V letošním roce si připomínáme dvě kulatá výročí zpěváka s nezaměnitelným hlasem, který by 6. března oslavil sedmdesátiny. Nebýt toho, že paní smrtka měla, žel, 13. dubna 1981 vlastní plány. Krátkou kariéru Jiřího Schelingera ukončila mnohem dříve, než se stačil do historie českého rocku zapsat ještě výrazněji.
Málokdo u nás nikdy neslyšel Holubí dům, nejznámější skladbu Jiřího Schelingera i skupiny Faraon, kterou na straně B doprovodila svižnější hitovka René, já a Rudolf, v minulé dekádě revitalizovaná coververzí z reklamy na Plum vodku Rudolfa Jelínka. Skupina, kterou založil tehdejší baskytarista Karel Šíp pod vlivem anglických Mungo Jerry, hrála líbivou pop music, předznamenávající nástup domácí „bubblegumové“ vlny, na níž zpočátku pragmaticky sázela i Skupina Františka Ringo Čecha. Faraon v roce 1972 těžil z nového obsazení, kde dvoučlennou dechovou sekci nahradil klávesista Jaroslav Uhlíř a zpívajícího kytaristu Jana Johna vystřídal právě Jiří Schelinger. Uhlířova balada Holubí dům, kterou otextoval pod aliasem Emil Synek klávesistův kamarád Zdeněk Svěrák, se ve své době vymykala nejenom tvorbě Faraonu. S hlavním proudem v podání Jiřího Schelingera lépe splývaly Dráty pletací, nebo po lanu do Skupiny F. R. Čecha, jenž v roce 1974 znamenalo přestup do pomyslné první ligy, stejně bezproblémová hitovka Tak ať, shodou okolností, ale nikoli náhodou předělávky z repertoáru zmíněných Mungo Jerry. Pro rodáka z Bousova, který vyrostl v pražských Nuslích v rodině učitele klasické kytary, to byly v prvních letech profesionální dráhy komfortní mimikry i otevřené dveře do rozhlasového a televizního vysílání, jež bylo v letech tuhé normalizace pod bdělým soudružským dohledem schvalovacích komisí. Rockovější tvář se zpočátku formovala hlavně na koncertech, protože principálu Čechovi se žvýkačková produkce s říkankovými texty, jež nazýval „prvobytně pospolnou poezií“, začala zajídat a začal zrovna poslouchat hlavně britský hard rock.
Tvrdá škola hrou
Na Jiřího Schelingera dostal František Ringo Čech tip od svého bývalého spoluhráče z Olympicu - baskytaristy Pavla Chrastiny, protože k jeho záměru „postavit skupinu, která bude hrát stejně dobře, a hlavně tvrdě jako Párplové a Sabati“ se Viktor Sodoma, někdejší hvězda rhythm‘n’bluesových The Matadors, prostě a jednoduše nehodil. A nesouviselo to jen s tím, že u dospělých bigbítových posluchačů začátkem sedmdesátých let ztratil kredit s dryáčnickými coververzemi jako Žárlivý kakadu (Wakadi Wakadou) nebo Parní stroj (Na, Ya, Ta, Ta). Je to dobře slyšet z alba Báječní muži (1975), jehož tucet nahrávek, pokrývajících zčásti přechodné období se dvěma zpěváky, vznikalo od jara 1973 do podzimu 1974. Za rockera je zde jednoznačně Jiří Schelinger, který v LŠU studoval tři roky klavír a kratší dobu kytaru, aby od čtrnácti poslouchal Radio Luxembourg, podle vzpomínek mladšího bratra Milana hlavně americkou hitparádu s velkým podílem hudby černé galaxie. Nedoučený instalatér získal náskok díky modré knížce, s níž se vyhnul dvouleté vojně, a ještě jako teenager začal zpívat s barovými skupinami, z nichž nejznámější byly Smaragd, Majestic a The Blues Five, jež spojovala absence zpěvaček. Jiří musel jako sólista utáhnout celý program, který čítal hity z žebříčků, evergreeny, ale i jazzové standardy, což byla průprava stylová i velká škola pro hlasivky, které měl opravdu vyzpívané. Naučil se cítit soul, přitom nebyl vyhraněný v jediném stylu, což mu přišlo vhod právě ve Skupině Františka Ringo Čecha. Báječní muži sice v titulní skladbě nabídli první tuzemskou coververzi Black Sabbath, a sice Into the Void, ale celkově šlo o hodně nevyrovnanou desku, kterou ve třech písních drolil rozdílný výraz Viktora Sodomy, který dokonce Ptáka Luptyláka nazpíval s Orchestrem Václava Zahradníka. Soudržněji dopadlo album Nemám hlas jak zvon (1975), jehož tucet nahrávek (už bez Sodomy) vzniklo v září 1974. Převzaté skladby měly nadpoloviční většinu, ale stylově šlo o všehochuť, vedle další zápůjčky od „Sabatů“ (A National Acrobat s textem Metro, dobrý den) se objevila mj. countryovka I Really Don’t Want to Know, kterou proslavilo manželské kytarové duo Les Paul a Mary Ford už v roce 1953. S odstupem času obstojí hlavně původní skladby, ostatně Jiří Černý v dobové recenzi (Melodie 12/1975) zmiňuje, že „lyrické písně Vnímám a Buď s námi dál naznačují Schelingerův cit pro slovní i hudební napětí, jaký výtečně ukázal v Holubím domě“.
