Když se dnes vysloví jméno Jan Hammer, málokdo si okamžitě vybaví zázračně talentovaného jazzového klavíristu, doprovodného hráče Sarah Vaughan, zakládajícího člena Mahavishnu Orchestra, jazzrockového a rockového klávesistu a především vynikajícího skladatele. Hudební veřejnosti je Hammer znám především jako autor soundtracku ke krimi seriálu z let 1985-87 Miami Vice. Ačkoli jazzoví puristé velkou částí jeho sólové práce veskrze pohrdají, je jasné, že jen k vlastní škodě.
Jan Hammer se narodil roku 1948 v Praze. Na piano hrál poprvé už ve 4 letech, ve 14 koncertoval a dokonce nahrával s kapelou Junior Trio. Po roce studií na pražské AMU odjel roku 1968 na stipendium do Bostonu na Berklee College of Music. Invaze sovětských vojsk do Československa v témže roce přispěla k jeho rozhodnutí zůstat v Americe. Poté strávil více než rok na turné coby klávesista a dirigent v kapele pěvecké hvězdy Sarah Vaughan. V roce 1971 stál u zrodu původní Mahavishnu Orchestra ve složení: John McLaughlin - kytara, Jerry Goodmann - el. housle, Billy Cobham - bicí, Rick Laird - basa a Jan Hammer - klávesy. Do té doby nejúspěšnější jazzrocková sestava odehrála během následujících dvou let 530 vyprodaných koncertů. Vznikla skvělá alba Inner Mounting Flame a Birds of Fire, jichž se prodalo přes dva miliony kusů.
Hammerova vlastní sólová kariéra začala v roce 1975, kdy vydal kompozičně velmi propracovanou desku The First Seven Days (sám si natočil klavír, syntezátory a bicí). Dalších deset let produkoval a účinkoval na 20 dalších projektech, buď se svou kapelou Jan Hammer Group (později Hammer), nebo s osobnostmi jako Jeff Beck, Al Di Meola, Eric Clapton a Joe Cocker. Zhruba rok před Miami Vice spolupracoval s Mickem Jaggerem na jeho albu She's The Boss.
Zlom nastal na podzim 1984, kdy byl Hammer vyzván producenty seriálu Miami Vice, aby složil ke každému dílu charakteristickou hudbu. To znamenalo týdně téměř 40 minut! Jak autor sám přiznává, byla to pro něj ta nejtěžší zkouška. Měl sice více svobody než při práci na deskách, ale opakovat jen několik témat, to prostě nešlo. Hudba musela být dramatická i výrazně rytmická - conga a ostatní perkuse se velmi dobře hodily pro celkovou myšlenku příběhu z oblasti latinskoamerické kultury.Ovšem jednotlivé epizody vyžadovaly zcela rozdílný přístup - některé zní vysloveně jazzově, jiným zase vyhovoval spíše hardrockový feeling. Ale ani požadavky na hudbu podle klasických vzorů nebyly výjimkou. Stručně řečeno, každý týden zcela odlišný druh práce. V roce 1985 získal Hammer za Miami Vice cenu Grammy v kategorii "nejlepší instrumentální píseň" a "nejlepší instrumentální kompozice". Pokračování seriálu, Miami Vice 2 a album Escape from Television (1987), kde zazněl hit Crockett's Theme bylo velmi úspěšné, zejména v Evropě. Po skončení seriálu se začal věnovat hlavně filmové hudbě.
Janův další projekt představoval skok do světa počítačové animace. Společnosti Miramax a BMG Video vydaly na podzim 1992 CD a videokazetu Beyond the Mind's Eye. Album se udrželo mezi pěti nejprodávanějšími nahrávkami do jara 1995 a získalo trojitou platinovou desku (osobně doporučuji zejména píseň Seeds of Life - klip běžel několikrát v programech České Televize). Pro českou veřejnost se stal Hammer známější v době, kdy zahájila své vysílání TV Nova, neboť veškerou hudbu k jejím pořadům složil právě on. Díky tomu se také opakovaně vysílala reklama na zatím jeho poslední autorské CD Drive (1994).
Janův záběr je v současnosti dosti široký - od filmové hudby přes jingly do rádií a televizních stanic až po hudbu k počítačové hře Outlaw Racers (1997).
Když roku 2001 začala televizní stanice TNN znovu vysílat epizody Miami Vice, vyšlo následně i dvojalbum Miami Vice: The Complete Collection (2002).
