Divili byste se, v kolika případech se takové niterné přání (jakožto pořízení co nejvhodnějšího a nejkvalitnějšího potahu na svého miláčka), které by tím nejjemnějším způsobem zasáhlo do rodinné (vlastní) kasy, stává celoživotní noční můrou. A tušíte, že asi nemyslím pokrytí autosesle nové Felicie nebo esteticko-ochranné ošacení televizního gauče! Ano, jsou to opravdu struny - první neanatomická záležitost hned po našich prstech, podílející se na vytváření našeho více či méně nezaměnitelného zvuku. Abych vás ale uklidnil, nečekejte, že ihned po přečtení tohoto vyrazíte do nejbližších hudebnin a v ceně maximálně dosahující hodnoty vašich oblíbených Startek pořídíte výrobek, který celoživotně vyřeší váš problém. To spíše naopak. Berte článek spíše jako nástin daného problému, který snad domůže správného výběru začínajícím i pokročilým hráčů na basovou kytaru.
Myslím si, že jako první krok bychom mohli posoudit jejich tloušťku. Běžně k dostání jsou typy pod všeobecným označením 35, 40, 45, a 50, kterýžto číselný údaj se odvíjí od tloušťky struny G. V praxi nejužívanější jsou čtyřicítky a pětačtyřicítky, osobně bych se motivoval heslem "basa tvrdí muziku" a volil ty hrubší. Padesátky ocení opravdický Čapkův dr. Voštěp a tu druhou krajní variantu bych asi nechal jen na domácí experimenty nebo k případným sólovým aktivitám. Dalším oříškem je její vinutí, jeho způsob a hlavně druh materiálu, který je u opředení strun nejvíce variabilní. V zásadě můžeme narazit na dva druhy: a to jsou ocel a nikl (samozřejmě výběr kovů nebo slitin je daleko bohatší - např. nylon, stříbro, zlato nebo bronz, užívaný na akustických baskytarách, ale
jedná se o ty nejčastěji užité). Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že budeme-li chtít spíše cinkat, zvolíme ocel - a naopak máme-li raději spíše tradiční variace, sáhneme po niklu nebo poniklovaném potahu. Rovnou třemi typy se liší způsob a jeho úprava. Asi nejčastěji sáhneme po klasickém round wound - nehlazeném zpracování, kdy pohyb po strunách je sice poněkud drsný, ale docílíme toho správného syrového soundu. Flatwound nejsou až tak typickým jevem, znají hlavně bezpražcoví hráči ( může také zabránit většímu poškození hmatníku, je li vyroben z méně odolného dřeva a nechceme ho co půl roku přebrušovat) nebo vyznavači potemnělých krátkých tónů - napadá mne, pamatujete si na znělku majora Zemana? Abychom tomuhle nežádoucímu efektu zabránili, vymysleli odborníci groundwound, pouhým pohledem od předchozích nerozeznatelné a lišící se nezahlazenou vnitřní stranou vinutí. Ta se dotýká jádra menší plochou a dodává většího jasu. Na čem se shoduje většina výrobců - první předpoklad při výrobě kvalitní struny je její jádro, které bývá z drtivé většiny ocelové. Co je pro charakter zvuku nejdůležitější, je jeho tvar, a to buď šestihranný - hex core, nebo kulatý - round core. I když kulatá jádra bývají díky lepší přilnavosti k vinutí o něco trvanlivější, většina "odborníků" používá z důvodu jejich lepší poddajnosti a zvukové jasnosti struny s jádrem šestihranným.
Co by nás mohlo ještě zajímat a hlavně zaskočit třeba při rychlé výměně neznámého sortimentu na koncertě, je zakončení strany, kotvící se na kobylce nástroje. Opět tři známé možnosti - tradiční Conventional (struna je rovnoměrně široká), zúžená Taper wound (styčná plocha kamene se strunou je omezena jen na vnitřní vinutí) a poslední s odkrytým jádrem Exposed core (kontakt se strunou je minimální, a tudíž změna zvuku i nastavení kobylky nejvýraznější).
Poslední, co mně napadá a mohlo by vám dopomoci, je nakonec délka struny, ale to asi stačí si jen zapamatovat menzuru, v případě nadbytečné délky strunu zastřihnout k ideálním třem závitům ladicích mechanik. Takže zase někdy příště.
