Hraj každou notu, jako by to měla být tvá poslední

Jakub Tureček, 13. 2. 2003

Hraj každou notu, jako by to měla být tvá poslední

Možná vám nepřijde přirozené hrát s ponožkou na přirození. Možná vám nepřijdou přirození ani celí Red Hot Chili Peppers. Když si je ale pozorně (a vlastně to ani nemusí být tak moc pozorně) poslechnete, zjistíte, že celou jejich tvorbu zceluje Fleaova basa. A ta rozhodně přirozená je. Stejně jako neopakovatelná a svérázná.

Vlastně to byla dost klika. Nebýt několika náhod, mohl svět o tohoto osobitého basistu přijít. I když jeden velmi talentovaný muzikant by ho býval nahradil. Michaela Balzaryho totiž od malička hudba přitahovala. První osudová náhoda přišla ve chvíli pár let po tom, kdy se narodil v australském Melbourne (1962). Jeho rodiče se rozvedli. Michaelova matka se rozhodla, že má Austrálie právě tak dost, a odstěhovala se do Los Angeles, kde se vdala za (a to je rozhodující) jazzového basistu. U nich doma se pak často pořádaly jam sessions, a tak Michaela chytla slina, která přerostla v obrovskou žízeň po muzice. "Když mi bylo osm, vídal jsem tátu, jak hraje v obýváku na kontrabas," zmiňuje se Flea, "a to na mě mělo obrovský vliv. Sledovával jsem, jak hraje s kamarády bebop, což je podle mě jedna z nejvyšších forem vyjádření - intelektuálně, emocionálně, spiriutálně i technicky. Amerika ještě nepřišla s ničím lepším než bebopem."

Naštěstí pro něj se v něm potkala i s talentem (kterého měl na rozdávání). Od útlého věku začal hrát (kupodivu ne na basu, jako jeho otčím, ale) na trubku.

O něco později už z něj vyrostl opravdový muzikant. To už docházel na Fairfax High School. Tamější učitelé ho považovali za jednoho z nejtalentovanějších mladých trumpetistů. Už v té době prožíval hraní svým osobitým způsobem. Také si odtamtud odnesl svou přezdívku - Mike B the Flea. To proto, že při koncertech poskakoval na pódiu jako blecha. Pro budoucnost se mu na této škole naskytla ještě jedna věc, která jeho život ovlivnila mnohem zásadnějším způsobem. Přátelství s Anthonym Kiedisem.

Z blešky blechou

Flea byl totiž na střední škole trochu odstrčený. Mezi jeho vrstevníky ho samotný fakt, že poslouchal jazz (v době masivního nástupu diska), odsouval na samotný okraj zájmu vrstevníků. Na ten okraj, kde se Anthony, který byl anti-cokoliv, pohyboval. "Anthony měl zásadní vliv na to, jakým muzikantem jsem se stal. Byl to první kluk, u kterého jsem si všiml, že kašle na to, aby byl někým jiným. Způsob, jakým mluvil, oblékal se a jakým se choval, měl na mě ohromný vliv. Byl tak anti; myslel si, že každý, kdo se snaží být někým jiným, je chudák."

O společné muzice ale tehdy nemohla být vůbec řeč, protože Michael, skalní čtrnáctiletý jazzman, nesdílel Anthonyho rockové nadšení. Tehdy spolu dělávali akorát to, co teenageři běžně dělají. To se ale změnilo, když se Flea seznámil s další původní chilli papričkou - Hillelem Slovakem. Ten mu otevřel (oči a) dveře k Jimi Hendrixovi. Ve chvíli, kdy Michael poprvé uslyšel jeho nahrávky, došel ihned k názoru, že se musí naučit hrát ještě na nějaký nástroj kromě trubky. A protože Hillel byl v tu dobu již středně pokročilým kytaristou, jal se Michaela učit na basovou kytaru a byl přinejmenším úspěšný. Společně pak prošli několika různými školními formacemi. Po pár letech více či méně úspěšných pokusů (jako třeba kapela What Is It?) sestavili Red Hot Chili Peppers - kapelu, která byla ve svých počátcích naprosto revoluční. Chili Peppers přetékali syrovou energií. Měli v sobě punkovou dravost, která se snoubila s výbornými instrumentálními dovednostmi. To vše bylo kořeněno funky rytmikou a (už v té době) převratnou Fleaovou basou.

"Punk rock změnil můj život. Ale jako hudba už myslím vůbec neexistuje. Ano, spousta kapel, jako třeba Green Day, dělá tvrdou ,punkovou' muziku. Je to v pohodě, ale není to punk. Punk rock umřel s Germs. Ale punk žije dál, bez ohledu na hudební žánr. Je to něco, co plive do ksichtu konvencím a nutí vás dělat věci, které jsou ,anti'. Anti - proti nabubřelým, korporativním, nudným ,užjsemtoslyšelmilionkrát' sračkám. Musí mít nasazení - hrát každou notu, jako by to měla být ta poslední."

A přesně takoví Redhoti v počátcích byli. Jejich umění a provokativní vystupování je během chvilky vyneslo na výsluní. Už při vydání druhé desky se jich chopil sám velký Dr. Funkenstein - George Clinton.

Rebélie je fajn, ale má na svědomí vcelku malou produktivitu Redhotů (když nepočítáme EP a singly) a také vcelku velkou spotřebu drog a kytaristů. Možná proto se Flea (když se sám zbavil všech drogových zlozvyků) jal učit na kytaru a skládat. Album One Hot Minute je autorsky prakticky celé jeho. Od Blood Sugar Sex Magik je to sice po energické stránce velký posun směrem dolů (a tenhle trend pokračuje i u posledního alba), ale hudebně je to velice vydařená deska.

"Jsou tam dva hlavní rozdíly. Za prvé jsem byl u každé desky v úplně jiném emocionálním stavu. Když jsme natáčeli Blood Sugar Sex Magik, vyhrabával jsem se z dvouleté periody mizérie - fyzické i duševní. Ten druhý rozdíl tkví v tom, jak se od sebe liší Dave Navarro a John Frusciante. John nahrál každou písničku napoprvé a občas přehrál nějaké sólo. Oproti tomu Dave, když natáčel One Hot Minute, nahrál na každý úsek alespoň patnáct záběrů, ze kterých potom vybíral a míchal je dohromady."

Technika

Ale nebyli to samozřejmě jenom kytaristé, co měnilo tvář Red Hot Chili Peppers. Jestli něco mělo na tvorbu kapely velký vliv, byly to Fleovy duševní stavy. Fleova basa na prvních deskách je nádherně syrová a agresivní. Podle rytmů a stavby by se dalo říct, že je funky. Ale pocitově? Flea už na první desce Redhotů velice zajímavým způsobem prokládá melodické groovy slapovými riffy. Když se ale pustí do slapu, máte pocit, že svojí basu nesnáší. Při každém úderu palce máte pocit, že kloubem prorazí hmatník. A každé trhnutí zní, jakoby vytáhl strunu alespoň na deset čísel od basy. Fleaův slap je prostě extrémně intenzivní. Postupem času navíc začíná brát ještě více na obrátkách. To, co se posluchačům mohlo na desce Red Hot Chili Peppers zdát revoluční, působí v porovnání s Mother's Milk a Blood Sugar Sex Magik jako nesmělý pokus (samozřejmě z části proto, že se na tom podepisuje také mnohem lepší zvuk, které novější desky mají). Ne nadarmo byla také druhá zmíněná deska zařazena časopisem Bass Player mezi třicet esenciálních nahrávek, které by měl znát každý baskytarista (na tomto místě bych se s Bass Playerem rozhodně nepřel).

Po Blood Sugar Sex Magik přichází uklidnění. "Přestal jsem přemýšlet jako basista, jen v termínech groovů a riffů," říká k tomu Flea, "a začal jsem se snažit více vnímat skladbu jako celek. Víc přemýšlím o akordových postupech a melodiích. Na rozdíl od Blood Sugar jsem se snažil trošku basy ubrat - hrát tak polovinu not. Když míň hrajete, je pro všechno ostatní mnohem víc prostoru. A prostor je fajn."

I tak ale na této desce najdete pecky, kde Michael Balzary střílí basu jako z kulometu. Připomínkou starých Redhotů je rozhodně One Big Mob, naproti tomu Walkabout je zase příkladem nádherné a funk(y)ční melodické linky, na které stojí celá skladba.

