V minulém čísle Muzikusu jsme vás v reportáži z Ibanez Guitar Festivalu vtáhli do magické atmosféry kytarového vesmíru světoznámé japonské manufaktury. Mnozí v průběhu festivalu netrpělivě čekali na závěrečné vystoupení Steva Vaie s kapelou, avšak nesmíme opomenout, že koncertní pódium jim zahřívali neméně osobití umělci, jejichž tvorba a projev zaznamenaly během představení zasloužený obdiv.
Navzdory méně jejich známým jménům jejich práce nepochybně stojí za pozornost. Mnozí z nich vystudovali hudební školy a teď doprovázejí známé muzikanty nebo učí novou generaci hudebníků. Nicméně téměř pro každého z nich je kytara neodlučitelnou částí jejich každodenních životů a během rozhovorů se nám potvrdilo, že být muzikantem je náročným povoláním vyžadujícím disciplínu a pevné nervy. Přestavíme vám tři z nich prostřednictvím krátkých rozhovorů; protože až na ně narazíte v hlubinách internetu, v oblíbeném klubu nebo na letním festivalu, budete o něco moudřejší, než jsme byli před interview my.
Nico Schliemann
Nico je profesionální kytarista z německého Engenu, momentálně žijící ve Stuttgartu. Na kytaru hraje dvacet tři let. V roce 2011 vyhrál druhou cenu v londýnské soutěži Guitar Idol III v kategorii Nejlepší nováček. Hudebně se orientuje především na pop, soul, funk a fusion, působí jako studiový hráč a kytarista elektro-pop kapely Glasperlenspiel, vedle toho působí v seskupeních NightLive Band - německém cover/party seskupení - nebo v projektu The Weather Girls, a své serióznější já mohl Nico uplatnit vedle zpěvačky Helene Fisher, kterou doprovázel v roce 2015 při jejím evropském turné. I přes jeho potetovanou a drsnou image byste u něho přílišnou zálibu v hraní tvrdých žánrů hledali marně. Nicova hra se naopak vyznačuje hladkými melodiemi, příjemným groovem a tlumenějším projevem. Své umění prezentoval mezi prvními účinkujícími, a tak jsme si s ním během akce popovídali o muzice, inspiracích a cvičení.
Co v tobě probudilo vášeň stát se muzikantem?
První co si pamatuji, je, jak jsem seděl před tátovou sbírkou elpíček a snažil jsem se najít Final Countdown od Europe, a jen co jsem ji našel, pouštěl jsem ji stále dokola. Toto je jeden z mých prvních hudebních zážitků, ale to, co ve mně probudilo vášeň být kytaristou, bylo video Van Halena Jump, které jsem jako desetiletý viděl na MTV.
Dnes se nacházíme v době, kdy většina muzikantů, na kterých jsme vyrůstali, stárne a místo nich přichází nová generace hudebníků navazujících na jejich odkaz. Jak vidíš budoucnost hudby?
Poměrně těžká otázka. (smích) Myslím, že většina nás muzikantů je inspirována starší generací a část toho, co přenášíme dál, je jejich odkaz. Jsem třeba velký fanoušek Jimiho Hendrixe, Stevea Lukathera nebo Michaela Landaua, a myslím, že z mého stylu hraní je to slyšet. To je směr, kterým jdu. Dle mého přijdou mladí kytaristé, kteří budou pokračovat v tomto odkazu. Například po smrti Stevea Raye Vaughana přišli na scénu John Mayer nebo Kenny Wayne Shepherd, kteří vlastně navazují na jeho odkaz. Podobně tomu je u Jimiho Hendrixe a Stevea Raye Vaughana, není to to samé, ale základ je stejný. Vždy se objevují muzikanti, kteří vymýšlejí nové věci, stejně tak muzikanti, kteří se drží odkazu předchozích generací.
Nico, máš nějaký časový plán cvičení na kytaru? Pokud ano, tak jaký?
