Jiří Schelinger (6. 3. 1951-13. 4. 1981)

Je zvláštní, že lidé nadaní, úspěšní, výjimeční a jinak kladně postižení odcházejí většinou předčasně. Bohužel přísloví, že „pouze dobří umírají mladí“, se naplnilo i v případě zpěváka Jiřího Schelingera. Odešel už krátce po svých třicátých narozeninách. Letos tedy máme hned dvě výročí. V těchto dnech by se tento nadaný a v mnoha ohledech ojedinělý muzikant dožil šedesáti let a za pár týdnů vzpomeneme smutných třiceti let, co už není mezi námi.

Jak by asi Jirka vypadal dnes? Měl by velké břicho, pleš, zpíval by vůbec? Nebo by byl pošesté ženatý a byl by rockovou legendou podobně jako Petr Janda? Nebo by se nechal semlít socialistickým kombajnem a v současnosti by vystupoval v estrádách a dával k dobru staré historky? Těžko říci. Je to zhruba stejné, jako kdybychom se pokoušeli domyslet, jak by asi vypadali AC/DC, kdyby se rok před Jirkovým osudným skokem Bon Scott neupil k smrti. Ti dva mají vůbec společného víc, než by se mohlo zdát. Kupříkladu i tu zbytečnou a dodnes nevysvětlenou smrt.

Jiří Schelinger se narodil v malé vísce Bousov, pod Železnými horami, s majestátní zříceninou hradu Lichnice. Kousek od drsné Vysočiny. Od osmi let hrál na kytaru, později na klavír a housle. Ale klasická hudba mu nikdy k srdci nepřirostla. Život mu změnili až The Beatles a později ještě zásadněji The Rolling Stones. Když se pořádně podíváte na dobové fotografie, jistě si všimnete, že měl ve tváři něco z Briana Jonese a Micka Jaggera. Svou první kapelu založil v deváté třídě a pojmenoval ji Nothing but Nothing. Soubor sice existoval asi dva roky, ale veřejně nikdy nevystoupil.

Schelinger se učil instalatérem, ale mnohem víc jej zajímala kytara, hudba celkově, a taky děvčata. Není tajemstvím, že se svou bezprostřední povahou lámal jedno dívčí srdéčko za druhým. Pomocníkem mu byla kytara a zvláštní chraplavý hlas. Mezi starší generací byl rozšířený názor, že ho měl nemocný, ale pravda byla ta, že prodělal zánět nosohltanu. Jestli to však bylo tím, to se můžeme opět jen dohadovat.

Dům holubí

Když odešel z učení, krátce dělal kulisáka. Posléze si prošel bohnickou léčebnou, demonstrativní sebevraždou, podmínkou... Zkrátka trochu rošťák. Pak dostal od mnohem starších muzikantů nabídku do barové kapely Smaragd. Jak známo, tehdy se hodně hrálo v zahraničí. Repertoár tvořily hity „od Vlacha po Bacha“. Jeho další kroky vedly do kapely The Happy Five. Jirkovi bylo devatenáct, platil za solidního kytaristu, skvělého zpěváka, výborného kamaráda, kterého si každý hned oblíbil, protože nezkazil žádnou legraci. Většina jeho tehdejších spoluhráčů se shoduje v tom, že byl mimořádná osobnost.

Nicméně všechno jednou končí - a něco nového tím pádem začíná. Jiří Schelinger se po dvou letech ocitl v další kapele. Jmenovala se Faraon a na baskytaru tam hrál kapelník Karel Šíp, dnes bavič a textař. A právě zde v roce 1972 vznikl největší hit celé Jirkovy kariéry. Holubí dům byla skladba, kterou si objednala Československá televize u skladatele Jaroslava Uhlíře. Ten ji nejdříve schovával pro někoho mnohem slavnějšího, ale Šíp ho ukecával. Definitivně ho přesvědčil Jiří Schelinger, který si melodii poslechl, vzal kytaru a skladbu opatřenou textem Zdeňka Svěráka okamžitě zazpíval s takovou přesvědčivostí, že Uhlíř kapituloval. Později Jirka Holubí dům příliš nemiloval. Jednak ji po něm všichni chtěli, jednak ta skladba nezapadala do jeho nového hardrockového období. Ale k němu vedlo ještě pár schodů...

