Uprostřed německé vesničky s půvabně germánským názvem Gutenstetten, rozlohou pouze o něco větší než dvacet kilometrů čtverečních, se konalo koncem června druhé pokračování kytarového festivalu Ibanez Guitar Fest. Kromě desítek až stovek vystavených nástrojů a příslušenství se v rámci koncertního programu představila mnohá vlivná a zásadní jména současné kytarové scény. Kytaristé i nekytaristé, fanoušci technologických inovací, ale i zarputilí analogoví konzervativci tak mohli od oběda až do pozdního večera poznávat a obdivovat historii kytar, a dokonce si na vystavené kousky i zahrát.
První ročník festivalu, který se konal v roce 2013, poctil svou účastí například Paul Gilbert či Gary Willis, přívržence technické progresivní hudby a moderního zvuku tehdy zase potěšila metalová kapela Animals as Leaders. Organizátoři se rozhodli druhé pokračování zorganizovat sice s tříletým odkladem, zato však s neméně zajímavým programem, osobnostmi a novinkami, které firma Ibanez v posledním období pro muzikanty připravila.
Každému, jaká je libo
Po příchodu do areálu se mohli návštěvníci v hlavní výstavní místnosti poohlédnout po mnoha pozoruhodných kráskách světoznámé japonské manufaktury. Spektrum bylo skutečně pestré - od jednodušších, základních a dostupných nástrojů až po designové, atypické custom kousky nejrůznějších tvarů, materiálů nebo povrchových úprav. Samostatná exhibice s elegantními kytarami a baskytarami z edice Vintage, dodnes oblíbenými pro jejich tradičně symbiotický vztah mezi nadčasovým designem a funkčností, zabírala tedy značnou část prostoru celkem oprávněně. Mezi masivními těly lubových kytar, legendárními Les Pauly nebo různými netradičnými tvary, se na stěně vyjímalo několik podpisových kytar, mezi nimi kupříkladu průhledná akrylová Y2K Joea Satrianiho nebo modely JPM Johna Petruciho s kubistickým designem od Picassa v mnoha barevných variantách. Jak již název napovídá, z pestrobarevného modelu JEM2K DNA vyrobeného pro Stevea Vaie bychom si mohli díky množství jeho krve použité při výrobě kytary bez problémů Stevea naklonovat. Kromě ní dostalo na výstavě prostor mnoho dalších Vaiových modelů, většina s téměř identickým tělem, při každém kousku však s použitím jedinečné, mnohdy surrealistické, vnější úpravy. Obdivovat bylo možné i nástroje jiných firemních hráčů. Své čestné místo ve skleněné vitríně si vysloužil model Paula Stanleyho z Kiss, s relativně standardními specifikacemi, které však dle mého názoru vyvažoval úchvatný design kytary - její asymetrické tělo s mírně hororově působícím povrchem prasklého zrcadla.
Pestrá hudební nabídka
Program byl zahájen kolem poledne, kdy se začala membránami reproduktorů šířit výběrová směs hard rocku, jazzu, fusion a funku s příležitostnou návštěvou do vod metalu či variací progresivního rocku. Prostorná hala s kvalitním ozvučením přivítala multižánrové kytaristy a baskytaristy z celého světa. Živé hraní započala trojice Tommy Andrzejewski a Kosma Kalamarz z Polska, později Peta Lukács z Maďarska, který se v osobním rozhovoru přiznal, že více než dívkám se ve svém mládí věnoval kytarovým pražcům. Těžko říci, zda byla tedy jeho plachost příčinou nebo důsledkem cvičení. Po úvodní smršti budované zejména na rockových a metalových principech, předvedl usměvavý mladík Tobias Rauscher vlastní tvorbu v provedení perkusivního fingerstylu, květnatou hrou s využitím celého těla kytary si tak bez námahy nahradil zbývající členy kapely. Z reproduktorů se neozývala pouze rocková, nebo vysloveně tradičně kytarová muzika. Dramaturgie byla naopak vyvážená, pestrá, šťavnatá a živě kombinovaná.