Jako učitel hry na kytaru jsem asi nejhorší, protože všem studentům radím, ať si udělají časový plán cvičení, a já sám žádný nemám. (smích) Nikdy jsem ho neměl. Pro mě byla nejdůležitější zásada: poslouchej, nauč se a hraj! Důležité je hrát koncerty, protože většinu věcí se naučíš na pódiu, ne ve zkušebně nebo doma u počítače. Myslím tím, že doma nebo ve zkušebně trénuješ a cvičíš, ale opravdovou zpětnou vazbu dostaneš pouze na pódiu. To nejdůležitější ze všeho je učit se poslechem, u toho je potřeba začít. Je to stejné jako s cizím jazykem. Pokud umíš mluvit, tak nikdo nepozná, jestli umíš gramatiku. Stejné je to s hudbou. Když hraješ dobře, nikdo na tobě nepozná, jestli tomu rozumíš, nebo ne. Hlavní je poslouchat co nejvíce vlivů, i to, co byste normálně neposlouchali. Učte se poslechem!
Byla pro tebe někdy hudba rutinou?
Rutinou? Nikdy. Vždy to pro mě byla vášeň. Pokaždé když hraji, tak si to užívám a nikdy se do ničeho nenutím. Když nemám náladu cvičit, tak prostě necvičím, věnuji se rodině a ostatním věcem. To nejdůležitější je mít z hudby radost, a ne starost.
Andrew „The Bullet“ Lauer
Andrew patří mezi významné světové baskytaristy a stejně jako Nico je firemním hráčem Ibanezu. Pochází z Kalifornie, když mu bylo sedm, emigrovali s rodinou do Německa a poznáte ho podle mohutného těla a ještě mohutnější hry na baskytaru. Jeho pódiový projev je nezapomenutelný, a když ho jednou uslyšíte naživo, jeho sound se vám už navždy vryje do srdce. Může se taky stát - tak jako se stálo nám - že zatoužíte přesedlat ze svého původního nástroje na baskytaru a ovládnut ji stejně mistrovsky, jak se to povedlo Andrewovi. Když spatříte jeho muzikální hru, budete jenom těžko věřit, že se své lásce věnuje pouhých deset let. V minulosti hrál v kapelách Tower of Power a Dream Theatre. Za tak krátký čas celkem slušná spolupráce, nemám pravdu? Momentálně připravuje své první sólové album My Bass Souls. Vyjde 16. září, a pokud jste fanoušky poctivých, masivních basových linek, tohle album by jistě nemělo ujít ani vašim zvukovodům
Jak vypadala tvá cesta k muzice?
Vždy jsem chtěl být bubeníkem, ale neměl jsem kde cvičit, neměl jsem na bubny peníze, takže do sedmnácti let jsem „pouze“ miloval hudbu. Vše se změnilo, když jsem se odstěhoval od rodičů a šel jsem bydlet se třemi muzikanty. Oni mě do toho dotlačili. (smích) Zkoušel jsem kytaru, ale byl jsem asi ten nejhorší, kdo se o to pokusil. Jednoho dne mi můj kamarád bubeník řekl: „Začni se učit na basu a dostaň se až na vrchol.“ A to jsem taky udělal. Mimo jiné si ze mě dělal srandu, že kytara na mně vypadá jako ukulele. (smích)
Taky se tě zeptám, jak odhaduješ budoucnost hudby? Co podle tebe přijde po generaci, která tady položila silné základy kytarové muziky?
Myslím, že mým úkolem v hudbě je stát se tou budoucí generací, zní to sice egoisticky, ale není to tak. Někdo se o budoucnost hudby postarat musí a já na tom pracuji. Vyrostl jsem na hip hopu, ale v srdci jsem metalista. Když dělám hudbu, tak nezáleží na tom, co hraji nebo na co hraji, pořád hraji jako Andrew. Hlavní je, aby hudba byla opravdová, stejně tak se o to snažím na svém albu. Pokud hledáš opravdový zvuk, hledej ho v nástrojích, aparátech a krabičkách, nemá smysl něco nahrát a pak to digitálně upravit tak, aby to hrálo, jak si představuješ. Hudba musí být skutečná!