Kromě meditací, kterým se Flea (prý) pravidelně oddává, mají v jeho "vyklidnění" (a potažmo s ním i popizaci Redhotů) prsty také lidé, se kterými hrál ve svých vedlejších projektech. Na Jagged Little Pill Alanis Morissette nahrál basu k písničce You Ouhgta Know. Seznam jmen lidí, se kterými Flea hrál, a názvů desek je neuvěřitelně dlouhý a v některých místech až neuvěřitelný. Mě osobně velice překvapilo, že na něm figuruje i takové jméno, jakým je Johnny Cash (!). U toho se prý Flea naučil poslední kroky svého nového minimalistického přístupu. Ten také praktikuje na poslední desce By the Way. Prý je skvělé hrát jen třeba jednu notu do taktu (já nevím jak vy, ale já jsem dost netrpělivý, a když něco takového slyším, většinou se mi na další notu už čekat nechce). A tak se starý Flea objevuje snad jen v úvodním singlu By the Way. I když tentokrát už se do basy opírá trsátkem.

"Snažil jsem se najít něco nového. Začal jsem hrát trsátkem na zkouškách, a když John přišel se strukturou písniček pro By the Way, přišlo mi jako nejlogičtější věc zkusit melodickou basu hranou trsátkem." V tomto ohledu mu byl vzorem Paul McCartney, kterého Flea považuje za experta na melodickou popovou basu. "Někdo mi kdysi řekl, že basové linky byly tím posledním, co se při nahrávkách Beatles natáčelo. Zkusil jsem tenhle postup na I Could Die for You. Nejdřív jsem něco nahrál jako základ, ale když se dodělaly zpěvy, nahrál jsem novou basovou linku. Neříkám, že je lepší, ale tohle mě rozhodně donutilo hrát jinak."

Nástroje (ne) z blešáku

Přestože z Michaela pomalu vyprchává veškerá agresivita hraní, kterou na sebe přitáhl oči celého hudebního světa, jedno se nezmění. Jeho perfektní zvuk. V počátcích jste ho mohli vídat s MusicManem Sting Ray. Později se ho ale chopila firma Modulus (www.modulusguitars.com), která podle jeho přání vytvořila model Flea Bass (to přání nebylo nikterak zvlášť složité - Fleovi se strašně líbil tvar těla, jaký má Fender Jazz Bass, a zvuk humbuckerů...), což je povětšinou jeho koncertní nástroj. I když při nahrávkách občas používá i StingRaye, ale i jiné basy - včetně akustických (Pea).

Co se týče aparátů, je Flea také vcelku konzervativní. Při nahrávání One Hot Minute používal hlavu Gallien-Krueger 800RB (www.gallien.com) a k ní Mesa/Boogie bednu (2 x 15"). Později ale bedny Mesa/Boogie mění za gallieny.

"Flea zůstává věrný zesilovačům Gallien-Krueger už docela dlouhou řadu let," říká David Wyffels, zástupce firmy Gallien-Krueger. "Důvod, proč vyměnil i bedny za naše, byl jednoduchý - už prostě nebyl se zvukem těch starých spokojen. V květnu 2002 jsme mu poslali vzorek našich RBH a údajně se do nich zamiloval proto, že jejich zvuk je při všech hlasitostech silný a šťavnatý.

Flea používal donedávna hlavu 2000RB, ale teď ,upgradoval' na 2001RB. To je tisíciwattová bi-amp hlava s čistým a zkresleným kanálem, ze které můžete vyvést 2 x 500 W do beden a 2 x 50 W do driverů (když používáte GK biamp kabely a RBH bedny). Tenhle zesilovač lze také přimět k tomu, aby celých 1000 W napumpoval do jedné bedny. To je docela velký výkon pro jakoukoli příležitost, ale ne každá bedna ho utáhne.

Abych byl přesnější, Fleaova sestava se skládá ze tří zesilovačů 2001 RB, tří beden 410 RBH a tří 115 RBH. (Proboha, může ten člověk ještě něco slyšet?!?) Tyhle sestavy má Flea celkem tři. Pokaždé jednu pošle do místa následujícího koncertu, aby si byl jist, že jeho vybavení bude v pořádku a včas na místě."

Bohužel, dodávka s tímhle nákladem ještě nezamířila do České republiky, takže to vypadá, že v nejbližší době nemůžeme čekat, že bychom Michaela Balzaryho viděli v akci. A tak se bohužel budeme muset spoléhat jen na záznam uvězněný na stříbrných kotoučcích.

Diskografie:

Red Hot Chili Peppers

Red Hot Chili Peppers (1984)

Freaky Styley (1985)

The Uplift Mofo Party Plan (1987)

Abbey Road (1988) - EP

Mother's Milk (1989)

Blood Sugar Sex Magik (1991)

One Hot Minute (1995)

Californication (1999)

By the Way (2002)

Také se objevil na... (opravdu jen kratičký výběr)