Publikum se nedělilo do táborů podle žánrových preferencí, zdálo se, že každého zajímá všechno. Potvrdily to i ovace, které nastaly po šílené energické funk-fusion-rockové bombě, na čele s baskytaristou Andrewem „The Bullet“ Lauerem, jehož (ať mi odpustí) doprovázeli Martin Miller na kytaru a Felix Lehrmann na bicí. Andrewova hra ve mně zanechala hlubokou stopu. Nedá se říci, zda se baskytara opřela do Andrewa, nebo Andrew do své basy. Výsledek byl však ohromující. Se svým mohutným zvukem si s absolutní lehkostí podmanil melodiku, ta se podvolila šlapající rytmice, posazené hluboko vzadu, ale zároveň fackující diváky v prvních řadách. Co bylo nejlepší, tohle mistrovské spojení ani zdaleka nezpůsobilo újmu na síle, výrazu nebo emocích. Andrew splnil všechny atributy bravurní hry na basovou kytaru a spolu s ostatními vynikajícími baskytaristy obhájil místo často přehlíženého „basáka“ jako nezastupitelné, dovolím si tvrdit, že klíčové. To vše navzdory skutečnosti, že se nástroji věnuje pouze jedenáct let! Z tvrdších žánrů se představil Paul Waggoner z kapely Between the Burried and Me nebo Jen Majura, půvabná kytaristka ze skupin Evanescence a Knorkator.
Hlavní stage byla pečlivě zajištěna týmem profesionálních zvukařů, techniků a osvětlovačů, což zajistilo kvalitní audiovizuální zážitek, ať jste seděli či stáli v kterémkoliv místě haly. Co bylo pro mě během představení důležitější než technicky dokonale zvládnutá hra, byla nutnost lidského elementu v muzice - a ten hudebníci během celého dne velmi přesvědčivě demonstrovali. V drtivé většině se jednalo o dlouho působící profesionály, ovládající kromě bezchybné technické hry i umění vložit mezi řádky notové transkripce svou osobnost, náladu, éter a duši. Jak to již na koncertech dobrých kapel bývá, návštěvníci si mohli vychutnat velkou šíři uměleckého projevu, a to i v rámci některých příbuzných žánrů. Milovníci krabiček, looperů a digitálních efektů si na výstavě také přišli na své, navzdory tomu jsem přesvědčená, že by mnozí z nich souhlasili s myšlenkou, která ve mně po skončení koncertů rezonovala nejsilněji: že hudbu v celé své podstatě jen těžko lze naprogramovat, vygenerovat, zeditovat či ve volně stažitelném hudebním softwaru nakopírovat a nalepit na grid.
Zkusit nové a poznat nepoznané
Pokud se vám snad zdálo, že stojíte pod pódiem příliš dlouho, mohli jste se opět vrátit do výstavní místnosti. Při množství nástrojů se dalo znovu a znovu objevovat nepovšimnuté úhly či bizarní barevné kombinace. Organizátor si zvolil velmi efektivní formu marketingu: Návštěvníci si mohli své vysněné nástroje nejen ohlížet, ale - jak už bylo zmíněno - taky si na ně zahrát. Elektrifikované kytary bylo možné zapojit do sluchátkových zesilovačů, k odzkoušení činelů a trenažérů byly k dispozici dokonce paličky. Mnozí návštěvníci setrvali většinu času shrbení v neúnavném hraní, některým stačilo nástroje pouze obdivovat. Přesto se zdálo, že kytary Ibanez mají jakousi nevysvětlitelnou mag(net)ickou moc, vypůjčenou nejdříve od samotného Stevea Vaie. Důležité však je, že všichni vypadali během celé akce hluboce spokojeně, bez ohledu na to, jakým způsobem v areálu festivalu trávili čas.
Dobré trvá dlouho, třeba kolem dvou hodin
Kolem deváté večer začal očekávaný koncert Steva Vaie s kapelou, která mu poskytla pevný a bezpečný pilíř, zároveň však dokázala zajistit dostatek prostoru pro jeho kytarové excesy, důvěrně známé z jiných živých vystoupení. Steve vystoupil na pódium ve světélkujícím futuristickém obleku, vyzbrojen laserem svítícím z vrcholku kytarové hlavy. Oblek po první skladbě odhodil, kytary však během koncertu vyměnil mnohokrát. Při příležitosti výročí kultovního alba Passion and Warfare z roku 1990 vytvořil přes dvouhodinový celek, sestávající ze živého provedení jeho skladeb, improvizace, zapojování téměř všech částí jeho těla do kytarové hry a porušování základních fyzikálních pravidel (jako byla například absolutní ignorace gravitační síly při držení celé váhy kytary na tremolo páce). Poté, co Steve zavalil publikum první dávkou neúnosné tíhy svého charismatu, následovala série videoklipů, mezi nimi i For the Love of God, jejíž hluboký odkaz odlehčil následně úsměvným klipem I Would Love To s poskakujícími puberťačkami, ohazujícími se popcornem.
