"Muzikant, to je jediné povolání, které jsem kdy v životě měl. Kdybych ale nebyl muzikant, myslím si, že bych třeba mohl pracovat se dřevem, líbí se mi vůně truhlárny a možná, jednou, v pokročilém věku si takovou truhlárnu zařídím. Bude hned vedle studia a budu v ní vyrábět nábytek a nějaké doplňky do bytu. Možná, že to jednou udělám," tvrdí Charlie Blažek, nesporně jeden z nejvyhledávanějších a nejproduktivnějších současných studiových kytaristů a producentů.
Ačkoliv je rodák z Pošumaví, přece jenom už od počátku nevedly jeho kroky k práci se dřevem, ale přímou cestou k muzikantskému řemeslu. Dílem je na vině určitě Charlieho otec, kapelník tanečního orchestru, kterého Charlie už od nejútlejšího dětství vídával, jak doma na stole (bez piana) aranžuje a rozepisuje skladby pro svou kapelu. Charlie nejprve začal hrát v LŠU na housle a, jak už to tak bývá, jako samouk i na kytaru. Ještě v páté třídě základní školy sice prohlašoval ve školním dotazníku, že se hodlá stát profesionálním fotbalistou, ale záhy ho začaly přitahovat a fascinovat hardrockové improvizace Deep Purple a nedlouho poté muzika Stevieho Wondera, Milese Davise a jazzrockových skupin. Mezitím složil zkoušky na plzeňskou konzervatoř, kde v letech 1979 až 1985 studoval violu a klavír.
"Hrál jsem v symfoňáku, hrál jsem ve smyčcovém kvartetu, ale o víkendech jsem začal hrát i v prvních bigbítových kapelách na Strakonicku. Riskoval jsem tím vyhazov, protože to se při škole nesmělo. Hráli jsme, tak jak to bývalo, převzaté skladby s českými texty. Začal jsem ovšem už psát i vlastní písničky, a tak zhruba dvacet procent repertoáru bylo ode mě. V té době jsem si opatřil první elektrickou kytaru, měl jsem štěstí, že to byl rovnou Gibson Les Paul."
Studium a absolutorium konzervatoře mělo pro Charlieho a jeho současnou muzikantskou práci význam hned v několika ohledech. Shrnuje: "Přínos konzervatoře pro to, co teď dělám, to znamená pro aranžování a hudební produkce celých projektů a desek, je hlavně ve znalosti harmonie. Bez ní by se tahle práce nedala kvalitně dělat a člověk by musel pracně všechno hledat a dohánět sám. Ale konzervatoř je důležitá ještě v jednom ohledu, což se málokdy zdůrazňuje, člověk tu získává kontakty. Seznámí se s muzikanty, svými vrstevníky, lidmi, kteří jdou podobnou cestou, a s těmi se pak potkává dál při další práci, spolupracuje s nimi, oni zvou jeho a on zase je."
Tohle Charlieho tvrzení mělo už záhy dostat své konkrétní rozměry v podobě angažmá v rozhlasových orchestrech TOČR a JOČR. Ještě před tím mu ale předcházela nezbytná vojenská povinnost.
"Hrál jsem dva roky v AUSu v takzvané zábavce na kytaru. Působil tam s námi Lukáš Vaculík jako moderátor, jezdili jsme po Československu a hráli pro vojáky. Myslím si, že když už vojna musí být, tak alespoň takhle."
Byl to právě Charlieho spolužák z plzeňské konzervatoře, bubeník Bady Zbořil, který Charlieho zkontaktoval v okamžiku, kdy se v řadách rozhlasového orchestru uvolnilo místo kytaristy, a Charlie nabídku přijal.
"Měl jsem v té době, po návratu z vojny, také nabídku od Petra Kotvalda, který byl tehdy neobyčejně v laufu. Mě ale víc lákal TOČR. Hráli tam vynikající muzikanti jako třeba klavírista Karel Růžička, hrály se jazzové věci, a já měl tak možnost se toho hodně přiučit. Proto jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl, a zůstal tam pět let."
Sluší se ovšem také vysvětlit, jak, kde a jakým způsobem se mezi křestní jméno Zdeněk a příjmení Blažek vloudila přezdívka, dnes už přesněji řečeno pseudonym Charlie.
"Pochází také z plzeňské konzervatoře. Byla to lehce bláznivá doba. Hned v prváku jsme se začali všichni oslovovat přezdívkami. Z Pavla Zbořila se stal "Bady", mně se zase začalo říkat "Charlie". Od té doby mi to už zůstalo. Když jsem pak začal nahrávat první desky, už jsem se všude rovnou podepisoval jako Zdeněk Charlie Blažek a zvykl si na to."
