Jason Newsted - Nejupřímnější rozhovor kariéry

Americký basák Jason Newsted, který se proslavil především jako dlouholetý člen Metallicy, se právem považuje za jednoho z nejbohatších basáků naší planety - samozřejmě daleko za Paulem McCartneym. Jeho nadšení pro metalovou muziku, ba přímo hlad po ní, ho zavedlo do mnoha projektů jak před Metallicou, tak i po ní. Voivod, Echobrain, Flotsam and Jetsam, ale až v dnešních dnech se na svět dostávají výtvory jeho čistě sólové tvorby, na kterou jsme se zaměřili primárně. Lépe řečeno původně.

Byl jsem jeho manažerem instruován, otázky ohledně Metallicy držet na minimu, ale nějak přirozeně jsme se tomu dostali opravdu na dřeň. Nepamatuji si, že bych si s někým vyměňoval tak silné emoce, a to občas na úrovni hádky. Jason má tendenci působit přátelsky, ale zároveň je velmi sebejistý a defenzivní, pokud jde o jeho hodnoty a umělecké výtvory. Lezlo to z něj zprvu pomalu a kontroverzní témata bral velmi zlehka, dokud jsme se emotivní výměnou argumentů nedostali, dle jeho slov, k nikdy dříve sděleným názorům.

Audio záznam rozhovoru s Jasonem Newstedem (angl.)

Dan Sywala

Je studentem International University of Southern Europe v Barceloně, působil jako redaktor v časopise HardRocker, přivydělává si jako lektor srbštiny a je už nadobro závislým na rockové a metalové hudbě.

Během kariéry jsi měl možnost hrát na velké spektrum nástrojů. Přibliž prosím našim čtenářům, jaké preferuješ.

Na basy značky Sadowsky hraji více než patnáct let. To samé platí pro snímače. Abych byl přesný, většina mých bas, co mám, mají snímače Sadowsky. Jinak při nahrávání používám hlavně Telecaster ’74.

Občas hraješ i na kytaru, hlavně tedy při skládání. Po které sáhneš jako po první?

Ano, na svém sólovém albu jsem napsal všechny rytmické party na kytaru sám. A kytara, na kterou nedám dopustit, je můj custom model od značky Paul Reed Smith. Mám ještě jeden vlastní model z devadesátých let od společnosti GMP. Hrál jsem na ni asi dvacet let hlavně proto, že perfektně pasovala do tehdejšího zvuku Metallicy.

Nějaké zajímavosti v rámci efektů a zesilovačů?

V rámci basy to nějak neřeším a jedu přímo do zesilovače. Občas naživo nějaký efekt použiji... Boss pedál Flanger BF-2, nějaké zpožďovače, a hlavně Morley Power Wah. A v rámci zesilovačů jsou to, věř tomu nebo ne, stejné mašiny, co jsem používal na Černém albu, především tedy Ampeg.

Většině fanoušků jsi znám v rámci zpěvů jen jako doprovod, ale nyní se prezentuješ jako plnohodnotný zpěvák. Jak jsi dospěl do tohoto bodu?

Dospívám do toho už nějaký ten pátek. Ještě před svou první větší kapelou Flotsam and Jetsam jsem hrál s kamarády předělávky Iron Maiden, Motorhead a Tank, kde jsem používal hlavně growling. Tento tvrdý způsob zpěvu jsem používal řadu let, ale v poslední dekádě jsem se nechal inspirovat všemi těmi muzikanty, se kterými jsem hrál hlavně pro zábavu. Texty píšu odjakživa, takže jsem se je snažil i adekvátně zazpívat, a proto jsem přešel z growlingu na způsob, kterým zpívám dnes. Chtělo to dvanáct let trénování, experimentování a pár lekcí od učitelů zpěvu, abych se naučil zpívat přirozeně. Makám na tom každý den. Stejně jako denně cvičím a jezdím na kole, tak si procvičuji i svůj hlas. Vím, že výsledek není nic extra, ale k naší hudbě to pasuje a baví mě to. Je to pro mě úplně nový svět. Hrát na kytaru, basu a zpívat zároveň je pro mě výzva, ale konečně mám možnost prezentovat

čistě svoje skladby pod svým vlastním jménem.

Z ukázek, co zatím vyšly, to s tím zpěvem vážně není tak hrozné, ale co mě zaujalo hned, především ve skladbě Soldierhead, je podobnost se zpěvákem Testamentu Chuckem Billym. Už ti to někdo říkal?

Jen pár lidí a je to vážně šílené, protože kluky z Testamentu znám strašně dlouho. Přesněji, první člověk, kterého jsem potkal v San Franciscu po svém konkurzu do Metallicy, byl Alex Skolnick (kytara Testament). Tehdy se ještě jmenovali Legacy a to ráno jsem vešel do zkušebny, kde Alex zrovna cvičil. Testament jsou pro mě srdeční záležitost, ale zároveň je paradox, že nevlastním žádnou z jejich desek. Sleduji je celé roky, mnohokrát jsme spolu hráli, ale nikdy jsem se plně neseznámil s jejich tvorbou. Přirovnání k Chuckovi mě těší hlavně proto, že jsme kamarádi a beru to, jakoby moje malby někdo přirovnal k jinému autorovi.

Kvůli zranění ramene v roce 2006 se Jason začal „z nudy“ věnovat malování a vydrželo mu to dodnes. Své výtvory prezentoval například v Micaëla Gallery v San Franciscu a rád je popisuje termínem „barevné“.

Pokud jde o tvůj styl hry na basu, i zde se snažíš být odlišný. Záleží ti na rychlosti a tvrdosti hry, a proto mě zaujal tvůj komentář v jednom rozhovoru, že tě nejvíce ovlivnil Lemmy z Motorhead, tím že používal při hře trsátko.

Moji dva největší učitelé na basu jsou Geezer Butler a Lemmy. Ale Lemmy má o jednu zásluhu navíc, protože určil, že hrát na basu trsátkem je OK. V mládí mě s tím hodně ostatní basáci prudili, že nejsem pravý basák, protože nehraji prsty. Až když jsem se předvedl, došlo jim, že prsty něco takového nezahrají. Dnes už to naštěstí není žádnou výjimkou. Rád bych využil tento prostor k prezentování názoru, když už se o tom bavíme. Můžeme se podívat do historie rock-popové hudby na basáky, kteří hrají s trsátkem? Nejúspěšnější basáci v historii hudby hráli s trsátkem! Mezi námi je stále jeden miliardář, a to Paul McCartney. Pak chvíli nic „a pak já“, v rámci konta samozřejmě. I Sting občas používá trsátko! Takže není potřeba dalších argumentů pro zbytečně odsuzované trsátko.

Pokud se nepletu, za několik hodin by mělo vyjít EP Metal (rozhovor probíhal 7. 1. 2013) a konečně dojde k představení tvé aktuální tvorby. Za ty roky jsi vůbec prošel mnoha projekty a kapelami, ale dalo by se říct, že jsi konečně dospěl do stádia, kdy sis řekl: teď mám na sólové album?

Nebylo v tom žádné plánování ani dosažení určitého stupně v kariéře. Prostě k tomu jednoduše došlo. Hrát a psát muziku je pro mě přirozené, ať už to dělám s kýmkoliv. Ale hlavním impulsem bylo, když mi zavolal Lars, abych se k nim přidal na oslavu třicátého výročí kapely v prosinci 2011. Souhlasil jsem a těšil se na rodinu z Metallicy. Neměl jsem ani v nejmenším představu, co mě čeká a jak na mě budou kolegové a fanoušci reagovat. Proto jsem byl naprosto unesen ovacemi, kterých se mi dostalo od fanoušků.. Byli tam lidé z celého světa a každý řval: „Jason, Jason!“ Cítil jsem se rázem velice silný a utvrdilo mě to i v tom, že jsem celou dobu dělal správnou věc. Cítil jsem velkou radost a touhu fanoušků, abych stvořil ještě něco. Ten týden jsem se rozhodl udělat ještě jeden velký krok a může za to Metallica. (smích)

Přibliž nám následnou tvorbu alba, včetně představení tvých spoluhráčů.

