Východoněmecké autíčko Trabant už dnes na silnicích pomalu nevidíte. Zato pražskou kapelu Traband můžete, když budete mít štěstí, potkat v podstatě kdekoli po světě. Motor tohoto Trabandu přede nadmíru energickou muzikou, opřenou o lidovou tvorbu pouličních muzikantů a jarmareční písně. S řidičem tohoto "bouráku" Jaroslavem Svobodou jsem se sešel v jedné žižkovské hospůdce. Považoval jsem to, vzhledem k jeho tvorbě, za ideální místo setkání. Nakonec se ukázalo, že je vlastně všechno trochu jinak.
Sedíme v žižkovské hospůdce a není to náhodou, tvorba kapely Traband mi přijde přímo protknuta Žižkovem. Vyrůstal jsi zde od dětství?
Ne ne, já jsem tady naopak velmi krátce, někdy zhruba od roku 2000. Takže to, že se Žižkov odráží v tvorbě Trabandu, je spíš takové zdání. Na začátku, když jsme začali dělat desku Kolotoč, mi všichni předhazovali tu žižkovskou periférku a radu Vacátka a podobně, samozřejmě, líbí se mi ty filmy a takové ty sentimentální vzpomínky, ale rozhodně to není záměr. Hodně těch příběhů z písniček je odposlechnuto z ulice, ale nemusí to být zrovna Žižkov.
Traband na mě dýchá takovou hospodskou poetikou. Máš rád hospodu, ovlivňuje tě nějak?
Nemám, rád jsem sám, a když už, tak jdu do kavárny nebo do čajovny. Hospodou neopovrhuji, jeden čas to byla pro mě velká studnice inspirace, ale nechodím tam. Mám rád práci, soustředění a nemám rád takové ty hospodské kecy. Třeba moje oblíbené místo je tady kousek, Parukářka, kde se vždycky přes léto venku konají koncerty. V Trabandu je sice ta hospoda a ten "hospodskej šraml" cítit, ale myslím si, že to posunujeme trochu jinam. Jenom využíváme prvky toho, co je s tím spjaté, ať už v příbězích nebo v muzice, ale snažíme se pomocí nich říci něco jiného. A už vůbec to nemá být nějaká oslava hospody. Já mám rád Hrabala, mám rád Třešňáka, bez nich by to všechno asi vypadalo jinak, ale rozhodně ta naše tvorba není takové to hrabalovské "patlání se v poezii periférie těch uslintaných dědků u piva," to ani náhodou.
Prošel sis jako muzikant takovým tím hraním na ulici? To by mi k Trabandu taky dost sedělo.
Prošel. S Trabandem maličko, ale hlavně s kapelama, co byly před tím, anebo jen tak sám s kytarou. Bylo to ještě někdy za komančů, v osmdesátých letech, takové to klasické hraní na Karlově mostě, kdy jsi nemusel mít povolení, jen jsi musel dávat pozor, aby kolem tebe pán se šedým kufříkem neprošel v nevhodný okamžik. Škola ulice je asi nejlepší.
A kromě školy ulice, máš taky nějaké klasické hudební vzdělání?
Nemám žádné, v muzice jsem samouk. Mám výtvarné vzdělání. K hudbě jsem se vlastně dostal tak, že jsem asi ve 14 letech našel na půdě mandolínu. Původně jsem chtěl hrát na pětistrunné banjo jako Marko Čermák, protože jsem miloval Zelenáče. Byla ale mandolína, tak jsem brnkal na mandolínu. Pak už to klasicky přešlo k Beatles, ke kytaře.
Traband vlastně původně byl taková trošku punkovka s klasickým hudebním obsazením, kytary a tak. Přibliž nám trošku tu historii a kde vznikl ten přerod v "dechno," jak tomu v součastnosti říkáte.
Ten směr vlastně krystalizoval s tím, jak do Trabandu přicházeli muzikanti, jak jsme se potkávali. Traband vlastně původně vznikl za účelem doprovodné kapely na festival Porta v roce 1995. Tehdy jsem tam poslal svoji autorskou písničku a hledal hudebníky, kteří by mě doprovodili. S basákem a bubeníkem jsme nacvičili pár písní a jeli na Portu. Tím jsem myslel, že to bude odbyto, ale hraní ve třech se mi zalíbilo. Zřejmě razancí toho bubeníka jsme se posunuli z takové té písničkové, folkové polohy více k punku. Po roce přišel banjista, tím to zase začalo mít trochu nádech swingu či country, a v roce 1998, s příchodem trumpetistky, už se to pomalu blížilo k tomu šramlu.
A to už je konec, tady už to zůstane, nebo se ještě může Traband posunout někam dál?
Nevím. My teď děláme něco ve třech: basa, bicí a trumpeta. Je to trošku zvláštní, basa hraje v podstatě akordicky a trumpeta se prožene přes efekty, např. overdrive. Není to ale pod hlavičkou Trabandu a jsou to i jiné písničky. Říkáme tomu pracovně Ultraband nebo Trojband. Zatím je to ve stádiu zrodu a nevím, kam se to bude ubírat. Měl by to ale být úplně jiný projekt. Třeba z toho bude jen nahrávka a vůbec nebudeme vystupovat naživo. Uvidíme.
Zabýval jsi se nějak studijně kramářskou písní a podobnou lidovou tvorbou, která se do muziky Trabandu promítá?
Jasně, pročítal jsem knihy, které jsou dostupné. Nešlo jen o kramářskou píseň. Zajímala mne celá ta tradice od Irska přes americké balady, které zpíval Johnny Cash, až k nám k folku, k příběhům, co v písničkách vyprávěl třeba Hutka, čerpající v nich z historie. Zajímá mne to, co se dá třeba pomocí kramářské písně vyjádřit. Nepoužíváš žádné metafory nebo nějakou velkou poetiku, někdy jde o článek z černé kroniky, tak jak by si ho četl v novinách. Vždyť dříve taková píseň vlastně noviny suplovala. Taky se mi líbí k tomu ty komixy, kdy zpěvák stál a ukazoval na obrázky. Dříve jsme je také používali, ale nějak se nám nevešly na menší pódia, tak jsme od toho ustoupili.
S jakým nástrojem a jak skládáš písničky?
Různě. S klavírem, s basou, s harmonikou... Někdy ani to ne. Někdy je jen nějaká melodie v hlavě, o níž si řeknou slova. Přinesu do kapely písničku v podobě akordů a textu. Celkové aranžmá a dynamika skladby, to je práce celé kapely. Většinou ten základ dělám já, ale máme i nějaké věci od naší trumpetistky, která také skládá muziku. Pro mne je hodně důležité, co ta píseň sděluje. Proto se spíše považuji za písničkáře než za muzikanta. Hodně dbám na text, vůbec mne nezajímají nějaké hudební styly nebo jaké nástroje v písni hrají a podobně. V první řadě jde o sdělení. Mám rád příběhy, protože těch je v písničkách málo, a smekám před lidmi, kteří je umí napsat. O pocitech dokáže plácat každý.
Necháš si do své tvorby mluvit od lidí z kapely?
Nechám, ale ne každý je pro mě stejná autorita (smích). Teď už jsem schopen i zahodit píseň, jež se ostatním nelíbí, protože jsem se přesvědčil, že je to ku prospěchu věci.
Využíváš při práci domácí studio či nějaké počítačové programy?
Používám např. Vegas. Spíše k tvorbě demáčů. Na desce Roadmovie jsem dělal vlastně doma na počítači nějaké samply a smyčky. První track na téhle desce je vlastně vyloženě mixovaný ze zvuků ulice. Je to takový suvenýr z cest. Vždycky, když někde jsme, tak chodím s minidiskem a nahrávám si zvuky. Pak si je doma archivuji a dělám takovéhle koláže.
Sleduješ v zahraničí kapely, které vycházejí z folklóru těch zemí? Chodíš se na ně podívat třeba do místních klubů?
Většinou na to není čas ani chuť. Mě opravdu zajímá víc to, co se děje na té ulici, tak jakoby neoficiálně. V Japonsku jsme se byli podívat v klubu na vystoupení místní kapely, ale hrající klezmer. Že bych někam šel s úmyslem, poslechnout si, co se tam či tam v muzice děje, to ne. Naopak mne třeba na Korsice nadchnuli pouliční harmonikáři, kteří vlastně hráli a žebrali. Zajímá mne vlastně víc takové náhodné setkání, někde něco zaslechnout, než vyhledávat to, co zrovna je nějak v kursu.
Zpíváš nějaké písně třeba v angličtině? Nemyslíš si, že v zahraničí je posluchač dost ochuzený o to, že nerozumí tvým textům, které jsou u vaší muziky poměrně dost důležité?
Určitě, ale jako Čech také můžeš poslouchat cizí písničky, nemusíš jim úplně rozumět, a přesto mít z té skladby dobrý pocit. Sázím na to, že naše muzika může fungovat takhle. Jednou jsem se pokoušel zpívat něco francouzsky, a pak mi přišlo, že ti Francouzi jsou stejně vděčnější, když slyší tu češtinu, která je pro ně exotická, než špatnou francoužštinu z úst Čecha. Vnímají z té muziky zase jiné věci. Nerozumí třeba slovům, ale najdou si tam zase něco vlastního.
