Kdyby nebyl už čtyřicet dva let na onom světě, právě teď by celý svět oslavoval sedmdesátiny Jimiho Hendrixe, patrně nejoriginálnějšího a nejvlivnějšího kytaristy v celé historii rockové hudby. Rockové? Hendrixe a jeho neutuchající význam nelze jednoznačně uvěznit pouze do této škatulky, na to byl umělecky až příliš nepolapitelnou a vskutku jedinečnou osobností. A jeho odkaz působí dodnes jako mohutný zdroj inspirace už několika generacím muzikantů, a nemusí ani nutně jít o Hendrixovy přímé či nepřímé následovníky.
„Dnes existují pouze dva typy kytaristů. Ti, kteří vliv Jimiho Hendrixe přiznávají, a ti, kteří se pokoušejí předstírat, že jím ovlivněni nebyli,“ říká jeho bývalý spoluhráč, baskytarista Billy Cox, a těmito slovy takříkajíc tne do živého. Přestože Hendrix stihl za svůj život vydat de facto jen tři regulérní řadová alba, pomalu každý - a jak už bylo řečeno, zdaleka nejen rockový - kytarista s jeho muzikou a originálními hráčskými finesami a „triky“ dřív nebo později přišel do kontaktu.
Ryzí samouk
Johnny Allen Hendrix, jak znělo celé jeho původní jméno, se narodil 27. října 1942. Mezi jeho blízkými i vzdálenějšími předky bychom našli irskou, anglickou, německou, ale též indiánskou a afroamerickou genetickou stopu. Odtud tedy pramenil jeho exotický zjev... Ještě během dětství nechal Jimimu, jak se mu odmalička říkalo, jeho otec změnit jméno na James Marshall Hendrix. Na kytaru se Jimi začal učit „až“ ve svých šestnácti letech. Sluší se dodat, že Hendrix byl ryzí samouk, ani zpětně se nesnažil dohnat nějakou teorii a nikdy se nenaučil noty, na což později s překvapením narazil třeba slovutný jazzový inovátor Miles Davis.
Ještě předtím, než byl v roce 1961 povolán do armády, už Hendrix hrál v několik skupinách v Seattlu. Na vojně, z níž byl předčasně propuštěn, potkal již zmiňovaného Billyho Coxe. Společně pak dali dohromady soubor The Casuals a zůstali kamarády a průběžně i muzikantskými partnery až do Hendrixovy předčasné smrti.
Až do roku 1966 Hendrix působil jako nájemný hráč, mj. v doprovodných tělesech tehdejších velkých černošských soulově-popových hvězd, jako byli Sam Cooke, Wilson Pickett, The Supremes, Percy Sledge nebo Ike & Tina Turner, ovšem absolvoval i řadu koncertů s jedním z rock‘n’rollových králů Little Richardem. Stále však toužil hrát i něco ryze svého. A svůj plán začal realizovat v září 1966, kdy odletěl do Londýna a promptně tam sestavil trio s basistou Noelem Reddingem a bubeníkem Mitchem Mitchellem, které si začalo říkat The Jimi Hendrix Experience. A dál už je to známá historie: legendární první singly Hey Joe (původem lidová píseň), Stone Free, Purple Haze a The Wind Cries Mary, v červnu 1967 triumfální vystoupení na festivalu v kalifornském Monterey, v srpnu debutová LP deska Are You Experienced?, nadšení samotného Boba Dylana z Hendrixovy předělávky jeho písně All along the Watchtower (na svých koncertech ji pak začal hrát v téhle verzi!), nová skupina, Woodstock... Na podrobný popis jeho další hudební dráhy, násilně přervané 18. září 1970 (kytarista se ve spánku udusil vlastními zvratky), zde není prostor, a ani to není cílem tohoto článku. Vše najdete v různých knihách o Hendrixovi - anebo třeba na Wikipedii, že.
Mít uši pro muziku
Hendrix silně ovlivnil opravdu kdejakého významného muzikanta. U lidí z bluesové, funkové a příbuzné sféry, jako jsou třeba Stevie Ray Vaughan, Robert Cray, Lenny Kravitz, Prince, Eddie Hazel z Parliament/Funkadelic, Vernon Reid z Living Colour a mnoho dalších, to příliš nepřekvapí. Ovšem u různých metalových nebo jazzových hráčů by to možná jeden nečekal. Například Kirk Hammet z Metallicy tvrdí, že kytaristou se stal na základě písně Purple Haze, která mu prý úplně změnila život. A velkým obdivovatelem Hendrixe byl i zmíněný Miles Davis. Moc se neví o tom, že plánovali udělat společné album, k jehož realizaci už bohužel nedošlo. Dejme Davisovi na závěr slovo: „Jimi byl skvělej, přirozenej muzikant... Bavili jsme se a já mu říkal třeba: ,Jimi, hele, když hraješ ten zmenšenej akord...‘ Viděl jsem, jak se mu ve tváři objevil nechápavej výraz, a tak jsem řekl: ,Jasně, já zapomněl.‘ Takže jsem mu to prostě zahrál na piano nebo na trubku a jemu to došlo, než bys řekl švec. Měl prostě pro muziku uši.“
