O Janet Robin, rodačce z Los Angeles, se v Čechách mluví nejčastěji jako o žákyni legendárního kytaristy od Ozzy Osbournea, nešťastně a hlavně předčasně zesnulého Randyho Rhoadse. Ten byl však na samém začátku dráhy dnes respektované kytaristky, zpěvačky, skladatelky a producentky, která se ve své kariéře setkala s mnoha dalšími významnými jmény – Meredith Brooks Melissa Etheridge, Michelle Shocked, Ann & Nancy Wilson, Maia Sharp či Garrison Starr. Svou suverénní energickou hrou na akustickou a elektrickou kytaru se vymyká zažité představě americké písničkářky, o čemž jsme měli možnost se přesvědčit i u nás. Náš rozhovor se uskutečnil v přestávce loňského turné Janet Robin s tuzemskou kapelou November 2nd.
Ahoj Janet, řekni, prosím, bližší informace o své návštěvě České republiky.
Tak je to moje druhá návštěva ČR, byla jsem tu už předloni v létě. Tentokrát jsem koncertovala s kapelou November 2nd na šňůře po klubech a festivalech. Seznámili jsme se na jejich loňském letním turné po západním pobřeží USA. Poznali jsme se prostřednictvím producenta Davida Bianca (Ozzy, Mick Jagger, nebo naše Lucie; pozn. aut.), no a pak přišlo pozvání na zimní turné po České republice.
Znala jsi předtím nějakého českého hudebníka, slyšela jsi o někom?
Ne, znala jsem jen muzikanty z November 2nd přes Davida Bianca. Oni s ním spolupracovali a narazili na moji muziku na MySpace, když listovali v profilech jeho přátel. Zkontaktovali jsme se, mně se líbila jejich muzika, která byla anglicky zpívaná a znělo to jako fakt dobrá americká rocková kapela. Když jsem se pak dočetla, že jsou z České republiky, říkala jsem si: Safra, kde to vůbec je? Chci tam hned jet hrát! A tak jsem jim napsala, že by bylo fajn si u vás někdy společně zahrát, a oni hned odpověděli: Ok, kdy přijedeš?
A já na to, že hned, poslala jsem svoje CD, no a pak se už zkontaktovali s mým manažerem, sestavily se termíny pro turné a už to jelo, nakonec z toho byl velký úspěch.
Slyšela jsi i některé česky zpívající skupiny? Jaký máš pocit z česky zpívané hudby, frázování a tak?
Jo, slyšela, třeba Annu K. nebo Chinaski. Jasně, je to pro mě cizí jazyk, frázováním je to možná až příliš důrazné na doby, taková houpačka, nevím, jak to popsat, ale je to prostě jiný způsob zpěvu. Hudebně jsou ti muzikanti velmi kvalitní. Myslím, že stejně dobří jako ve Státech.
Nemůžeme se vyhnout Randy Rhoadsovi, zkus nám přiblížit jeho přístup k hudbě, k výuce...
Ok, já jsem u něj začala studovat jako devítiletá, tím ti safra vlastně říkám, kolik mi je teď, co? Hahaha, no trvalo to možná pět let, učil v malé budově školy, co vlastnila jeho maminka Dolores. Nejdřív mě učil klasické skladby (Janet s kytarou v ruce ihned bezprostředně hraje klasickou technikou motiv Green Sleeves), které on sám měl hodně rád. Můj bratr přišel s tím, že Randy učí, byla to náhoda, my jsme s rodiči tenkrát bydleli za rohem. Když jsem jako devítiletá přišla poprvé, nic jsem neuměla, jen jsem se dívala a poslouchala. Byl úžasný. Já jsem u něj pak hrála hlavně na elektrickou kytaru, probírali jsme hodně blues, pentatonické, dórské a aiolské stupnice, riffy, hodně techniku pravé ruky apod. Byla jsem jako jediná holka jeho nejmladším žákem.
Mluvil Randy v rámci výuky i o dalších technických věcech spojených se zvukem elektrické kytary – snímačích, efektových krabičkách, aparátech atd.?
Ne, jen jsme mluvili trochu o jeho Les Paulu. Moje první elektrická kytara byl strat, kterého když ukradli z máminýho auta, nutně musel pak nahradit právě Gibson Les Paul. Až později, když se chystal s Ozzym, na turné, popisoval Randy s velkým nadšením svůj nově vyvíjený design jackson. Já teď mám taky dva jacksony.