Jaké atributy má dle tvého názoru efektivní výuka hry na hudební nástroj?
Na to nejdůležitější jsem přišel během procesu učení. Nikdy jsem hudbu nestudoval a vše, co umím, jsem se naučil sám. Musíš se tím bavit a učit se během cvičení. Můžeš třeba cvičit stupnice, aniž bys věděl, jestli to využiješ v kapele, nebo ne, ale musíš cvičit hudbu! Kdykoliv se naučíš nějakou techniku, musíš se také naučit, jak ji použít v hudbě. Z tohoto důvodu vždy cvičím s looperem, díky kterému propojuji nejen zábavu, ale také cvičení technik.
Vnímal jsi někdy hraní jako rutinu, povinnost?
Hudba je můj život, to není rutina! To je odpověď. Když se podíváš na všechny, co tu dnes hráli, tak zjistíš, že to nemají jen naučené. Všichni mají obrovskou vášeň pro to, co dělají.
Jen Majura
Jen jako jediná zastoupila na letošním festivalu něžné pohlaví a její kytarové vybavení dostává zabrat hned ve dvou kapelách. Od roku 2015 je kytaristkou známé kapely Evanescence a zároveň působí v berlínské heavymetalové skupině Knorkator. V minulosti si vyzkoušela spolupráci se známými Blind Guardian nebo Equilibrium, také byla součástí jedné z nejuznávanějších ženských tribute kapel AC/DC s názvem Black Thunder Ladies. Usmívavé a na první pohled křehké stvoření předvedlo na pódiu smršť metalových riffů a spolu s nemnoha kytaristy toho večera zastupovala tvrdší rockové a metalové žánry. Jen je multitalentovaný zjev, kromě kytary totiž zvládá baskytaru a také zpívá. Její schopnosti vyústily nejen do spolupráce se známými jmény hudebního světa, ale taky do její sólového projektu, který se před dvěma lety zhmotnil ve formě Jenina debutového alba.
Kytaře se věnuješ od osmi let, jak vzpomínáš na své začátky?
Můj otec je také muzikant, díky čemuž jsem byla již velmi brzo v přímém kontaktu s muzikou. Vzpomínám si, že mě rodiče na koncerty a hudební akce brali už jako malou holku. Zprvu jsem se učila na piano, rychle jsem však zjistila, že to chce šťávu, a tak jsem přesedlala na kytaru. Začala jsem, když mi bylo osm, a za rok jsem měla svůj první koncert. Poté přicházely první školní kapely, avšak první profesionální účast jsem absolvovala s kapelou Rage jako vokalistka na jejich albu a později i na živých vystoupeních.
Kteří umělci nebo kapely nejzásadněji ovlivnili tvé vnímání hudby, formovali tvůj styl?
Na tuto otázku není lehké odpovědět, protože poslouchám skutečně pestré hudební spektrum, počínaje hard rockem a metalem přes jazz až po španělskou klasickou hudbu. Už brzo jsem taky začala poslouchat Stevea Vaie, navzdory tomu vnímám, jak odlišný styl hry máme. Obdivuji hru Nuna Bettencourta. Jeho úchvatnému spojování tónu, perkusní hry, melodických linek a groove u funkových riffů.
Zvládáš při muzice i jiné aktivity? Nebo ti hraní zabere všechen čas?
Mám vlastní hudební školu, ve které učím, a podporujeme talenty budoucnosti. Nemám však běžnou práci od devíti do pěti. Můj den má třicet šest hodin!
Jak vypadá takový třicetišestihodinový den? Kolik času z něho trávíš hraním na kytaru?
Každý den vypadá jinak. Hudebníci jezdí po turné, stále jsou na cestách, nezvládají dodržovat stoprocentní rozvrh, kde by si mohli dovolit být doma a celý den hrát nebo cvičit. Jak jsem řekla - můj den má třicet šest hodin. Pokud zrovna nejsem na turné, můj den vypadá přibližně takhle: vstát, hrát na kytaru dlouhé hodiny a pak jít do postele, když začíná svítat.
www:
