupiny, které kazí vkus nejmladším posluchačům. Mám ráda srozumitelné, sdělné texty - prostota ovšem není prostoduchost. Mně osobně vždycky radila moje věrná protivná kamarádka sebekontrola. Ale možná, že z toho opravdu dělám vědu. Když se vrátím ke svému působení na Portě, tehdy ti trampové byli dost nepříjemně udivení, že text Řekni, kde ty kytky jsou je můj. Nechápavě se na mě dívali a říkali: "To je přece naše písnička!" Nic krásnějšího se myslím nemůže textaři stát. Natož textařce.
I když Jiřina Fikejzová prohlašuje, že skončila s textováním populárních písní, nedá se říct, že by se nudila. Stále tvoří, ale v jiné oblasti. Společnost jí dělá vážná hudba. Píše libreto moderní opery, na které pracuje společně se svým synem Danielem, hudebním skladatelem. Provedení se má ujmout režisér Vladimír Morávek.
Děkuji za rozhovor a přeji úspěšnou premiéru!