Všechno, co jsem stvořil během loňského roku, se nakupilo v mém iPadu, kde byly už všechny nástroje napsány, takže se to pouze moji kolegové naučili, abychom to mohli nahrát. Během dvou týdnů jsme nahráli jedenáct skladeb, které budeme s fanoušky postupně sdílet. Jinak jako trio (Jesus Mendez Jr. - bicí a Jessie Farnsworth - kytara) se známe už řadu let a základ je, že nás prostě baví hrát. Jejich rolí v této kapele je především podporovat mou vizi a být dostatečně disciplinovaní, aby se mnou vydrželi makat šestnáct hodin denně. Musí dost obětovat, abychom tenhle projekt nakopli, ale zároveň jim za to nabízím celosvětový zájem, navíc když se uznání jako muzikanti nikdy nedočkali. Libí se mi na nich právě ten hlad po úspěchu. Navíc jsou to sympaťáci a neovládá je uvnitř nějaké debilní ego, protože si už prošli mnoha špatnými zážitky.

Skladby jste nahráli ve velmi malém studiu a i samotná produkce zní velmi syrově, což nás vede k otázce, proč jsi to chtěl právě takhle.

Snažil jsem se dosáhnout svěžesti a nějaká spektakulární produkce mě vůbec nezajímá. Naše studio se nacházelo ve farmě vedle kukuřičného pole, kde jsme se zavřeli na pár týdnů, zapojili nástroje a dali průchod muzice. Rád bych totiž nabídl fanouškům naživo to, co už mají ve sluchátkách.

Zmínil jsi, že jsi většinu skladeb připravoval na svém iPadu, a všímám si, že počet tobě podobných rapidně narůstá. Avšak ty jsi byl vždy silným zastáncem analogu. Co tě zlomilo?

Vždy se snažím být jednou nohou v analogu, právě kvůli té realističnosti, ale hudba se vyvíjí a my musíme s ní. ProTools a iPad jsou úžasné pomůcky a mnoho věcí usnadňují, ale důvod, proč album zní tak, jak zní, je fakt, že jsem své nápady zachycoval hned, jak přišly. Ale máš pravdu, vždycky jsem byl nekompromisně proti počítačům, což ti potvrdí každý z mých blízkých. Měl jsem pocit, že to z lidí vysává život, když u toho sedí celé hodiny denně. Ale i já jsem brzy poznal, že mi může být nová technologie při práci užitečná a nemusím ztrácet čas s přetáčením pásků. (smích) To je k zachycení muziky, ale v rámci sdílení muziky je to úplně jiná liga, když můžu dostat svou hudbu k někomu na druhém konci světa, u koho to dřív nebylo možné. Je to nádherný pocit, ale na druhou stranu ilegální stahování a naprosto přirozený zvyk mladých lidí mít muziku zadarmo, to není příliš šťastné, protože kolečka hudby jen tak zadarmo nepojedou. Ale i tak to stále jde se hudbou živit, jen je potřeba chytit se své šance, prodat pár triček, a jde to samo. Technologie totiž nejvíce změnila vnímání hudby jako takové a dává nám úžasné možnosti především tedy v dosažitelnosti hudby pro posluchačepo celém světě.

V poměrně nedávném rozhovoru pro dokument o celosvětovém metalu Global Metal se Larse ptali, jaký je jeho dnesšní názor na ilegální tahování hudby. Navíc když existuje mnoho národů, kde je západní hudba zakázaná, nedostupná, a jediná možnost pro ně je ilegální stahování. Reagoval tím, že je to úžasná věc. Sdílíš tedy jeho názor?

Rozhodně. Oba se shodneme, že stahování nám ubližuje, ale již v době Napsteru jsem se snažil držet si od tohoto tématu odstup. Neměl jsem rád digitální svět a tohle téma jsem v podstatě ignoroval. Držím se životního postoje: „Když tomu nerozumíš, buď zticha!“ Nechápal jsem, proč by od nás někdo něco kradl, ale zároveň jsem zastáncem sdílení muziky a raději jsem se do toho nepletl, protože jsem tehdy neměl jasný názor. Kolem nás se děje tolik věcí, které nemůžeme ovlivnit, a je lepší je přijmout a naučit se s tím pracovat. Je zbytečné a únavné se zlobit, že někdo krade. Základ každého umění, ať už je to píseň nebo obraz, je přece sdílet to s co možná největším počtem lidí a získat si jejich respekt! Buď se tu budu nasrávat, že pár lidí krade, nebo udělám maximum, abych svou hudbu dostal k milionům jiných, což byl můj cíl od začátku. Moc lidí není a nemůže být v mé pozici. Dostal jsem se do jedné z největších kapel, hrál s nimi patnáct let a vydělal si tolik, že se nyní můžu konečně věnovat jen tomu, co chci já.

