V reportáži o firmě Pragosound jsem si stěžoval, jak je těžké psát reportáž o firmě, pro kterou jsem bezmála čtyři léta pracoval. To jsem ale ještě netušil, že se na pořad našeho cyklu dostane i můj první zvukový guru (rozuměj: něco mezi učitelem a polobohem), Jarda Horyna. Nevím, zda se vám někdy naskytla příležitost vyzpovídat poloboha, ale vězte, že pro smrtelníka je to práce příjemná a těžká.
Ty jsi, pokud vím, studoval na ČVUT obor elektroakustika. Odtud vede tvá cesta ke zvukařině?
To jsem sice studoval, ale cesta za mixpult vedla jinudy, a to přes muziku. K muzice jsem se dostal na gymplu, kde jsme si založili takovou kapelku, a tam mě to začalo bavit. A ta zvukařina vlastně byla východisko z nouze. Mně se totiž strašně dlouho nechtělo na vojnu, a když jsem tam konečně šel, bylo už mi tolik, že když jsem se vrátil, už mě jako hráče žádná kapela nechtěla. A tak jsem začal dělat zvukaře.
Takže v tvém případě zvukařina nevzešla ze záliby v elektronice?
No máš pravdu v tom, že tohle povolání dřív bylo hodně o kutilství, ale ty doby jsou dávno pryč. Dneska není problém cokoliv koupit, takže dnešní zvukařina je spíš o "muzikanství" respektive o hudebním citu.
Neříkej, že jsi v předrevolučních dobách nekutil?
Ne, nijak zvlášť. On to většinou vykutil někdo jiný a já jsem to pak používal.
Jak to tedy s tebou bylo po vojně? Kolik ti vůbec bylo let;?
Bylo mi asi pětadvacet. Po vojně jsem začal jezdit s aparátem Pavla Kristka. To byl takový človíček, který vlastnil aparát, a protože s ním moc neuměl, půjčoval si vždycky zvukaře. Takže on byl ten "byznysmen" a my s jeho aparátem jezdili pod agenturou za obvyklé honoráře. Bylo to veselé, protože člověk musel mít na každé agentuře umělecké papíry, takže jsem třeba dělal asi pětkrát přehrávky - normálně jako muzikant.
To hození do vody bylo docela dobré. On Pavel Kristek byl jako obchodník docela šikovný, takže jsme jezdili asi s dvaceti kapelami najednou a to třeba pětadvacet koncertů za měsíc a z toho skoro každý koncert byl s jinou skupinou. Tím pádem byl člověk nucený naučit se repertoár řekněme dvaceti souborů, aby věděl, co se bude na jevišti dít. To bylo sice docela těžké, ale zase jsem se tam za prvé hodně naučil a za druhé, když jsem se pak osamostatnil, měl jsem už docela velkou klientelu.
S jakým jste tenkrát jezdili výkonem?
Vcelku na dnešní poměry s malým, tenkrát to byly dvě až čtyři třistawattové bedýnky na každé straně.
Co bylo tím impulsem, že jsi se po třech letech osamostatnil?
Dostal jsem nabídku od kapely, že by mě brali jako zvukaře, ale že nechtěj platit Kristkův aparát, tak jsem si něco půjčil, něco koupil a jelo se.
Takže tvůj první aparát? Co to bylo?
To byl takovej mixák, říkali jsme mu "Krausofón", tedy podle jeho výrobce. Kraus, to byl pán, který hodně publikoval o těchto věcech do Amatérského rádia, a ten mi asi za bratru deset tisíc postavil mixák. Tenkrát to pro mě byly obrovské peníze. Pak jsem měl nějaké středovky osazené Fane, na tom po čtveřici HF50 a pod tím vším basovky Martin "Y". To se naskládalo do avie a jezdilo se. No a pak přišla revoluce.
Předpokládám, že jsi po otevření hranic spoustu věcí přikoupil...