Časovaná bomba

V roce 1973 přestoupil Jirka Schelinger do stáje Františka Ringa Čecha. Jeho skupina byla přece jen mnohem dál ve všem. Především mohla vydávat singly i dlouhohrající desky. Faraon odchodem Schelingera skončil. Ringo se tehdy zhlédl v britském hard rocku, ve skupinách jako Deep Purple a Black Sabbath. Stávající zpěvák jeho souboru Shut Up Viktor Sodoma nebyl tím typem, který tohle chtěl dělat. Schelinger sice také úplně ne, ale nakonec se nechal dravým Čechem ukecat. Do kapely, posléze přejmenované do prosté podoby Skupina F. R. Čecha, mimo jiné přibyli kytarista Oldřich Říha (později odešel za vlastními ambicemi a postavil na nohy Katapult, jemuž šéfuje dodnes) a baskytarista - a také vynikající zpěvák - Jindřich Vobořil (legendární muzikant, který prošel desítkami kapel).

Tady někde byl položen základní kámen skutečného tuzemského hard rocku v pravém smyslu slova. Ovšem mělo to mnoho úskalí a vše nešlo tak lehce a najednou. Kohoutek k tvrdé hudbě musel být otáčen pomalu. Mnoho lidí vyčítá Schelingerově tvorbě, že pod Čechovým vedením dělal jen plytký bubblegum a pop. Když se však ohlédneme zpět, není třeba se posmívat. Ringo byl v první řadě zdatný obchodník, který viděl na rozdíl od jiných trošku za roh. Bylo mu jasné, že stylové kormidlo nemůže otočit naráz o sto osmdesát stupňů. Navíc bylo třeba širokou veřejnost na tikající bombu připravit a nechat lidi, aby si pomalu přivykli. K tomu sloužily jednoduché a humorné skladby. Přece jen vlasatý rocker s hlasem připomínajícím motorovou pilu byla kombinace, která v tu dobu nebyla v kraji zvykem. Doba prostě byla taková... divná. Na koncertech se už ale začalo výrazně přitvrzovat. Schelinger zpíval první polovinu repertoáru, Sodoma druhou. Ten druhý však dlouho nevydržel. Byl v té době už legendou a ego udělalo své.

Zpočátku Skupina F. R. Čecha vydávala jen singly. Tehdy byla zcela jiná situace, celá alba se vydávala tak trošku za zásluhy. Kdo leštil kliky a byl ve Zlatém slavíku do desátého místa, měl desku do roka; kdo ne (a ještě jen pokud vyšší moc dovolila), mohl v jednom roce album natočit a ve druhém a někdy až třetím ho vydat. Když konečně v roce 1975 vyšlo elpíčko Báječní muži (titulní skladba byla předělávka Into the Void od Black Sabbath), zpíval zde ještě také Viktor Sodoma, neboť se jednalo o kompilaci singlů z let předchozích, ale už bylo jasné, že odchází. Jiné už to bylo s deskou Nemám hlas jako zvon. Tady bylo jasně naznačeno, kam budou směřovat příští kroky. Obsahuje další klasiku od Black Sabbath, A National Acrobat nazvanou Metro, dobrý den. Je třeba si uvědomit, že pražské metro bylo otevřené v roce 1974 a byl to tehdy vlastně zázrak, který zasáhl asi každého občana. Následující eponymní deska, podle obalu ovšem běžně nazývaná Ovoce z naší zahrádky, byla vlastně výběrem složeným z už dříve vydaných singlů a dalších skladeb. V roce 1976 sice dlouhohrající deska nevyšla žádná, ale mezi pěticí singlů naprosto bezkonkurenčně kralovala A strana desky s Šípkovou Růženkou neboli Soldier of Fortune od Deep Purple. Tahle balada se zcela jasně stala druhým největším hitem Jiřího Schelingera.

První tuzemská hardrocková deska

Někdy v té době se mezi Schelingerovými příznivci rozšířila fáma, že má jít zpívat do Black Sabbath, kteří byli tehdy rozklíženi alkoholem a dalšími omamnými látkami a Ozzy Osbourne od nich na pár měsíců odešel. Samozřejmě to bylo jen zbožné přání fanoušků, nicméně kdo ví, jak by asi Black Sabbath vypadali se zpěvákem z východního bloku... Zanechme však fantazírování, protože na řadu přichází první československé hardrockové album Hrrr na ně... Celá kapela se do poslední chvíle obávala, že všemocná cenzorská ruka desku nakonec zarazí. Naštěstí se tak nestalo. Dunivé vypalovačky jako Kartágo a Lucrezia Borgia jsou tu pospojovány humornými introdukcemi. Deska každopádně vyvolala velký ohlas. Kapela záhy odjela na turné do Ruska, kde řádila jako divá, takže stížnosti na divoké chování na sebe nenechaly dlouho čekat. V Polsku pak Schelingerova družina předskakovala Smokie a neřádila o nic míň. V té době byla zřejmě na vrcholu.

