Nejen na pódiích jazzových a bluesových klubů či ve svém pražském staroměstském bytě, kde s milou nenuceností zasvěcuje do tajů kytarové hry mladé muzikantské adepty, bývá k zastižení jazzový kytarista Tony Viktora.
"Dost často bývám i tady," dodává s bezprostředně vitálním smíchem na vrub útulné Čejkovické vinárny v Michalské ulici, kde se schází na kus řeči se svými přáteli i muzikantskými souputníky. Tady sedává nad dvojkou bílé mllerky s Jiřím Růžičkou, Jaromírem Helešicem, sem chodívá, jak sám říká, poplkat o muzice i o životě, protože muzika je jen výseč z toho všeho co nás obklopuje, co je neopakovatelné, obdivuhodné a čeho stojí za to se alespoň dotknout. A právě tady se odehrálo i povídání o hudební i životní dráze tohoto muzikanta a neodolatelně bezprostředního člověka, povídání, které dalo vzniknout následujícím řádkům.
Och, Mein Papa
Antonín Viktora se narodil uprostřed válečných let v Hodoníně, městě na pomezí jižní Moravy, Slovenska a Rakouska, městě obklopeném vinicemi a lidovou hudbou. Tady prožil svá dětská a školní léta, ale i první setkání a doteky s muzikou jako takovou. "Když bývalo třeba Josefa nebo nějaký jiný podobný svátek, chodily od domu k domu malé dechovečky, jen harmonika, trumpetka, a nějaký ten tenorek, a hrály. Sedávalo se před barákem a my, kluci v trenýrkách, jsme pozorovali život dospělých, jak chlapi pomrkávají, berou si z plata panáčky, a hrozně se nám to líbilo." Lidová hudba jižní Moravy sice zůstala natrvalo hluboko zakotvená v muzikantské duši Tonyho Viktory, ale (jak by se bývalo dalo předpokládat) nebyla tou první, do níž by se pustil tak říkajíc aktivně. Nehrál na dětské housličky lidové motivy, nepokoušel se usednout k cimbálu, tím prvním nástrojem, který mu učaroval a jemuž zůstal věrný podnes, byla rovnou kytara.
"Když mi bylo tak dvanáct třináct, otec koupil bráchovi za 130 korun malou španělku, na níž byl vyobrazen veliký kaktus a nějaký Mexikánec v sombreru, a na tu jsme se začali s bráchou učit. Důležité bylo to, že první, s čím jsme museli začít, byly písničky, které měl otec rád. Vybavuje se mi šlágr, který se jmenoval Oh, Mein Papa, hrál jsem ho v D dur a otec vždycky přišel a řekl: ,Tak spusť. Vem si kytaru a dej to.' Já byl červený až za ušima, ale hrál jsem. Potom sem tam nějaké tango, prostě písničky, jež měli rádi dospělí. Událost byla, když poprvé přijeli do Hodoníma Kučerovci. O nějakém jazzu nebo rock'n'rollu jsem neměl ani páru, bigbít přišel až později. Takže jsem se učil hrát to, co bylo po ruce. Folklór jsem obdivoval, ale nikdy jsem ho nehrál. Otec ho tak nějak nevybral. Byl hodně na vesnicích na jižní Moravě, v Hodoníně ho hrávali třeba pan lékárník a pan učitel, ten nosil housle i do školy na hodiny zpěvu, ale já od začátku zůstal u kytary."
Zeměpisná poloha Hodonína s sebou ovšem ještě přinášela jednu výhodu, která měla důležitý vliv na muzikantské začátky Tonyho Viktory, totiž, velmi snadnou dosažitelnost a slyšitelnost rakouského rozhlasového vysílání.
"Poslouchali jsme pořady z Vídně, tu a tam už měl někdo magneťák, tak jsme si je nahrávali. Byly to novinky, jež v té době u nás ještě nikdo neznal, zpěváci v Praze je začali natáčet až později, my už jsme k nim měli přístup, tak je vždycky někdo otextoval a hrávali jsme je na čajích. To mi bylo tak šestnáct sedmnáct, do Hodonína jsem se vracel ze Zlína, kde jsem se učil jako univerzální soustružník. Že bych se měl někdy zabývat a živit muzikou, to mě v té době ani nenapadlo. Muzika byla vždycky tak nějak vedle, byl to koníček a člověk o tom tak nepřemýšlel. Táta byl starý baťovec, tak chtěl, abych dělal něco solidního, a já si vedle toho mohl zahrát na čajích, tu a tam v kavárně, jak mi kdo zavolal."
Je tudíž nabíledni, že tajemství a zákonitosti hudby stejně tak jako hráčské techniky objevoval Tony Viktora postupem času, samostatně a vlastnoručně.