Nesplněné sny skladatele
Ve druhé polovině sedmdesátých let se Jiří Schelinger, který vyzrával muzikantsky i osobnostně, čím dál více prosazoval s vlastní tvorbou a s Františkem Ringo Čechem tvořili víceméně výhradní autorský tandem. Pokud si odmyslíme spojující skeče principála Čecha, album Hrrr na ně... (1977) pak místy nabízelo (zvláště v živém provedení na koncertech) v České kotlině tehdy neslýchaný hardrock, což byla zásluha sehrané sestavy, kterou tvořili kytarista Stanislav Kubeš, basista Jan Kavale a bubeník Jiří Stárek. Jako zjevení zapůsobila poslední deska ... nám se líbí... (1979), kde Čechovu skupinu ve studiu posílili Petr Kalandra a Oskar Petr z Marsyas, houslista Jan Hrubý z Mišíkových Etc... či perkusionista Jiří Tomek a folkrockové písničkářství si potykalo s bigbítem. Jiří Schelinger měl od poloviny sedmdesátek blízko k myšlenkám Viktora Faktora, který stál za samizdatem Lázeňský host, věnovaném „alternativním formám života“. Pokud nebyl na šňůře, ve studiu nebo na natáčení, často se spacákem vyrážel za komunitou kolem Faktora, která žila v maringotkách Vodních staveb mimo velká města ve zvláštním druhu režimního vyhnanství. Promítnout nové myšlenkové impulsy do své tvorby výrazněji nemohl, protože atmosféra v Československu byla po vzniku Charty 77 dusná. Stal se však vegetariánem, měl blízko k indické filozofii a k poslechu hudby černé přibral i vážnou, hlavně Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Začal brát lekce ze zpěvu a hudební teorie, ale meta, kterou byla symfonická báseň na Tibetskou knihu mrtvých, zůstala snem. Jasnější kontury dostávala LP deska Zemětřesení, která se začala rodit koncem sedmdesátých let, kdy do Skupiny Františka Ringo Čecha nastoupil jako druhý kytarista Jiřího o rok mladší bratr Milan. Repertoár zamýšleného alba, který kapela pilovala na koncertech, už připravovali oba. Zachovalo se, žel, jen několik nahrávek, jež následovaly po velkých hitech jako Jahody mražený a Lupič Willy. Singl Alchymista/Sen byl bohužel dokončený až posmrtně v prosinci 1980, snímek Stavros Niarchos z televizního archivu poprvé vyšel po všech možných kolekcích sebraných nahrávek až v roce 2002.
Fatální sázka
Kolem smrti Jiřího Schelingera kolovaly různé konspirační teorie a dodnes zůstávají nejasnosti, kdy i pamětníci si leckdy protiřečí. Faktem je, že pro natáčení filmové hitovky Což takhle dát si špenát na playback stačil slovenské redakci Televizního klubu mladých sólista bez kapely, a tak druhý dubnový týden roku 1981 odjel do Bratislavy sám. Původně měl sice cestovat se svou druhou exmanželkou Jitkou, s níž nadále žil, ale tu skolila chřipka. Odjezd po natáčení plánovaný na neděli 12. dubna pozdržela oprava auta a Jiří strávil večer ve společnosti své známé a jejího přítele v restauraci U Františkánov. Po odchodu z podniku na Starém Městě v centru slovenské metropole, odkud je to k Dunaji pár set metrů, se ke trojici podle nejčastěji zmiňované verze připojili dva muži, Marian Husák, který pracoval v místním Slovnaftu, totožnost druhého zůstává neznámá. Husák měl Schelingera vyhecovat ke skoku z železničního Starého mostu, který se v době tragické události jmenoval Most Červenej armády (předtím „patřil“ mj. Milanu Rastislavu Štefánikovi i rakousko-uherskému mocnáři Františku Josefovi I.). Zatímco Husák skok do Dunaje zvládl a zachytil se ve vodě bóje, tělo zpěváka a skladatele našli rybáři na Žitném ostrově u Šamorína až 7. května, datem úmrtí je však 13. duben 1981. Na pražských Olšanech má Jiří Schelinger na hrobě epitaf, vypůjčený z nejznámější křesťanské modlitby: Buď vůle tvá.
