Jeff Beck v Praze - reportáž z koncertu

Jeff Beck je prostě pojem. Bohužel čas a osud je neúprosný, a tak jsme měli možnost až v tomto roce vidět tuto hudební a kytarovou veličinu poprvé i u nás... Osobně si z tohoto koncertu odnáším velmi silný zážitek.

Popis koncertu Jeffa Becka začnu jakýmsi osobním sebepolitováním. Jako muzikant totiž většinou o podobné koncerty přijdu z důvodů, že sám někde hraju. Mnohdy ale v nevědomosti, že se koná nějaký významný koncert, vezmu záskok za basistu, který o koncertu ví a chce na něj jít, já potom sloužím jen jako neinformovaná oběť. Mnohdy tedy znamená návštěva koncertu odřeknutí vlastního hraní a nákup vstupenky, tedy dvojité, v lepším případě vícenásobné náklady pro navštívení akce. Další varianta je získání volného vstupu, tato varianta je ideální v kombinaci s volným večerem, kdy nehraju.

Takže jsem sehnal záskok/oběť, využil nabídku volného vstupu a vyrazil ve čtvrtek 23. června do Tesla Arény :-). Předkapelu jsem nestihl, bohužel jsem dobu, kdy hráli, proklábosil s kamarády. Až vidina hlavního koncertu nás vytrhla z debat a vtipů a na poslední chvíli nás vyhnala do arény. Jeffa Becka jsme asi všichni viděli na videu s jeho předchozí formací, kde na bicí hrál Vinnie Colaiuta a na baskytaru mladičká Tal Wilkenfeld. Myslím, že toto video bylo hojně sledované a je stále velmi oblíbené. Atmosféra záznamu koncertu a výkon všech muzikantů jsou opravdu strhující, jako basista musím vzdát velký hold mladičké Tal Wilkenfeld, která za baskytaru opravdu umí vzít. Začal jsem okolo sebe ale pozorovat, že se našlo pár diváků, především z řad muzikantů, kteří se obávali, že s novou rytmikou už to nemůže být ono. Snad pro kytaristy byla skutečnost, že Jeff Beck má novou rytmiku, naprosto nepodstatnou informací :-). Myslím, že řada bubeníků by raději shlédla bubenickou veličinu, kterou Vinnie Colaiuta bezpochyby je. Myslím, že i řada basistů (a obdivovatelů blondýn) zamáčkla slzu, vzpomínajíc na skvělý groove a melodická sóla talentované Tal. Osobně jsem nepropadal panice nebo nějakým smutkům, protože znám Rhondu Smith, líbí se mi spíš černovlásky, popř. brunety (Rhonda rozhodně není blondýna) a věřil jsem, že Jeff Beck si nevezme „špatného“ bubeníka... Jo, a hlavně jsem to měl až na ušlý honorář zadarmo :-).

Na „place“ bylo co se týče basové aparatury přesně to, co jsem očekával, jakožto gentleman tedy začnu od ženy. Jak už jsem zmínil, hluboké tóny dostala na starost Rhonda Smith, tuto basistku známe především od Prince. Seznam hudebníků, které doprovázela nebo s kterými spolupracovala, je ale velmi bohatý. Uvedu jen ty nejdůležitější: Chaka Khan, Beyonce, T. I., Erykah Badu, Patti Austin, Patrice Rushen, Brenda Russell, Lee Ritenour, Larry Graham, Patti Labelle, Little Richard, Justin Timberlake, Najee, Candy Dulfer, Kirk Whalum, George Clinton, Fred Hammond.

Rhonda hrála ten večer na baskytaru (čtyřstrunný Fender Jazz Bass), ale i elektrický kontrabas. Rhonda je už dlouho k vidění s aparaturou Mesa/Boogie za svými zády, nebylo tomu jinak ani v Praze. Pokud si dobře pamatuji, tak měla v racku dva zesilovače, první M-pulse 600 a druhý Big Block 750 a tři čtyř desítkové boxy řady Powerhouse, samozřejmě vše od firmy Mesa/Boogie. Po ostatní aparatuře jakožto basista vždycky jen tak přelétnu koutkem oka, ale přesto jsem zaregistroval i vercajk ostatních muzikantů :-). Jeff hrál na aparaturu firmy Marshall, nejsem znalec a ani historik, ale myslím, že je tento kytarista spojován právě s touto značkou. Co se týče kláves, tak o těch jsem pochytal něco informací od svého spoluhráče a kamaráda Honzy Holečka. Klávesista Jason Rebello používá v zásadě pianové zvuky, hlavně zvuk Rhodes na Korg SV1, dále používá na lead synth rackovou verzi Minimoog, a to ve spojení s jakousi midiklávesnicí. Zvuky má zřejmě hodně předpřipravené a tahá je z „Macka“, další podrobnosti se dají jen a jen odhadovat. Jediné, co bylo trochu „jinak“, byly bicí, značku DW všichni dobře známe, ale šlo spíš o dekoraci na tomto nástroji. Celá souprava byla ozdobena květy... Hmmm, hezký, řekl jsem si a vyčkával začátek koncertu.