Když se bavíme o propagaci tvé vlastní tvorby, má nedávná magisterská práce se právě věnovala propagaci muziky skrze moderní technologie a nutnost autorů adaptovat se modernímu trhu, především skrze svou cílovou skupinu. Plně s tebou proto souhlasím, že je možnost se uživit v dnešním hudebním světě a věřím v pozitivní budoucnost hudby. Jak vidíš budoucnost ty?

No prvně, že se mi tvá formulace hodně líbí. Adekvátní adaptace, to je ono! No, my jako Metallica jsme měli to štěstí, že jsme byli ještě v té poslední skupině kapel, které ještě mohly prodávat miliony desek. Dnes se něco v rámci fyzických nosičů nemůže opakovat, navíc když do pěti let už CD pomalu ani nebudou. Fyzické nosiče budou dále upadat, ale vinyly, které zažívají znovuzrození a pár dárkových produktů pro fanoušků tu stále budou. Sice ve velmi malém nákladu, ale budou. Obchodní řetězce již nebudou na pultech vystavovat poslední senzaci, protože prodejní proud již teče jinudy.

A je vidět, že jsi to vzal z gruntu a to nejen z pohledu marketingu: ukázky z alba, ukázky z videa, prezentace na iTunes, přístupná FB stránka, kde jsi osobně dostupný i na Štědrý den, takže je na místě otázka, zdali je to vše tvoje práce, nebo máš za sebou celý tým?

Ano, mám v zádech několik úžasných lidí, kteří jsou stejně odhodlaní a disciplinovaní jako já. Je tam hodně blízkých lidí z týmu Metallicy. Jsme na to čtyři, ale hodně nám pomáhá i Apple iTunes a rodina z Metallicy, která mě navedla jak prezentovat to, co jsi zmínil.

Je to dnes téměř přesně dvanáct let co jsi odešel z Metallicy a hlavně jsi již několikrát zmínil Metallicu jako rodinu, byli jste přidáni do rock’n’rollové síně slávy a vůbec vypadá to, že máte dobré vztahy. Rád bych slyšel tvůj názor na pocity široké hudební veřejnosti, že jsi v Metallice trpěl a proto svého odchodu rozhodně nelituješ.

Ano, je to už dvanáct let, co jsem od nich odešel a i z dnešního pohledu vidím, že to bylo dobré rozhodnutí. Metallica je nyní opět silná a to těžké období, co měli po mém odchodu, už je pryč. Za posledních deset let jsem neměl vůbec potřebu o tomhle mluvit a na veřejnosti prezentovat svůj příběh a názory. Já přece vím nejlépe, co se stalo, a když se dnes potkáme, je to úplně v pohodě. Navíc budeme obchodními partnery do konce života, když jsme během těch patnácti let vytvořili největší metalovou kapelu všech dob. Největší problém kolem mě a Metallicy je, že lidé nechápou to množství výzev, překážek a obětování, co mohou umělce potkat v tak velké kapele. Není to jen o hraní na pódiu. Člověk má i obrovskou zodpovědnost, když na něm závisí výplata tisíců lidí. Mezi lidmi, jakými jsme tehdy byli my - měli jsme za sebou sotva střední školu -, kolují velmi silné emoce. Především když jsou vhozeni do velkého světa právníků, fanoušků a vydělaných milionů. Jsem dodnes hrdý na to, jak jsme se všem výzvám postavili a co jsme za těch patnáct let dokázali. Takže se nebojím formulace, že pozitiva převyšují negativa.

Počáteční a nejtěžší období v Metallice, tj prvních šest až osm měsíců, bylo v roce 1986, takže čtvrt století zpátky, a to je sakra dlouho. Od té doby se událo mnoho úžasných věcí, ale lidé holt mají potřebu věci interpretovat po svém a ze všeho dělat hollywoodský biják. Ale je pravda, že první roky nebyly snadné. Jen si to představ! Pustit do VIP společnosti a kapely, která se snaží stát se tou největší kapelou všech dob, někoho způsobem: „Jasně kámo, pojď dál!?“ Uděláš přece všechno, aby sis takovou osobu otestoval, zjistil co v nich je, a ujistil se, zda-li je to ta správná osoba pro takovou práci. Ve hře je hodně, a pokud to podělá jeden, celá kapela by šla do hajzlu! Vybrat mě proto bylo dobré rozhodnutí pro obě strany.