Po manažerovi Ladislavu Vostárkovi (později i textař Katapultu) se otěží chopil František Janeček. Kapela hrála okolo tři sta padesáti koncertů za rok (!!) a sestava s baskytaristou Janem Kavalem, kytaristou Stanislavem Kubešem a bubeníkem Jiřím Stárkem platí za tu nejklasičtější. Je až s podivem, jak to mohli tenkrát vydržet v těch z dnešního pohledu amatérských podmínkách. Nebylo výjimkou, že se hrály dva a někdy i tři koncerty za den. Jenže z vrcholu už vede jen cesta dolů. Po několika dalších singlech a jednom čtyřpísňovém EP u Pantonu (1979) vyšlo poslední společné album Nám se líbí... Nebylo tak tvrdé, ale díky přizvaným hostům (Jan Hrubý, Petr Kalandra, Oskar Petr a Jiří Tomek) mnohem pestřejší a dospělejší. V osmdesátém roce vyšel ještě hitový singl s peckami Jahody mražený a Jsem prý blázen jen.

Zemětřesení na všech frontách

Následně se Schelinger rozhodl od Čecha odejít a pracovat na vlastním projektu. Bubeník Jirka Stárek zvaný Mamut (dej mu pámbu lehkou zem), skladatel, geniální aranžér, ale také velký podivín, zakotvil v Katapultu. Doprovodné kytary se chopil Jirkův o jedenáct měsíců mladší bratr Milan. Začal vznikat údajně přelomový materiál, přímočařejší a tvrdší. Bohužel, věci příští zamíchaly osudem zcela jinak.

13. dubna 1981 Schelinger odjel točit vstup do jistého televizního pořadu v Bratislavě. Večer pak šel do vinárny, kde popíjel s nějakými známými. Verzí toho, co se dělo dál, existuje několik. Každopádně tam došlo k nějakému nedorozumění a zpěvák následně odešel s jakýmsi mužem na starý bratislavský most, kde měli svůj spor údajně vyřešit skokem do chladného Dunaje. Jak to však bylo doopravdy, se už asi nikdy nedozvíme. Jedna z verzí mluví i o Státní bezpečnosti, které stále populárnější a rebelující Schelinger coby špatný příklad pro socialistickou mládež vadil. Každopádně jeho tělo se našlo až po měsíci ve značném stadiu rozkladu v Maďarsku. Bratr Milan se ohradil proti pitevní zprávě, v níž bylo mnoho nejasností, a domnívá se, že v hrobu na Olšanech leží někdo jiný. Rozporů ve zmíněné zprávě je mnoho: od vyndaných krčních mandlí až po výšku těla, která se lišila snad o pět centimetrů.

A tak jediné Zemětřesení, které vyšlo, byl projekt vítězů ankety Černá vrána Československého rozhlasu z roku 1992. Tehdy ji v jednotlivých kategoriích v hlasování posluchačů vyhráli zpěvák Aleš Brichta, kytarista Miloš Dodo Doležal, baskytarista Vlasta Henych a bubeník Štěpán Smetáček. Doležal si vzpomněl na Schelingerovo nedokončené album a v dalším roce vyšla deska, která z velké části vycházela z původního připravovaného Zemětřesení, ale byla doplněná o některé starší skladby. Tento akt měl mimořádný úspěch a pomohl pamětníkům osvěžit vzpomínky a mladší generaci, která Jirkovu tvorbu nemohla zažít, přiblížit zlatou éru domácího hard rocku. Po osmi letech vyšel ještě koncertní záznam nazvaný Zemětřesení - Živě.

A starý desky hrajou dál

Ať to bylo tak či onak, odešel vynikající muzikant a zpěvák v plné síle, mladý člověk, dobrý kamarád, který mohl ještě mnohem zásadněji promluvit do budoucího formování tuzemského tvrdého rocku. Když se ohlédneme do druhé poloviny sedmdesátých let, Schelingerova parta tady byla jediná profesionální formace, která dokázala aspoň částečně držet krok se západními kapelami. Jenže jsou to všechno jen „kdyby“. Kdyby Zemětřesení existovalo, třeba by strhlo mnohem více mladých posluchačů, kteří měli plné zuby uvědomělého chování a strojení. A třeba by mnohem rychleji inspirovalo nově vznikající partičky ke hraní tvrdší hudby a nemuselo by se čekat tak dlouho, až se k nám dostane nastupující vlna heavy metalu z Velké Británie a postrčí mladé kluky do vřícího kotle.

Stejně by bylo zajímavé dostat se do nějaké jiné dimenze a sledovat dráhu Jiřího Schelingera, jediného skutečně opravdového hardrockového zpěváka tehdejší doby.