Je to paradox, ale přesně naopak. Bezprostředně po revoluci vůbec nebyly kšefty, lidi měli úplně jiné starosti. Jediné, co jezdilo, byly estrády a striptýz. Tím pádem se nedalo jinak, než že se prodal velký aparát, všechno se zmenšilo a nechaly se jenom malé bedýnky. Místo avie se koupil vozík za osobák. Po čase se díky desetiletím hladu pomalu začaly rozjíždět i country kapely, což už bylo rozhodně veselejší.
To byla asi doba, kdy jsem s tebou začal jezdit i já, protože striptýzy si už nepamatuju.
No to bylo tak tři nebo čtyři roky po revoluci. Kdy byla revoluce? Osmdesát devět? Tak to mohlo být tak devadesát dva nebo devadesát tři. První přišla nabídka od Zelenáčů a pak Taxmeni, Pavel Bobek, Nové Schovanky, Pony Expres, Greenhorni a další.
Myslím, že ti tahle klientela vydržela dodnes, je to tak?
Je. I když nelze říct, že bychom se na country nějak specializovali, například jedna z největších akcí, které jsme dělali, je loňský koncert skupiny Stromboli na výstavišti v Plzni. V současné době ale nejvíc spolupracujeme s Lenkou Filipovou, Honzou Nedvědem a Vlastou Redlem.
(Mezi tím nás přerušil Jardův nutný telefonát.)
Kde jsme skončili?
Myslím někdy v roce 1994, kdy jsi ty jezdil mimo jiné se Zelenáči a já šel na vojnu. Poslední co si pamatuji, je, že těsně předtím sis koupil nový mixpult.
Jasně, to byl můj první Allen&Heath. Tou dobou jsme se dostali ke spolupráci s Vlastou Redlem a to byl pro nás zásadní zlom. Do té doby se jezdilo vlastně jen s relativně malým aparátem, ale Redlova muzika, to je něco mezi folkem a bigbeatem. Najednou začal být potřeba větší výkon. Chvíli jsme to tak nějak pytlíkovali s půjčenými bednami, ale pak neodvratně jednoho dne muselo nastat zásadní rozhodnutí - tedy koupit pořádný poctivý aparát. To bylo zrovna v době, kdy se do republiky vrátil Jirka Krampera a rozjel v Milevsku stavbu aparátů pod značkou Class A, čímž nám vlastně vytrhnul trn z paty. Takže se koupily Class A, které máme dodnes, a jsme s nimi velmi spokojení.
Class A si podle mého získal pověst spíš bigbeatové bedny, jak se ti s ním hraje, řekněme, folk a country?
Tenhle aparát má obrovskou výhodu, že jednak hraje všechny frekvence, nemá "díry" v kmitočtovém spektru a taky na slovíčko poslouchá. Můžeš z něj dostat zvuk, jaký chceš. To je fajn právě na ty jemné folkové věci, kde potřebuješ mít probarvené kytary a dobře srozumitelný zpěv. Zrovna tak dobře s tímhle aparátem můžeš hrát bigbeat, protože má dobré hutné basy, takže já jsem s ním opravdu hodně spokojený. Nejvíc se přednosti a všestrannost beden Class A projeví třeba na festivalu, kde se ti po hodině střídají kapely různých stylů a různého zvuku.
Byly doby, kdy jsi festivaly odmítal dělat, proč jsi změnil názor?
S festivaly jsem začal ze dvou důvodů. Jedna věc byla ta, že Jirka Mašek začal dělat festivaly, ale neměl dostatek aparátu, zatímco my jsme si s Class A mohli dovolit uhrát i velké amfiteátry. Druhá věc byla, že Vlasta (Redl) řekl, že nebude jezdit po festivalech, když já tam nebudu. A tak jsme začali dělat i festivaly. Hanýžka (Jardova žena - pozn.aut.) se naučila dobře "bedňačit" . vlastně dneska se tomu říká "pódiový technik", takže dobře pódiově techňačit. Prostě zapojit kapelu na jevišti za pět minut tak, aby hrála a nebyly dlouhé prostoje.
Jaký máš tedy dneska výkon?