Nastoupila kapela, hala nadělila hráčům první dlouhý aplaus a začalo se hrát „... a hráli a hráli a hráli.“ Musím jen konstatovat, že koncert ve mně zanechal od začátku až do konce opravdu hluboký zážitek. Neomylná intonace, zvuk a práce s tónem, to je prostě Jeff Beck. Během koncertu vystřídal párkrát svůj bílý Fender Stratocaster a na poslední písničku si vzal pro vzpomínku kultovního kytarového designera i kytaru Gibson Les Paul. Jeff Beck je prostě veličina a vzpomínám, že Jan Hammer si právě tohoto kytaristu považoval z hráčů na kytaru, s kterými kdy spolupracoval, nejvíc. Jeho kytara umí být syrová, ale přitom tak zpěvná a výrazově osobitá a nezaměnitelná. Jeho práce s tónem a hráčská jistota je opravdu obdivuhodná. Mohl bych se dále jen a jen rozplývat, opravdu mne to velmi zasáhlo. Klávesista dokonale pokryl styl, na který jsme ze starých nahrávek zvyklí. Opravdu dokonale zvládnul hru ve stylu Jana Hammera, tedy samozřejmě tam, kde to bylo potřeba. „Honzovy“ skladby se pochopitelně ten večer také hrály, protože dvojice Jeff Beck a Jan Hammer je opravdu kultovní dvojicí let sedmdesátých.

Pro mne osobně byl největším překvapením a hlavním objektem pozornosti bubeník Narada Michael Walden. Musím se přiznat, že jsem toto jméno neznal, resp. jsem na něj občas narazil jen v nějakém bookletu. Narada je znám i jako velmi úspěšný producent a v seznamu osobností najdete opravdu velká jména, které produkoval nebo s nimi spolupracoval. Jen pár jmen ze seznamu: Whitney Houston, Regina Belle, Aretha Franklin, Mariah Carey, Lionel Richie, Elton John, Stevie Wonder, Tom Jones, Wynonna Judd. Narada Michael Walden hrál začátkem sedmdesátých let v Mahavishnu Orchestra, kde převzal křeslo, tedy spíš stoličku, po bubeníkovi Billym Cobhamovi. Tenhle týpek je fakt živel! Narada Michael Walden je typ hráče, který umí i pobavit, přitom vše hraje s velkým nadhledem a gruntem. Jeho hra je nekompromisní a strhující, přitom je pořád na co se koukat. Tenhle velký showman „to“ umí prodat. Dostal mne jeho zpěv a projev v písni Little Wing, kterou místy jakoby jen vyprávěl, rozhazuje rukama, šlapal při tom jen hi-hat a kopák... Po dozpívání sloky posílá mikrofon na hrazdě nahoru a spouští smrtící groove, opravdu jsem se bavil. Při bubnovém sóle vyprovokoval ke spolupráci zpěvem celou Tesla arénu, Narada s tím umí zacházet a ví, jak spustit „opravdovej show time“! Trochu mne překvapily reakce některých kolegů bubeníků právě na Naradovo hraní. To, co jim se zdálo jako normální a obyčejné, mě naopak přišlo jako skvělé a naprosto v pořádku. Osobně mi vyhovuje typ bubeníka, který pracuje především pro celek. Skvělé je právě umět zahrát „jednoduchý“ pattern tak, aby to diváky a spoluhráče „zvedalo ze židle“. Narada ale není rozhodně žádný bubenický prosťáček, jeho „tah na branku“ je obdivuhodný, jeho breaky, doprovody a sóla bych charakterizoval jako „bubenické“ a velmi účinné, ale rozhodně ne triviální. Prostě hraje ty správné věci v tu pravou chvíli. Samozřejmě mám rád virtuózní bubeníky, jako jsou Vinnie Colaiuta, Dave Weckl, Denis Chambers atd. atd., ale negativní reakce mi přišly v tomto případě trochu zvláštní. Rozhodně nemám v úmyslu si rejpnout, ale myslím že právě tento typ hráčů fungujících pro kapelu, přitom s obrovským nadhledem a hudebním vtipem, by měl být jednou z inspirací, a to pro jakýkoliv typ nástroje. Rhonda spolu s Neradou tvořili opravdu „smrtící“ rytmiku a není třeba otáčet se zpět. Rhonda i zazpívala a nadělila divákům několik strhujících basových sól. Kapela pracovala s dynamikou, barvou zvuků, byl cítit opravdový tlak, který šel i z pódia, takže si to muzikanti nahoře rozhodně užívali.