Brány nahrávacích studií
se otevírají
"Mám doma takovou velikou krabici, do které si ukládám všechny kompakty, na kterých jsem se podílel. Nevím přesně, kolik jich je, ale určitě je jich přes dvě stě. Popravdě řečeno bych ani nedokázal vyjmenovat, s kým vším jsem už točil, daleko jednodušší by bylo říct, s kým jsem netočil. Ze začátku to bylo tak, že jsem nahrával především kytary. Jezdil jsem do různých studií, kam mě zvali, a točil kytarové party na desky vesměs středního proudu. Potom jsem začal čím dál víc aranžovat a dělat to, čemu se říká producent, ale přesnější termín je spíš hudební producent"
Výčet jmen interpretů, na jejichž albech se Charlie Blažek podílel, by byl skutečně nekonečný a sahá od Jiřího Suchého a Ivana Krale přes Martina Maxu, Karla Černocha až po prominenty českého popu Helenu Vondráčkovou a Karla Gotta. Jeho kytara ovšem zní i na albu pop-dancové zpěvačky Bell Perez, současné hvězdy, populární zejména v zemích Beneluxu a na jihoamerickém trhu.
"Úžasná pro mě byla třeba spolupráce s Ivanem Kralem. Najednou jsem spolupracoval s člověkem, kterého jsme kdysi hrozně obdivovali za to, že dokázal prorazit za železnou oponou. S člověkem, který hrál s Patti Smith písničky, které jsme zase my hrávali s českými texty na tancovačkách s jihočeskými bigbítovými kapelami. S Ivanem to byla práce, která mě hodně obohatila. Má ohromné zkušenosti, které posbíral za ta léta po světě a o které se pak se mnou nenuceně dělil i při povídání v hospodě. Je to člověk, který pracuje především s atmosférou. S klidem při míchání povypíná polovinu nástrojů, protože zjistí, že jsou navíc a že atmosféru, kterou si představuje, zbytečně ruší. Krásná spolupráce byla také s Jiřím Suchým. Je to člověk, který přijde, stoupne si za mikrofon, z divadla je zvyklý na pregnantní výslovnost, prostě přijde, nazpívá celou písničku napoprvé a není co opravovat. Navíc, pan Suchý je skutečný pojem, je to skutečná živoucí historie české muziky."
Pracovní kalendář Charlieho Blažka je opravdu úctyhodně zaplněný a do zmíněné krabice přibývá rok co rok deset, někdy až dvacet kompaktů, titulů, na kterých se podílel. Vedle spolupráce s osvědčenými a zavedenými jmény české populární hudby se ovšem aktivně podílí na zrodu jmen nových. Je například jedním z těch, kdo stáli za komerčním úspěchem urostlého zpěváka Martina Maxy.
"Všechno to začalo takovou zajímavou, až absurdní situací. S Martinem Červinkou z hudebního vydavatelství jsme se jeli podívat do Litvínova na jakéhosi Martina Maxu. Objevili jsme usměvavého kluka, který stál za barem ve své hospodě a na pódiu měl připravenou kapelu. Odešel od baru, začali hrát a zpívat a hlediště jsme byli my dva s Červinkou. Od první chvíle jsme ale rozuměli, o co mu jde, a cestou zpátky si řekli, že by to stálo za to to zkusit. Vzal jsem jeho demáče a začal s nimi pracovat. Trochu jsem překopal formy jednotlivých písniček, některé jsem zkrátil, upravil aranže, aby nezněly jednotvárně, ale zachoval jsem to, co je potřeba zachovat vždycky. Je totiž nutné pochopit a ctít to, co z člověka vychází, respektovat to. Není totiž možné ho do něčeho úplně našroubovat. Je taková domněnka, že si může na firmě sednout pět, deset lidí kolem stolu a vymyslet hvězdu. Ale to tak úplně nejde. Dá se tomu hodně pomoct, ale vždycky je nutné vycházet z toho, kam ten člověk sám směřuje. Pak je třeba trochu riskovat a i trochu počítat s tím, že každá kulka netrefí. S Maxou se to ovšem povedlo."
Charlie Blažek také lvím podílem přispěl k nové podobě posledních desek prominentů českého popu Karla Gotta a Heleny Vondráčkové.