Jan Hammer užívá jasné, přehledné, čitelné melodické linky (teď nemluvím o sólech), tíhne spíš k čistým a lomeným akordům než k široké klavírní sazbě. Je znát, že je původně rytmik. Jeho hudba je nabitá energií - nezáleží na tom, zda hraje rytmicky šlapající věc nebo baladu. Základ tvořený klávesami, basou a bicími funguje jako konstrukce, jejíž části do sebe dokonale zapadají, a přitom je lze poslouchat i odděleně. Nezapře klasické klavírní základy - např. deska The First Seven Days, skladba Plants and Trees. Skladba The People z téhož alba evokuje lidovou píseň Tráva neroste a zpočátku působí jako zpracování folklóru v období romantismu. Naproti tomu album Drive užívá samply, harmonie jsou překvapivě nekomplikované, melodika je vystavěná víc na diatonice a pentatonice než na chromatice a dokáže vyjádřit i velmi složitou harmonickou nadstavbu. Celek přesto působí vyváženě, úsporně a logicky.
Pokud jde o vybavení, veškeré klávesové nástroje dává k dispozici firma Korg: T-series, Wavestation, Trinity a nedávno Triton Extreme. V oblibě má ale rovněž klasické Oberheim Xpander a Yamaha DX-7.
Jan Hammer říká, že pokud chce člověk dnes v hudební branži prorazit, potřebuje tři věci: štěstí - bez něj to nejde, pracovitost a doporučení. Musí potkat ty správné lidi, kteří ho v rozhodující chvíli postrčí kupředu. Není možné vstupovat do hudebního byznysu s tím, že chci vydělat spoustu peněz. Producenti dnes sázejí na jistotu a nejsou ochotni investovat do nové, originální hudby... "Musíš mít muziku rád a musíš být ochoten obětovat jí svůj čas. Nečekej ovšem, že ti hudba automaticky zajistí živobytí. Skoro všichni kluci hrají baseball, ale kolik se jich dostane do první ligy? Úspěch na jedné straně má ovšem i své nevýhody. Jakmile totiž vytvoříte něco, co zaujme širší publikum, dostanete "obchodní" nálepku a šup s vámi do škatulky! Producenti pak vyžadují stále jen totéž a nemusíte se už dostat k jiné práci - klidně až do smrti. To mi nevyhovuje."
V čem myslíš, že tkví tvůj vytříbený smysl pro melodii?
To záleží na mnoha faktorech. Částečně proto, že jsem se narodil hudebně nadaným rodičům. Vyrůstal jsem v hudebně podnětném prostředí. Co mi ale výrazně pomohlo, bylo podrobné studium jazzové improvizace. Když improvizuješ, bez vypěstovaného smyslu pro melodii se neobejdeš. Jinak improvizace ztrácí význam a nikdo to nebude poslouchat. Když je ovšem improvizace dobrá, zní spíše jako rychlá, "instantní" kompozice. Improvizovat, jako když skládáš, víš co tím myslím? Při poslechu je tam patrná struktura a všechno dává smysl.
Nešlo ti někdy na nervy, že si tě lidi spojují se seriálem Miami Vice?
V žádném případě! Dostal jsem se dál, než mi jakékoli sny mohly naznačit. Miami Vice je nejdůležitější událost v mé kariéře. Už proto, že se moje muzika dostala k lidem, kteří o mně nikdy předtím neslyšeli. S tímhle vážně žádné problémy nemám.
Během posledních 15 let ses zaměřil spíše na vypracované melodie, plochy a celkový zvuk, sólových pasáží ubylo. Máš opět v úmyslu hrát jazz, třeba s Johnem Abercombiem nebo Billy Cobhamem?
Všechno je možné. Netvrdím, že k tomu nedojde. Tohle léto jsem si báječně zahrál s Jeffem Beckem. To nám vážně sedlo, už proto, že šlo o jazzovou muziku. V tomto smyslu vynikající počin. Z pohledu hudebního byznysu je ovšem všechno jinak. Nevím, jak k tomu došlo, ale dnes je téměř nemožné vydat cokoli, jakoukoli muziku, která obsahuje improvizace nebo sóla. Taková hudba už asi není dostatečně "cool" - a to je velká škoda. Bohužel, spousta talentovaných lidí takhle nedostane svoji šanci prorazit. Ale na obzoru se už rýsuje změna. CD coby fyzický produkt je téměř u konce svého trvání. Brzy nastane doba, kdy veškerá hudba bude k dispozici on-line na internetu.
Jaký je nejstarší kousek tvého instrumentáře?
Asi moje bicí souprava a pár indiánských perkusí. Mám ve studiu všechno, co předcházelo Mini-moogu. Vlastním celkem dva, ale nejraději hraju na Z-1 (Korg), fenomenální instrument. Pokud vím, nejstarší nástroje, které používám, jsou již zmíněný Obeheim Xpander a Yamaha DX-7, oba přes 20 let staré.
NĚKOLIK ALB, KTERÁ ROZHODNĚ STOJÍ ZA POSLECH
The First Seven Days (1975)
Oh, Yeah? (1976)
Live (1977)
Black Sheep (1979)
Beyond the Mind's Eye (1992)
Drive (1994)