Dlouhá a vyčerpávající sóla střídala vtipné virtuální kytarové duely Vaie v reálném čase na pódiu s Johnem Petruccim nebo Joem Satriani na plátně za ním. Po celou dobu se solidní kapelou po boku. Po dvou hodinách kytarové alchymie a spirituálního cvičení, které jsem měla tu čest sledovat z místa určeného pro účinkující a média, na mě najednou ukázal prstem. Umíte si představit ten šok? Začala jsem se zmateně dívat kolem sebe a ohlížet se po technikovi, kterého podle všeho hledal. Ne, Steve Vai ukazoval na mě: Pojď sem, pokynul mi prstem. Shodila jsem věci a přiběhla k němu do středu pódia, usměvavá stejně jako jedna z těch holčiček ze zmíněného popcornového klipu. Zavěsil na mě svou kytaru, objal mě za zády a zahrál další z těch jeho šíleností. Já jsem zatím měla co dělat, abych nevytrhala všechny kabely (což je při mé nemotornosti celkem běžné), a tak jsem se tam, usmívajíc na plné pecky, pokusila trochu vlnit, hýbat a tančit. Nevím, jak to vypadalo navenek, na pódiu to však byl neskutečný zážitek. Celé to bylo velmi rychlé, a ani nevím jak, najednou jsem byla zpátky mezi techniky a ostatními účinkujícími. Steve si mě nakonec zavolal i na závěrečnou děkovačku a věnoval mi jeden ze svých půvabných úsměvů. No dá se to nebrat osobně?
Německo potvrdilo i letos svou preciznost a výborné organizační schopnosti. Kromě prezentace historie nástrojů značky Ibanez, široké palety custom modelů a příslušenství byly návštěvníkům přístupné stánky s katalogy, oblečením, novinkami a vychytávkami. Za pozornost stály například elektronické samodolaďovací mechaniky značky Tronic, využitelné však pouze pro standardní ladění. Ti odvážnější se mohli v areálu festivalu přihlásit na Guitar Spin Contest a na vlastní kůži poznat, že točení kytary kolem krku není vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. No a ti hladoví se mohli procházet po stáncích s jídlem, kávou či ne až tak výjimečným německým pivem.
Z areálu jsme odcházeli pozdě večer, s novými poznatky, zážitky, podpisy od účinkujících, a hlavně hudebními inspiracemi. Já jsem navíc létala v euforii z poznání, jak se může člověk najednou vyskytnout ve správný čas na správném místě a zažít tak dvě minuty v těsném objetí mezi Stevem Vaiem a jeho sněhobílou JEM7V. Cítila jsem se zcela výjimečně až do chvíle, dokud si na koncertě v pražském Lucerna Baru o pár dní později nevybral na pódium druhou dívku a neudělal s ní totéž. Budeme si muset promluvit, Steve!
Přestože se festival týkal primárně nástrojů kytarového charakteru, přibližně čtvrtina místnosti patřila stálé expozici činelů a ostatních produktů firmy Meinl. Rytmická sekce na boku mi připomínala kouzelný stan, navenek zdánlivě drobný, ale zevnitř až neuvěřitelně široký a prostorný. Malý koutek poskytoval možnost nahlédnout do tajemného světa bubnů a perkusí a zájemce vytrhl z jejich dosud okleštěné představě o bicích nástrojích. Společnost Meinl představila svou širokou nabídku produktů, kde si návštěvníci mohli zahrát na cajon, kongo, djembe nebo kastaněty, případně si zahrkat se shakery z různých materiálů a různých tvarů, to vše s neuvěřitelně širokou rozměrovou, designovou, a zejména zvukovou škálou. Na závěr jsem měla možnost objevit tajemnou, orientální, přímo mystickou povahu kolekce Sonic Energy, sdružující gongy, indické zvony a zpívající misky, využívané zejména při náboženských rituálech, józe či meditaci. Speciální ladění jednotlivých nástrojů se údajně opírá o kosmické výpočty, odpovídající frekvencím slunce, měsíce a jednotlivých planet. Určité frekvence údajně pomohou rozvibrovat konkrétní čakru, a navodit tak žádaný duchovní stav. Speciální ladění, které si žádá podstatně hlubší znalost fyziky a matematiky, bylo původně navrženo pro využití v terapii a na správné použití nástrojů je třeba vyzbrojit se spoustu zkušeností a trpělivosti. Nepochybuji však, že výsledný efekt stojí za to!
www:
