Vážení čtenáři, v rámci našeho nového seriálu Hudební psychologie bychom vám rádi nabídli pohled na zdánlivě běžná témata hudebního světa tak trochu jinak. Chování jedinců na festivalech, hudební sentiment, personální změny v kapele nebo image bereme jako samozřejmost, ale pod drobnohledem psychologa bývá podstata problému mnohem hlubší. V několika následujících dílech si budeme povídat s uznávaným muzikoterapeutem, PaedDr. Lubomírem Holzerem.
Na úvod poprosím krátce: Jaký máte vztah k hudbě?
Rodiče mne v dětství přihlásili do houslí, a tak jsem chodil. Dokázal jsem předstírat půl roku chození do hodin a potom to prasklo. Otec se zeptal, jestli chci chodit dál, má odpověď zněla ne. Na začátku osmé třídy jsem se šel sám přihlásit do hudebky na kytaru. Přemluvili mne na trombón a ten mi zůstal na dlouhá léta. V roce 1986 jsem se profesionalizoval coby jazzový hudebník. Začal jsem hrát s Kontrabandem Milana Svobody. Prošel jsem mnoha žánry, od jazzu (Kontraband, OPSO, Znamení dechu) přes etnickou hudbu (Shamanic orchestra) ke staré hudbě (Kvinterna, Jagabab), i mnoha dalšími. Dokonce jsem zabrousil i do světa opery. S Martinem Kumžákem jsme napsali operu Božská komedie. Někdy v době před dvaceti lety jsem začal přemýšlet o účincích hudby na člověka. Z mého zájmu se rozvinula muzikoterapie, kterou dělám dodnes. K profesi muzikoterapeuta patří neodmyslitelně i hluboké bádání o vlivu hudby na člověka.
Hudební festivaly
Díl první
Je pro člověka přirozené se na festivalu „přepnout“ a chovat se jinak? Lidé popíjí, seznamují se, tichý „kravaťák“ se náhle pustí do paření, a všichni se díky hudbě tak nějak ponoří do jiného světa. Například na festivalu tvrdého metalu, Brutal Assault, jsem měl možnost zahlédnout vysoce postaveného politika ODS. Jednoduše odhodil „svou uniformu“, nasadil si festivalové tričko a stejně jako další doktoři, pekaři a dělníci se i on ztratil v davu.
Festivaly a koncerty oblíbené hudby či kapel jsou ideálním prostředím pro lidi mající podvědomou touhu unikat z denních stereotypů a před stresem života. Opustit svou roli, vypnout, odreagovat se, na chvíli zapomenout na všední starosti - to vše jsou některé důvody z mnoha, které nás přitahují na velké hudební akce, na kterých je zaručena vysoká míra anonymity a zároveň charakteristické souznění se skupinou stejně naladěných lidí. V každém člověku je ukryt malý revolucionář, který tak či onak nesouhlasí se společenským děním globální kultury. Prostředí festivalů umožňuje našeho skrytého a maskovaného „malého revolucionáře“ uvolnit z vnitřního vězení a dát mu jistou míru svobody. Masa anonymů takové jednání umožňuje bez větších problémů. Pro člověka majícího potřebu se řádně odreagovat, vypustit emoce, vystoupit ze zažitých stereotypů a obvyklých rolí, jít si konečně zařádit, zažít uvolněnou euforii neobvyklého typu, vnímat chování i energii davu, pro takového je prostředí „fesťáku“ ideální.
Jak je možné, že se dají do řeči úplně cizí lidé, kteří by se na ulici nikdy nebavili?
Lidé jsou společenské bytosti. Všichni v sobě máme potřebu sdílení a komunikace individuální i hromadné. Globální společnost je zvnějšku masírována záměrným působením propagandy, reklamy a médií. Je nám permanentně vnucován liberální model myšlení. Lidé v posledních třiceti letech získali pocit, že si mohou myslet, říkat i dělat, co chtějí. Jde pouze o iluzi. Pravým důvodem zmíněného jevu je záměr atomizace lidské společnosti, ztížení vzájemné komunikace a vytvoření neschopnosti vzniku akceschopné opozice k oficiální vládnoucí síle. Jednou z možných podvědomých reakcí lidí je právě účast na hromadných hudebních akcích a možnost volné a neformální komunikace. Lidské podvědomí je silnější než jakékoliv společenské systémy. Podvědomá frustrace z odcizení je hnacím motorem „bezpečného“ nezávislého rozhovoru s cizím člověkem. Nic neslibuje, nic od něj nečekáme. Řídíme se intuicí a pocitem sympatie. Jdeme do toho, ať to dopadne jakkoliv. Zároveň máme možnost kdykoliv odejít a rozhovor ukončit bez následků.
Řídí se člověk při pohybu v davu převážně hýbající se masou? Dav určitým způsobem tíhne ke středu pódia, a jak roste, kupí se rovnoměrně dozadu a pouze „roztahuje obdélník“. Po stranách si stoupne málokdo, přestože tam není takový nával, a dokonce je odsud i lepší výhled - sice trochu ztratíte na zvuku, ale nemáte před sebou masu hlav, které vám mnohdy výhled zásadně zakrývají...
Před pódiem i v jeho hlavním směru slyšíme zvuk kapely vždy dobře a patřičně hlasitě. Naše idoly vnímáme vizuálně, chceme je vidět, chceme být viděni. Cítíme proud emocí a energie, které se šíří směrem k nám. Podvědomě se snažíme spojit s hlavní skupinou lidí, která se identifikuje s našimi hrajícími idoly. Je příjemné se cítit součástí stejně prožívající skupiny. Společný pohyb a rytmický pulz vycházející z vnímané hudby je magický fenomén, který nás spojuje s archetypy dávných rituálů. Stále ale vnímáme komplexně, pouze převládá vizuální vnímání. Hlavní energie, zvuk, obraz a emoce se nacházejí v obdélníku vymezeném velikostí pódia a tento prostor nás čarovně přitahuje. Individuální prožívání společných emocí, energie, pulzu kapely a davu je psychologicky mnohonásobně silnější než osamocený domácí poslech oblíbené hudby.
