Nejen chlebem živ jest člověk a nejen Muzikus píše o hudebních nástrojích. Dostalo se mi do rukou několik publikací vydaných jako edice Akustické knihovny Zvukového studia Hudební fakulty AMU v Praze: Ondřej Urban: Instrumentář elektroakustického zvuku (AMU, Praha 2007)
Elektroakustickou hudbou autor, a s ním i celá fakulta, rozumí artificiální čili vážnou hudbu vytvářenou pomocí konkrétních zvuků nebo elektronickými prostředky bez použití tradičních hudebních nástrojů. Autor závěrem konstatuje, že komerčně je oblast elektroakustické hudby tak okrajová, že její nástrojové vybavení se prakticky shoduje s elektronickým vybavením pro tvorbu populární a filmové hudby. Obrátíte-li toto sdělení naruby jak včerejší ponožku, máte s touto knihou v ruce shrnující přehled současného elektronického vybavení pro populární a filmovou hudbu. Ale od konce se čtou jen detektivky, nebo ne?
Nějakých osmdesát dva stránek plynulého čtení začíná po obecném úvodu historií. Druhá a třetí kapitola provede teorií a metodami zvukové syntézy od filozofie a prvních metod až po současné. Další text píše o digitálním zpracování zvuku, hlavně o způsobech digitální mixáže. Poslední dvě kapitolky se věnují subjektivní akustice a kompozici elektroakustické hudby.
Kniha shrnující známá a dohledatelná fakta v tomto rozsahu nemůže jít příliš do hloubky, proti čemuž nic nenamítám. Autorským přínosem je v takových případech výběr - co uvést, co vynechat. Nic podstatného mi při respektování tématu nechybí ani nepřebývá. První čtyři části knihy píšouo přístrojích, logicky na sebe navazují a platí pro zvukovou elektroniku obecně, podobně i pátá. Jediná kapitola, jež směřuje přímo k elektroakustickému zvuku uvedenému v titulu, je kapitola poslední a pojednává o principech kompozice tohoto druhu hudby či zvuků, přestože některé uvedené zásady přesahují i tuto oblast. Nabízí se úvaha, jestli to není trochu jako když vám k zahradní sekačce přibalí notebook. Sám na ni nemám hotovou odpověď.
Kniha se hodí se i pro zaryté humanisty, kteří odkládají čtivo při první trojčlence. Matematické vztahy jsou tam všeho všudy dva, a to ještě celkem triviální. Pochopení textu vůbec nevyžaduje hluboké předchozí znalosti, stačí, pokud tušíte, co je to spektrum zvuku a do čeho vrtal pan Fourier.
Knížka je napsaná ve čtivém a přátelském tónu. Čtivý tón autor udržel skoro v celém textu, jenom u závěrečného odstavce („Byl proveden přehled vývoje...“) mi písmenka na papíře trochu zezelenala salutujíce mi v dvojstupu.
Moje jediná skutečná výtka k jazyku knihy: Je velmi častou, téměř pandemickou nectností českých publikací o elektronice - zaměňovat přídavná jména řídicí za řídící (v jiných textech bývá i měřicí za měřící). Je zajímavé, že do podobného poměru postavená jiná přídavná jména, třeba visací - visící nebo mazací - mazající, nasouvací - nasouvající, sací - sající a podobně si většinou neplete nikdo.
Je to ale jinak příjemně napsané čtení, které, pokud vás téma zajímá, dokážete zhltnout za jeden či dva večery poučeni souhrnem i tím, co jste o věcech ještě nevěděli.