Nejen Trabandem živ je člověk. Velice zajímavá je tvoje spolupráce s Michalem Horáčkem. Jak k ní došlo?
V roce 1999 nás Michal Horáček viděl na festivalu v Roudnici. Po koncertě přišel za námi, a tak jsme vlastně navázali kontakt. Objevil jsem se díky tomu na albu Mohlo by tu být i líp, které dělal s Petrem Hapkou, tam jsem nazpíval píseň Parník se potápí, kapela hraje. Po čtyřech letech od našeho setkání pak došlo na tu společnou autorskou desku Tak to chodí. Michal Horáček mi nabídl, jestli bych nechtěl zhudebnit jeho texty. Původně to zamýšlel možná pro Traband, což by se mi moc nelíbilo, neboť já do Trabandu nějak nerad pouštím lidi z venku. Dnes vidím, že jsme tu naší desku měli udělat trošku jinak. Dopadlo to tak, že já jsem psal hudbu, Michal Horáček texty a Honza Spálený to aranžoval. Myslím, že si měl každý z těch interpretů zaranžovat svou píseň sám se svojí kapelou, jako to udělala jen Věra Nerušilová a Szidi Tobias. Kdyby se na tom podíleli takto všichni zpěváci, kteří se toho projektu zúčastnili, myslím, že by to byla úplně jiná deska.
Jak se ti vlastně spolupracovalo s Michalem Horáčkem? Jak se ti psalo na jeho texty?
Velmi dobře. Některé věci byly hotové takříkajíc z jednoho vrzu, některé jsem zase třeba pětkrát předělával. Nebylo to vždycky jednoduché, ale ten pocit z toho byl velmi dobrý. Michal Horáček mi přinesl balík více než třiceti textů, z nichž jsem si mohl vybrat to, co mne zaujalo. U některých písní jsme již dopředu věděli, kdo je bude interpretovat, ale třeba písničku Kirké zkoušelo nazpívat pět holek, než jsme pak vybrali. Sám jsem tam nejprve nechtěl zpívat nic, ale pak jsme se dohodli, že zkusíme ten Pátek podvečer. Nahráli jsme ho s Trabandem, ale nakonec jsme se vrátili k původní verzi, kterou nahráli ti lepší muzikanti než jsou Trabandi.
Máš na té desce nějakého favorita mezi interprety? Kdo se ti na ní nejvíc líbí?
Teď budu vlastně opakovat Horáčkova slova, že takovým největším zjevením pro nás byli Szidi Tobias a František Segrado. Frantu už jsem znal z dřívějška, ale z toho, jak zazpíval tu písničku Praha, z toho jsem šel do kolen.
Nechystáš ještě nějaký nový projekt, v němž by ses podíval zase trošku někam jinam?
Nechystám, já už jsem se podíval. Třeba takovou elektroniku si můžeš zkoušet jen tak doma, na to nepotřebuješ pódium nebo kapelu. Vloni a předloni mě to docela dost zajímalo, ale teď už jsem zase někde úplně jinde. Elektronika hrozně svazuje, staví bariéru mezi publikem a tím, co se děje na pódiu. Pokud používáš nějaké samply či klik pro bubeníka, má píseň jasný tvar, někde musí začínat a někde končit. Není prostor pro improvizaci, nemůžeš najednou přestat a udělat něco jiného.
Jakou posloucháš muziku a necháváš se něčím z toho ovlivňovat?
Poslouchám všechno, nemám nějaký vyhraněný styl. A ovlivňovat se nechám také vším, protože čím víc toho vstřebáš, tím víc toho můžeš ze sebe vydat. Mám rád písničkáře, ale vedle toho se mi líbí třeba Dj Krush proto, jak pracuje se zvukem. Mám rád i hip-hop nebo reggae. Hodně mne zajímají staré nahrávky folklóru, už tím svým archaickým zvukem, kde nejsou třeba žádné basy, to je nádhera.
Dostáváš nějaké nabídky od někoho, že by chtěl napsat třeba texty nebo podobně?
Dostávám spíše na muziku. Zhudebňoval jsem teď asi čtyři texty právě pro Frantu Segrada a jeho kapelu. Měli jsme rozdělaný takový společný projekt s Vencou Koubkem, ale to tak nějak skončilo. Léta už si slibujeme s Vlastou Třešňákem, že dáme něco dohromady.
Náš pohled do tvé kuchyně musí být zakončený receptem. Jaký by si čtenářům dal?
Třeba na bramboráky? Ne, já mám takový univerzální: Vemte cokoli a udělejte z toho něco jiného. To se mi moc líbí, je to vlastně i taková filosofie Trabandu.
Díky.