"Muzika, která se nám líbila a která nás zajímala, se nikde neučila. Na všechno jsme si museli přijít sami. Člověk poslouchal, snažil se sám přijít na to, co a jak kde hrát, prostě lezl po haluzi a postupně se dostával ke kořenům. Nebyly žádné materiály, skoro žádné desky. První, kterou jsem slyšel, byl na EP tuším takový australský dixík Green Bell, to mě úplně nadchlo. Na čajích a v kavárně se ovšem hrála především taneční hudba. A tak jsme si krok za krokem přicházeli na všechno sami, ve Zlíně jsem se potkal s dalšími muzikanty, někdy si zahrál s tím, někdy s tím, a jak říkám, bral jsem to po haluzi. Dneska to mají kluci, co začínají, daleko jednodušší. Všechno si můžou sehnat, všechno je na dosah ruky, ale je otázka, zda je to tak lepší. Jsou věci, na něž konec konců musí každý přijít sám. Ty se nedají naučit, člověk je musí sám objevit."
Pakliže platí známé úsloví, že všechno zlé je pro něco dobré, můžeme do této kategorie zařadit událost, která Tonyho Viktoru potkala v devatenácti letech a ve svém důsledku ho ještě více přiblížila pozdější dráze profesionálního muzikanta. "Vyrazili jsme si s kamarádem vykoupat se na motorce na Slovensko. Dcerky akorát dostávaly vysvědčení, tak jsme si říkali, že to bude prima výlet. On si někde vypůjčil nebo doma šlohl motorku. Neměl papíry, moc řídit neuměl a skončilo to bourákem. Dodnes si pamatuji, že náklaďák, do něhož jsme čelně narazili, byl maďarský a jmenoval se Csepel. Já si poranil nohy a od té doby mám problémy s chozením. Řekl jsem si, že než stát někde za soustruhem, bude pro mě lepší poohlížet se víc po muzice, a tak jsem to taky dělal. V Hodoníně něco takového jako muzikant na volné noze neexistovalo, ale mě to nějak procházelo. Chodil jsem hrát s různými kapelami, s různými lidmi, dostal jsem i nabídku od Pavla Nováka. Byl v té době velká hvězda, všichni tam měli takové ty kroucené šňůry ke kytarám, nabídl mi moc dobré podmínky, ale když jsem byl na první zkoušce v Přerově a viděl jsem, jak se děcka z jeho kapely trápí s jednoduchou instrumentálkou, řekl jsem si, že to by nebylo nic pro mě a nabídku jsem odmítl."
Jednou ze zastávek rodící se muzikantské dráhy Tony Viktory bylo i tatranské středisko Poprad, kde působil v orchestru s hostujícím Stano Sulkovským. Ovšem volání jazzu bylo stále silnější a hlasitější, už nestačily jen občasné výlety na jazzové festivaly do Prahy či Přerova, bylo třeba se rozhodnout. "Na swingu a jazzu vůbec mě čím dál víc přitahovalo košaté bohatství harmonie spojené s dechem rytmu. Chtěl jsem se víc dozvědět, víc naučit, a tak nezbylo než se sbalit a odejít do velkého města."
Je to v něčem jiném
V roce 1972 Tony Viktora definitivně přesídlil do Prahy a začal se postupně etablovat na zdejší hudební scéně. "Řekl jsem si, že to risknu, přišel jsem do Prahy a tady jsem se začal tak nějak motat s Jardou Helešicem, s nímž jsem se už dlouho znal. On už tu byl na vojně, tak už tu trochu lítal mezi kapelami, křápal na bicí a domluvili jsme se, že se spolu budeme snažit o jazzík. Měl tady privát u jedné staré paní v Opatovické, já tam bydlel načerno, vždycky v půlnoci jsem tam vlezl oknem a spal v posteli, která původně patřila nějakému karbaníkovi, podvodníkovi, co si vždycky nalepil paruku a šel po nocích hrát, až ho zavřeli. Postel byla prázdná, tak jsem tam mohl spát, ráno jsem zas vylezl oknem. A pak jsme seděli zase někde v hospodě a koumali, kam se narvat do nějaké kapely. Bydleli jsme pak na Strahově, kde nás zaměstnal pan Zdeněk Srstka u nádvorní party a byl na nás hrozně hodný, a nakonec se mi podařilo získat nějakou práci u OPBH. O okapech a betonech jsem toho moc nevěděl, byl k tomu ale malý domovnický byt, tak za mnou mohla přijít žena. Narodila se nám dcera, i s muzikou se to začalo postupně trochu rozjíždět." Počátkem sedmdesátých let se Tony Viktora začal skutečně prosazovat jako nepřehlédnutelná osobnost české jazzové scény, i když ne vždy to bylo jednoduché.
"Šli jsme třeba s Jaromírem na konkurz do Semaforu, kam nás pozval Ferdinand Havlík. Dali jsme si v pasáži nějaký rumík a usnesli se, že Havlík bude chtít swing. Vevnitř jsme proto spustili Meckie Messera a Havlík povídá: ,Ale chlapci, já bych to chtěl tak trochu na bigbít, oživit Semafor.' Po roce a půl se ozval znova, já tam šel a říkám panu Havlíkovi: ,Teď budete spokojený, bude to bigbít.' A on na to: ,Omyl pane Viktora, swing. Je jiná doba.'"