V současnosti máme bez odposlechů 10 kW Class A, pro normální ježdění, rozdělených do dvou aparátů po pěti kilowattech. K tomu je tu ještě menší aparát pro menší akce v malých sálech a nebo tam, kde je potřeba jenom přizvučovat. S tímhle malým aparátem děláme třeba Patrolu, což je taková staropražská muzika, něco jako Šlapeto.
Co se pultů týče, stále jsi zůstal u stejné značky?
Jasně, s prvním Allen & Heathem byly výborné zkušenosti, takže jsme mimo jiné i díky dobré ceně zůstali věrni téhle značce. K první GL3, kterou si pamatuješ, přibyla nová GL 4000 a ještě k malému aparátu mám Wizarda. Ten má v sobě i efekty, takže k němu vozíme jenom malý rack s ekvalizéry. U velkého aparátu s GL 4000 mám rack vybavený efekty Lexicon, ekvalizéry Sabine Power-Q a AKAI, dynamikou DBX a odvazbovači na monitory Behringer.
Kolik děláš cest pro odposlechy?
U všech aparátů dělám běžně čtyři, ale vzhledem k tomu, že pult GL 4000 má deset aux sběrnic, tak můžu udělat až osm. Ale jak říkám, běžně dělám čtyři, a pokud je třeba víc, tak spíš stavíme pódiový mixpult zvlášť, jenom na odposlechy. Totiž já to mám udělané tak, že můžu postavit prakticky libovolnou sestavu pultů, řekněme GL 4000 jako monitorák a GL 3 jako master nebo opačně. Další věc je, že tyhle pulty mají možnost interního propojení systémem Syslink, takže se třeba GL3 dá rozšířit například ještě o Wizarda.
Používáš u toho Sabine Power-Q systém automatického nastavení sálu? Tedy mám na mysli automatické měření přenosové charakteristiky měřícím mikrofonem a následné automatické nastavení ekvalizéru.
Ne, nic takového. Tato metoda nepřináší zpravidla dobré výsledky, protože k nastavení počítá pouze s energií zvukového spektra, nikoliv s poločasem dozvuku, který má na výsledný zvuk stejný vliv. Jediné, co nechám dělat automatiku, je vyřezání vazeb. A protože ten zvuk je potom sice čistý, bez vazeb, ale není příjemný na ucho, tak dodělávám ekvalizaci podle ucha na třicetipásmovém ekvalizéru, co je v Sabine. Ještě předtím nechám nahoukat vazby mikrofonů proti odposlechům a teprve, když je srovnané jeviště, tak už s najetými monitory dělám předky.
Má cenu ptát se tě, jaké používáš mikrofony?
Asi ne, v podstatě nic zvláštního. Shure SM 58 na zpěvy, betu 57 na nástroje, betu 52 na kopák, AKG C3000 na overheady, na virbl buď betu 87 nebo SM 57 a na kotle klipsny Sennheiser e604.
Na kopák sis oblíbil betu 52 namísto obligátní D112?
Určitě, protože beta 52 je už udělaná tak, aby na tom kopáku hrála dobře a nemusí se s ní kroutit na korekcích jako s D 112. Ale to už je věc mého vkusu, jinak záleží spíš na zákazníkovi. Když chtěli Stromboli a Abraxas do kopáku D 112, sehnaly se a daly se tam D 112.
Zvukový park jsme už probrali, ale ještě jsme nemluvili o světlech. Jak se s časem rozrůstal tvůj světelný park? Nepřibral jsi k němu ještě pódiovku?
Jestli myslíš support, tak nepřibral. Jednak si nemyslím, že by to bylo potřeba, protože supportů je v republice několik a většina z nich stojí a jednak support je poměrně nákladná záležitost na pořízení, ale hlavně na lidi, které musíš chtě nechtě zaměstnávat. Takže jednoduše support nevlastníme. Světelný park jsme oproti dobám, které pamatuješ, přeci jenom trochu rozšířili, i když zásadní inovaci teprve připravujeme. V současnosti máme jen šestnáct PAR lightů ovládaných z pultu přes stmívače s DMX, ale napřesrok chceme světelný park zásadně obohatit. Zatím je to ve stavu, kdy mám nakoupené trasy, digitální pult, výkonné DMX řízené stmívače a budeme stavět most, kupovat velké stojany a rotační hlavy. Nechceme ale konkurovat firmám, jako je Pragosound nebo AV Centrum, ani ve světle ani ve zvuku. My se stále počítáme do takové té kategorie malých firem, což pro nás to má tu výhodu, že si žijeme svůj život a nejsme otroci firmy.