"Celý systém vypadá tak: V belgických v Bruggách máme kamaráda Stana Šimora, který tam připraví základy. Ty se potom dopraví k nám a tady se nahrávají všechny živé nástroje, tedy kytary, dechy, smyčce a sbory. Pak odjedeme zpátky do Belgie. Tam se písničky nazpívají a smíchají. Fakt je, že doba pokročila a studia u nás už jsou v podstatě stejně kvalitní jako v zahraničí. Vždycky jsme pošilhávali po Západu, kde je samozřejmě pořád ještě hodně kvalitnějších studií, ale ten rozdíl už není takový jako dřív. Rozhodně už není možné se na něj vymlouvat."
Bylo by ale mylné se domnívat, že na Charlieho Blažka - kytaristu, narazíte už výhradně a jen za dokonale zvukově utěsněnými zdmi studií. Jako člen zaběhlé doprovodné skupiny Golem už řadu let brázdí koncertní pódia po boku řady tuzemských, ale nejen tuzemských zpěváků a zpěvaček.
"S Golemem jsem zažil také jedno úžasné koncertní turné. Bylo to myslím v roce 1993. Jezdili jsme tři měsíce po Německu a Švýcarsku s pořadem Best of Broadway a doprovázeli americké černošské zpěváky v průřezu broadwayských muzikálů. A to byla věc, kterou jsem si opravdu ohromně užil. Vynikající management, kamion aparatury, skvěle zaranžovaná kapela s dechovou sekcí a hraní po velkých sportovních halách. Ať si kdo chce co chce říká, hrát v halách je pro každého muzikanta bonbónek, byť by tam byl třeba za křoví po boku hvězd, ale je to adrenalin - perfektní zážitek."
Je to pro mě dobrodružství
Jiným bonbónkem a vpravdě srdeční záležitostí je pro Charlieho Blažka trio s příznačným názvem Charlie's Blood Group. Trio, které společně s ním tvoří basista František Raba a bubeník František Hönig a příležitostně rozšiřují klávesista Lev Rybalkin se saxofonistou Milanem Krajícem.
"Je to skutečně moje krevní skupina. S Rabou a Hönigem jsme tak sehraní, že v téhle sestavě není co řešit. Je to pro nás muzikantská lahůdka. Hrajeme všechno možné od Hendrixe, přes upravené jazzové standardy až po vlastní věci. Hrajeme v klubech v Praze i mimo ní a je to pro nás skutečná radost."
Charlie's Blood Goup je tedy pro Charlieho Blažka muzikantským protipólem jeho aranžérské a producentské práce, práce, při níž přece jenom zůstává do jisté míry skrytým mužem v pozadí, mužem po boku hvězd, byť nezastupitelným a sotva nahraditelným.
"Tak to prostě je. Já si z toho ale hlavu nedělám. Jednou jsem si řekl - Čárlíku, jseš hudební dělník. Práce na každém projektu, na každé desce, na kterou si můžu od začátku až do konce dohlídnout, je pro mě hodně napínavá a ohromně mě baví. Těší mě ten proces zrodu, těší mě, když věc vypiplám od začátku až do konce, a jestli mi za to nějaký zpěvák nebo zpěvačka poděkuje, to už nechávám na nich. Každopádně, já mám radost z té práce samotné. Pak odevzdám hotový master. Jednotlivé desky jsou jako děti, které jdou svojí cestou, které žijí svým vlastním životem, a já jenom pozoruji, jak si vedou. Je to pro mě prostě dobrodružství."
Kytarista, producent, aranžér a skladatel Zdeněk Charlie Blažek se narodil 6. 1. 1963 ve Strakonicích. Po absolvování plzeňské konzervatoře a nezbytném dvouletém působení v AUSu se stal kytaristou orchestrů Českého rozhlasu (Tanečního a Jazzového). Po odchodu přijal angažmá ve skupině Golem a současně se začal plně věnovat studiové práci. Jako kytarista, hudební režisér a aranžér se podílel na více než dvou stovkách alb tuzemské populární hudby. Srdeční záležitostí je pro něho vlastní trio Charlie's Blood Group. Nahlédneme-li do zákoutí jeho nejtajnějších muzikantských přání a snů, určitě poučná by byla práce se Stingem.
Nástroje
Používám akustickou kytaru Taylor, jsem stratokytarista, takže devadesát procent točím na Fender Stratocaster model Elite. Mám také Telecastera, Washburna, a pro kulatý zvuk pololub model John Scofield, ale mému vkusu nejvíce vyhovuje Stratocaster.