To určitě ano, ale myslím si, že ještě větší roli v tom hrála smrt tvého předchůdce Cliffa Burtona, kterého brali jako bratra, ba dokonce jako modlu. Talentem a zkušenostmi ses mu třeba mohl vyrovnat, ale tu osobní ztrátu nenahradíš a dezorientovanosti kolegů jen tak nepomůžeš...

Rozhodně! Nemožné! Ano, byl to výborný a inovativní basák, ale zároveň přítel, bratr, a hlavně učitel. Strašně k němu vzhlíželi a nechávali se jim vést. Pět milionů lidí hraje na basu, ale osobnost má jen pár. Měli ho jako vzor! Schválně, máš nějaké sourozence?

Ano, mladší sestru.

Fakt? Teď si představ, že by ti ji někdo vzal. Byla by v tahu, kámo, navždycky! Jak by ses cítil?

Co myslíš asi?

To je změna na celý život! Nedá se jen probudit se druhý den a hahaha, jedeme dál! Tihle borci byli úplně zdrceni a pak, za měsíc, se objeví nějaký hňup, jako já s tím, že: „... já to dokážu! A ty si k*rva kdo?“, to byl určující moment, protože ta kapela měla naběhnuto na úplný vrchol. A pokud bych tam nepřišel já, dost silný na to, přijmout všechny ty jejich hnusy, nikdy by se nestali největší metalovou kapelou všech dob! Nikdy by nenahráli Černé album a nebyli by spolu ani dnes. Přidal jsem se k nim s vnitřní kapacitou přijmout jejich emotivní problémy a zároveň hrát na basu!

Dobře, ale neříkej mi, žes tam stál jako holčička a pouze přijímal rány a nebránil se aspoň tím, že tam nejsi jako náhrada za jejich bratra, ale spíš jako pomoc k dosažení společného snu! Netvrď mi, že ses choval jako nějaká citlivá vrba a nechal se psychicky terorizovat!

Máš pravdu! Dělal jsem všechno, abych jim to dokázal každý den a na každém vystoupení. Hrál jsem nadoraz pokaždé a po nějaké době jim to došlo, ale prvního půl roku jsem byl pouze najatá síla s pravidelnou výplatou. Až po nějaké době mě přijali jako řadového člena, protože jsem vydržel všechny ty negativní emoce. Každý, kdo by se choval pouze jako holčička, by to vzdal za týden, protože by ho zničili a sehnali někoho dalšího. Během posledních několika týdnů, když takhle dávám rozhovory, jsem si uvědomil jednu věc ohledně Metallicy: Každý člen měl kromě hraní na svůj nástroj I svou další jedinečnou roli.. Byli jsme vyslanci žánru, kterému jsme se věnovali, ale zároveň i vyslanci Spojených států amerických při cestách po světě a museli jsme se podle toho chovat. Lars se staral o obchodní stránku, James o hudbu, Kirk byl umělec a já jsem se staral o styk s veřejností. Mě postavili ven, abych se staral o naši nadaci Make a Wish Foundation a nemocné děti s rakovinou. Vše, co bylo emotivně náročné, James vždy hodil na mě. To, že jsem se věnoval tolika náročným úkolům, jak v kapele, tak mimo ni, utužilo můj charakter do podoby, v jaké je dnes.

Jsem schopen zvládnout jakoukoliv emotivní situaci, kdy vedle mě může sedět dítě s jasným osudem a já jsem mu schopen vyloudit úsměv na tváři. Stal jsem se lepším člověkem, protože jsem musel dělat věci, co ostatní nechtěli. Navíc jsem nikdy neměl problém, když si chtěl někdo pokecat, získat podpis nebo fotku. Nevadí mi to dodnes, protože jsem byl schopen přijmout ten vztek a zármutek kapely, když jsem tam nastoupil. Nikdy jsem se nebál výzev a nikdy se jich bát nebudu. Možná se mnou nesouhlasili, když jsem odešel, ale respektovali mě za mou práci a časem i za to, že jsem Cliffa nenahrazoval. Věděl jsem moc dobře sám, že to není možné, jako žádný jiný jeho fanoušek na světě. Nenahradil jsem ho, pouze jsem pokračoval v jeho vizi. Pokračoval jsem v tom, co už započal, aby se tahle kapela dostala tam, kde dnes je.