Mluvíš teď o těch povrchových úpravách „polka dot“ (černé puntíky na jinak bílé kytaře a opačně)?
Nejsem si jistá, jestli i to byly Jacksony. Mám na mysli spíše specifický, dnes legendární RR tvar kytar Jackson.
Objevují se ve tvé dnešní tvorbě nějaké typické znaky z té doby studiau Randyho?
Napadají mě snad jen takové ty rychlé „pull offs“ (rychlé legátové příklepy), ale jinak můj styl zpěvu a tvorby vůbec spíš vychází z vlivu The Beatles, Led Zeppelin a tak. K důležitým věcem, co jsem se učila u Randyho, patřilo spíš vymýšlení dobrých kytarových riffů a jejich využití ve skladbě tak, aby byly zapamatovatelné.
Zabýval se Randy také stavbou vokálních linek nad těmito riffy?
Já jsem ho nikdy neslyšela zpívat. Nikdy. On jenom hrál na kytaru. Když jsem se naučila nějaký zajímavý riff, on ihned začal nad ním hrát mraky tónů, ukazoval mi, jaké stupnice se tam dají hrát apod.
Kdy jsi ho viděla naposled?
To mi bylo patnáct, přijel domů mezi dvěma Ozzyho šňůrami a hned jsme se zkontaktovali. Hodně se věnoval studentům.
Byly to celohodinové lekce?
Ne, půlhodinové, ale zato jsem tam byla sama, žádný další student, jak se to dělá dnes. Malá místnost, dvě židle, staré tvídové kombo Fender ze 60. let s jedním desetipalcovým reproduktorem. Randy u výuky kouřil a pil kolu. A měl vysoké boty, na hodně vysokém podpatku. To kombo je pořád v té místnosti. Jeho maminka Dolores dodnes učí v místě nazvaném Musonia, před pár měsíci jsem ji navštívila, pořád pracuje nedaleko domu mých rodičů, je to opravdu jen za rohem. Jenom pár Randyho studentů je dnes profesionálními muzikanty a myslím, že Dolores je hrdá, že zrovna já jsem mezi nimi. Musím se ještě zmínit o chystaném dokumentu o Randy Rhoadsovi, který by měl být dokončen někdy v průběhu roku 2009, ale bližší podrobnosti bohužel neznám.
Pojďme jinam. Co tvoje spolupráce s Nancy a Ann Wilsonovými z Heart?
Jo, ok, v osmdesátých letech jsem byla v dívčí rockové kapele Precious Metal. Bylo to fajn, moc holek v kapele sice znamená moc problémů, ale měly jsme dobře našlápnuto. Byla velká smlouva s Polygramem, později také s Capitol Records, byly jsme v přátelském kontaktu například s kapelou Poison. A právě prostřednictvím nahrávací společnosti Capitol Records, která nás požádala o napsání několika dalších písní i s jinými lidmi, jsme se setkali s Nancy a Ann. Nancy je výborná kytaristka a s Ann dohromady skvěle zpívají, a i když dělají jiný hudební styl, společně jsme tenkrát složily pár melodií pro Precious Metal. My byly opravdu docela tvrdá skupina, zněly jsme trochu jako prvotní Bon Jovi. Když jsme se rozpadly, nevěděla jsem, co budu dělat, ale naštěstí jsem dostala nabídku od Lindsey Buckingham (Fleetwood Mac) do její doprovodné kapely, která měla takovou speciální sestavu, vedle bicích, dvojitých perkusí, basy a kláves tam bylo hned pět kytar. A já hrála na jednu z nich. Byla to velmi specifická hudba, skoro jako kytarový orchestr, hodně vícehlasých kytarových melodií v docela hustých aranžích. Taky jsem zpívala doprovodné vokály. Pár let jsme objížděli Státy, byly to většinou velké stadiony, předskakovali jsme Tině Turner a taky jsme strávili asi šest týdnů na turné po Kanadě. Skončilo to někdy v devadesátém čtvrtém, pak mi zavolala Meredith Brooks, která se v té době proslavila celosvětovým hitem Bitch, a následovalo další turné. To už jsem se ale začala stavět na vlastní nohy. Začala jsem psát svoje vlastní věci, věnovala jsem se nahrávání a stavění repertoáru. Proto jsem ale musela odmítat nabídky k dalšímu hostování na turné a prvních pět šest let to pak kvůli penězům opravdu nebylo lehké.