Zazněly písně jako: Nadia, Rollin’ and Tumblin’, Big Block People Get Ready, Nessun Dorma, How High the Moon, Want to Take You Higher, Over the Rainbow, Little Wing, Cause We’ve Ended As Lovers, Dirty Mind, You Never Know. Je možné, že jsem na některé skladby zapomněl a pořadí je přeházené, ale k napsání tohoto článku jsem byl osloven až pár týdnů po uskutečnění tohoto koncertu, takže podrobnosti jsem sháněl až dodatečně.

Večer se opravdu povedl a tento koncert bude ve mně nesporně zapsán jako jeden z nejlepších koncertů, na které se mi povedlo souhrou náhod a okolností dorazit. Práce kapely byla velkou inspirací, samozřejmě hudba je na prvním místě, ale je důležité i diváky oslovit a pobavit, dát jim najevo vstřícnost a kontakt s nimi, v tomto byl pro mne tento koncert opravdu velkou školou. Jak to tak po akcích tohoto typu chodí, začalo se na cestě domů řešit, kdo na co hraje, jak co kdo hraje, kdo s kým teď hraje, kdo kde a kdy z muzikantů hrál, někteří si přihodili i názory typu „to bych zahrál taky“ :-), nebo naopak „takhle tady stejně nikdo nikdy hrát nebude“. Asi nejvíc propíraný byl a bude zvuk kytary. Nevím, jestli je známé zapojení a nastavení zesilovačů a efektů, ale Jeff Beck ten večer zamotal hlavu nejednomu kytaristovi. Inspirativní je i jeho technika pravé ruky, Jeff vůbec nehraje trsátkem, tato technika má na zvuk samozřejmě nesporný vliv, ovlivňuje kontakt s nástrojem, ale samozřejmě i jeho zvuk. Prsty jsou prostě prsty a kontakt strun a prstů dovoluje víc pracovat s tónem než hra trsátkem. I pro mého dlouholetého spoluhráče, tedy co to povídám, pro mého kapelníka (nebudu jmenovat, ale jméno můžete rozluštit v tomto kvízu: Šobul Tšrdna), byl tento koncert inspirací, a tak po odchodu z Tesla arény začal na svých koncertech hojně používat i tuto techniku.

Je pár týdnů po koncertě a nadšení a dávka euforie ze mě stále nevyprchala. Myslím, že na dnešní dobu šlo i značně atypickou událost, lidi přišli na „starou“ instrumentální hudbu do haly. V dnešní době jev opravdu výjimečný. Ano Jeff Beck je pojem, který haly opět plní. Během psaní tohoto článku jsem si pustil jak Jeff Beckovo starší DVD, tak i pár stream videí na internetu. Ne, to opravdu není ono, doufám, že se doba změní a lidi zjistí, že za kulturou, opravdovým prožitkem (a za holkama) to chce zajít i jinam než jen k televizi nebo k monitoru počítače. Kdo nevěří, ať tam běží!

Efekty

Je šokující, že Beck na efekty zvysoka kašle. Jeho zvuk zkrátka leží „v pazourách“, jak říká Mirek Linhart. Jednomu holt stačí párek Marshallů, jedno kreslítko a bílý Fender. Pedalboard je po čertech jednoduchý:

kvákadlo Snarling Dogsnakopávadlo Klondva true bypass rozbočovače Gig Rig Loopy 2tři direct boxy Mike Hill Services B.I.S. Boxnapájení Pedal Power 2 Plus.

Někdy má Jeff ještě zařazený overdrive Wampler Ecstasy.

Mimochodem, hezká recenze vyšla hned druhý den na iDnes. Ondřej Bezr zde píše, že tóny z Beckovy kytary jsou „... přefiltrovány řadou efektů...“. Kdepak chlapci, je to úplně jinak!