Každý ať si přebere, co teď řeknu, ale já si upřímně myslím, že jsem tuhle kapelu v osmdesátém šestém zachránil tím, že jsem byl správnou volbou, která dokázala unést všechny ty sračky z jejich strany! Podruhé jsem je zachránil před dvanácti lety tím, že jsem od nich odešel a nechal je jít vlastní cestou, o které už měli jasno, a já bych je pouze brzdil svými výtkami. Odešel jsem, protože nám trvalo měsíce, než jsme zapojili nástroje. Bylo kolem tolik rušivých elementů, že jsme úplně zapomněli hrát metal. Proto jsem nahrával, skládal a plánoval turné s jiným projektem, protože moji spoluhráči netrávili čas hraním! Bylo mi řečeno, že mé jiné hudební aktivity a rodina jsou v pohodě, ale Metallica je prioritou. Vždy pro mě byla hudba prioritou, ať už to byla Metallica, nebo má dnešní kapela. Avšak problém byl, že Metallica rázem nebyla priorita pro ně. Když začneš hrát, všechny trable jsou rázem pryč, ale my jsme přestali hrát!

V srpnu 2000, když jsme přestali hrát kvůli Jamesovu zranění, se hodně věcí změnilo. Už nebyl schopen hrát jako dřív a začal se i víc zajímat o vlastní život. S tím já nemám problém u člověka, ale když máme v rukou takovýto kolos, priority musí být jiné. A když tohle ostatní nechápali, moje místo bylo náhle jinde. James měl emotivní a závislostní problémy a můj odchod mu otevřel oči. Byli jsme vždy bratři, ať už v šatně, v soukromí, pro naše společné zájmy (hory, auta, zbraně), i moje rodina ho vzala za svého. Moje matka mu pravděpodobně dodnes posílá přání k narozeninám. Byli jsme si vážně blízcí a já osobně jsem už necítil to hudební zapálení jako dřív. Musím se přiznat, že i já jsem měl problémy se závislostí a stejně jako Lars jsem toho názoru, že jsme se měli více věnovat citovým problémům členů kapely. Celou dekádu jsme jeli na maximum, abychom tuhle kapelu dostali na vrchol, zanedbávali rodiny a soukromý život. Já jsem byl závislý na lécích, James byl věčně v lihu a Lars zase na tomhle a támhletom. Měli jsme hromadu problémů, navíc nám do toho furt kecali manažeři, takže už to prostě dál nešlo.

Velmi si vážím tvojí upřímností, ale z tvých slov je jasné, že tvoje životní priorita je hudba samotná. Těch projektů, kterými jsi prošel, je hodně, ale stále máš skoro až dětské zapálení pro tvorbu a hraní hudby.

Ano, přesně, a snažím se to světu dokazovat každý den a jsem hrdý na to, že jsem mohl být součástí tak úspěšné kapely. Vydělané peníze jsem taky nerozfofroval, protože mi je můj otec pomáhal investovat, abych z nich mohl mít užitek ještě dlouho v budoucnu, včetně hraní a nahrávání s jinými kapelami. Nikdy mě to nepřestane bavit!

To velmi rád slyším. Přeji ti, ať ti to nadšení vydrží, a hlavně ať ti tvá vlastní kapela pomůže splnit cíle, které sis určil.

Děkuji a chtěl bych, abys věděl, že jsem tyhle věci nikdy s někým z novinářů neřešil. Držel jsem to v sobě celé roky, ale ty jsi měl fakt dobré otázky, ale prosím respektuj mou upřímnost. Občas se někde s něčím svěřím a dotyčný toho vždy zneužije. Víš, že moje slova jsou pravdivá a mé zapálení upřímné. Rovněž udělám, co je v mých silách, abychom vám v Česku naši hudbu představili!