Tony Viktora se pak objevoval v nejrůznějších formacích po boku nejrůznějších hudebníků a interpretů. V letech 1973-4 byl součástí tria, doprovázejícího program Jiřího Suchého a C&K Vocalu. Důležitou etapou bylo v letech 1977-9 působení v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana, po Hulanově smrti pak příchod do SHQ Karla Velebného. Velebný také přiměl Tony Viktoru k rozběhnutí vlastní skupiny, která v proměnlivých sestavách působí dodnes. "Nejpodstatnější je, aby si muzikanti spolu rozuměli lidsky, aby si vzájemně seděli a vyhovovali. Jinak se jazz hrát nedá."
Přes střídající se módní vlivy zůstal a zůstává Tony Viktora věrný svému bezprostřednímu zemitému hráčskému rukopisu.
"Třeba takový jazzrock byla věc, která zůstala tak trochu mimo mě. Ne proto, že bych proti té muzice něco měl. Ať se hraje jakákoli muzika, buď jsou u ní bezva muzikanti, nebo nemuzikanti. A když to někdo fajn hraje - v pořádku. Tady byli dobří muzikanti - a já mám navíc mladé lidi velice rád a fandím jim. Mě ale zajímala jiná muzika, a krom toho bych na to neměl ani nástroje. Co to ty kluky tenkrát stálo úsilí sehnat si nějakého Fendera a nebo Marshala, aby kytara zpívala. Nebo tenké struny - ježišmarjá, to není nic pro mě. Samozřejmě, měl jsem taky drahé nástroje, které mi pak stejně ukradli. Bývaly doby, kdy jsem se po takových nástrojích pídil v barevných časopisech na křídovém papíře, ale postupem času jsem došel k tomu, že je to v něčem jiném. Je dobré mít spolehlivý nástroj, ale když člověk křápne, umí zahrát, rozehrát strunu na srdce... je to jak s děvčetem. Jak jí chytne za ten krk, jak jí poněžní (a jeho ruka nemusela být zrovna umytá nějakým mýdlem z Kolína nad Rýnem, stačil Bílý jelen nebo Helada a tom nezáleží), ozáří jí tak, jak jiný ne. Tak si to myslím. Je to stejně v něčem jiném - jak je z toho cítit, že to dýchne, potěší, pohladí."
Učitelem
Jak už bylo řečeno, věnuje se v současnosti Tony Viktora nejen aktivnímu hraní v jazzových a bluesových klubech, ale i činnosti pedagogické. I v tomto ohledu je ovšem víc než patrný jeho poctivý gruntovní přístup k muzice.
"Nemohl bych učit jen tak, že by někdo přišel, zaplatil peníze, mně by to bylo jedno, jenom bych si odučil hodinu - a on by mi byl ukradený - to by opravdu nešlo. Mám zájem, a to není lehké, aby on získal důvěru ke mně a já měl důvěru k němu, že je šikovný, jenom se třeba nedovede vyjádřit. Učení je velmi intimní věc. Není to tak, že řeknu - toto se musíš naučit, a když ne, příští hodinu tě vyhodím. To mě vůbec nezajímá. To už záleží na tobě. Já ti vlastně sděluji intimní věci, o nichž jsem se musel hodně napřemýšlet. Ty nejsou v knihách, nejsou striktně dané. Jsou to různé možnosti, způsoby, jak se věci dotknout, a o těch si povídáme, ty nacházíme. Rád bych měl i víc žáků, ale musejí mít opravdu hluboký zájem a chuť se učit dozvídat a nacházet."
Nástroje
"Nástroje? To bude příběh. Míval jsem krásnou českou kytaru, na kterou jsem léta hrával a jednou po hraní mi s ní pomáhal do schodů syn jednoho muzikanta. Hodil si jí přes rameno, v osmém patře se mu vysmekla a dole z ní zbyly jenom třísky. Kluci byli hodní, koupili mi jinou a tamta je v opravě, možná jí z těch třísek poslepují. Co se týče strun, byly doby, kdy jsem hrál na cokoli, teď používám pevnější, hlazené, jazzové, myslím že se jmenují D'Addario. Pevnější struny jsou na jazz lepší, lépe drží akord. Kytaristi řeší problém, že tenké struny se pořád rozlaďují, ale to je přece jasné. Když je něco tenké, je to křehounké, když je něco pevné, líp to drží. Prostě, pevná baba líp drží. Navaří, stáhne podlahu, udělá to a ono, je prostě silná je to personalita. A tak je to i u strun. Ale po pravdě řečeno, na co člověk hraje není až tak podstatné, protože, jak říkám, je to v něčem jiném."
Výrazný český jazzový kytarista Antonín Viktora se narodil 29. 5. 1943 v Hodoníně. Po prvotních angažmá v souborech Václava Belky, Stanislava Mikuše a ing. Tománka odešel do Prahy, kde působil v Jazz Sanatoriu Luďka Hulana, SHQ Karla Velebného, hrál s celou řadou interpretů a vytvořil vlastní formaci s níž v proměnlivých sestavách vystupuje dodnes. Působí také jako pedagog, průřez jeho kariérou přináší loni vydané CD Tony.