Jak často je třeba opravovat věci z aparátu?
Pořád je něco, aparát tím, že jezdí, je vlastně tak trochu živoucí tvor. Zrovna teďka tady mám na stole jednu bednu, kde se utrhnul silentblok.
Silentblok?
On Krampera to má udělané tak, že aby se nepřenášely mechanické otřesy mezi bednou a elektronikou například při převozu, tak celá elektronika leží nebo visí na gumových silentblocích. No a minulou sobotu jsme zvučili pivní slavnosti, kde bylo asi na dva tisíce notně se bavících lidí a nějaká parta opilců nám tam shodila jedno Class A.
(V tom do rozhovoru vstupuje Hanýžka, Jardova žena a technik.)
Hanýžka: To mě vždycky mrzí, že lidi si myslí, že zvukař je tam za posledního joudu, kterému ten aparát spadnul zadarmo z nebe, a že ta technika stojí pár šupů. Nikdo si neuvědomí to, že všechny ty věci stojí poměrně dost peněz a samozřejmě shánění a práce. Kolikrát je třeba závady řešit třeba po nocích, aby se ráno mohlo jet dál a o to víc člověka zamrzí, když ten opilý dav má nepochopitelnou touhu nadzvednout pódium a shodí na zem padesátikilovou bednu. Tentokrát to naštěstí dopadlo jen nějakou relativně jednoduchou manuální opravou, ale třeba minule to byl zvukovod za tři tisíce.
Já si pamatuju, když Jardovi na taneční zábavě shodili do pultu pivo.
Hanýžka: No, to byla škoda za padesát tisíc. Ale to jsou ty zábavy, na koncertech si nic takového naštěstí nikdo nedovolí. Třeba letos se na Country fontáně strhla průtrž mračen, takže bylo třeba všechno povypínat, aby v tom dešti někde nezatekla voda třeba do zásuvek. Když voda opadla, tak jsme to dávali dohromady, ale normálnímu divákovi prostě nevysvětlíš, proč to nehraje hned a proč vůbec to bylo třeba vypnout, když oni jsou pod střechou.
Jarda: To se nám stalo vloni na Portě. Uklidili jsme aparát, vypnuli 380 V, ale kluci z přenosového vozu tam nechali pod proudem jejich 220V vedení. Na pódiu bylo pět čísel vody, takže Zdeněk Altynski, který šel zachraňovat věci z pódia, dostal pecku. Když jsem to po dešti říkal tomu klukovi z přenosáku, tak mi na to povídá: "Jé, to jsem ale blbej, viď?"
Naštěstí Kramperův aparát je skutečně "blbuvzdornej", takže zatím jsme po dešti vždycky všechno zprovoznili. Ostatně, když na Konopišti udeřil blesk a Mašounovi vyhořely zesilovače, Class A z toho vyšly jenom s přepálenými pojistkami. Takže si myslím, že nás už nic nemůže překvapit.
Nemrzí tě trochu, že při ozvučování za sebou nemáš žádný hmatatelný výsledek? Mám tím na mysli věc, kterou bys mohl vzít, ukázat a říct "tohle jsem udělal já"?
Takhle jsem o tom popravdě řečeno nikdy nepřemýšlel, takže asi ne. Ono když se povede koncert a odchází z něj řekněme tisíc spokojených lidí, je to tak skvělý pocit, že už se dá skoro nahmatat.
S přáním mnoha dalších hmatatelných pocitů jsem se s Jardou Horynou a jeho ženou Hanýžkou rozloučil a spěchal domů. Spěchal proto, abych i vám skrze stránky Muzikusu zprostředkoval alespoň něco moudrosti svého dávného zvukařského guru.