Cvičíš každý den?
Ano, snažím se. Na zájezdech to někdy nevyjde, ale snažím se to pak dohnat.
Cvičíš nějaké stupnice, nebo technická prstová cvičení?
Ne, je to takové jamování, zkouším přehrávat nové nápady a ty pak použít pro nové písně.
Jsi firemní hráčkou firmy Fender, jsi vybavená strunami DR, jaké další vybavení používáš?
Ano, mám svoje modely trsátek Clayton, používám snímače Seymour Duncan, mikrofony Sennheiser, jinak kromě fenderů hraju na akustické kytary Taylor. Z elektrických kytar mám teď nově bílý Fender ’57 Hot Rod z Custom Shopu a Tele ’52 Reissue a hraji přes tvídové kombo Fender Blues Deluxe, ještě vyrobené v USA, a pedalboard. V něm mám oblíbený distortion pedal HotCake z Nového Zélandu, pak mám wah pedál Dunlop a pár dalších efektů.
Preferuješ true bypass?
Ani ne, i když myslím, že je to pro signál dobrá věc, ale v mém pedalboardu to zatím neřeším.
Pojďme k festivalům v Čechách, co soudíš o jejich organizaci?
Když jsem tu byla poprvé, opravdu jsem nevěděla, co můžu očekávat, ale všechno bylo velmi dobře zorganizováno a servis byl perfektní. Zvuk byl výborný, světla taky, a když jsem hrála před pětitisícovým davem, kterému se moje hudba asi líbila, brali to a reagovali, bylo to zkrátka super. Navíc Saša z November 2nd pohotově překládala, takže i komunikace s diváky byla moc fajn.
Co si myslíš o anglických textech psaných českými autory?
No, já mám zkušenosti především s texty právě Saši s November 2nd, které svým obsahem působí opravdu americky přirozeně, rozumím jim, mají myšlenku a líbí se mi.
Myslíš, že člověk, který se dlouhodobě a přirozeně nepohybuje v tom prostředí ovlivněném třeba určitým slangem, nemá problém s určitou jazykově textovou autenticitou?
Nevím jak je to s ostatními českými autory, ale my jsme s November 2nd absolvovali společná vystoupení ve West Coast v Maine, v Seatlu a jinde. A říkám, že kdybych je nepředstavila jako kapelu z České republiky, nikdo by to nepoznal.
Zkoušela jsi nějaké v Čechách vyráběné kytary?
Ano, hrála jsem na kytary, které vyrobil pan Macho z Moravy. Viděla jsem u něj akustické barytonové kytary. Velmi pěkné.
Když píšeš nové skladby, jaký systém záznamu používáš? Noty, PC nebo...?
Jsem sice počítačem vybavená, mám Mac s M-box Pro Tools, ale stejně se vždycky vracím ke starému kazetovému magnetofonu. Je to hrozně jednoduché, žádné startování, klikání, hledání, propojování. Je mi líto, ale tahle stará cesta je mi bližší.
Ve studiu také spoléháš na staré dobré pásy?
Ne, ne, tam dnes už vše běží na Pro Tools, všechny ty editační kroky tam jsou samozřejmě daleko širší a kvalita neoddiskutovatelná.
Děkuji za rozhovor, přeju úspěšný zbytek turné a doufám, že se u nás nesetkáváme naposledy.
Děkuji, zdravím čtenáře Muzikusu a těším se na setkání na chystaném příštím turné v průběhu dubna a května 2009.n
Janet Robin si během rozhovoru, asi jako každý správně chycený kytarista, neustále na kytaru pobrnkávala. A tak jsme navštívili Zdeňka Primuse, člověka, který se už léta zaobírá historií kytar, sám je aktivním hráčem a má velmi pěknou sbírku docela raritních kousků. Bylo velmi zajímavé sledovat první reakce Janet při prvním ohmatání každého modelu. Její bezprostřední reakce a obdivuhodnou schopnost z každého nástroje v krátké době vydolovat ty správné zvukové charakteristiky můžete sami posoudit na přiloženém CD (které je součástí časopisu Muzikus, pozn.). Nechybí ani minilekce speciálně věnovaná čtenářům Muzikusu.
